Do Argentiny se jezdí za gastronomií, tangem, a hlavně za nejkrásnějšími treky Latinské Ameriky. Na pláže se v této zemi moc cestovatelů nevydá. Doufám, že moje selekce těch, co považuji za nejzajímavější, vám poskytne inspiraci, kam příště v Argentině vyrazit, až budete mít chození po národních parcích už dost.
Playa Larga – konec světa
Ushuaii Argentinci říkají el fin del mundo y el principio de todo: konec světa a začátek všeho. Konec světa toto druhé nejjižněji položené město na světě doslova a do písmene je. Její druhé přízvisko a jediné větší letiště na jih od Buenos Aires z ní dělají ideální bod pro začátek cest po Patagonii, na jejíchž větrem ošlehaných březích najdete první z méně známých pláží, které stojí za návštěvu po obligátním treku národním parkem Tierra del Fuego. Maličká rezervace Playa Larga je od Ushuaie opačným směrem než zmíněný národní park. Průzračnou vodu, která i v létě vypadá dostatečně mrazivě na to, aby i otužilejšího cestovatele jen těžko napadlo jít si do ní zaplavat, bizarní tvary jehličnanů pokroucených patagonskými vichry a nazelenalá skaliska, která jsou pro zdejší krajinu typická, uvidíte i v národním parku Tierra del Fuego. Playa Larga ale kromě nich nabízí též zcela jedinečný výhled na zátoku Beagle a samotnou Ushuaiu s ledovcem Martialem na pozadí. Když budete mít štěstí, občas (hlavně na podzim) se z této pláže dají zahlédnout i velryby, jejichž mláďata se v mělčinách kolem pláže občas schovávají před kosatkami.
Río Gallegos – ještě větší konec světa
Většina lidí, co v Patagonii byla, Río Gallegos navštívila, neb z Ushuaie, kam většinou přiletí, se do Torres del Paine, který bývá jejich další zastávkou, po souši nedá dostat jinak než právě přes Gallegos. Značné množství těchto cestovatelů ale z Gallegos vidělo právě jen autobusové nádraží, což je škoda, protože i když samotné město je mnohem větší konec světa, než o sobě tvrdí Ushuaia, v jeho okolí je celá řada fascinujících míst. Dá se v něm klidně strávit třeba týden – což se mi jednou díky kombinaci svátků a technické závady na autobusu podařilo a rozhodně jsem se nenudila. Vulkanické krátery, tučňáčí hnízdiště, na kterých na turistu nenarazíte, impozantní vraky lodí, povedené muzeum války o Malvíny a začátek legendární panoramatické silnice Ruta 40, která odsud vede až k hranici s Bolívií – Gallegos má všechno.
Cabo Virgenes – kilometr 0
Zmíněná Ruta 40 začíná u majáku v Cabo Virgenes, který je sice pěkný, ale sám o sobě by asi nestál za celodenní výlet „polní cestou“ pampou, na které když vám v nějakém obzvláště hlubokém výmolu uletí kolo, tak budete čekat tak dva dny, než vás tam někdo najde. Co ale rozhodně za takto dlouhou a dobrodružnou cestu stojí, je stejnojmenná tučňáčí rezervace asi dva kilometry od majáku. Zde je právě výhodou, že dostat se do Cabo Virgenes obnáší celodenní výlet pampou z města, do kterého nikdo nejezdí, protože turistu v této rezervaci většinou nepotkáte. Člověk je tam na pláži sám se stovkami tučňáků, kteří nejsou zvyklí na lidi, takže nevědí, jak dokážeme být nebezpeční, a za ty asi dvě hodiny, co trvá si rezervaci projít, si na vaši přítomnost zvyknou natolik, že se na svých pochůzkách za potravou bez obav přikolébají až přímo k vám.
