Země sultánovy ženy Marie aneb Toulky málo dostupnou částí Severní Makedonie
Asfaltka dávno zmizela, uježděná cesta se změnila v lesní stezku, jsme u nového kláštera v Bešišti a před námi je kamenitý potok. Měla tudy pokračovat silnička, ale nepokračuje. Jsme v Mariovu, jednom z nejopuštěnějších míst na Balkáně.
Turisty tady dodnes příliš nepotkáte. V hlubokém kaňonu tady protéká řeka Crna, jejíž voda skutečně působí hodně tmavě. Na stráních stojí kláštery a z Mariova, které nikdy nebylo islamizováno, pochází spousta pohádek, bajek i legend. Je ovšem možné, že v blízké budoucnosti se Mariovo změní. Hornatá oblast leží na hranicích Severní Makedonie s Řeckem. Území má na 1400 km čtverečních, nadmořskou výšku přes tisíc metrů a žije tady sotva tisíc lidí. Dělí se na bitolskou, prilepskou či tikvešskou část, případně na Malé či Velké Mariovo – podle toku řeky Crna. Pro Římany byla před dvěma tisíci lety bájným Erigonem.
Pro Makedonce je to území historické. Kdysi tady žilo spoustu lidí, kteří mluvili i svým vlastním nářečím. Nejpozději v sedmdesátých letech minulého století však odcházeli za prací po tehdejší Jugoslávii i dále do světa.
Dobrodružný kraj
Obyvatel tu kdysi žilo mnohem víc. Tisícovku mělo třeba jen samotné Bešište. Dodnes mnozí vzpomínají i z Ameriky, jak je zřejmé z pamětnického webu. V obci romanticky položené v širokém údolí se občas nějaký dům opravuje. Tři Albánci tady právě dávají dohromady jeden z nich, „víkendici“, kam majitel – z Prilepu, Bitoly či jiného města – bude jezdit na dovolenou. Nebo ji bude pronajímat. Je tady klid a pěkné romantické kopce.
Bešište je poslední vesnice před Gradešnicí a legendární postava místních příběhů, šprýmař Itar Pejo, mohl nejspíše tudy chodit do Prilepu. Možná na oslu nebo vedle něho. Osel by byl vhodnějším dopravním prostředkem i dnes. Případně kolo, o vlastních nohou nemluvě. Stále tady nevede „pořádná“, tedy středoevropská asfaltka. Zdálo se, že tudy projedeme z prilepské části přes Bešište do bitolské – do Gradešnice. Známí si nebyli jistí, mapa to optimisticky nevylučovala.
Dnes už víme, že tudy sjízdná cesta nevede. Nezbylo než se klusem vydat zpět ty čtyři kilometry do Bešište sehnat traktor. Kromě tří Albánců tady však byli jen dva Makedonci. „Traktor?“ divili se. „Tady?“ Nenechali nás v nouzi. Vzali gazik s převodem na čtyři kola a pomohli. Ještě že jsme vzali české pivo! Nakonec jsme přespali před klášterem svatého Iliji nedaleko Melnice.
Šibal Péťa
Už ve staré části Prilepu, na kašně na náměstí, sedí muž v makedonském kroji, má potutelný výraz, v rukou drží převrácený džbán, ze kterého vytéká jakási tekutina. Víno, voda, to z bronzové sochy nepoznáte. Itar Pejo, někdy také Itroman Pejo, je jedna z nejznámějších postav lidových pohádek i bajek. Pochází z mariovské obce Gradešnica. Co mu chybělo na bohatství, to nahrazoval mazaností a vtipem, jak dokazují mnohé bajky. Mohou nám připomínat chodské „poudačky“. Itar v nich vždy vyzraje na bohaté – zejména turecké – soudce i chamtivé kněze. Kdo dnes ví, zda skutečně žil? Ostatně podobnou postavu znají i v Bulharsku – Chitar Petar.
Zosobňuje odpor proti „pánům“, proti Turkům, kteří v Makedonii vládli po pět století. Mohl by být příbuzným vtipálků a bajkařů Nasredina a Enšpígla. Není to ale náš dobromyslný dobrý voják Švejk, a už vůbec ne Jára Cimrman. Více než třicet příběhů zapsal makedonský spisovatel a rodák z mariovské Melnice Stale Popov. Jeho dávný dům se tady nachází v ruinách. Makedonci na Itara Peja nezapomněli. Byl hrdinou oblíbeného televizního seriálu. V Antarktidě je po něm pojmenován ledovec.
