Americké státy Oregon a Washington: fotografův ráj
O tom, zda jsou USA nejsvobodnější a nejdemokratičtější zemí světa, po několikaměsíční zkušenosti trošku pochybuji. Rozhodně ale mohu s jistotou potvrdit, že jejich severozápadní část, konkrétně státy Oregon a Washington, jsou tou nejrozmanitější oblastí, co jsem zatím poznal. V mých očích hravě strčí do kapsy třeba i Kanadu či Nový Zéland.
Boeing v lese
Za to, že jsem zatoužil odletět do Ameriky, může velkou měrou Boeing 727 zaparkovaný v lese, jehož fotku jsem v předchozích letech několikrát viděl na Instagramu. Ta scéna mě fascinovala. Po delším pátrání se zdálo, že je to nejspíš reálné místo. Progooglil jsem se až k souřadnicím, zapsal si je do mapy a semínko bylo zaseto.
Když se teď k vyhledaným souřadnicím blížíme, nic nenasvědčuje tomu, že bychom byli správně. Úzká asfaltka na venkově, kolem jen lesy a sady. Baštíme tedy v autě večeři smířeni s tím, že jsme asi zabloudili, a přes umatlaná okénka pozorujeme vetchého chlapíka, který zde upravuje povrch příjezdové cesty kamsi do lesa nad námi. Pak prohodíme pár slov a on se z něj nakonec vyklube majitel letadla! Posílá nás nahoru po cestě a moc se omlouvá, že má ještě práci a nemůže jít s námi. Stoupáme tedy lesní cestou a za zatáčkou se nám naskýtá bizarní pohled. Trup letadla doslova propletený mezi stromy, to je snad atrapa sem zasazená kvůli nějakému filmu, pomyslím si. Za chvíli Bruce přijde za námi, vyleze na křídlo, rozkládá rukama a vysvětluje, jak tam letadlo dostal. Fakt neuvěřitelný pohled. Nakonec nás zve dovnitř. Cesta po Americe budiž zahájena opravdu stylově!
Hora Mount Hood
Protože je duben, trošku jsem nedomyslel, jaké množství sněhu bude ještě všude v horách, takže nejdříve míříme jižněji v naději, že to bude o něco lepší. To se potvrzuje jen částečně, takže v podstatě na jakýkoliv trek vstoupíme, tam jsme ten rok mezi prvními podivíny. Nevadí, zážitek nemusí být hezký, hlavně když je dostatečně silný! A to platí nejen při brodění v hlubokém sněhu.
Teď tu stojím ve vysokém kapradí na břehu jezera mezi smrky, které mají kmeny běžně přes dva metry v průměru, každému druhému pařezu napočítám stovky let (tomu, čemu se u nás říká prales, by se zdejší museli smát) a hledím při východu slunce k jeho vrcholu. Uvědomuji si to vlastně až nyní s odstupem času, protože fotografovo postižení velí hlavně využít dobré podmínky k fotografování a na kochání není tolik času. Ale Mount Hood je vážně ten nejimpozantnější kopec, jaký jsem zatím spatřil. Jde současně o nejvyšší horu Oregonu. A pokud tvrdím, v Evropě to, co se týká přírodních krás, vyhráli na celé čáře Italové, pak v USA to musí být jednoznačně Oregon. Od zaledněných majestátních sopek přes nespočet desítky metrů vysokých vodopádů, křišťálově čistých jezer, stovky kilometrů čtverečních prastarých pralesů, rozlehlých stepí až po neskutečně rozmanité pobřeží: mají prostě vše, co by si cestovatel a krajinářský fotograf mohl přát.
Na kouzelném jihu Oregonu
Po několika dnech, během kterých jsme se motali kolem vulkánu, jsme zamířili k moři. Jsme teď na úplném jihu Oregonu, na chviličku zajíždíme i do Kalifornie, mrkneme na obrovské sekvoje a vracíme se po pobřeží zpět na sever. Tady nás čeká úsek s krkolomným názvem Samuel H. Boardman State Scenic Corridor.
Tato část pobřeží mě přitahuje asi jako zmrzlina malé dítě. Tohle pobřeží totiž není jen tak ledajaké, je tak trochu kouzelné. Narazíme na nespočet skalnatých ostrovů a ostrůvků, porostlých bujnou vegetací, útesy s průrvami, skalní mosty a podobně. To vše je dost často přístupné po stezkách, takže se ve většině případů nemusíme nikam krkolomně škrábat, jak to většinou dělávám. Snad jen dvoumetrové ostružiní, které nedá svou kůži zadarmo a snaží se cestu pořádně znepříjemnit, je vážně silný zážitek.