Punta Loyola – mokřad překypující životem
Cestou zpět do Gallegos se dá ještě udělat zajížďka na pláž Punta Loyola. Na její východní části už z dálky uvidíte obrovský vrak britské obchodní lodi Marjory Glen, která zde na konci devatenáctého století na pobřeží shořela a moře ji vyneslo na pláž. Trupem lodi, kterým po několik dní zuřil požár, při kterém zahynuli dva členové posádky, se teď dá projít, a i když je každým rokem stále víc poničený a posprejovaný, má pořád úžasně mrazivou atmosféru. Na západní části Punta Loyoly je zase obrovský mokřad s největší rezervací vodního ptactva v regionu. Ono río v názvu Río Gallegos je totiž řeka, která jím protéká do moře a v jejíž deltě, která se za odlivu promění v ohromný mokřad, je ekosystém bohatý na druhy vodního ptactva, nad nímž zaplesá každý ornitolog.
Puerto San Julián – postapokalyptický ráj pro fotografy
Puerto San Julián je, podobně jako Gallegos, jedním z mnoha ospalých městeček na argentinském pobřeží, které na první pohled nevypadá zajímavě, ale ve skutečnosti je toho kolem něj spousta, co stojí za návštěvu. I když samotné město zrovna esteticky působivé není, má příjemnou atmosféru, a jak není turisty moc navštěvované, místní jsou vůči cizincům přátelští a družní. V okolí rozhodně stojí za návštěvu El Frigorífico Swift – zřícenina chladírny, kterou zde britská firma Swift provozovala zhruba padesát let a odkud se exportovalo světoznámé argentinské hovězí. Chladírna je opuštěná od šedesátých let, kdy ji zavřeli, a od té doby stihla, vystavena pobřežním patagonským vichrům, pěkně fotogenicky zchátrat. Její ruiny, spolu s přístavem, ve kterém s kulisou nekonečného patagonského nebe dodnes stojí jedna „zakotvená“ loď, rozhodně doporučuji jako zastávku cestou na sever všem fotografům. V okolí je též několik pěkných pláží na koupání, jako třeba La Mina nebo Cabo Curioso, která je tak hezky schovaná mezi dvěma skalisky, že na ní ze všech argentinských pláží, které jsem navštívila, asi nejmíň fouká.
Punta Loma – kam za lachtany
Peninsula Valdés je asi nejznámější z míst na mém seznamu, protože je hojně navštěvovaná pro své rezervace rypoušů a lachtanů. Zdejší zátoka je též na žebříčku nejpopulárnějších míst k pozorování velryb na světě, takže jsem původně váhala, zda ji do mého výběru „neznámých pláží“ vůbec zařadit. Argentinské pláže by ale bez Valdéského poloostrova nebyly kompletní, takže se alespoň zaměřím na ta „nejneznámější“ místa na něm.
Puerto Madryn je stejně jako Gallegos městem, kterým se mnohý cestovatel jen mihne cestou někam jinam. Chyba! Místo předražených výletů do rezervací na poloostrově, které nabízejí místní cestovky, můžete lachtany vidět zadarmo na loberías (plážích, na kterých žijí) kolem Madrynu. Má oblíbená je Lobería de Punta Loma, ke které je to krásný výlet asi patnáct kilometrů podél pobřeží s několika pěknými oblázkovými plážemi cestou a jako alternativu obzvláště pro ty, kteří si drahé tours nemohou dovolit, doporučuji si v Madrynu na pláži pronajmout kolo a dojet tam na něm. Samotný Madryn též stojí za pár dní pobytu; městská pláž je překvapivě příjemná jak na procházku, tak na koupání, Madrynské muzeum mořské fauny je sice malé, ale výborně udělané, a směrem na sever je několik dalších pláží, na kterých je zajímavá krajina a uvidíte na nich tučňáky a tuleně.
El Doradillo – velryby bez cestovky
Velryby jsou, obzvlášť od září do listopadu, kdy jich v mělčinách kolem poloostrova bývá nejvíce, v Madrynu vidět už z městské pláže či přístavu. Neuvidíte je tak zblízka, jako když si zaplatíte výlet lodí přímo mezi ně, ale obzvlášť ty, kteří se rádi vyhýbají davům turistů či si drahé výlety od cestovek nemohou dovolit, nejspíš potěší, že pokud budou v Madrynu v hlavní sezoně, velryby se dají velmi dobře pozorovat i zdarma z pevniny. Nejlepší místo k tomu je podle místních Area Protegida El Doradillo asi patnáct kilometrů na sever od Madrynu, ze které je na zátoku, kde se v tuto roční dobu velryby se svými mláďaty vyskytují, vynikající výhled.
