Toulky malebným Kokořínskem mimo hlavní značené stezky

Toulky malebným Kokořínskem mimo hlavní značené stezky Zdroj: Ivana Mudrová

Pozoruhodný „skalní kyj“ na Supí hoře u Osinalic.
Židovský hřbitov na okraji lesa mezi Janovou Vsí a Bosyní.
Staráky – romantické pozůstatky staré kokořínské tvrze.
Střezivojický Špičák – „kamenná růže“ s železitými inkrustacemi.
Brána u Vojtěchova je královnou skalních útvarů Kokořínska, ale přesto k ní nevede značka.
6
Fotogalerie

Toulky malebným Kokořínskem mimo hlavní značené stezky

Půvabné Kokořínsko je tradičním výletním cílem turistů, skautů či školních výprav, ale milují ho i trampové a horolezci. Zdálo by se tedy, že tato místa už nemohou nabídnout nic nového. Pokud ale občas odbočíte mimo hlavní značené stezky, objevíte mnoho pozoruhodných mís­t.

Chráněná krajinná oblast Kokořínsko, vyhlášená již v roce 1976, zaujímá centrální území Dokeské pahorkatiny (takzvané Polomené hory) a její srdce tvoří přírodní rezervace Kokořínský důl. Kvádrové pískovce s proslulými „pokličkami“ i dalšími útvary, vzniklými zvětráváním, se střídají s tůněmi Pšovky, bohatými na vodní rostliny. Nevšední kraj romantických skal dosud skrývá malá tajemství.

Většina návštěvníků nejčastěji míří k populárním Pokličkám při ústí rokle Močidla – přírodním památkám, jež zdobí i logo této chráněné krajinné oblasti. Jiní se zase spokojí s prohlídkou hradu Kokořína či procházkou po Cinibulkově okružní stezce. My zvolíme za první východisko netradičního putování o něco méně frekventované místo: Harasov na březích vodní tůně v jižní části Kokořínského dolu. Stále patří k nejromantičtějším místům Kokořínska, přestože ho bohužel poněkud hyzdí rozpadávající se opuštěný rekreační objekt.

Legendární Krvomlýn

Lidoví vypravěči umístili na Harasov hrůznou pověst o Krvomlýnu – příběh lásky, zrady a šílenství, který si nejlépe „vychutnáme“ přímo na zbytcích tvrze. Po červené značce nejprve zamíříme k nápadné skále nad výpustí rybníka, v níž nepřehlédneme tesané obydlí s visutým balkonem. Okolo zdařilé lidové plastiky Krista pak pokračujeme až na vyhlídku na skalním ostrohu. Kdysi tu bývala tvrz, již postavili Hrzánové asi ve 14.–15. století, ale její existenci dokládají už jen staré tesané sklepy.

Podle místní legendy však toto sídlo mělo jiné majitele: Slavibora z Hrádku s krásnou dcerou Ladkou. Dívka potají milovala Břetislava, syna rytíře Miloty z Vidimi, ale mladíkův otec jejich lásce nepřál. Chtěl, aby si jeho syn vzal bohatou dědičku z Housky. A když objevil, kde se mladí v lese scházejí, záludně tam nastražil samostříl. Ladku zbraň těžce zranila, a přestože ji přenesli do Harasova ještě živou, v náručí svého otce brzy skonala. Před smrtí volala svého milence Břetislava, ale Slavibor ho omylem považoval za jejího vraha a zosnoval pomstu: na hradě postavil vodní kolo napojené na popravčí stínadla. Poprvé tento příšerný „mlýn“ nasytil krví nevinného Břetislava, jehož lstí vlákal na hrad. Poté přepadl vidimskou tvrz a zajal Milotu s celou rodinou. Smál se, když se pod proudem jejich krve děsivé kolo znovu točilo. Poslední poprava však patřila jemu samému, neboť příbuzní zabitých v odplatu přepadli Harasov a vše srovnali se zemí. Od té doby se lidé těmto truchlivým místům zdaleka vyhýbali. Podle legendy se prý každou noc na úpatí harasovské skály zjevuje bílý stín nešťastné Ladky. Očekává milence, jehož duch připlouvá na přízračném člunu přes jezero. Když se setkají, obejmou se, společně vyplují a nad mlžnými vodami zvolna zmizí…

