Video placeholder
Westernová romantika po jihoamericku: Poznejte kovboje moderní doby
Mladý býček nemá před zkušeným gaučem šanci ani s vypětím všech sil.
Na větších farmách jsou týmy gaučů početnější.
Daniel znehybnil krávu v dřevěném svěráku a dává jí v injekci lék.
Každý den vyjíždí gaučové na obhlídku stád, hlavně zkontrolovat mláďata.
18 Fotogalerie

Westernová romantika po jihoamericku: Poznejte kovboje moderní doby

Tomáš Nídr

Jeden den na farmě s pravým, byť moderním gaučem přesvědčí, že tato tradice není mrtvá. I když už dnes jihoameričtí „cowboyové“ nejsou nezkrotní tuláci s rukou připravenou na zahnutém noži, jejich profese pořád žije a přináší dávku svobody a romantiky.

Daniel Ocampo se žene na hnědákovi za vyplašeným teletem a roztáčí laso. Scéna jako z westernu, která se však nedostane ke kýženému vrhu. Mládě zaběhne do trnitého křoví, kvůli němuž je tato zbraň pro gauča bezcenná. Popojíždí kolem a hledí do změti větví, odkud kraví novorozenec vyběhne. Matka bučí jako na poplach a zdá se, že potomkovi říká: „Zůstaň, kde jsi, a ani se nehni.“ Jenže ten je moc vyděšený a opět vyrazí na útěk. Daniel tryskem za ním, s okem provazu nad hlavou. Ale své umění zase předvést nemůže. Zleva se zničehonic vynořuje pes, který před půl hodinou rezignoval na to dělat nám doprovod, a černému býčkovi skočí po tlamě. Zakousne se a okamžitě ho skolí.

Argentinský cowboy seskakuje z koně, kleká si na vzpouzející se tělo a odhání šelmu, kterou rozdivočel pach krve. „Rychle, zapomněl jsem šňůru. Na sedle,“ volá na mě třiačtyřicetiletý muž, abych mu pomohl. Jenže moje jezdecká technika za tou jeho pokulhává na všechny končetiny, a tak trvá, než mu podám lano, kterým teleti sváže nohy. Mládě zoufale bučí, poulí oči jako Hurvínek a plazí jazyk začervenalý krví z nakousnutého pysku.

„Když jsem tu byl ještě před pěti dny, byla kráva březí. A dneska už je mladej na světě. Musím se podívat, jestli nemá v pupku červy,“ objasňuje Daniel, když si z čela otírá pot. V Argentině člověk dobytku s porodem pomáhá výjimečně, nechá se to na přírodě. Gaučo jen musí vědět, zhruba v jaké části rozlehlých pozemků se nastávající matka nachází, aby pak oba zkontroloval.

„Nebylo by to třeba dělat, kdyby mu matka ránu pořád lízala, aby mouchy nedostaly čas naklást tam vajíčka,“ říká, když pinzetou z telecího břicha vyndává červa za červem. Odhadem je to asi třicet půlcentimetrových bestií, které by býčka mohly zahubit. „Tak ještě injekci a budeš zase chlapík. Za pár dní se na tebe zase přijedu podívat,“ poplácává ho.

„Vagabundi“ na koni

V některých latinskoamerických státech se Argentincům přezdívá gaučové. Je to narážka na svobodomyslné obyvatele pamp z 18. a 19. století, kteří před rozparcelováním širokých rovin mezi estancias (velkostatky) žili na pomezí bělošské a domorodé civilizace jako polonomádi na koních. Nouzi neměli, zdivočelých turů k ulovení bylo všude dost a zábavu si obstarali vlastním muzicírováním. Není bez zajímavosti, že jedno z etymologických vysvětlení slova gaučo se váže k výrazu kmene Mapučů pro vagabunda.

S vyhlášením nezávislosti měli utrum, nový režim o nezkrotné muže, kteří neváhali pro každou malichernost sáhnout po noži, nestál. Pampoví tuláci byli znakem úpadkového koloniálního panství, které v nové republice nemělo místo. Volná potulka se přestala trpět. Jejich jezdecké umění využívali v těch lepších případech velkostatkáři, kteří z nich udělali honáky skotu. V těch horších oficíři, kteří je měli jako ničivou zbraň v krutých válkách proti indiánům, sousedům či vnitřnímu nepříteli.

Většina Argentinců žije ve městech a hovězí dobytek zná jen ve formě steaků, přesto nostalgie po zašlých časech tuláků z pamp jako by ze země nikdy nevyvanula. Může za to literatura konce 19. století, která si ve zveršovaném bědování nad úpadkem této vrstvy obyvatelstva libovala. Literární gaučo Martín Fierro je pro národ stejně ikonickou figurou jako pro nás dobrý voják Švejk.

Tak ať zaprší!

Dnes gaučové znamenají také turistickou atrakci. Estancias poblíž Buenos Aires a dalších velkých měst předvádějí těžce platícím účastníkům zájezdu tyátr, při němž se při různých jezdeckých a honáckých figurách předvádějí muži v krojích, které pohříchu často ani neodpovídají folkloru daného kraje.

Daniel je ale pravý gaučo současnosti. Nemá pončo ani široké kalhoty, kvůli kterým jeho profesní kolegové z minulosti vypadali, jako by nosili pleny. Má plátěné kalhoty, košili a pro dnešek místo baseballové čepice zvolil klobouk. Na otevírání čehokoli už nemá jako předci tradiční zahnutou dýku, ale otevírací nožík. V sedle mobilem klábosí s kamarádem. Kromě zvládání koně, na kterém jezdil už do školy, musí zvládat řízení traktoru. S lasem zachází více než dobře, ale přiznává, že další typickou výzbroj bolas (nebo boleadoras) ovládat neumí. „Kdybych to chtěl roztočit, praštil bych se do hlavy,“ říká se smíchem o zbrani, která se skládá ze dvou či tří koulí připevněných k sobě provazem a kterou se mířilo na nohy dobytka nebo zdejších pštrosů.

