Fotoreportáž Františka Štauda: Saúdská Arábie, pastva pro všechny smysly
V minulosti jsem procestoval řadu zemí Arabského poloostrova, ale k Saúdské Arábii jsem se na dohled přiblížil pouze při cestě Ománem. Když v roce 2019 království oznámilo vydávání víz a otevření země pro turisty, neváhal jsem ani okamžik a připojil se k výpravě po jihozápadní části země. Průvodci, řidiči a kuchaři nám byli Muhammad a Hasan z jižního Nadžránu, kteří dělali vše pro to, aby nám ukázali rozmanité krásy země.
Touláme se mezi nekonečnými dunami rozlehlé pouště Rub al-Chálí, rozkládající se v jižní třetině Arabského poloostrova. Několik dní strávíme na jihozápadě země v provincii Nadžrán (Najran), kde zkoumáme neolitické nápisy a kresby na skálách v oblasti Bir Himá, v letošním roce zapsané na seznam UNESCO. Bloudíme po zakouřených tržnicích a přijímáme nespočet pozvání na kávu a sladké datle, na velbloudích trzích pozorujeme neuvěřitelný chaos a ochutnáváme čerstvé velbloudí mléko, v rybářském přístavu kupujeme úlovek z dnešního rána a na místě si jej necháme ugrilovat. Po klikatých serpentinách šplháme do tříkilometrových výšin, až k vrcholu Džabal Saudá v pohoří Asír, a pozorujeme slunce nořící se do mraků pod námi. Tady, na jihu země, v provincii Asír, projíždíme krajem takzvaných Květinových lidí, z dálky rozpoznatelných podle složitých aranžmá z bylin, květin a travin zdobících jejich hlavy. Přes počáteční rozpaky se nakonec osmělují a souhlasí s fotografováním. Kupujeme od nich na tržnici malou ovečku, kterou nám průvodce Muhammad k večeři připraví tradičním způsobem, na ohni.
Jednoznačně nejpřekvapivější je pro mě oblast sopečných kráterů v oblasti Harrat Chajbar nedaleko Medíny. Černá pole bazaltické lávy se plazí mezi sopkami orientálních jmen – Džabal Qidr, Džabal al-Abjád a hned vedle Džabal Bajdá. V podvečer vystoupám na vrchol symetrické Džabal Bajdá, a z výše dvou kilometrů obdivuji měsíční krajinu v zapadajícím slunci. Noční procházku v černých lávových polích zpětně hodnotím jako neuváženou – ztratit se v bludišti obrovských lávových útvarů je otázkou několika okamžiků a hledat cestu zpět podle hvězd se mi dlouho nedaří. Jsem nesmírně rád, když konečně v dálce zahlédnu plápolavé světlo našeho tábořiště.
Večery pod čirou oblohou jsou tím nejkrásnějším zakončením náročných dní. Muhammad na ohni připraví tradiční pochutinu, Hasan po večeři uvaří čaj, rozpálí vodní dýmky a skrze stoupající kouř pozorujeme miliardy hvězd nad hlavou.
