Vážná nemoc jí od základu změnila život. Svým přístupem ale ukazuje, že i člověk s tak vážným handicapem, jako je ztráta zraku, si může plnit své sny. Zuzana Habáňová má od třiceti let praktickou nevidomost, tedy zbytkových 15 procent zraku na jednom oku. A od té doby se vydává na cesty do celého světa, píše poutavý blog a za svou bílou hůl už se nestydí. V dubnovém čísle časopisu Lidé a Země se podělí o zážitky ze Sierry Leone.
Sierru Leone jste navštívila už loni v dubnu. Před pár dny jste se ale vrátila z Nikaraguy. Podle čeho si vybíráte destinace?
Plánováním cest trávím spoustu času. Inspirují mě ostatní dobrodruzi, mnohokrát ale i reportáže v časopisu Lidé a Země. Často je to jen náhoda, naprosto zbrklá myšlenka, koupím letenky a vyrazím. Velmi dobrou zkušenost mám s cestováním do muslimských zemí. Ačkoli možná budí v naší kultuře značné rozpaky, faktem je, že lidé jsou tu extrémně srdeční, pohostinní a velmi nápomocní, což je pro mě na cestách nejdůležitější. Miluju i Kavkaz, Balkán a celkově mě přitahují místa, kam nejezdí masy turistů. Ráda svými cestami bourám stereotypy a ukazuji, že i nevidomý člověk může jet, kamkoli se mu zlíbí.
Proč tentokrát Nikaragua?
Hlavním důvodem byla návštěva mého bratra. Spolu s ním jsme navštívili Las Vegas, okolní národní parky, Los Angeles a ze San Diega si zajeli tramvají nakoupit chilli papričky do nedaleké mexické Tijuany. Krajina mě moc nebavila, ale Američané byli velmi nápomocní a přátelští. Pak jsme přeletěli do nikaragujského Karibiku na Corn Islands, Kukuřičné ostrovy. Leží jen asi 70 kilometrů od pobřeží a jsou naprosto magické. Tyrkysové moře a písečné pobřeží tu mají pořád panenský charakter. Vlastně se divím, že jsem o nich do té doby neslyšela.
Jaká země vám přirostla k srdci nejvíc?
Velká srdcovka je pro mě jižní Indie, což byla vůbec první cesta, kterou jsem si naplánovala sama. Vzala jsem tam s sebou kamaráda, který nikdy nikam neletěl, nikdy sám necestoval, a tak jsem měla všechno ve vlastní režii. Pak určitě Kurdistán, kde jsem poprvé byla v roce 2013 a naposled loni v říjnu, Náhorní Karabach anebo Írán. To je jedna z nejkrásnějších a pro turisty nejbezpečnějších zemí, které jsem kdy navštívila. Procestovaly jsme ho s kamarádkou a díky sociální síti Couchsurfing jsem se tam seznámila se spoustou skvělých lidí.
Vy jste v Íránu využívala Couchsurfing?
Přesně tak. Tehdy tam fungoval moc dobře a jednalo se o skvělý způsob, jak nahlédnout do domácností a autentické kultury místních. Po celý pobyt v Íránu jsme se staly hosty sedmi různých domácností, sdílely s nimi jejich radosti, problémy, jedly s nimi a seznámily se s celou jejich rodinou. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, dodnes jsme v kontaktu přes Facebook. Ale pozor, Couchsurfing pro mě nebyl způsob, jak ušetřit na úkor místních, ale jak poznat perskou kulturu a nové přátele. Zdejší lidé jsou dnes velmi chudí, na oplátku jsme jim kupovaly jídlo či je pozvaly do restaurace. V té době jsem i já v Česku ubytovávala ostatní cestovatele přes Couchsurfing. Nelíbí se mi, když jej turisté využívají jen pro ušetření vlastních nákladů bez jakékoli vděčnosti.
Neměla jste víc štěstí než rozumu? Nebo spíš: nebojíte se, že při tomhle způsobu cestování narazíte na někoho „divného“?
Myslím, že taky připadám mnoha lidem divná. Mám bílou hůl a pod trikem krabičku s hadičkou. Inzulinová pumpa mi nejen pomáhá zvládat cukrovku, ale zároveň působí natolik zvláštně, že se mi „divní“ lidé spíš vyhýbají. Když jsme se teď v Los Angeles procházeli bezdomoveckou a „feťáckou“ čtvrtí Skid Row, měla jsem snad všechny možné emoce, jen strach ne.
Možná téměř nevidíte, ale neviditelná rozhodně nejste
S oblibou říkám, že moje bílá hůlka otevírá dveře i srdce. Díky ní zjišťuji, kolik je na světě hodných lidí. A to jsem se za ni na začátku tolik styděla!
Nechtěla jste ji používat?
Myslím, že touhle fází si projde asi každý, kdo během života přijde o zrak. Odmítala jsem přiznat sama sobě, natož svému okolí, že jsem nevidomá a že už se to nezmění. Chtěla jsem, aby si mě každý pamatoval takovou, jaká jsem byla předtím. Veselou, samostatnou holku, která ráda řídí auto a chodí se psem na procházky do přírody. Jenže bez ní to nešlo. Motala jsem se, narážela do věcí, do lidí. Ti si o mně mysleli, že jsem namol.
Takže jste ji nakonec chtě nechtě vzala na milost.
Vzala a dnes bez ní neudělám ani krok. Zjistila jsem totiž, že mi pomáhá nejen při chůzi a orientaci, ale lidé se ke mně díky ní chovají moc hezky a ohleduplně. Ať už jsem kdekoli na světě, přicházejí a ptají se, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Mnohokrát jsem díky ní zažila i něco zcela výjimečného. Třeba v Dillí se mi stalo, že majitel zavřel obchod, kam jsem přišla, a vzal mě na prohlídku města. Myslím, že hůlka na tom měla velkou zásluhu.
Říká se, že člověk, který přijde o zrak, to má mnohem těžší než ten, který se slepý narodí.
Já mám naštěstí díky včasné péči své lékařky a úspěšné operaci zbytky zraku na pravém oku a vidím na ně teď asi z deseti procent, takže nemohu říct, že jsem úplně slepá, ale bylo to rozhodně nejtěžší období v mém životě. Teď si naopak díky tomu, že jsem kdysi viděla, umím dost věcí domyslet a nějak dosadit do kontextu.
Kdysi jste cestovala sama, ale poslední roky vyrážíte s přítelem. Je v tom podle vás velký rozdíl?
Když jsem cestovala sama, byla jsem zcela závislá na okolních lidech. Což ovšem přinášelo spoustu vtipných historek. S nadsázkou říkám, že oni se mě s tou bílou hůlkou často tak lekli, že mi radši rychle pomohli, než aby mě okradli. Cestování ve dvou znamená sdílení zážitků, společné plánování a vzájemnou důvěru. Obojí má svá pozitiva. Přítel ovšem není tak aktivní a komunikativní jako já, a tak mi před časem řekl: „Choď si po městech a bav se s lidmi sama.“ Takže na cestách vlastně opět zažívám obojí. A tak si sama trajdám třeba po Mexico City, v moldavském Kišiněvě, Tiraspolu v Podněstří, kurdských městech a bavím se s lidmi. Všude mám známé a přítele pak provedu po nejzajímavějších místech ve městě. Také vyrážíme s mým sedmdesátiletým tátou každoročně pěšky na několikasetkilometrové výpravy. Kromě nejdůležitějších evropských poutních cest a andaluské GR7 jsme si letos vyšli na pro mě velmi namáhavou Lýkijskou stezku v jihozápadním Turecku.
