Za romantikou do Bosny a Hercegoviny aneb Kde vládnou divocí koně
Livno je křižovatkou na více pomezích. U něj se Bosna dotýká Hercegoviny i Dalmácie a naopak. Středomoří tu hraničí s drsnými kontinentálními horami, islám s křesťanstvím, katolicismus s pravoslavím a poklady dlouhé historie se snoubí s přitažlivými divy přírody.
Impozantní planina vrchoviny Kruzi je ale pouze předhradí. Z ní ještě majestátně vystupuje dvoutisícová vlna pohoří Cincar. Tam na nedozírných šťavnatých lukách si plním své přání. Horám nad Livnem totiž nekompromisně vládnou divocí koně. A já dlouho snil o tom, jak jim jednou pohlédnu do očí.
Balkánská rarita
Stáda divokých koní patří ke klasickému koloritu Karpat a Balkánu. Tamní koně ovšem v drtivé většině mají svého majitele a příležitostně slouží k práci. Během devadesátých let prý mnohdy skončili svůj život na jatkách v Itálii, jak mně tehdy vyprávěl rumunský pastevec.
Příběh zdejších koní se ale diametrálně liší a i v balkánském prostředí představuje raritu. Psala se sedmdesátá léta minulého století. Do zapadlých vesnic v podhůří Cincaru vtrhla mechanizace zemědělství. Povozy vystřídaly náklaďáky a potah nahradily traktory. Tehdy místní sedláci učinili neobvyklý krok. Namísto aby své nepotřebné pomocníky utratili, vypustili je do volné přírody. A koně se jí přizpůsobili. Během zanedbatelných padesáti let se z původně hospodářských zvířat přirozeným výběrem vyvinula samostatná populace koní, která je již ve čtvrté generaci zcela nezávislá na péči člověka. Plně se přizpůsobila životu v nekomfortních podmínkách. Dohromady jich pláně náhorní plošiny Kruzi brázdí zhruba osm set!
Iluze exotiky
Safari za divokými koňmi organizuje v Livnu několik agentur. I my se svěřujeme profíkům a nasedáme do džípu. Po prašné cestě prudce stoupáme vzhůru. Od hrany stěn se otvírají krásné výhledy na město: mezi červenými střechami občas stříbrně zasvitne tenká tužka minaretu, v dáli se matně rýsuje průčelí křesťanského chrámu. To je Bosna a Hercegovina.
Dole se ještě ozývaly dozvuky hřejivého Středomoří, ale na náhorní plošině již mocně udeřily hory. Chvílemi prosvítalo slunce a vrchol Cincaru se naplno odhalil ve své syrové kráse. Vzápětí zase zaburácela bouřka. Vítr kolem prohnal chuchvalce mlhy. Poslední známku civilizace v závěru hrbolaté cesty tvoří dvě menší farmy. Od nich se k nám rozeběhla rozzuřená smečka pasteveckých psů a s rozevřenými tlamami se dobývala na postranice. V minulosti tady byl chov dobytka mnohem intenzivnější. Zdejší livanský sýr, který stále produkuje lokální mlékárna, se vypracoval k ikonám bosenské gastronomie. Paradoxně však nejde o sýr balkánského typu. U zrodu této delikatesy stál Francouz, kterého sem zavál osud během rakousko-uherské správy, a bosenským poměrům přizpůsobil recepturu švýcarského sýra Gruyère.
Vplouváme do otevřených partií. Ty se zcela vymykají Evropě. Svěží trávu jen občas zpestřují vápence. Jinak nic. Iluze exotických stepí Tibetu či Mongolska je dokonalá. Znenadání uprostřed stébel vykoukla nitka široké komunikace poctivě vydlážděná kočičími hlavami. „Tu zde zbudovali za Rakouska-Uherska,“ poznamenala průvodkyně. „Měsíční plat dělníka odpovídal ceně jedné ovce.“
Máničky, dredaři a pankáči
Koně jsou aktivní hlavně dopoledne. A pak až v podvečer. Byť zde pořád vane příjemný větřík, za poledního vedra se schovávají v mozaice stinných remízků. Souvislé husté lesy se dochovaly jen na severních svazích pohoří. Ty jsou ale místy zaminované.
Ostřílení průvodci perfektně znají denní režim divokých koní. Většinou správně odhadnou, kde se zrovna pohybují. I teď se jim to podařilo. Už zdálky rozeznáváme početné stádo. To se klidně popásá a zvolna postupuje po mírně svažité stráni. Občas se rozptýlí do šířky a jednotlivé proudy evokují karavanu v asijské pustině. Vítr si pohrává s jejich dlouhými neupravovanými hřívami a vytváří jim na krku bizarní kreace. Ty odpovídají příslušníkům lidských subkultur: rozčepýřenými „máničkami“ počínaje přes „dredaře“ a zubatými „pankáči“ konče.
