Kanadská příroda: od krás národních parků až po ekologické rány

Kanada je známá pro svou nedotčenou přírodu a mnoho národních parků – ty v našem nepsaném itineráři nesměly chybět. Prvním navštíveným byl Parc national de la Mauricie, rozkládající se na 536 km2. Voda tu má překvapivě jantarovou barvu, lesy jsou hluboké a tiché. Na rašeliništích protkaných pochůznými chodníčky jsme narazili na masožravé rostliny Sarracenia purpurea a pod hladinou na pijavice, které se při prvním kontaktu s kůží ihned přichytily.

Ve městě Amos jsme navštívili záchrannou stanici pro zraněná a osiřelá divoká zvířata. Mývali zvyklí na lidský kontakt dokonce protahují packy pletivem a chytají návštěvníky za prsty. Vydry, lišky, losi, vlci i sovy tu mají šanci přežít mimo les. Po cestě zastavujeme u řeky Ashuapmushuan, historicky sloužící jako důležitá obchodní trasa s kožešinami. Není to přímo turistická atrakce, ale síla přírody v její plné kráse. Jen hluk, vlhko a nekonečné vodní peřeje omývající valouny.

Neméně rozlehlý Parc national d’Aiguebelle byl v době našeho příjezdu bez viditelné lidské přítomnosti. Vše zde funguje na mezilidské důvěře a snaze přenechat nedotčenou přírodu i pro další generace. Samoobslužný stánek na zaplacení vstupu přibližně 10 kanadských dolarů na osobu a udržované a velmi hygienické zázemí v podobě pravidelně umisťovaných suchých toalet jsou toho důkazem.

Kytovci v Gaspésii

Úžasný zážitek se mi naskytl při cestě po Gaspésii: poloostrově, při jehož pobřeží vede silnice. Na jižním cípu u vesnice Percé, známé pro svůj mohutný skalní útvar, jehož součástí je jeden z největších přírodně vzniklých skalních oblouků, bylo možné sledovat vynořující se kytovce. Navíc pouhé tři kilometry vzdálený ostrov Bonaventure je jednou z největších kolonií mořských ptáků – terejů bílých. Přibližně sto deset tisíc z nich sídlí právě zde.

Po téměř čtyřech tisících kilometrech napříč jižními oblastmi provincií Québec a Ontario jsme v průběhu naší dobrodružné cesty navštívili i majestátní Niagarské vodopády z kanadské i americké strany – oba břehy řeky spojuje Rainbow Bridge. Všude kolem proudí davy. Selfie tyče, fast foody na každém kroku, obchod s magnetkami ve tvaru vodopádu, lístky na vyhlídkovou loď. Zahlédl jsem zde i rodinu amišů – nábožensky založenou komunitu mimo jiné odmítající moderní technologie. Z přírodního úkazu obou vodopádů se stala světoznámá atrakce plná konzumu a hazardu, ale ani to neubírá na jejich síle a zážitku z jejich návštěvy.

Vzhůru na sever

Po několika dnech jízdy nás chuť za poznáním zavedla až do Radissonu. Leží na samém konci James Bay Road – izolované, 620 kilometrů dlouhé, převážně asfaltové silnice procházející rozsáhlou oblastí téměř nedotčené kanadské divočiny. Osídlení bylo založeno v roce 1974 v souvislosti s výstavbou rozsáhlého hydroenergetického záměru známého jako James Bay Project. Jednalo se o obří inženýrský počin zaměřený na využití bohatých vodních zdrojů severního Québecu k výrobě elektřiny. Projekt zahrnuje soustavu přehrad, elektráren, kanálů a umělých nádrží a to vše na území, které tradičně obývaly původní národy. V době největšího rozmachu tu žily až tři tisíce lidí. Dnes zde zůstává zhruba čtyři sta stálých obyvatel. Funguje tady pouze základní infrastruktura – malý obchod, restaurace a čerpací stanice. Ověřil jsem si, že i základní potraviny zde mají „vysokohorskou přirážku“, chcete-li ,„leteckou přirážku“, naštěstí jsme měli trvanlivé jídlo v kufru automobilu. Pracovní příležitosti se v Radissonu soustřeďují primárně kolem elektrárny, malého letiště, na kterém jsou místní závislí, a služeb pro turisty.

