Nistrovo a Žužnje: zoufale emancipované vesnice
Vesnice, nebo spíš osady, které vám dnes chci představit, leží ve vysokohorské oblasti Gorna Reka v severozápadní části Severní Makedonie. Prochází tudy méně známá stezka vedoucí na vrchol Velkého Korábu, ovce tu mluví lidskou řečí a vlci dávají dobrou noc.
Za hradbami přírody
Nistrovo je s třiceti obyvateli největší vesnicí v regionu a od svého okolí je dokonale izolováno horami a řekami. Makedonci i muslimští Albánci tu po staletí žijí ve více či méně harmonické symbióze, a proto není divu, že toto místo dodnes láká oči zvědavých dobrodruhů i zápisníky nadšených etnografů. Obyvatelé, kteří tu měli omezenou možnost komunikace se sousedními regiony, si vyvinuli vlastní materiální, sociální i duchovní prvky kultury.
Asi po třech kilometrech od budovy školy v Nistrově, která ještě donedávna fungovala pro čtyři žáky, dojdete do další osady. Zvukomalebný název předznamenává její podobu. Žužnje, která se rovněž nachází v obštině Mavrovo a Rostuša, je místem doslova zaslíbeným. Leží ve výšce 1190 metrů nad mořem a na východ prudce klesá do rokle řeky Radike. Kromě dvou kluků, kteří mezi oběma vesnicemi projížděli na oslících, jsme cestou nepotkali ani živáčka. Když tedy nebudeme počítat stáda ovcí, jejichž bečení až příliš nápadně připomínalo lidský hovor, a jednu zvědavou krávu, která nás doprovázela. Na probuzení ve špendlíkovém háji nedaleko kostela svaté Barbory budu určitě vzpomínat jako na jeden z nejhezčích makedonských zážitků.
Jak se mluví arnautsky?
Až do počátku 20. století žili v Žužnji, na rozdíl od Nistrova, pouze Albánci. Fakt, že někteří z nich byli pravoslavní, dokládá právě kostelík svaté Barbory, který uvnitř zdobí dřevěný oltář a pravoslavné ikony. Ruský historik, etnolog a diplomat Ivan Jastrebov, který koncem 19. století proslul ochranou Srbů v Kosovu, se o vesnici Žužnje zmiňuje jako o místě, kde lidé mluví arnautsky, tedy albánským dialektem; na rozdíl od okolních vesnic, kde muslimští i křesťanští obyvatelé používají slovansko-makedonský dialekt.
Soužití různých náboženství tvoří unikátní kolorit tohoto místa. Podle německé mapy vydané v roce 1941 na základě sčítání lidu v Království Jugoslávie měla vesnice sto obyvatel. Dnes jich tu žije asi pět.
Od kostela dále
V období od dubna do června můžete ze Žužnje vyrazit k unikátnímu vodopádu Dlaboka Reka, který žije z tajícího sněhu na Korábu. My jsme se k němu vydali od kostela podél toku řeky, ale dá se k němu dojít i cestou vedoucí pod vrcholem Kabaš. Bukové lesy a rozlehlé louky jsou na jaře a začátkem léta obzvlášť kouzelné. A pokud budete mít štěstí a ukáže se před vámi v celé své zurčící a ohromující kráse, jak padá z horských masivů, zamilujete se do tohoto koutu světa určitě stejně bezhlavě jako já.