Zapomenutý hřbitůvek

Ze skalní vyhlídky u někdejší harasovské tvrze se vrátíme zpět ke hrázi rybníka a vydáme se po žluté značce podél skal směrem k Bosyni. Cestou si povšimneme po pravé straně dvou rozměrných reliéfů v pískovcových blocích, znázorňujících staročínské symboly (principy jin a jang i znak věčnosti s pěti netopýry). Žlutou značku asi po 500 metrech opustíme a odbočíme doprava, na neznačenou stezku, jež stoupá zhruba kilometr vysoko nad údolí a končí u samot při silnici mezi Janovou Vsí a Bosyní. Při jejím vyústění se těsně při okraji lesa choulí omšelé náhrobky židovského hřbitůvku. Tiché místo posledního odpočinku, využívané od 17. do 19. století, už neohraničuje žádná zídka a náhrobní kameny jsou volně roztroušeny mezi stromy. Hřbitov má navíc významné místo v literární historii jako inspirace románu K. H. Máchy Cikáni.

S Máchovými Cikány souvisí i pozůstatky staré kokořínské tvrze, rozkládající se severovýchodně od hřbitůvku. Musíme ovšem nejprve ujít asi 1,5 kilometru po silnici přes Janovu Ves do obce Kokořín. Obejdeme zdejší zámek (nepřístupný) a na východní straně zabočíme do parku. Nyní je zpustlý, ale býval osázen cizokrajnými stromy a stávaly tu klece se zvířaty. Po vyšlapané cestičce zamíříme na okraj strže, odkud se otevírá výhled na pískovcovou stěnu s tesanými místnostmi. O vzniku a majitelích památky, jíž se místně přezdívá Staráky, se sice v pramenech nezachovaly žádné zprávy, ale historikové se domnívají, že byla vybudována v polovině 13. století, snad rytířem Okořem z Dubé. Místnosti, vytesané v pískovci ve třech patrech nad sebou, byly propojeny dřevěnými schodišti a můstky a na plošinách stávala obytná srubová stavení.

Do hradu se původně vstupovalo po dřevěném schodišti úzkou skalní průrvou. Nejnižší patro zaujímala obranná chodba, rozšiřující se do větších prostor s otvory (střílnami), jež střežily prostor pod hradem a přístupovou cestu z údolí. V nejvyšším patře je dosud jeskyně s čtverhranným oknem a komínovou dírou pro odvod kouře z ohniště (zřejmě kuchyně). Staráky dříve bývaly volně přístupné a milované trampy i skauty, nyní je však ohrazuje dřevěná palisáda, kterou tu umístil současný soukromý majitel pozemku. Opatrné prolézání hradního komplexu, který zčásti inspiroval Máchu pro obydlí šílené Angelíny v Cikánech, přitom patřívalo k romantickým zážitkům…

Jednonohý hostinský

K rychlému a netradičnímu sestupu do Kokořínského dolu (opět bez značek) využijeme tajemnou spojnici zvanou Ochozka: od Staráků se vrátíme zpět do zámeckého parku a dáme se po neznačené komunikaci vlevo dolů. Tato zčásti vyhlídková stezka míjí několik rekreačních stavení a tesaný skalní byt. V závěru je i pár pěkných přírodních útvarů. Ochozka končí na silnici asi v půli cesty mezi obcí Kokořínský Důl a Harasovem. Pro návrat k našemu východisku (další dva kilometry) doporučujeme přidat asi půlkilometrovou zacházku k pověstné hospodě U Grobiána, kde se nejen občerstvíme, ale hlavně se napojíme na červenou turistickou značku, jež nás dovede zpět k Harasovu.

A proč má výletní hostinec U Grobiána tak zvláštní jméno? Vše se dozvíme, zalistujemeli starým Körbrovým ilustrovaným průvodcem po památných a zajímavých místech Království českého z počátku 20. století. V 17. sešitu se vypráví o svérázném hostinském – jednonohém invalidovi –, který prý všechny své hosty častoval napůl drsnou a napůl veselou mluvou.