Navenek stádo vypadá kompaktně. Koně ale vytvářejí dílčí skupiny, co se střídavě oddělují a pak se ke stádu opět vracejí. V reálu se jedná o „rodiny“, jimž velí dominantní hřebec. Ten si přirozeně hájí své postavení, podřízené i životní prostor. A často se dostává do křížku se svými soky či vůdci sousedních skupin. To pak dva řádně nakvašení hřebci náhle vyskočí vysoko na zadní a kopyty předních končetin do sebe buší hlava nehlava bez ohledu na okolí. Jak rychle konflikt vzplál, tak se vmžiku zase zklidní. Souboj hřebců působí velkolepě. Avšak velmi těžko se zachytí foťákem.
„Koně pozorujte z dálky. Nekřižte jim cestu a za žádnou cenu se nepřibližujte ke hříbatům,“ instruovala nás průvodkyně. „Pokud se koně rozhodnou, přijdou za vámi sami od sebe,“ dodala. A přesně se trefila: Moji parťačku zvědavá rodinka i s malými hříbaty natěsno obklopila a dočasně si ji adoptovala. Na mě opodál elegantní osvalený bělouš, pyšný vůdce a testosteronem nabitý alfasamec, výstražně cenil zuby a hlasitě ržál. Poté kýčovitě pózoval v podvečerním slunci jako model z reklamy. Za moment se vrátil ke svému stádu a bezstarostně laškoval s ostatními. Již na první pohled z něj čišela svoboda, autorita, důstojnost a nespoutanost. Vím, že je to absolutní klišé, ale v tento okamžik se přede mnou zhmotnila známá písnička Jarka Nohavici o divokých koních, co „krajinou řek a hor bez uzdy a sedla běželi soumrakem“.
Romantika z mayovek
I v zimě se koně obejdou bez pomoci. Tehdy se akorát stáhnou do nižších poloh. „Sníh se na vrchovině Kruzi neudrží dlouho. Slunce je silnější. Koně se uchylují tam, kde vítr obnažil suchou trávu. Ta jim bohatě postačí,“ upřesnila průvodkyně. Ovšem přece jen mají jednu slabost. „Za zimních mrazů se shlukují dole u magistrály a olizují posypovou sůl,“ podotkla. Na jejich přítomnost upozorňují dopravní značky.
Koně hrají bohatou škálou odstínů. „Většina populace se rekrutuje z bosenských horských koní. Toto autochtonní plemeno dosahuje nízkého vzrůstu a mohutného osvalení. Bosenští horští koně sloužili hlavně k přepravě nákladu,“ připomenula průvodkyně. Standardně u nich převládají tmavé barvy. Občas uvnitř stáda nápadně vynikne uhlově černý „mustang“ a vdechne bosenským pastvinám obraz americké prérie. Mě přenesl do období, kdy jsem hltal dobrodružné romány Karla Maye.
Přes vnější romantiku má život zdejších koní hodně daleko do bezstarostné idylky. V období poválečné anarchie je ohrožovali pytláci. Samozřejmě že se občas objeví vychytralé pokusy o odchyt a ochočení. Výjimečně se vyskytl případ týrání. Proto divocí koně z okolí Livna získali státní ochranu.
„Nejhorší je, když si kůň zlomí nohu,“ vysvětlila průvodkyně. Drny trávy tu totiž rafinovaně překrývají ostré vápencové škrapy. „Pak se do otevřené rány dostane hmyz a kůň uhyne. O mršinu se obvykle postarají ptáci a vlci,“ poznamenala. „Zdravé koně vlci tolik neohrožují, protože se otevřené krajiny bojí. A koně naopak nechodí do lesa.“
Menší brácha Mostaru
Livno si uchovalo přívětivou rázovitou atmosféru. Hodně se podobá Mostaru. Jenže je komornější a autentičtější: Ve starobylých uličkách si na vozovce hrají rozdováděné děti, opodál dospělí posedávají před svými domky. Turisté se většinou vydají za divokými koňmi, povrchně omrknou pár zajímavostí a zmizí pryč.