Punta Norte – podívaná jen pro otrlé
Jedna z hlavních „atrakcí“ poloostrova Valdés na začátku léta je unikátní podívaná na kosatky, které zde loví mláďata lachtanů doslova na pláži. Kosatky se nechají vlnami vyvrhnout do mělčin, kde se roztomilá lachtaní mláďátka rozpustile plácají ve vodě vstříc svým prvním (a v tomto případě bohužel i posledním) dobrodružstvím v oceánu. Tam už na ně ale čekají čelisti kosatek, které je pak zaživa rozžvýkávají. V přírodovědných filmech to vypadá úžasně, ale v reálu se na to vydrží dívat – a hlavně ta lachtaní mláďata poslouchat – víc než pár minut jen málokdo.
Playas Doradas – pláže bez turistů
Porteños (občas mírně pejorativně používaný výraz pro obyvatele Buenos Aires) jezdí všichni svorně v létě na pláž do Mar del Platy. Ti, co se chtějí vyhnout davům a cenám, které s sebou turismus nevyhnutelně přinese, jezdí o něco jižněji, do Las Grutas. Opravdová perla Argentinské riviéry jsou nicméně Playas Doradas – podle mého názoru mnohem hezčí než turističtější pláže víc na sever. Je na nich písek a příjemné koupání, a když si odmyslíte na argentinském pobřeží všudypřítomný vichr, vypadá to tam skoro jako ve Středomoří. Hlavně na nich i v nejvyšší sezoně potkáte jen Argentince, kempy jsou poloprázdné a jídlo v restauracích za rozumné ceny.
Punta Colorada – zapadákov plný zajímavostí
Kdybych měla vybrat svoji vůbec nejoblíbenější pláž v celé Argentině, tak se budu rozhodovat mezi Cabo Virgenes a Punta Colorada. Colorada je jedním z mých oblíbených zapadákovů, kam nejezdí téměř ani Argentinci; respektive v hlavní sezoně jich tam pár uvidíte, ale nebude jich mnoho. Městečko není nijak zvlášť zajímavé, ale má takovou příjemně ospalou atmosféru s partičkami přátel popíjejícími maté na každém rohu. Pláž je tam pěkná a dlouhá a za odlivu se díry v jejím kamenitém podloží naplní vodou a dají vzniknout jakýmsi bazénkům, ve kterých se dá koupat. Je po ní krásná procházka ke stejnojmenné zátoce (Bahía Punta Colorada), kde jsou k vidění úžasná růžová skaliska, která dala této zátoce jméno. Na nich žije bílá samice lachtana, která s nimi barevně splývá natolik, že pokud o ní člověk neví, může sedět na kamenech jen pár metrů od ní a vůbec si jí nevšimnout. Kromě její barvy je na ní zvláštní též to, že žije sama daleko od kolonií ostatních lachtanů.
Las Grutas – jeskyně na pláži
Las Grutas už jsou v rámci amerického chápání vzdálenosti poměrně blízko hlavnímu městu, takže především v sezoně by se asi daly považovat za turistickou destinaci, i když ve srovnání s tím, co zažijete na plážích v takovém Španělsku nebo Chorvatsku, je tam pořád hodně málo lidí. Městečko je na útesu, ve kterém moře vymlelo systém mělkých jeskyní, podle kterých dostalo svůj název. Za přílivu je nemožné se do nich dostat suchou nohou, ale za odlivu se dá celá pláž projít a do jeskyní se podívat.
Proč jet, proboha, v Argentině na pláž?
Argentina rozhodně nemá typickou riviéru, kterou si člověk při zmínce o pláži představí. Na těch argentinských je všude vítr a kameny a voda je studená. Na druhou stranu mají zdejší pláže každá něco unikátního, ať už faunu, či nějaký přírodní nebo geologický jev, dějepisnou zajímavost nebo úžasně zvláštní krajinu. Turistům, kteří se o dovolené chtějí jen opalovat a jít si zaplavat, bych je asi nedoporučila, ale věřím, že lidem, kteří do Argentiny pojedou právě za jejími přírodními krásami, se výše zmíněné pláže budou líbit stejně jako její národní parky.
