Adrenalinová Cesta smrti v Bolívii: Otestuje vaši odvahu i brzdy u kol
„Bolivijská Cesta smrti testuje vaši odvahu i brzdový systém!“ – „Tohle není jen o jízdě, to je o přežití…“ – „Každá zatáčka může být vaší poslední.“ Při čtení takových recenzí se jen těžko odolává touze sednout na kolo a vyrazit také. Přinejmenším já to tak mám – a v Bolívii jsem do toho šel po hlavě. Doslova.
S kamarádem Aldou procházíme uličkami Trhu čarodějnic v La Pazu plnými krámků. Některé mají vyloženě magický ráz: tradiční andská léčiva, byliny, talismany, kouzelné amulety nebo sušené lamí plody k všemožným rituálům. Velká část je však zaměřena na turisty. Pohledy, magnety, trička, pletené čepice, rukavice i ponča, kavárničky zvoucí nás na něco dobrého. A mezi tím vším reklamní poutače cestovních agentur slibují zprostředkování nevšedních zážitků. Celodenní výlet na ostrov Slunce na jezeře Titicaca, paragliding nad La Pazem, treky v Andách, výstupy na šestitisícovky, nebo dokonce nejvyšší horu Bolívie – sopku Nevado Sajama. Jednoznačně nejpopulárnější výlet je ovšem sjezd na horském kole po Caminu de la Muerte – Cestě smrti.
„Kdy jsi naposledy seděl na kole?“ ptám se provokativně. „Tak v šestnácti, takže asi deset let zpátky,“ tlemí se Alda. Říkám si, že jsem na tom o trochu lépe. Jenže: minulé léto jsem na kolo na chvíli vlezl jen proto, abych zjistil, jestli jsem to úplně nezapomněl. Do té doby dlouhá léta taky vůbec nic. Jsem totiž bytostný chodec, nikoliv cyklista. Ke všemu jsem o dvacet let starší než Alda. Stejně je to jedno, protože už jsme skálopevně rozhodnutí, že Cestu smrti dáme.
Jízda jen pro nás!
Ráno po snídani odhodlaně kráčíme za naším dnešním cílem. Ulice skrápí neustálý déšť. Druhá půlka ledna je absolutně nevhodná doba na tenhle druh adrenalinové zábavy. A už vůbec ne ve čtyřech tisících metrech nad mořem. Nedá se ale nic dělat, zítra je náš poslední celý den v La Pazu, takže jiná varianta neexistuje. Téměř všichni prodejci jsou schovaní uvnitř obchodů. Do cestovní agentury vstupujeme hlavně proto, abychom se ukryli před silným deštěm. Ukáže se, že na zítra jsme zatím jediní, kteří mají zájem. Výlet se standardně pořádá od tří lidí nahoru. „Fajn, tak my zaplatíme za tři, když nám zaručíte, že tahle jízda bude jenom pro nás. Nazvěme to třeba VIP Cestou smrti,“ navrhujeme majiteli, který okamžitě souhlasí. V přepočtu platíme zhruba tři a půl tisíce korun za osobu. Vybíráme si kola, zkoušíme helmy a oblečení. Také podepisujeme papíry, že pokud se nám něco stane, je to v podstatě jenom náš problém. Zítra ráno v osm nás před hotelem vyzvednou řidič s průvodcem. Mimo jiné to znamená, že dneska večer žádný velký tah po barech určitě nebude. Jsme sice občas lehce nezodpovědní, ale na Cestě smrti kvůli vlastní únavě a nepozornosti rozhodně umřít nechceme.
Kluk z hor v Evropě
Dodávka s koly na střeše parkuje před hotelem. Vítá nás průvodce Víctor, který mluví velmi dobře anglicky. Řidič Checo se usmívá a mává na nás od volantu. Moc toho nenamluví, protože anglicky neumí. Oba vypadají asi tak v Aldově věku, zhruba třicátníci. Čeká nás hodinová cesta z centra La Pazu do průsmyku La Cumbre ve výšce přes čtyři a půl kilometru nad mořem. Jízdu si krátíme povídáním. Ptám se Víctora, kde se naučil tak dobře anglicky. „U vás v Evropě. Přes rok jsem žil v Německu. Tady, v La Pazu, je početná německá komunita. Nejdříve jsem dělal pro jednu jejich neziskovku. Byli se mnou spokojení, a tak jsem dostal nabídku vyjet na výměnný pobyt. Neuvěřitelný, pro kluka narozenýho v zapadlý horský vesničce kousek od jezera Titicaca.“ Jsem zvědavý, jaký na něj Evropa udělala dojem. „Co asi?! Udělám všechno pro to, abych se tam mohl zase vrátit. Upřímně řečeno jsem byl první měsíc v šoku. Přišlo mi, že je tam hrozně moc zákazů a nařízení. Víš, jaký jsou Němci. Cítil jsem se nesvůj a asi se i trochu bál cizího prostředí. Pak jsem si zvyknul a přišlo mi, že jsem v ráji. Pořádek, bezpečnost, sociální jistoty, skvělý zdravotnictví, milý a ohleduplný lidi. Navíc mají Evropanky slabost pro latinskoamerický milence. Měl jsem to skoro tak jednoduchý jako vy evropský chlapi tady,“ směje se.