Dole se nad Bistricí klene oblouk kamenného mostu, který nese typický rukopis osmanských stavitelů. Pravda, oproti ikonickému mostarskému příbuznému je nanejvýš poloviční. Za ním se šklebí zvrásněná stěna amfiteátru, kde v portálu jeskyně z krasového vývěru Duman prýští Bistrica. Do muslimských čtvrtí Gornji grad (Horní město) a Begluk se klikatí příkré uličky. Tady klenoty islámské architektury reprezentují tři přitažlivé mešity: Balaguša, džámie Hadžiho Ahmeta Dukatara a Lala-pašova (Beglučka) mešita. Všechny pocházejí ze 16. století. A podtrhují někdejší význam města. Lala-pašovu džámii dříve standardně obklopoval hřbitov. Teď se nad roztroušenými omšelými náhrobky košatí pečlivě zastřižené keře lískového sadu, co rodí křupavé oříšky. Mešitě Hadžiho Ahmeta Dukatara zase sekunduje robustní hodinová věž. Před ní se s námi dává do řeči čiperný penzista. Okamžitě nám nabízí cigaretu a provádí nás svatyní. Přilehlá spleť rodinných domků pořád tají původní stará stavení, jejichž tvář ovlivnily prvky Orientu i sousední Dalmácie. Bohužel, mnohé budovy zchátraly a na záchranu už brzy bude pozdě.
V Livnu převažují katoličtí Chorvaté. Občanská válka ho příliš neponičila. Vojska bosenských Srbů sem nepronikla a ani chorvatsko-bosňácký konflikt tu nevygradoval do obludných dimenzí. Vyhroceným excesům padla za oběť jedna mešita, dále pak extremisté podpálili pravoslavný kostel Zesnutí přesvaté Bohorodice. Ikony z chrámu zachránil zdejší katolický farář a až do konce války je starostlivě ukrýval ve františkánském klášteře. A opravený chrám opět slouží místní srbské komunitě.
Chrám velký jako volská kůže
Nejstarší památka Livna se krčí v předpolí městského jádra. Zde se na zarostlém katolickém hřbitově svatého Jana Křtitele (Groblje svetog Ive), beznadějně odstrčeném za zaprášeným parkovištěm u nemocnice, zubatí šedivé zbytky obvodových zdí středověkého katolického kláštera. Archeologové zjistili, že mu předcházela pozdně antická bazilika. My jsme shodou okolností toto místo navštívili v den svatojánského svátku. Vedle trosek se zrovna chystala slavnostní mše pod širým nebem.
Duchovní blaho svých oveček zabezpečují františkáni z kláštera Gorica, který se nachází na stejnojmenné periferii. Tamní církevní komplex vznikl během 19. století, kdy se poměry v uvadající osmanské říši uvolnily a na Bosnu s Hercegovinou si pomalu brousili zuby sousední Habsburkové. Traduje se, že místní muslimové se stavbě katolického svatostánku úporně bránili. Tehdy se prý zdejší představitel řádu Lovro Karaula vydal až do dalekého Istanbulu, kde samotného sultána poníženě poprosil o povolení výstavby kostela. Osmanský vladař mu zbudování svatyně milostivě povolil. Ovšem mazaně dodal, že plocha kostela nesmí být větší než vyčiněná kůže z vola. Ale Lovro sultána přechytračil: volskou kůži rozřezal na tenký dlouhý řemínek. Tím pak ohraničil parcelu budoucího chrámu. Obdobná legenda se u křesťanských svatyní Bosny a Hercegoviny postavených za turecké nadvlády objevuje velice často. Klášter na Gorici u okraje Livna cestovatele okouzlí svým muzeem, jehož expozice se pyšní drahocennými artefakty. K unikátům rozhodně patří fragmenty pohřebního plátna z pravěké mohyly, které halilo zesnulé tělo kmenového náčelníka. Tato vlněná tkanina je stará neskutečných 3600 let!
Tajemné kolosy z hrubého kamene
Západní bránu města otevírá opuštěné muslimské pohřebiště Gazilar (Hřbitov vítězů). Tady pocestné přivítají monumentální třímetrové stély náhrobků Ibrahima-paši Bušatliho a jeho manželky, které se podobny sloupům tyčí do takřka třímetrové výše. Zatímco minarety v Livnu zůstávají nízké a přikrčené, tak naopak náhrobní kameny se derou vzhůru. Ovšem rovněž katolíci nezůstali za svými muslimskými sousedy pozadu a z okolních venkovských hřbitovů rozházených po okrajích ploché roviny Livanjského polje vyčnívají ohromné hrubé kříže vytesané z jednoho kusu kamene. To je ale zatím slabý odvar.
V sedle Korićina překonáváme pomezí náhorní plošiny Kruzi a horstva Velika Golija. Pak serpentinami klesáme do krasové kotliny Glamočko polje. Tu se islámský živel prolíná s pravoslavným. I ortodoxní věřící se s gustem zapojili do nepsané regionální soutěže „o nejvyšší náhrobek“, protože hned nad silnicí ze skromného selského pohřebiště Petrića groblje (Hřbitov Petrićů) tajuplně vystupují zasmušilé kolosy masivních šedivých křížů. Snad místní obyvatele kupředu hnala posedlost, aby alespoň po smrti zanechali na sebe velkolepou připomínku a pro budoucí generace ozdobili svůj nepříliš bohatý kraj.
