Venezuela: Jak se žije místním v zemi protkané korupcí a klientelismem?
Strávila jsem nějaký čas na východě Venezuely a mohla jsem tak poznat do detailů nelehký život zdejších lidí. Pokud nestojíte na té správné straně, všechno včetně nejzákladnějších věcí je problém. Lidé často situaci řeší emigrací. Jsou nějaké výhledy do budoucna?
Bída Waraů
V Pedernales a Antonio Díaz žije původní indiánské obyvatelstvo – Waraové, kteří dle odhadů obývali Deltu už před 8000 lety. Neoficiální údaje uvádějí, že momentálně v regionu žije okolo 14 000 obyvatel tohoto etnika, přes 10 000 emigrovalo do okolních zemí (oficiální údaje neexistují). Nepočetné skupiny Waraů žiji také v Surinamu a Guyaně. Waraové jsou vzrůstem nevysocí, snědí, původně rybáři a lovci hovořící izolovaným jazykem warao. Žijí v uzavřených komunitách s jedinečným kastovním systémem šéfů, šamanů a kněží. Velká část populace je negramotná (děti v říčních oblastech do školy nechodí, školy jsou zavřené, nejsou učitelé), přebývají ve skutečně primitivních podmínkách (chatrče z listí z palmy mauritia na kuřích nohách), nepracují (ty tam jsou časy, kdy rybařili, lovili nebo obdělávali půdu), trpí různými nemocemi (hlavně malárií, ale také AIDS) a celkově jsou závislí na pomoci vlády. Vládní Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV) tohoto postavení zneužívá, v období voleb zde dochází k největším machinacím a podvodům, které nikdo nemonitoruje.
Někteří Waraové se v posledních letech začali přesouvat z říčních oblastí do Tucupity či jejího okolí, jejich životní styl se ovšem nezměnil. Děti pobíhají po městě nahé, rodiny přespávají v houpacích sítích chinchoros natažených mezi stromy na Paseu Manamo, ženy přepírají prádlo v řece u městské promenády. Pokud mají více štěstí, chinchoro si mohou natáhnout v opuštěné polorozpadlé chatrči nedaleko řeky. Vzdělání či zdravotní péče však pro ně dál zůstávají nedostupné.
Něco i zdarma
Hotel, ve kterém jsem v Tucupitě bydlela, se jmenuje Salma a vlastní jej potomek syrských přistěhovalců Jorge Salma. I další nemnohé fungující podniky ve městě jsou v rukou arabských byznysmenů. Kromě hluboké politicko-ekonomické krize ovlivnila chod těchto podniků také krize covidová. Venezuela zavedla v roce 2021 proticovidová opatření ve formě střídajícího se „tvrdého“ a „měkkého“ týdne. Během „tvrdého“ týdne bylo vše nekompromisně zavřeno, během „měkkého“ týdne mohly být některé podniky s omezením otevřeny. Místní se těmto opatřením dost vysmívali, „jako by si covid mohl vybrat týden“. V době mého příjezdu koncem října 2021 byla zrovna všechna opatření zrušena.
Hotel Salma měl všechno, co hotel má mít: sprchu (i když jen se studenou vodou), záchod, ledničku, klimatizaci, kabelovou televizi, postrádal však zásadní věc – okna. Ani jeden pokoj je neměl, tedy kromě pokoje šéfa Jorgeho. V pokoji byla absolutní tma, takže když jsem pohledem na mobil zjistila, že je čas vstávat, prostě jsem si rozsvítila světlo a zapnula klimatizaci. Jinak světlo svítilo a klimatizace jela ve všech hotelových pokojích 24 hodin denně. Důvod je prostý, ve Venezuele je elektřina zadarmo. Téměř zadarmo je i voda. Hotel Salma měl navíc tu výhodu, že měl vyvrtanou studnu a v celém hotelu tekla z kohoutku pitná voda, v Jižní Americe věc nevídaná.
Občané v šachu
Rychle jsem pochopila, jak Madurův režim drží běžné občany v šachu – limitovanými příděly nejzákladnějších potravin, léků a pohonných hmot. Kilometrové fronty na příděl benzinu byly každodenní realitou. Venezuela má největší zásoby ropy na světě, momentálně je ovšem ve stavu, kdy ji nedokáže ani těžit, ani zpracovávat (nebo jen v omezeném množství), je tedy nucena dovážet z Ruska a Íránu. Běžný občan má nárok na 20 litrů pohonných hmot na týden, cena dotovaného benzinu je 10 korun za litr a benzinu za mezinárodní ceny 20 korun za litr. Každé ráno vláda vyhlásí koncové číslo registrační značky vozidel a právě majitelé těchto vozidel jsou oprávněni v ten den natankovat. Jiné koncové číslo je pro dotovaný benzin a jiné pro benzin za mezinárodní ceny. Fronty u obou pump se tvoří od rozednění, není ovšem žádná záruka, že člověk natankuje, denní příděl v cisterně může dojít, to pak celodenní čekání přijde vniveč a další možnost se nenaskytne dříve než za týden. Armáda, policie a vysocí představitelé vládní PSUV tankují kdykoli, bez omezení a zadarmo. Je to de facto armáda, která má příděl pohonných hmot pod kontrolou.