Ptám se, jaký byl návrat domů. „Strašný. Za ten rok jsem si zvyknul, jak věci vypadají, když fungují. V Bolívii skoro nic nefunguje. Korupce všude. Politika napojená na obchod s drogama, i když se tváří, že ne. Vlastně se tak ani někdy netváří. Obrovská chudoba. Vládne ten, kdo má prachy, bez ohledu na to, kde je vzal. Ani nemluvím o nezvěstných lidech nebo pošahancích, co pořád věří v Pachamamu. Některý jsou stále ještě schopný provádět lidský oběti.“ Poslední věta mě dokonale vykolejí. „Jako fakt?“ – „Jasně. Klidně ti pak dole povím víc. Teď už budeme vystupovat.“
Před startem
Checo brzdí na parkovišti u malého jezera Laguna Estrellani poblíž průsmyku La Cumbre. Vzniklo táním ledovců a napájejí ho sezonní vody. Obklopuje ho suchá horská tundra a kopce. Domorodci považují skalní štíty i vysokohorská jezera za posvátná místa, kterým říkají apus – duchové hor. Jsou často vnímáni jako mužské protějšky Pachamamy. Společně tvoří rovnováhu mezi mužskou a ženskou silou přírody. Vylézáme z dodávky, sundáváme kola a připravujeme se. Trochu Aldovi závidím jeho normální proporce. Sám měřím dva metry a vážím přes sto kilo, takže je mi kolo trochu menší. Ani chrániče na kolena a lokty úplně nesedí, o kalhotách a bundě ani nemluvím. Člověk holt musí vystačit s tím, co dostane. Nejsme na parkovišti jediní. Ještě pár dalších dodávek vykládá svoje klienty. Jenom my jsme ve VIP stylu. Všichni ostatní jsou v podstatně větších skupinách. Ještě že jsme si připlatili za soukromý sjezd. Počasí si ale nekoupíš. Všude kolem nás se převaluje vysokohorská mlha a zatím jen lehce mží. Jen kdyby to tak vydrželo i nadále.
60 kilometrů fatální jízdy
Oficiální název Cesty smrti je Carretera de los Yungas – Silnice do Yungas. Spojuje totiž nahoře položené La Paz s regionem Coroico v oblasti Yungas. Její délka je přibližně šedesát kilometrů a klesá z horského La Cumbre ve výšce čtyři tisíce šest set do tropických tisíc dvě stě metrů nad mořem. Původní cestu vybudovala na přelomu 30. a 40. let dvacátého století bolivijská armáda za pomoci paraguayských válečných zajatců po válce o Gran Chaco, kterou mezi lety 1932 až 1935 tyto dvě země spolu vedly. Bylo potřeba postavit spojení, po kterém by se do La Pazu mohla dopravovat káva, kokové listy, ovoce a další zemědělské plodiny z dole položené úrodné oblasti. Paraguayci jako nucená pracovní síla dělali vše v nebezpečném horském terénu jen ručně, bez pomoci těžké techniky.
Cesta je extrémně úzká. V některých místech pouhé tři metry. Většinou bez svodidel, která by chránila auta před pády až do šestisetmetrové hloubky. V minulosti zde umíraly stovky lidí ročně. Častá mlha, deště a sesuvy půdy ještě zvyšovaly riziko nehod. Kvůli této kombinaci nebezpečí byla cesta v roce 1995 označena Mezinárodní rozvojovou bankou za nejnebezpečnější silnici světa. Pro běžnou dopravu byla v roce 2007 otevřena nová, asfaltová komunikace. Původní Cesta smrti je dnes primárně turistickou atrakcí pro adrenalinové sjezdy na horském kole. I když už logicky podstatně méně, tak se na ní stále umírá. Jen řidiče vystřídali cyklisté.