Řezbáři a malíři fresek
Makedonie je zemí klášterů. Opět se opravují a místní je navštěvují. Leckde ještě najdeme kolem chrámu staveniště. Někde už žijí i mniši. Ale třeba v klášteře svatého Iliji u Melnice jsme nikoho nenašli, přestože žárovka nad dveřmi konaku – domu pro hosty – stále svítila.
Na stůl pod starým bukem padají bukvice. Je tady klid a výhled, ideální místo na meditaci. V roce 1881 tady v kostele maloval jeden z legendárních mistrů, zografů, Avram Dičov, syn známějšího Dimitara Krsteva, kterému nikdo neřekne jinak než Dičo Zograf. Na Balkáně existovalo mnoho malířských i řezbářských mistrů. Umění dnes neznámých zografů kláštera v Dolním Nerezi nedaleko Skopje bývá srovnáváno s renesančními schopnostmi Itala Giotta ve 14. století.
V Makedonii vynikali mijáčtí mistři pocházející z okolí řeky Radiky i Malé řeky z okolí Debaru (Mijáci, obyvatelé Mijácka, kraje v okolí Malé řeky). V obcích Tresonče a Galičnik se už na konci 18. století narodily legendy jako Petre Filipovič – Garkata, Makarije Frčkovski, Dimitar Stanišev i zmíněný Dičo Zograf, kteří vyřezávali oltáře z ořechového dřeva, malovali ikony a působili po celém Balkáně. Ale vraťme se do Mariova. Právě umění Avrama Dičova bylo důvodem návštěvy kláštera. Kostel je ovšem zamčený. Naštěstí je tady velký otvor na starý klíč. Foťák s objektivem, který je třeba zaostřit, k němu sice nepřiložíte, ale placatým mobilem už fotit lze.
Dost pěkných klášterů
Pokračovat přes Melnici, dojeli bychom až do tikvešské části Mariova kamsi pod Kožuv, kde jsou lyžařské terény. U obce Konopište se nejen čerpá horská voda, která se v Makedonii prodává v „petkách“, ale najdeme i stráň plnou pěkných zemních pyramid. Vracíme se však zpátky na Prilep. Míjíme Dunje s rozpadlými domky, potulnými psy, studnou na návsi. Na konci je bělostný opravený kostel. Jediným člověkem je v dálce pastýř, kráčí v prachu za svým stádem ovcí. Na dálku si zamáváme. Míjíme další opuštěné kláštery. V jednom z nich – v klášteře Mariovo – by měl sloužit otec Nikolaj, který studoval v Praze. „Musel odjet,“ říká jeho zástupce. Provádí nás opraveným chrámem, na stěnách ukazuje renovované fresky.
Pod klášterem na louce je včelín vedle včelína. Tady bude med kvalitní! Na zdi konaku schne kukuřice vedle šňůry navlečených červených paprik. Je vedro, usedáme pod altán, je tu klid. „Dáte si meloun?“ ptá se mnich. „Ten tu také pěstujete?“ ptáme se. „Byli jsme autem v Prilepu,“ odpoví. Přinese ho nakrájený v plné míse, s talířky i příbory.
Po roce 1990 se znovu otevřely možnosti církevního života. Mnozí zanechali svých profesí a odešli do kláštera. „Máme tady bývalé lékaře i botaniky, techniky. Zvládáme i řemesla,“ řekl nám později otec Kalist na Treskavci. Domlouváme se srbsky, ale většina mnichů mluví výborně anglicky.
Krajina filmu
Pak už sjedeme do údolí k Rasimbegovu mostu přes řeku Crna. Otevřená hospůdka se jmenuje – jak jinak než opět Mariovo. Za Pisokalem s dalším klášterem sjíždíme z pohoří do Štavice. Právě tady Milčo Mančevski natáčel svůj oceňovaný film Před deštěm o vztazích mezi Makedonci a Albánci. Skutečně tady na impozantní kamenné ploše stojí malý – z filmu známý – kamenný kostelík. Malby na zdech ukazují, jaká muka čekají po smrti nehodného věřícího.