Nedostatek jako volební páka
Z běžného platu nebo důchodu, který v přepočtu činí dva dolary, si bez pomoci příbuzenstva, které emigrovalo do některého ze sousedních států, nepořídíte skutečně vůbec nic. Vládní potravinové balíčky CLAP (Comisión Local de Abastecimiento y Producción – v překladu Místní komise zásobování a výroby) jsou pouze pro „věrné“, na „rebely“ z opozice zbývají potraviny až třetí kategorie, které se buď vůbec nedají jíst, nebo jsou v nich dokonce krysy. V roce 2016 zavedla vláda Nicoláse Madura speciální vlasteneckou kartu Carnet de la Patria. Vypadá jako naše občanka, ale nemá identifikační funkci. Karta je plně elektronická a pomocí QR kódů vláda kontroluje chování jejích držitelů, kteří mají nárok na subvencované potraviny a mimořádné státní příspěvky. V lednu 2022 to byly pro tříčlennou rodinu necelé tři americké dolary, o dva roky později, v lednu 2024, necelé dolary čtyři. Není třeba zmiňovat, že pokud kartu nevlastníte, nemáte nárok vůbec na nic. Vláda hlad běžných obyvatel používala i pro účely volební kampaně. Při závěru kampaně vládní PSUV se v rámci „vánočního trhu“ na Paseu Manamo prodávalo oblečení a potraviny za „zvýhodněné ceny“, přičemž potraviny byly vlastně rozbalené vládou dotované balíčky CLAP. Přesto se na potraviny i boty stály dlouhé fronty. Hned vedle fronty na boty se vinula fronta aut na dotovaný benzin.
Některé restaurace nebo obchody přijímaly i platební karty, takové byly označeny jako Punto. Platby však probíhaly pouze v místní měně a jen v případě, že fungoval internet. Pokud člověk zrovna nevlastnil dolar v hotovosti (což byla většina místních), mohl použít metodu Biopago. Metoda spočívala v převodu peněz (opět pouze v místní měně) formou SMS zprávy na účet příjemce. Jelikož v zemi neobíhá téměř žádná hotovost, vyplatí se mít co nejmenší bankovky a pokud možno přesné částky. Prodávající totiž nemá z čeho vrátit. Nefungují ani bankomaty. Před odletem jsem se dočetla, že nejvyšší doporučená hodnota dolarové bankovky je 20 dolarů. V Tucupitě jsem ale zjistila, že i 5dolarová bankovka představuje obrovský problém.
V bolívarech se mi do ruky dostaly bankovky nominálních hodnot půl milionu a milion. Těsně před mým příjezdem v říjnu 2021 proběhla ve Venezuele měnová reforma, v pořadí už několikátá za posledních pár let. Aby vláda zkrotila inflaci, škrtla na bankovkách šest nul. Z milionové bankovky se přes noc stal jeden bolívar. Jelikož se nové peníze ještě nenatiskly, stačilo si odmyslet ty nuly na bankovkách v oběhu. Ačkoli Venezuela není dolarovou ekonomikou, dolary byly hojně akceptovány všude, jen s jedním problémem zmíněným výše – bylo třeba zaplatit přesnou částkou. Většina obyvatel dostává výplatu v bolívarech a spousta lidí v Deltě se mi svěřila, že dolar v životě nedrželi v ruce. V některých státech Venezuely se dalo platit i měnou sousedního státu, třeba u hranice s Kolumbií kolumbijským pesem nebo u hranice s Brazílií brazilským reálem. V některých částech státu Bolívar údajně akceptovali jen jediné platidlo – ryzí zlato.
Dalším specifikem Delty Amacuro byl omezený přístup k internetu a telefonnímu signálu. Spojení s okolním světem bylo velmi špatné, internet býval často odpojen, protože „někdo ukradl optické kabely“. Když je někdo v jednom týdnu ukradl už potřetí, začala jsem mít své pochybnosti. Podle opozice to byl jeden ze způsobů, jak držet místní populaci „incomunicado“. Nezbývalo než souhlasit. Bylo obtížné se někam dovolat, a to i na místní číslo v Tucupitě. Na druhé straně se obvykle ozval šramot, pak bylo chvíli ticho a nakonec se spojení přerušilo. Pokud fungovalo datové spojení, síla signálu byla nanejvýš H+. V Tucupitě nebyla ani pošta.