Dokola se táhne liduprázdná pustina. Až naproti pod úpatím hor červeně svítí střechy chalup nevelkých osad, kam se po válce vrátili uprchlíci.
Absolutním rekordmanem je však mysteriózní robustní nišan (muslimský náhrobní kámen) Omera-agy Bašiće, jenž před okrajem městečka Glamoče uzavírá osadu přiléhavého jména Kamen. Výše nišanu atakuje pět metrů. Ani v Bosně, ani jinde na Balkáně neexistuje větší! Jednoduchý vápencový hranol náhrobku obsahuje medailon s epitafem. Zakončuje ho vrchol ozdobený kombinací motivů stylizovaného palcátu i turbanu, který nad hrobem rozevírá ochranný deštník. S impozantními giganty kontrastuje osamělý náhrobek (Stećak na tri piljka) z éry středověké Bosny. Ten se ztrácí uvnitř vysoké trávy v osadě Podgradina. Povídalo se, že tam odpočívá místní kníže nebo stařešina z dob, kdy ještě Bosně nevládli Turci. Navenek na jednoduše otesaném kvádru není nic zvláštního. Pod ním se však nalézá rovná vápencová deska. Kvádr se jí překvapivě vůbec nedotýká, neboť je posazený na třech drobných kamíncích, co ho podpírají. A mezi ním a deskou zůstává tenká škvíra. Způsob instalace těžkého náhrobku stále zůstává nerozluštěnou záhadou! Současně horní povrch kamene přetíná hluboká rýha. Jako by z něj dávný bosenský klon krále Artuše zuřivě vytáhl zázračný meč. Nicméně podle pověsti se kdysi dávno hledači pokladů snažili náhrobek rozpůlit. Tehdy prý z čerstvé rýhy nečekaně vytryskla lidská krev.
Livno si užije každý
- Kromě divokých koní, úchvatných památek či gastronomických klenotů Livno osloví širokou škálu volnočasových aktivit.
- Na poloprázdných magistrálách do Bosenského Grahova či Glamoče si motorkáři i ostatní příznivci vůně benzinu dopřejí bezstarostnou zážitkovou jízdufantastickou krasovou krajinou prošpikovanou miskami závrtů i vysokými horskými průsmyky.
- Ve stěnách vápencového amfiteátru u Dumanu a nad Horním městem jsou vytyčeny cesty pro horolezce.
- Jižně od Livna rovinou krasového pole meandruje křišťálová říčka Sturba. Tam zdejší agentury organizují plavby na kánoi spojené s piknikem i pozorováním ptactva.
- Odpočinek a sladké nicnedělání s domácím zázemím uprostřed rozkvetlých luk cestovatelům zajistí autokemp Kamp Sturba.
Pastevečtí nomádi Balkánu
- Název pohoří Cincar dokazuje, že tu v minulosti přebývali nomádští pastevci, kterým se lidově říká Cincaři. Etnografové je odborně nazývají Arumuni. To proto, že mateřský jazyk Cincarů je blízkým příbuzným rumunštiny. Původ Arumunů doprovází řada hypotéz a ani jedna z nich dosud nebyla potvrzena.
- Cincaři se též označují jako Vlaši. To je ale dost matoucí a v oblasti Balkánu nejednoznačný pojem. Za Vlachy se rovněž považuje románsky hovořící obyvatelstvo východního Srbska. Dříve výrazem Vlach obyvatelé pobřeží Dalmácie pejorativně označovali venkovany z vnitrozemí, katoličtí Chorvaté pravoslavné Srby a muslimové všechny křesťany.
- Kromě pastevectví se Cincaři úspěšně věnovali obchodu. A to zejména mezi osmanskou říší a habsburskou monarchií, kde je často nazývali „řečtí kupci“. Během klidných období měli své pobočky například v Komárnu či ve Vídni.
- V 18. století se neoficiální metropolí Arumunů stalo městečko Voskopojëv Albánii. Tam zámožní trhovci své bohatství přetavili do honosných chrámů i rozvinuté infrastruktury.
- Dodnes se minority Cincarů udržely v Severní Makedonii, Řecku i Bulharsku. Zde si stále udržely svůj mateřský jazyk. Nejzápadnějším ostrůvkem s jejich komunitou je chorvatská Istrie, kde dožívají zhruba ve dvou vesnicích.
- V Bosně nomádské Cincary-Vlachy dále připomínají názvy pohoří Romanija či Vlašić a jména vrcholů Velika Vlahinja, Velika Vlajina i další.