Milčo Mančevski okolí Prilepu i Mariovo miluje. Další exteriéry byly u pětadvacet kilometrů vzdáleného kláštera Treskavec nad Prilepem. Je to impozantní krajina plná nápadných kamenů i čedičových skal různých tvarů i jmen. Pro vyznavače boulderingu, kteří je zlézají, je to ráj. Hned nad Prilepem je Elefant neboli Slon, pod klášterem zase za Lvem „pochoduje“ Žába. Právě z Treskavce se filmoví mniši vydávají na bohoslužbu ke klášteru svatého Jovana Kanea nad Ochridským jezerem. Bratru sedmdesát kilometrů vzdušnou čarou. Interiér kostela ve filmu pak patří ovšem chrámu svaté Bogorodice. Další půl hodinky pěšky.
Tady, ve Štavici, nás vítá spousta neuvěřitelně vychrtlých psů. Z pastvy se pomalu vracejí krávy. Ovce chodí po stráních. Kozy šplhají po skále. Oslice s mládětem hledá, kde uškubnout kus trávy. Spíme u opravované zvonice. Pozor na kočky. Jsou stále hladové a vlezou až do spacáku.
Bitolské Mariovo
Do poslední mariovské oblasti jedeme z městečka Novaci. Mineme obrovský balvan připomínající tvarem slepici, sjedeme znovu do údolí řeky Crna. V roce 2018 končil asfalt asi tři kilometry před Zovikjem, dnes už vede až do Gradešnice.
Právě Zovikj, přičemž na konci slova se píše měkké makedonské „ќ“, patří k nejznámějším místům v Mariovu. Jméno obce prozrazuje, že zde rostou bezy. Na návsi je restaurace a Mitko dokazuje, že tady pomalu vstává turistický ruch. Na objednávku upeče jehně i chléb. Kolem krásných balvanů sejdeme k říčce Gradeška. V jejím údolí se klene kamenný „turecký“ most, kde režisér Mančevski natáčel film Prašina (Prach). U malého mlýna už přibyla kamenná přehrádka, kde se vykoupete ve studené horské vodě – klidně bez plavek. Málokdy tu někoho potkáte.
Ačkoliv kamenný most s obloukem vypadá velmi starobyle, je mu teprve půl století. Původní, dřevěný, spadl v padesátých letech pod volským povozem a sedlákem. Nikomu se ale naštěstí nic nestalo.
Čebren
Necelý kilometr od Zovikje z dnes již asfaltované cesty odbočuje polňačka. Na stožáru tady stojí malá maketa monastýru, která ukazuje odbočku ke klášteru Čebren. Právě tudy kráčí pastevec koz. Přes rameno mu visí puška, po boku pobíhá sedm osm velkých psů. Máme před sebou šest kilometrů vyprahlou kamenitou krajinou až k řece Crna, kde ve středověku stálo město Čebren, kde sídlil i biskup. Dnes z něj nezůstalo téměř nic. O pár století později zde vznikl klášter. Podle legend se pojí se jménem ženy Marie. Byla velice krásná a její moudrostí byl oslněn i turecký sultán. Nakonec svolila s jeho nabídkou – zvlášť když se uvolil, že nikdy nebude islamizována její domovina – a odebrala se do sultánova harému. Musela se vzdát křesťanské víry, ale žili v lásce a sultán si jí vážil. Když zestárla, zatoužila se vrátit k víře předků. Sultán jí povolil cestu domů. Chtěla zůstat v klášteře Treskavec, ale s potupou byla vyhnána. Vrátila se s vojskem, všech tamních 300 mnichů za to zaplatilo daň nejvyšší a Treskavec byl na dlouhou dobu rozvalen. Marie pak založila v Čebrenu klášter svatého Demetria. Na její oslavu byl kraj pojmenován Mariovo.
Na dveřích konaku uvítá nápis: Poutníku, vítej, posluž si a odejdi, jak tě Bůh najde, kéž ti svatý Demetrius pomáhá. Světce spatříme na malované fresce ve výklenku vstupní brány. Po stranách ho doprovázejí archanděl Michael a archanděl Gavril. Brána byla součástí obranné zdi, která klášter chránila. Asi nejzajímavější je nevelký kostelík svatého Spase na kopci vedle cesty mimo klášter s freskami.