Jedeme!
Naskakujeme na kola a vyjíždíme z parkoviště na asfaltku, po které jsme přijeli od La Pazu. Jen pokračujeme skrze průsmyk dál. Checo s dodávkou vyráží za námi. Prvních zhruba dvacet kilometrů vede po téhle nové silnici. Klidnější start pro zahřátí. Na druhou stranu už ani tohle není vrchol bezpečnosti podle našich, evropských standardů. Jedeme dolů v mlze a dešti při běžném provozu mezi auty, autobusy i náklaďáky. Občas se s nimi potkáváme v obou směrech před zatáčkou, takže je to docela na těsno. Fouká boční vítr, viditelnost na pár metrů, kapky vody mi neustále buší do helmy a lítají do očí. Ještě stále si stíhám nadávat, že jsem si nevzal sluneční brýle. Nabírám čím dál větší rychlost. Alda s Víctorem jsou někde přede mnou. Když zvednu hlavu, vidím jejich obrysy rozplývající se v mlze. Adrenalin stoupá a na pevné komunikaci je to prostě paráda.
Ve vrchním úseku děláme několik zastávek kvůli fotkám. Vzhledem k nízké viditelnosti to není žádná sláva. Nejvýraznější je velký kříž u cesty. Dávám si cigáro a pokračujeme dál. Jsem pomalejší než mladá generace přede mnou. Přesto cítím, že i já jedu pěkně rychle. Necháváme za sebou větší skupinu, která vyrážela z La Cumbre před námi. Místo abychom vjeli do tunelu a chvíli se schovali před mrholením, vede nás Víctor bokem po oblázkové cestě téměř na kraji srázu. Kola nadskakují a já se snažím v rychlosti nadlehčovat, co nejvíc to jde. Stavíme před závorou přes silnici. „Co se děje?“ „Zatím si kupte třeba kokový čaj, ať se zahřejete. Jdu zaplatit mýtné za průjezd. Pak dáme kola nahoru na auto. Následujících několik kilometrů je do kopce, takže se to vyjíždí, ať neztrácíme čas. Naskočíme na ně u vjezdu na starou Cestu smrti.“
Změna k horšímu
Kola už máme zase dole a fotíme se u velké cedule s nápisem Bienvenidos al Camino de la Muerte. Je tam i pár menších, kde se připomíná, že od tohoto bodu se kvůli bezpečnosti jezdí vlevo, aby měl řidič blíže k okraji a viděl si pod kola. Úzká štěrková trasa mizí v mlze před námi. Vzpomínám si, že v roce 2019 tu bohužel přišla o život i česká turistka. Ptám se Víctora, jak je to poslední dobou. „Kvůli turistickému ruchu se o tom moc nemluví, ale děje se to pořád. Naposledy před dvěma týdny selhaly brzdy jednomu z průvodců, takže se zřítil dolů ze skály.“ Najednou mám pocit, že jsem se radši ani neměl ptát. Jedna věc je asfaltová silnice a něco úplně jiného to, co teď máme před sebou. Naskakujeme na kola a vyrážíme. Víctor už jel tuhle trasu tisíckrát a Alda je mladá horká krev, takže pokračuje situace z asfaltky. Kluci mi rychle mizí vpředu za zatáčkou. Vzhledem k tomu, jak svižně ubíhá zamlžená krajina kolem mě, si ani neumím představit, jakou rychlostí to valí oni. Nestíhám sledovat okolí, protože se soustředím na sebe a vedení kola po mokrém štěrku. „Zatím dobrý,“ opakuju si chvílemi hlášku Steva McQueena ze Sedmi statečných. Adrenalin zase stoupá stejně jako rychlost. Strach vůbec necítím, jelikož na to není čas.
Najednou dojíždím kluky čekající na prostranství s několika polorozpadlými domky. Jsme na vyhlídce Chuspipata. Nestavíme tu sami. Všichni ostatní také. Průvodci kontrolují kola svých klientů. Pohledy do údolí jsou určitě úchvatné, kdyby se tam všude neválela mlha. Hrajeme si chvíli s místními podvraťáky. Fotím si sedící kečuánskou verzi starého dědy Komárka z filmu Na samotě u lesa a už zase svištíme dál.