Výstavba majestátního vodního díla na řece La Grande (dle kmene Kríů Chisasibi – v obou jazycích Velká řeka) už od počátku narážela na silný odpor. Ekologické organizace i zástupci původních obyvatel – zejména komunit Kríů a Inuitů – upozorňovali na výrazné dopady projektu na životní prostředí i tradiční způsob života v regionu. Námitky se týkaly především rozsáhlých zatopených území, přerušení migračních tras zvířat, možné kontaminace půdy i vody a celkového narušení rovnováhy v místním ekosystému. Místní komunity přišly nejen o přístup k přírodním zdrojům, ale také o klíčovou součást své identity, neboť zatopené oblasti měly význam duchovní i jako loviště.

Kanada: co vidět a zažít ve druhé nejrozlehlejší zemi naší planety

Severní Amerika

Díky ochotě jednoho z místních zaměstnanců jsme navázali kontakt se Sylvainem Paquinem – mužem žijícím čtyřicet kilometrů jižně od Radissonu. Domluvili jsme si setkání po telefonu a Sylvain nás informoval, že se v okolí pravidelně objevují divoká zvířata – především medvědi a vlci – přitahovaná odpadem z nedaleké skládky. Ještě ten den jsme se vydali na místo, kde se stavební i komunální odpad hromadí v těsné blízkosti dříve nedotčené krajiny.

Noc mezi medvědy

První, co nás po příjezdu k místní skládce zaskočilo, byl rozsah nepořádku rozprostřeného všude kolem. Lehký plastový odpad – igelitové sáčky, fólie i staré plachty – visel zachycený v korunách okolních jehličnanů. Ze země vystupovaly rezavé konstrukce a torza těžké techniky, pravděpodobně z doby výstavby James Bay Projectu. Místo působilo opuštěně, ale zároveň rušivě – jako zapomenutý důkaz zásahů lidské společnosti.

Než se setmělo, Sylvain nám zopakoval základní pravidla pro pohyb v blízkosti medvědů: mluvit nahlas, vyvarovat se prudkých pohybů a při ústupu nikdy neběhat ani se neotáčet zády. Krátce nato jsme zahlédli první siluetu. V dáli se vynořil první medvěd a klidným krokem procházel mezi stromy. Ve vzdálenosti nižších desítek metrů jsme ho sledovali. Následně se k němu přidává další jedinec. Vzájemně se začali pošťuchovat a zápasit. Po pár minutách se oddělili a jeden z medvědů se k nám začal přibližovat a Sylvain usoudil, že je čas k odchodu. Pomalu jsme začali couvat. Sylvain mluvil nahlas, aby zvířata o naší přítomnosti věděla. V ten moment jsem si naplno uvědomil, že situace může být opravdu nebezpečná.

Dohodli jsme se, že se na místo vrátíme ihned po úsvitu. Za denního světla budeme mít lepší přehled a možná i možnost pozorovat zvířata z menší vzdálenosti. To se potvrdilo. Medvědi se pohybovali přímo ve středu skládky, kde trhali pytle s odpadem a hledali zbytky potravin. Na vyšlapaných cestičkách byly zřetelné stopy jejich přítomnosti v podobě trusu obsahujícího všudypřítomné igelity. Ekologické škody tu byly patrné na první pohled.

Na horizontu se objevila i vlčí smečka. Někteří jedinci odpočívali na uměle navršených písečných dunách, jiní si v nich vyhloubili nory. Medvědi naši přítomnost zcela ignorovali. Vlci si drželi odstup, ale bylo zřejmé, že si na lidskou aktivitu v okolí zvykli. Pohled na zvířata přežívající na zbytcích lidského odpadu byl silnou připomínkou toho, jak hluboce může technický pokrok zasáhnout do přirozených procesů v krajině.

