Pražské kolonie Na Slatinách a Pod Bohdalcem, do kterých jsem zavítal v rámci svého fotografického projektu Periferie Prahy, mají zvláštní atmosféru. Trochu tajemnou, lehce divokou a rozhodně fotogenickou. Ve své fotoreportáži se vám ji pokusím alespoň přiblížit.
Pražské nouzové kolonie začaly vznikat na začátku první Československé republiky. Stejně jako dnes byl v Praze nedostatek dostupných bytů, a tak na periferii začaly růst svépomocí, bez povolení a načerno, chatrče a domky. Z odpadního materiálu, z vysloužilých vagonů… Takových ilegálních osad bylo za první republiky na území Prahy nebo okolo ní mnoho. Jejich pozůstatky přežily mnoho bouřlivých dekád, přestože se o jejich likvidaci snažily všechny režimy. V koloniích Na Slatinách a Pod Bohdalcem se místním dodnes podařilo ochránit tento bizarní ostrov uprostřed evropské metropole před developery či úřady.
Od konce 20. let minulého století byl ve zdejších koloniích bohatý společenský život. Měli tu biograf, v hospodě U Řeháků se hrálo ochotnické divadlo. Mělo na něm podíl až padesát „herců“ a diváků bylo na pět set. Na území kolonie byly obchody s potravinami i hospody. Lidé se tu sdružovali do různých kulturních a politických spolků. Místní byli zvyklí si navzájem vypomáhat. Od roku 1999 je na zdejší kolonie stavební uzávěra. A to je jeden z hlavních důvodů, proč tolik objektů chátrá a veřejná zeleň je neupravená.
Mimo hledáček
Kolonie s podmanivou atmosférou jsem si ještě více zamiloval po exkurzi vedené Csillou Barkász, která o nich napsala diplomovou práci. Vyslechl jsem od ní spoustu historických zajímavostí i lidských příběhů. Moc se neví, že se zde natáčel film Obecná škola. Zdeněk Svěrák totiž nedaleko odtud jako dítě bydlel. Filmová škola už byla bohužel přes odpor lidí srovnána se zemí. Nahradilo ji hlídané parkoviště.
Pro mě jsou kolonie místy, která už téměř sto let vzdorují okolnímu světu. Kde spolu žijí chudí a bohatí, vzdělaní a nevzdělaní. Starousedlíci se sezonními zahrádkáři a bezdomovci. Izolace, útoky úřadů a pestrost obyvatel je donutily ke spolupráci, vzájemnosti a solidaritě. Svépomocí tu kdysi dávno vybudovali biograf, hospodu, školu, kapli i obydlí. Když se koloniemi toulám, nezapomínám, že to není zoo ani turistická atrakce, nikoho hned nefotím. Při druhé toulce mě domorodci pozvali na jarní návštěvu – až ožijí zahrady a zlepší se epidemická situace. Co bude s nouzovými koloniemi dál? Praha 10 vytváří projekt, snad městského parku nebo vilové čtvrti. Ale místní se určitě nedají bez boje. Vždyť už Karel Čapek v povídce Na Rafandě (jak se dříve říkalo kolonii Nad Bohdalcem) napsal: „Nemá vodu a jedinou studnu na nádraží prý jim chtějí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dál na svazích Bohdalce.“