Tučňák magellanský
- V jižní Argentině je miláčkem místních, i když vzhledem k tomu, že většina jeho hnízdišť je poměrně daleko od civilizace, překvapivě velké množství lidí ho nikdy nevidělo zblízka v přírodě.
- Je značně menší než tučňák císařský, hnízdící na pobřeží Antarktidy.
- Tučňák magellanský hnízdí zhruba od září do února. Navštivte jejich hnízdiště kolem Vánoc, kdy malí tučňáci ještě neplavou. Uvidíte stovky roztomilých mláďat s šedým chmýřím, které jim během ledna a února vypadá a nahradí je voděvzdorné černobíle zbarvené peří dospělých jedinců. Budete mít též šanci na pláži pozorovat hemžení jejich rodičů, kteří se celý den neúnavně kolébají mezi mořem a hnízdem, aby mláďata nakrmili.
Komu vlastně patří Malvíny
- Většina Argentinců vám řekne, že Malvíny (před nikým z nich nikdy nepoužívejte název Falklandy!) patří Argentině. Ve skutečnosti jsou stále částí Commonwealthu.
- Jejich původními obyvateli byli pouze tučňáci a lachtani, které z jejich povalování na pobřežních skaliskách vyrušil až příjezd evropských kolonizátorů, kteří přijeli objevovat Ameriku. Nejstarší zmínka o nich je prý z mapy italského mořeplavce Ameriga Vespucciho z roku1502.
- Jako s mnoha místy v Americe není jasné, kdo vlastně Malvíny „objevil“ první. Britové tvrdí, že to byl roku 1592 jejich kapitán John Davis, ale podle všeho tam před ním byli už Španělé. Kromě nich se o jejich kolonizaci pokusili též Francouzi, z jejichž Španěly zkomoleného Malouines (souostroví bylo údajně objeveno jejich námořníky ze Saint-Malo) prý dokonce vznikl jeho název. Malvíny ale poměrně dlouho patřily Španělům, po kterých je Argentinci tak nějak zdědili, takže když v roce 1833 připadly Britům, neměli z toho radost.
- V roce 1982 se tehdejší vojenská junta pokusila souostroví znovu získat, čímž odstartovala desetitýdenní válku o Malvíny. Spojenému království se ale povedlo argentinský útok odrazit a kromě toho, že toto britské vítězství přispělo ke znovuzvolení Margaret Thatcher premiérkou, mělo zásadní vliv též na politickou scénu v Argentině, kde v roce 1983 padla vojenská diktatura a následovalo jedno z nejdelších období demokracie v dějinách země.
Splní vám přání
- Pokud se vydáte na patagonské pláže nebo vlastně kamkoli po Argentině, všimnete si červených domečků ozdobených vlajkami, které často spatříte podél cest a silnic.
- Obvykle kolem nich uvidíte naskládané hromady lahví s vodou, plechovky piva a další obětiny.
- Jedná se o svatyně Gauchita Gila (gaucho je něco jako honák či kovboj), který je v Argentině velmi populárním nekanonizovaným „svatým“ a údajně lidem výměnou za víru a obětiny plní přání.
- Cestovat nehostinnou pampou, kde někdy potkáte jen pár aut za celý den a vesnice jsou od sebe vzdálené desítky kilometrů, má svá rizika, takže to, že Gilovy svatyně jsou často právě podél cest, není náhodou.
Kdy se vydat na argentinské pláže
- Tučňáci na jižních plážích hnízdí na podzim a v zimě (nejlepší část roku na pozorování jsou prosinec a leden).
- Krvavé hody kosatek u břehů poloostrova Valdés jsou k vidění v květnu a červnu.
- Velryby jsou zde zhruba od června do začátku prosince (hlavní sezona je na podzim).
- Alespoň lachtani se na plážích zdržují celoročně, ale pokud cestu do Argentiny budete plánovat podle toho, co za zvířata byste tam chtěli vidět, budete si bohužel muset vybrat.