Nejlepší kancelář ve Státech
To místo jsem si nemohl nechat ujít. Je bohužel hodně navštěvované, ale zaslouženě. Krásná dlouhatánská písčitá Cannon Beach a v ní obrovské skalisko, které jako by sem nepatřilo. Kempujeme tu několik dní. Ve volných chvílích se procházíme po okolí, a když zrovna počasí nepřeje, posedáváme v místní maličké knihovně a úřadujeme. Knihovny v USA fungují jako taková komunitní centra. Je zde volná wi-fi, takže pro nás vagabundy značka ideál. A řekněte sami, kdy to máte z kanceláře s klimatizací a rychlým internetem na pláž jen přes ulici a cestou si ještě stihnete koupit skvělou zmrzlinu nebo výborné místní palačinky?
Je to opravdový luxus pro někoho, kdo celý pobyt v Oregonu a posléze ve Washingtonu spí v autě, různě schovaný v postranních uličkách, a myje se v potoce. Kdo šetří, ten takto může cestovat měsíce. Kdo se chce rozšoupnout, ten tu stráví čtrnáct dní a upaluje domů. V podstatě každý, s kým jsem mluvil, mě varoval, že spaní v autě se příliš netoleruje. Z toho jsme měli asi vůbec největší obavy. Zkušenost z Nového Zélandu, kde jsme se 2,5 měsíce různě schovávali před dvousetdolarovou pokutou, byla dostatečně živou vzpomínkou. Nakonec jsme ale zjistili, že když nespíme vyloženě pod zákazovou cedulí nebo na soukromém pozemku, nikomu to nevadí. Za dva měsíce jsme se do problémů dostali jen dvakrát. Poprvé nás policie vypoklonkovala ještě dřív, než jsme vůbec stihli usnout. Podruhé už to bylo se vší parádou.
Postupem času jsme se totiž otrkali natolik, že se nám jednoho krásného vlažného večera nechtělo odjíždět z města kdesi na pobřeží, takže jsme zalezli do auta a spali prostě na parkovišti. Ve dvě ráno nás budí blikání majáků a policista venku na nás huláká, ať vylezeme ven, a hlavně že chce vidět ruce. S ještě zalepenýma očima se tedy škrábu do kuželu jeho svítilny a něco ze sebe koktám. Pak leze ven přítelkyně. Z policajta se rázem stane beránek. Přítelkyně se totiž objevila jen v tílku a kalhotkách, což v prudérních Spojených státech znamená, že se policajt okamžitě otáčí a slušně nám oznamuje, že se máme sbalit a odjet do nejbližšího kempu, jinak nám musí dát pokutu.
Předčasný zlatý hřeb
Pokud jde o pláže, nešlo vynechat ani ty na severu Washingtonu. Rialto a Second Beach, to je divočina, na kterou se nezapomíná. Hned první večer na Rialto Beach je nezapomenutelný a už v tu chvíli vím, že to nemůže po fotografické stránce nic překonat. Celý den podmračeno, tu a tam přeprška, ale předpovědi neomylně předpovídají na západ slunce polojasnou oblohu. V podvečer přijíždíme k Rialto Beach, chvíli čekáme, až se vyprší, a pak se jdeme projít. Všude po pláži jsou naplavené obrovské kmeny stromů, které do moře přinášejí řeky z vnitrozemí divokého národního parku Olympic a vlny je vyplavují zpět na pobřeží, kde desítky metrů dlouhé a občas až dva metry široké kousky rovnají na sebe, jako by to byly třísky. Neskutečná síla. Válejí se tu tisíce tun dřeva, kam jen oko po březích dohlédne.
Naštěstí je zrovna odliv, takže můžeme jít pohodlně po písčité pláži k útesům, které jsou jen kilometr a půl od parkoviště. Těžké mraky se rychle honí po obloze, ale zdá se, že na horizontu by nakonec přece jenom nemusely překážet. Postávám na břehu a plánuji, odkud budou nejlepší pohledy, ale už asi hodinu před západem to nevydržím a jdu fotit na útesy, které tu a tam ještě přelije nějaká vlna. Sviští okolo, tu a tam mě nějaká zalije po okraj pohorek, ale nehodlám to vzdát. Teprve když se na mě řítí další, ještě vyšší, nezbývá než se zapřít a zvednout foťák se stativem do výšky. Jak se slunko blíží k západu, obloha pomalu červená, až rudne, mraky stále rychle letí po obloze, já zapomínám na prosolené mokré oblečení a fotím jako smyslů zbavený. Co na tom, že každá třetí vlna mě vyhání z dobytých pozic zpět na břeh. Second Beach nám o pár dní později ukazuje mnohem vlídnější tvář.