Budoucnost bez naděje
Příběhy běžných lidí, které jsem během svého pobytu vyslechla, by vydaly na knihu. Není tady nikdo, kdo by neměl někoho z příbuzenstva v zahraničí – v případě státu Delta Amacuro je to nejčastěji Guyana, Trinidad či Brazílie. Venezuelané se ovšem nacházejí po celém jihoamerickém kontinentu, za posledních pět let uteklo ze země přes pět milionů lidí, někdy se uvádí až sedm milionů. Lidé běžně umírají, protože se včas nedostanou do nemocnice (omezený přístup k pohonným hmotám) nebo je prostě odmítnou ošetřit (protože náležejí k opozici). Samostatnou kapitolou jsou původní obyvatelé kmene Warao, kteří jsou marginalizovaní a zcela odkázaní na pomoc vlády, která si je tímhle de facto zotročuje. Z generace dvacátníků a třicátníků zůstal v Deltě Amacuro málokdo. Většinou jsem hovořila s jejich rodiči a prarodiči, kteří měli slzy v očích, když mi vyprávěli, jak jejich vysokoškolsky vzdělané děti, profesionálové ve svých oborech, zametají někde v Brazílii či Trinidadu chodník. Když někdo uteče z Venezuely, většinou není cesty zpět, hranice jsou neprodyšně uzavřené. Hovořila jsem s matkou, jejíž syn se k rodině přece jen vrátil. Tajně, v kontrabandu, ale dostal se domů. Jeden student z univerzity v Tucupitě se mi svěřil, že z jeho okruhu, kde bylo původně 120 studentů, zůstalo 20. Všichni ostatní emigrovali. Výuka se rozpadla a univerzita nemá ani papír, na kterém by zbývajícím studentům předala výpis známek. Chystá se taky odejít. Možná pouze senioři se nebojí, otevřeně podporují opozici, neboť „nemají co ztratit“ a „režim si už nic na nich nemůže vzít“. Hovořila jsem s generací šedesátníků, sedmdesátníků i osmdesátníků, bývalých elitních sportovců, univerzitních profesorů i politických vězňů. Pamatují si euforii, kdy se Chávez dostal k moci, i pozdější rozčarování. Ti všichni nepřestávají věřit, že se dožijí změny režimu.
Tucupita byla skutečně plná moc milých lidí, kteří se ke mně jako k cizince chovali velice zdvořile, někdy dokonce až s úctou. Jedním takovým byl Diego, trenér bojových umění, který byl držitelem mnoha ocenění v různých bojových sportech. Ve staré polorozpadlé hale prolezlé plísní trénoval děti z rodin opozičníků. Děti vypadaly spokojeně a oči jim nadšením svítily. Diego nevlastnil mobil, ale během mého pobytu jsme na sebe mnohokrát narazili. Při jednom takovém náhodném setkání mě pozval na soutěž na Plazu Bolívar, ve které se měly děti opozičníků utkat s dětmi aparátčíků. Diego s dětmi byl ve smluvený čas i hodinu na místě, prominentní děti však nikde. Akce se potom „z logistických důvodů“ přesunula za Tucupitu, což byla pouhá záminka, neboť bylo patrné, že opozice je v jasné nevýhodě a nebude mít dopravu ani finance, aby se na nové místo dostavila. Diego alespoň uspořádal pro mě a Alberta exhibiční přehlídku. Nejlepší byla asi desetiletá holčička, která to nandávala i mnohem starším klukům. Bohužel pro děti Diego nehodlá v Tucupitě zůstat. Jako mnozí další reálně uvažuje o emigraci.
Bohatství pod zemí a prázdné město
Stát Bolívar je další z celkem 23 států Venezuely, který jsem navštívila. Rozlohou je největší: přibližně 3x větší než Česko. Nacházejí se tu obrovské zásoby bauxitu, černé rudy, ale hlavně zlata. Celý je protkán zlatými doly. Zlato používá mimo jiné Madurova vláda k udržení loajality armády a platbě dluhů, jelikož nedisponuje dostatkem hotovosti. Problémy kolem těžby zlata ve státě Bolívar moc zajímavě popsal slovenský novinář Tomáš Forró v knize Venezuela – od ropnej velmoci k úpadku ľudskej civilizácie – rozhodně doporučuji k přečtení! Dále se tu nacházejí železárny SIDOR, které však mají svou největší slávu za sebou, a další podniky na zpracování železa a rud.