Pozůstatky války
Další téměř opuštěnou vesnici Staravina najdeme proti proudu Gradešky vysoko na stráni. Vítá nás Petar. Je mu šestadevadesát, střídá slova v němčině i angličtině. Otevře nám na návsi chrám. Vyřezávaný ikonostas není tak ceněný jako díla mijáckých mistrů, ale rozhodně stojí za to.
Opodál stojí opravený dům Kaleš Angji. I tato dívka zaujala tureckého kádího – soudce. Milovala však svého Stojana a na útěku se uchýlili do pevnosti Pešta. To je skalnatý kopec proti obci na druhé straně kaňonu, kde kdysi stála pevnost. Takhle se prý zrodilo v 16. století první mariovské povstání. Angja je dalším symbolem odporu proti Turkům. Tvrz padla zradou. Obléhatelé se dozvěděli o ukrytém kanálu, který přiváděl na Peštu vodu. Aby ho našli, dali koním slané seno a žíznící oři k němu vojáky dovedli.
Z nápadného vrcholu je daleká vyhlídka. Vidíme další kláštery. Brzy ráno vychází slunce, krajina se koupe v mlze. Vrchol za vrcholem Nidže planiny běží do dáli až k ostrému vrcholu Kravica. Ten už leží v Řecku, sotva čtyři sta metrů za makedonskou hranicí. Přibližně v tomto směru probíhaly boje za první světové války v okolí vesnice Dobro Pole.
Stopy války najdeme i pod nejvyšším vrcholem (2528 m n. m.) Kajmakčalan, ležícím na makedonsko-řecké hranici. Z makedonské strany je vrchol špatně přístupný, ale z řecké to je sem z lyžařského střediska Voras asi čtyři kilometry. Srbští, francouzští i bulharští vojáci tady stáli proti sobě v nadmořské výšce kolem dvou kilometrů několik měsíců. Jejich osudy připomíná kaple na vrcholku i další památníky. Polozasypané zákopy jsou patrné dodnes.
Kůň na návsi
Vraťme se pod kopec Peštu, do obce Gradešnica, kam jsme původně nedojeli. Na domech se suší girlandy červených paprik, kde se vzal, tu se vzal i schnoucí tabák. Na sloupcích jsou napíchnuté staré vojenské helmy. „Památek“ na první světovou válku je i po více než sto letech dost.
Místní rodák Zlatko Bojkovski dnes žije ve Skopji. Je právník, sochař i malíř a dlouho v sobě nosil myšlenku vytvořit z nalezených pozůstatků vystřelených šrapnelů a bomb pomník. V okolí bojišť na Kajmakčalanu, Dobrém Poli i Gradešnici se jich našlo na tři tuny. Z nich Zlatko vytvořil kovového oře, který od roku 2018 stojí na návsi před kostelem svatého Nikoly s jednou nohou hrdě pozdviženou. Opodál najdeme obchod se základními surovinami. Za vesnicí jsme se vykoupali v Temniškém viru.
Přespali jsme před kostelem svatého Demetrije na okraji obce. Je malý, ohrazený a válčení přežil prý poměrně v dobré formě. Jen stropem propadl malý granát. Kostel byl v minulých letech opraven. Stěny kostela jsou plné ikon. Nedávno byly renovované. Zograf zobrazoval biblické postavy i děje. Nejstarší fresky pocházejí ze 14. století, další vznikaly o dvě století později.
Mariovo se opravuje. Kolem zajímavých míst se objevují informační tabule. Občas objevíme nabídku na ubytování. Nejlépe se Mariovo objevuje v dobrých botách a se spacákem na zádech. U Zovikje je i značená cesta. Nebojte se, nebude nikoho hýčkat. Ztratí se, jak se objevila.
Dávný thrácký Erigon, dnes řeka Crna, nejdelší pravý přítok hlavní makedonské řeky Vardar, který Mariovem protéká přes sto kilometrů dlouhou Skočivirskou soutěskou, se pak vlévá do Tikvešské přehrady. Další vodní elektrárna má vzniknout v okolí Čebrenu, sedm kilometrů proti proudu od Rasimbegova mostu. Jedna dohoda už byla podepsána s řeckým konsorciem v září 2023. Po půl roce byl kontrakt zrušen. Pro Severní Makedonii je však tato přehrada velmi důležitá. A kdo ví, jak se Mariovo potom změní.