Mlha se trhá a cesta zužuje. Místy je jen vysekaná do skály a opravdu není širší než tři čtyři metry. Začíná přibývat menších vodopádů, které na ni dopadají a dál stékají do hlubiny pode mnou. Čas pořádně si vychutnávat krásu okolní krajiny vystupující z oparu mám jen ve chvílích krátkých zastavení. Vyhýbám se pomaleji jedoucím skupinám. Občas někdo spadne z kola nebo mi na poslední chvíli zkříží cestu. „Zatím dobrý,“ opakuju urputně a jedu dál.
Přicházejí pády
Uvědomuju si, že fotky sdílené na internetu sice nelžou, ale nemohou ukázat celou pravdu o Cestě smrti. Zkušení průvodci vědí, kde jsou nejhezčí místa pro zastavení, ale přirozeně nikdo nestaví na těch nejnebezpečnějších. Ty nejkritičtější sešupy po hranách člověk prostě profrčí ve velké rychlosti a je rád, že to má za sebou. Jedeme po nejslavnější útesové části trasy. Je úzká, bahnitá, bez svodidel a s hlubokými stržemi dolů. Zastavujeme před zatáčkou, kde se nejčastěji lidé fotí. Vodopád dopadá z výšky na cestu, za ním je vidět dopravní značka a dál pak stezka zahýbá nad srázem ostře vpravo. Je tu fronta, jako kdyby dávali něco zadarmo. Každý si chce udělat fotku s kolem nad propastí. Pěkně dlouho trvá, než se mi povede pár záběrů bez lidské přítomnosti. Vodopád San Juan je dalším ikonickým místem. Dopřáváme si lehkou svačinku a Víctor nám ukazuje, kde dole leží vrak havarovaného autobusu. Cesta je extrémně kluzká kvůli padající vodě a mechu. Najednou zespodu přijíždí osobní auto a za ním další. I na dálku je patrné, jak se o ně rozstřikuje voda. Takže až budeme projíždět, zaručeně se pořádně namočíme. Nejhezčí a zároveň nejhorší úsek mám za sebou.
Výhledy do krajiny se rozšiřují. Kluci jsou stále někde přede mnou. Najednou mi v zatáčce podklouzne kolo a já jdu na bok. Není to nic hrozného, takže hned vstávám a svištím si to dál. Pouštím to rychleji a rychleji – což se po pár dalších kilometrech ukáže jako zásadní chyba. „Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti,“ vždycky říká moje kamarádka bikerka. V další prudké zatáčce zjišťuju, kde jsou hranice mých možností, jenže to už je pozdě. Najíždím na šutr čnící uprostřed cesty a jdu přes řídítka. Kolo letí vzduchem a já končím na zemi pořádným držkopádem. Naštěstí mám helmu, která zastavuje náraz obličejem na kameny. Adrenalin mi tepe v uších jako kladivo do kovadliny. Kontroluju, že jsem si nic nepolámal, a razím dál. Jsem očividně v šoku, jen to ještě úplně nevnímám. Poslední kilometry už jedu podstatně opatrněji, takže se najednou v prudkých zatáčkách začne hlásit o slovo strach. Potřetí už na zemi skončit nechci.
Koupit si člověka
Coroico je malebné městečko v regionu Yungas. Jsme obklopeni klidnou tropickou atmosférou. Sedíme vedle bazénu a cpeme do sebe pozdní oběd, jako bychom minimálně týden nejedli. Alda vstává a jde si skočit do teplé vody. Mě se to netýká. Celkově by to mému pochroumanému tělu rozhodně prospělo, ale odřeninám na boku a rukou určitě ne. Zatím mě nic ještě pořádně nebolí, ale nejsem naivní, abych si myslel, že to později nepřijde. Každopádně jsem Cestu smrti více méně ve zdraví přežil a nezapomenutelné zážitky budu mít až do konce života. „Povíš mi teď o těch lidských obětech?“ otáčím se na Víctora. „Dřív to bylo daleko běžnější, ale i dneska je veřejným tajemstvím, že se to pořád občas děje. Zvlášť na velkých stavebních projektech. Nebo když jsi dost bohatý, stavíš si dům a věříš tomu, že ho touhle obětí Pachamamě ochráníš. Yatiri ti řekne, jakou oběť máš udělat, a ty si koupíš člověka, abys jím nakrmil zemi. Zase je to všechno jenom otázka peněz,“ vysvětluje místní poměry. „Máte opravdu krásnou zemi, ale asi jsem rád, že žiju v Evropě,“ říkám po všech dnešních zážitcích. „Tak to se ti vůbec nedivím. Však tam pozdravuj a že se tam jednou určitě vrátím,“ uzavírá Víctor.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2026.