Návštěva krále
Tenhle vulkán trčí do výšky kus za Seattlem jako zjevení. Se svými bezmála 4400 metry je Mount Rainier nejprominentnějším vrcholem v USA a vše v okolí převyšuje minimálně o dva výškové kilometry. I na začátku července je na jeho svazích dost sněhu na to, aby veškeré stezky byly dosti náročné. Tu jdete po zmrzlém firnu, tady se boříte po pás, jinde už kvetou jarní kvítka a čvachtáte se v blátě. Po několika dnech obšlapování okolo mohutného vrcholu v dosti bídném počasí se konečně vyčasí. Tedy alespoň tak zní předpověď.
Perfektní výhledy na Rainier jsou z oblasti okolo střediska Sunrise. Do dvou tisíc metrů se vyvezete vlastním autem a odtud se můžete jen kochat nebo vyrazit na spoustu treků po úbočí tohohle krasavce. Nejvyhledávanější místo pro začátek túr je na opačné straně z oblasti Paradise. Tady jsou samozřejmě davy, takže utíkáme rychle pryč do kopců. Nejlepší výhledovou variantou se nakonec ukazuje protější Plummer Peak, kam šlapu hned několik rán po sobě, abych konečně mohl zažít po několika neúspěších fotografickou extázi. Tohle ráno nad inverzí je prostě neskutečná paráda!
Jezera
Díky sopečnému původu je na celém území Washingtonu a Oregonu značné množství jezer. Často jsou utopená v hlubokých lesích. U nás bychom z takových scenerií padli na zadek, ale tady vám po čase zevšední, takže hledám takové vodní plochy, od kterých se naskýtají pěkné výhledy na okolní kopce. Hledání to vlastně není těžké, v podstatě jezdíme od jednoho k druhému. Jako nejpůsobivější bych asi označil soustavu Sparks Lake, to je opravdu velkolepá podívaná. Hned za jezery se totiž tyčí kopce i přes tři tisíce metrů vysoké, takže stačí vychytat slušné počasí a zajít sem ráno, kdy ještě všudypřítomný klid nenarušují turisté.
K jiným už se slušně projdeme. Třeba k Russell Lake je to docela fuška. Kopírujeme tu i části snad nejznámějšího dálkového treku světa, tedy Pacific Crest Trailu. V červnu nepotkáme ani nohu, zato se vykoupeme mezi ledovými krami a vyškrábeme na několik okolních kopců, ze kterých jsou impozantní výhledy na zaledněný Mount Jefferson. Doslova přírodním úkazem je Kráterové jezero. Ve výšce skoro 2000 m stojíte na hraně zhroucené sopky, po které zůstalo obrovské jezero až 10 km v průměru a 600 m hluboké! A z jeho dna se klube další vulkán.
Vodopády, kam se podíváš
Nedílnou součástí našeho putování byly vodopády. Díky nedávné sopečné aktivitě (rozuměj tisíce let zpět) jsou totiž téměř na každém kroku. Nikde jinde na světě jsem nezažil jejich větší koncentraci. Kam se hrabe Island, v mých očích dlouho vodopádový ráj. Jsou vyšší, mohutnější a většinou ještě k tomu zasazeny do pralesů, což vytváří skutečně monumentální scenerie. První ochutnávkou je kaňon Columbia River kousek za Portlandem. V úseku asi třiceti kilometrů navštěvujeme vodopádů tolik, jako bychom objeli celý zmíněný Island.
U Abiqua Falls byl zážitek už přístup k nim. V mapě mám tyhle vodopády podle nalezených souřadnic jasně zakreslené. Menší problém je v tom, že k nim není značená sebemenší pěšinka, a to mám mapu opravdu podrobnou. K tak parádnímu místu by dle zdejších zvyklostí měla mířit spíš dálnice. Po dlouhém hledání, ježdění a couvání narážíme konečně na správnou šotolinovou cestu. Ta po chvíli našemu Chrysleru Pacifica moc nechutná. Pár větších louží a děr projíždíme s noblesou, ale definitivní stopku vystavuje hluboký výmol přes celou cestu o pár zatáček dál. Dál už stačí jen půlhodinka svižné chůze pralesem a ocitáme se u vodopádu jako z Jurského parku. Hluboký kaňon, všude okolo prales, staleté stromy porostlé mechy a liánami, řev ptáků a do toho tahle nádhera. Trávíme tu dlouhé hodiny až do tmy.
Doporučil bych také nevynechat Mekku všech potůčkářů, tedy Silver Falls State Park. Na pár kilometrech je tu deset mohutných vodopádů. Daní za intenzivní cestování je jistá postupná otupělost, takže místa, která by se nám jindy zdála nejkrásnější v celém vesmíru, se postupně stanou tak trošku rutinou. To však změní hned North Falls, za zmínku určitě stojí také South Falls. Opět se tady procházíme kolem celého vodopádu i za ním. Obrovské přírodní divadlo pod otevřeným nebem.