Čtvrt století v divočině

Sylvain Paquin je mezi lidmi z okolí Radissonu a Chisasibi velmi populární. Ačkoli nemá mezi blízkými předky „domorodou krev“, propaguje kulturu a hodnoty indiánského kmene Kríů mezi kanadskými turisty z městských oblastí. S místními sdílí lásku k zemi, přírodě a úctu ke všemu živému. Na přelomu milénia se vydal na návštěvu do oblasti James Bay za svým známým a po třech týdnech původně plánoval návrat domů. Jak při rozhovoru dodává, rozhodnutí trvale se zde usadit je i po pětadvaceti letech to nejlepší, co mohl udělat. Život v obydlí na první pohled provizorním je ale náročný. O zimních nocích venkovní teploty klesají pod -25 °C. Letní dny jsou naopak teplé a okolí přilehlých jezer je pokryto nespočtem bodavého hmyzu. Kvůli absenci světelného znečištění jsou zde ale ideální podmínky pro pozorování polární záře – to jsem si ověřil na vlastní oči.

Kromě pravidelných výprav do přírody, při nichž fotí a natáčí divoká zvířata, se Sylvain často vydává právě i na nedalekou skládku. Odtud si nosí dřevo na topení a kovošrot k průběžné opravě své chaty. Jediným dopravním prostředkem v zimě pro něj zůstává sněžný skútr a přes léto kolo. Na tažném zařízení si na pozemek přiváží vyřazené dřevěné palety, benzin pro generátor či nutné potraviny.

„Získat tady vodu, jídlo nebo palivo? To chce trochu vynalézavosti,“ říká Sylvain, zatímco popisuje praktické stránky života v odlehlé oblasti. „Skoro veškeré potraviny jsou dopravovány letecky z Montrealu – jinak to ani nejde. Letiště mám asi devět kilometrů odsud, stejně daleko je i pumpa. Vodu beru z přírodního pramene, který je necelých 600 metrů od tábora. V zimě to ale komplikuje silný mráz, takže pak jezdím s barelem právě na letiště.“ Jak dodává, nejde o nemožné podmínky, ale o správnou organizaci: „Když to dobře naplánujete, dá se to zvládnout. V Abitibi byli obyvatelé, kteří to měli o dost těžší než já.“ Tím Sylvain odkazuje na první generace kolonistů v historickém regionu v západní části Québecu, na dřevorubce a dělníky, kteří čelili ještě tvrdším podmínkám než on dnes.

TOP 10: Kanadské národní parky

Severní Amerika

Během času, který jsem strávil se Sylvainem, bylo evidentní, že díky dvěma desítkám let zkušeností se k divokým zvířatům dokáže přiblížit na pár metrů, aniž by je vyplašil nebo sám riskoval nebezpečí. Na internetu sdílí fotografie fauny i flóry a i po letech mě udivuje, jaká zvířata se mu podaří fotoaparátem zachytit. V zimních obdobích je například velká šance k zahlédnutí stáda sobů polárních – nebo, chcete-li jazykem severoamerických indiánů, stáda karibu.

Když jsme odjížděli, Sylvain nás vyprovodil až k provizorní brance, kde jeho pozemek sousedí s James Bay Road, a za ním se mezitím míhali jeho psi. Nedával najevo výrazné emoce, ale v očích měl klid někoho, kdo si za dlouhé roky zvykl být sám, a přitom nikdy osamělý. Denní program se zde neodvíjí od toho, kolik ukazují ručičky na hodinkách, ale kdy přijde úsvit, začne pršet nebo se objeví sněhová bouře.

Loučili jsme se tiše, s respektem k místu i člověku, který se rozhodl žít mimo tok většiny. Z obydlí, kde není kam spěchat.