Supí hora, Špičák i Brána

Také obec Vidim, zhruba šest kilometrů severozápadně od centra Kokořínského dolu, je vhodným východiskem k cestám za neobyčejnými zážitky. Kromě lidové architektury tu snadno vyhledáme zbytky tvrze Starý zámek (po modré značce; odbočka). Skromné sídlo (podle legendy domov Ladčina milence Břetislava) vzniklo koncem 14. století a vzalo zasvé v roce 1620, kdy na panství vypukly nepokoje, takže zbyly jen sklepy a schůdky. Větší dobrodružství nás čeká v Horní Vidimi, nedaleko zámku. Pozdně barokní budova (dnes domov seniorů) s vysokou věží byla postavena Sweerts-Šporky v polovině 18. století a zvenčí upoutá bránou se sochami jelenů. Projdeme-li dozadu za přilehlá hospodářská stavení, ocitneme se na okraji pískovcového dolu.

Nejprve přicházíme k menší jeskyni, zčásti uměle vytesané. Zprava odbočuje neznačená pěšinka, na níž zahlédneme první z řady polorozpadlých starých můstků. Kdysi tudy vedla podivuhodná vyhlídková stezka po třiceti lávkách nad stržemi. Nyní je toto ojedinělé dílo v troskách, ale hlavní můstky spojující hluboké skalní rozsedliny se zachovaly, byť porušené. Je nutná značná opatrnost, ale lze projít od zmíněné jeskyně až po torzo pískovcových božích muk. Za nimi schůdná cesta končí; pak odbočíme vpravo do svahu a záhy se vynoříme na kraji lesa, v polích za Horní Vidimí.

Po prohlídce můstků se vypravíme po žluté značce směrem na Osinalice; sice se trochu zadýcháme při zdolávání převýšení, ale zato si dosyta užijeme přírodních zákoutí. Na rozcestí Pod Supí horou značenou stezku opustíme a odbočíme nejprve vpravo a pak postupujeme ještě asi tři sta metrů k hřebeni Supí hory se skalními útvary. Nejhezčí je jakýsi pískovcový „kyj“, trochu připomínající Čapskou palici (z jiné části Kokořínska). Po neznačené lesní cestě pak pokračujeme do Střezivojic, kde čeká další zajímavost: na vrcholku zalesněného návrší za obcí se skrývá neobyčejně krásný Špičák. Tento chráněný útvar, zvaný též lidově Jehla či Čerťák, lze poeticky označit za „kamennou růži Kokořínska“. Povrch pískovcové věže je protkán železitými inkrustacemi roztodivných tvarů, z nichž některé opravdu připomínají „květy“ (Liesegangovy kruhy – koncentricky uspořádané cementační materiály, jak uvádí odborný text). Za chráněnou přírodní památku byl střezivojický Špičák prohlášen v roce 1979 a zahrnuje skalní věž, členěnou do čtyř bloků, i její okolí. Skalisko je asi 16 metrů dlouhé, 6 metrů široké a místy dosahuje výšky až 13 metrů.

A kudy ke Špičáku? Přibližně uprostřed Střezivojic odbočíme z hlavní na vedlejší silnici, jež posléze končí na východním okraji vsi. Odtud jdeme polní cestou rovně a pak vlevo k zarostlé vyvýšenině, na jejímž vrcholu po kratším stoupání dosáhneme cíle (u skály je umístěna i nenápadná informační cedulka).

Na závěr jsme si ponechali opravdovou lahůdku: Bránu, jež je pravou královnou všech pískovcových útvarů Kokořínska. Tato efektní skála, vysoká asi 2,5 metru, se tyčí nedaleko Jestřebických pokliček u Vojtěchova, ale na rozdíl od nich k ní nevede žádná značka. Její hledání není jednoduché a málokdy se podaří na první pokus! Vyjdeme po zelené značce z obce Vojtěchov směrem na Jestřebické pokličky, a když jsme skoro u nich, nevyužijeme značenou odbočku, ale vystoupáme neznačenou stezkou asi do poloviny vedlejšího svahu. Stáčíme se víc vlevo, až objevíme vyšlapanou lesní pěšinku vinoucí se šikmo vzhůru – sledujeme ji a bedlivě se rozhlížíme. Brána je ukrytá již v druhé třetině svahu, třebaže by ji leckdo očekával nahoře na náhorní plošince. Objevení této úchvatné přírodní památky navíc znesnadňuje i to, že se k ní blížíme ze strany – a tak marně vyhlížíme typický trojúhelníkovi­tý tvar.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2012.