Příjezd do Puerto Ordazu z Tucupity byl pro mne šok, jako když vesničan poprvé přijede do města. Téměř milionové město se může pochlubit moderními širokými bulváry, čtyřproudovými silnicemi, mrakodrapy a moderními nákupními centry. Kvůli ekonomické krizi posledních let se ale z Puerto Ordazu stalo město duchů. Továrny jsou zavřené, domy a byty opuštěné stejně jako obchody v obřím nákupním centru. Můj venezuelský kamarád Alberto mi říkal, že si Puerto Ordaz pamatuje jako pulzující velkoměsto, kde si ve food corners nebylo kam sednout. Dnes vše zeje prázdnotou, a když nás přepadl hlad, našli jsme otevřené jen dvě restaurace, jednu rádoby italskou a druhou čínskou. V italské byla průměrná cena jídla 20 dolarů, dost drahé i pro nás. V čínské jsme se najedli za polovic. Hotel Portofino byl příjemný a působil moderně, ačkoliv byl otevřen už před dvaceti lety. Nacházel se netradičně v jednom z obchodních center v pátém patře. Ve vestibulu budovy byl na pultíku umístěn telefon, kterým se dalo zavolat na recepci a poté, co recepční vyhodnotila (ne)bezpečnost hostů, přivolala výtah a mohli jste vstoupit. Pokoj byl čistý a útulný, ale nějak mu opět chyběla okna...
Španělské hrady
Pokud budete v Puerto Ordazu, určitě se zastavte v parku La Llovizna, který se rozkládá na ploše 200 hektarů nedaleko města. Můžete se pokochat bujnými lesy, mohutnými vodopády na řece Caroní a kamenitými stezkami, které vedou přes stejnojmennou řeku. Odevšad na vás budou vykukovat opice, třeba malpa hnědá. Největší atrakcí je bezpochyby vodopád El Salto, který má přes 20 metrů a působí vskutku impozantně. Do parku je vstup zdarma a skutečně stojí za to.
Další velkou atrakcí regionu jsou tzv. Castillos de Guayana. Jde o pozůstatky hradů, které postavili v 17. a 18. století Španělé jako obranu před nájezdy pirátů a bukanýrů po řece Orinoko. Historicky toto území náleželo Guyaně (odtud de Guayana). Dnes se zde nachází i stejnojmenná vesnice. V dobách předkrizových a předcovidových to bylo místo turisty oblíbené a hojně navštěvované. V současnosti je to malá, vybydlená, zapomenutá vesnička, kompletně odříznutá od světa. Čas jako by se tu zastavil v surrealistickém obraze – v tropickém horku se mladá dívka koupe v řece a při tom pere prádlo, vedle skupinka mladých mužů pracuje na stavbě dřevěné lodi curiary. K benzinu není přístup, proto nezbývá než spolehnout se na plachtu vyrobenou z kusu plastu a silný vítr. Potkávám zde moc milou paní Yolandu, která na dříve rušné ulici prodává banány. Se slzou v oku vzpomíná na dobu, kdy vesnice byla plná turistů a skoro v každém domě byla restaurace, kde se podávala výborná ryba z blízké řeky Orinoko. Tyhle časy jsou teď pryč. Pár místních puberťáků se poflakuje kolem a s vidinou nevysokého výdělku mne mlčky doprovází na hrady El Castillo de San Francisco a El Castillo de San Diego. Z obou je překrásný výhled na majestátní řeku. Obě památky jsou dokonale zachovalé, škoda že místo turistů je tu jen pár milenců a taky puberťáků, kteří chytají mobilní signál. Nebo radši dobře...
Chávez, Maduro i Guaidó
Když jsem v prosinci 2012 pracovně působila na Kubě, ležel Hugo Chávez v havanské nemocnici. O pár měsíců později zde umírá. Na jeho místo nastupuje jeho chráněnec, řidič MHD z Caracasu, Nicolás Maduro. Chybí mu Chávezovo charisma, nedosahuje zdaleka takové popularity jako jeho předchůdce, a navíc na začátku jeho vlády dochází opět k výraznému poklesu cen ropy. Přesto v roce 2018 organizuje předčasné prezidentské volby, ve kterých vítězí. Toto vítězství však nemá mezinárodní podporu, volby jsou označeny jako zmanipulované a více než 50 států uznává jako legitimního vůdce země kandidáta opozice Juana Guaidóa, mezi nimi v únoru 2019 i Česká republika. Tento historický okamžik se bohužel Guaidóovi nepodařilo zužitkovat. Nedokázal sjednotit opozici, a navíc byl obviněn z korupce. Počátkem roku 2024 Venezuele dále vládne Nicolás Maduro a podpora Juana Guaidóa dnes nepřevyšuje tu Madurovu – oba podle dostupných průzkumů podporuje přibližně 15 procent obyvatel země. Další prezidentské volby jsou naplánovány na 28. 7. 2024 a Juan Guiadó už kandidovat nebude.