Vědomí zranitelnosti

To, co jsem si odvezl z této návštěvy, nebyly pouze fotografie krás kanadské přírody, ale i získání povědomí o její zranitelnosti. Vidět medvěda u skládky, hledajícího potravu mezi plastem, mě zasáhlo víc než cokoliv, co jsem kdy viděl v dokumentech. V tu chvíli už kanadská příroda nebyla vzdálený pojem, ale blízká bytost, kterou někdo zraňuje přímo před vašima očima. Při svých cestách si kladu otázku, co to vlastně znamená být cestovatelem a dobrodruhem. Možná nestačí jen objevovat. Možná je důležité začít víc vnímat, co po sobě na těchto cestách zanecháváme. Co můžeme předat místním a co oni nám? A jak to změnit – i když jsme jen jedni z miliard lidí na naší planetě.

Schody obra

Jedním z nejvýraznějších prvků celého hydroenergetického komplexu je kolosální stavba známá jako Schody obra. Toto monumentální dílo vysekané do skály působí jako fantaskní kulisa z jiného světa – a zároveň plní zcela praktický účel. V případě krizové situace slouží jako bezpečnostní přeliv, který má za úkol odvést velké množství vody z přehrady dolů do říčního toku pod hrází. Každý jednotlivý schod dosahuje výšky zhruba šestnácti metrů – což je víc než pětipatrová budova.

Silnice robinzonů

Silnice James Bay Road začíná v obci Matagami. Ta zároveň nabízí poslední možnost doplnit pohonné hmoty, než se vydáte na dlouhou cestu severem. Od Matagami pokračuje 620 kilometrů převážně asfaltové silnice bez měst, vesnic nebo běžné infrastruktury. Nejbližší čerpací stanice se nachází až po 381 kilometrech. Řidiči jsou proto upozorňováni, aby si před vjezdem na plánovanou trasu zkontrolovali technický stav vozidla, zásoby paliva, vody a základního vybavení pro případ nouze.

Oči ve tmě

Naše první noc v okolí Radissonu patřila k těm, na které se nezapomíná. Spali jsme v autě zaparkovaném na Sylvainově pozemku. Všude kolem ticho a temnota, kterou dokázal narušit jen záblesk foťáku – a právě ten odhalil to, co nebylo na první pohled vidět: zvídavé odlesky medvědích očí ve tmě. Byli jsme obklopeni lesem, jenže ten nebyl tak prázdný, jak se zdál. V přítomnosti medvědů a dalších čtyřnohých obyvatel lesa totiž člověk rychle pochopí, že už tu není na vrcholu potravního řetězce.

Za neobvyklými zážitky

Zálibu v cestování po exotických destinacích jsem měl již od dětství. V osmi letech jsem s prarodiči absolvoval poznávací cestu do Egypta. Fascinován místní kulturou a historií jsem pročítal encyklopedie o egyptském božstvu, naučil se arabské tvary číslic, aktivně smlouval při každém nákupu suvenýrů a vše si přiměřeně věku důkladně dokumentoval na foťák a kameru. To mi vydrželo do teď. Nyní se bavím tvorbou cestopisných dokumentů, které publikuji na YouTube, a pořádám cestovatelské přednášky. Cestuji výhradně na vlastní pěst, bez cestovních kanceláří a průvodců. Rád poznávám místní kulturu, bavím se s běžnými lidmi, ochutnávám místní speciality. Šestnáctiny jsem například slavil do noci s Mongoly v jurtě a svou první porci smažených larev bource morušového jsem ochutnal s rýží ve vietnamském Dien Bien Phu. Nejvíce cestuji právě po Asii – Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, asijská část Ruska... Mezi mé poslední velké cesty patří expedice do indického Himálaje, do oblasti Kašmíru poblíž pákistánské hranice, ale také do Nového Dillí, Džajpuru a Ágry.