„V tomto terénu bych bolas ani moc neužil,“ rozpřahuje se kolem sebe ze sedla. Ranč Puesto Viejo, pro jehož majitelku Ocampo pracuje, leží asi 150 kilometrů od Córdoby, ve vyschlé oblasti plné trnitých keřů. Kdepak věčně zelená pampa. Tady je to kraj, kam by Čecha napadlo nahnat skot jen za trest. Přijíždím sem zrovna v době, kdy dlouhé měsíce déšť nesmočil ani prach, a sousedé se proto místo pozdravu loučí přáním: „Tak ať zaprší!“ Nedostatek vláhy je znát, zelená barva se z povrchu téměř vytratila. Krávy viditelně ubývají na hmotnosti a mnohé kusy už je potřeba dokrmovat v ohradě drahou pící.

Ještě patrnější je to při pohledu na koně, kterých tady majitelka má dvacítku připravených pro občasné zahraniční návštěvy. Jsou děsivě vyhublí, žebra jim lezou z trupu a kyčle tak napínají kůži, jako by ji měly každou chvíli proříznout. Daniel z nich dva vyvádí a jenom jim dává kvůli nastávající dřině zrní, do čehož se oba hladově pouštějí.

Hází na ně sedla opatřená koženými chrániči na nohy, bez kterých by se ve zdejší vegetaci plné ostnů vůbec nedalo vyjet do terénu, a čtvernožci se pod nimi prohnou. Skoro se stydím, že jednoho z nich zatěžkám svou vahou. Dostávám strakáče, který ze všech herek vypadá nejzachovaleji. „Je jako osel, sežere každou zelenou větvičku, na kterou narazí. Ostatní jsou vybíravější,“ vysvětluje jeho relativně dobrý stav.

Brnkačka na farmě

Vyrážíme pomalým krokem na obhlídku pozemků. Není to jen samoúčelná turistická vyjížďka, míříme do míst, kde má Daniel ten den nějakou práci. Zkontrolovat stav krav ze skupinky u skal, pak přehlédnout mláďata v další rokli a najít novorozence, aby mu mohl kouknout na pupík. Žádná dřina. V terénu lehkou chůzí strávíme čtyři hodiny. Bojím se, jestli jako žokejský nemotora gauča nezdržuji. „Ale vůbec. Sám jedu déle, protože na zpáteční cestě na farmu v sedle klimbám. Koně znají cestu sami a nijak nespěchají,“ ujišťuje mě povídavý chlapík.

„Dělal jsem i v dole nebo v Buenos Aires v jednom zahradnictví, ale není nic lepšího než práce v přírodě. Je tu klid,“ libuje si. „A tady se opravdu nepředřu. Máme tu stovku krav a jsme na ně dva,“ říká tento rozvedený otec tří dětí s tím, že v předchozí štaci měl na starosti tisíc kusů. Vydělává 2500 pesos měsíčně (10 600 Kč), spí zadarmo ve své místnosti na ranči, kde má každý den od majitelky zajištěna tři jídla. Pracuje polovinu týdne a pak ho přijede vystřídat parťák. Jeho šichtu rámuje ranní a večerní dokrmování těch mladých kusů, které šéfka chce prodat dál.

Po třech dnech pobytu na farmě je mi jasné, že více času se stráví plánováním práce než její realizací. Když majitelka přiveze lék pro nemocnou krávu, mluví pak následující hodiny o tom, jak bude druhý den nutné bodnout jí injekci a jakou to dá fušku. Přitom samotná operace, která spočívá v zahnání nebožačky do úzkého koridoru, kde se znehybní dřevěným svěrákem, a vpíchnutí látky do hýždí, trvá jen několik minut.

Ptám se Daniela na jeho plány do budoucna. „Chceme se s bratry udělat pro sebe. Už teď dohromady máme osmdesát krav, ale hlavně chceme upravit naši usedlost a brát tam na exkurze batůžkáře, dobře a levně jim uvařit,“ říká a pak šibalsky s širokým úsměvem, který odhaluje jeho prořídlé zuby, dodává: „Právě proto jsem tady, abych sbíral zkušenosti s turisty. U vás to klidně napiš, ale majitelce to neříkej.“


Místo steaků sója

Uprostřed Buenos Aires se ozývá klapání koňských kopyt a bučení skotu. To gaučové ve vetešnických mundúrech jako ze starých dob nahánějí býčky na trhu Liniers do ohrad a domlouvají se při tom moderně vysílačkami.

Zahajuje se aukce. Zástupci masokombinátů procházejí po labyrintu lávek nad hlavami černých zvířat a po zběžném pohledu navrhují chovatelům cenu. Není to žádná přebíjená, takže dohodu rychle potvrdí trojité zaklapání na kovové zábradlí a jde se dražit další stádo, zatímco gaučové dají bílou barvou turům značku jejich nového majitele.

Liniers je s denním průměrem 7000 prodaných kusů největší dobytkářský trh v Argentině, ale zaměstnanci nostalgicky vzpomínají, že už tu není tak rušno jako před pár lety. Jihoamerická země proslulá svými výtečnými bifteky se (co se zahraničního obchodu týče) přeorientovala na vegetariánství a místo masa je jejím hlavním vývozním artiklem sója.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: