Vnitrozemím Západní Austrálie: hadi, zlato a lidé, kteří se rozhodli žít jinak

Když jsme po 360 km z Port Hedlandu na jih dorazili do Karijini, zdálo se, že tento národní park bude jen další v řadě, i když hodně populární. Osud nás sem však zavedl v době čtyřdenního hudebně kulturního festivalu The Karijini Experience, který zabral celé polní letiště. Na jednom konci ranveje vyrostl placený kemp, uprostřed pódium pro večerní vystoupení a stánky pro denní akce, na druhém konci ranveje kemp pro hosty. Díky slunečnému počasí veškerou elektřinu pro festival dodávaly pojízdné soláry. Když jsme první den festivalu přijeli, pořadatelé se podívali na naše auto z půjčovny, na naše šediny a mávli rukou: „Pokračujte doprava, místa je tam dost, platit nemusíte.“

Mezi domorodci

Ráno jsme odjeli z ranveje, celý den chodili v rudých soutěskách parku, koupali se v přírodních bazénech na jejich dně, večer zajeli zpět na ranvej a šli na koncert místní kapely. Když skončili domorodí tanečníci, chtěli jsme si jednoho vyfotit. Jeho manželka nám vyškubla telefon se slovy: „Počkejte, já vás vyfotím spolu!“ Zkušeně nastavila blesk a správně zaostřila. S obvyklým významem slova domorodec to dohromady příliš nešlo. A my pak leželi v obytce, pozorovali Jižní kříž, Mléčnou dráhu, až neskutečně zářící ve zdejším suchém čistém pouštním vzduchu, a poslouchali další noční koncert – směs country a klasického rocku proloženou zvuky domorodého didgeridoo.

Přes den přitahoval největší pozornost stánek organizace zabývající se chovem a odchytem hadů. Tam jsme si potvrdili vše, co jsme dosud o hadech slyšeli. Na rozdíl od Česka, kde jsou zmije nejčilejší okolo poledne, je na místní hady přes poledne na slunci příliš vedro a jsou nejaktivnější se soumrakem. Hadi, samozřejmě nejedovatí, byli ve stánku uloženi v chladicích přepravkách. „Vydrží jim to dvacet minut, pak v teple příliš obživnou,“ vysvětloval jejich chovatel a stahoval dolů hada, který se mezitím vztyčil do metrové výšky, aby se obtočil kolem střešní konstrukce stanu. Jednoho několikametrového macka nám dal pochovat. Vážil dvanáct kilo, a když se hladil ve směru šupin, byl nejen teplý, ale i příjemné hladký a jeho kůže jakoby sametová.

Jak žít s hady

Je jich hodně a místní se s nimi naučili žít. Přesto na většině venkovských WC visí upozornění, jak se chovat, potkáte-li hada (pomalu couvat), a jak dávat první pomoc, když vás přesto kousne (noha se má pevně celá obvázat od místa kousnutí vzhůru). „Když jdu večer k popelnici na zahradě, vždycky si beru baterku a dupu. Bojí se hluku a otřesů,“ slyšeli jsme nejdřív. „Máme pronajatý domek s pozemkem uprostřed buše. Kolem je protihadí plot z hustého pletiva, aby je trochu odradil. Když přesto na plot vlezou, začne vydávat vibrace, ty nesnášejí,“ dozvěděli jsme se vzápětí. „Tenhle had je tady doma, vleze sem téměř každý den,“ ukazovala nám majitelka restaurace v roadhousu video, na kterém odchytávač hadů tahal za hlavu ze záchodu několikametrový hadí kousek. Ale někdy to bylo naopak: „Dělám tady strážce parku už čtyři měsíce a hada jsem viděla jen jednou. Bojí se.“

Realitu jsme poznali v roadhousu u dálnice, za nímž se do Karijini odbočovalo. Parta kamarádů, kteří spolu kdysi pracovali, nás poprosila, abychom je vyfotili. Jako každého v buši jsme se jich zeptali, jak často vidí hady. Jeden z nich, napůl domorodec, vytáhl z chladicího boxu téměř metrovou ještěrku. „Vy ji tam máte chladit, aby se pohybovala pomaleji a neutekla vám?“ ptala se moje duše milující všechno živé a odchovaná ochranou přírody. „Zabil jsem ji bumerangem,“ bleskově zazněla odpověď, „upečeme ji v zemi pod horkým popelem,“ a uložil ještěrku zpět do chladicího boxu k máslu a čokoládovým sušenkám.

Perth očima Češky: Nezávislost a spolupráce

Život ve světě

Když důchodci nemají co dělat

V jiných národních parcích jsme takové štěstí jako v Karijini neměli a museli jsme do placeného kempu. Pryč jsou doby, kdy se na přiloženou obálku napsala SPZ auta, do obálky se daly peníze a obálka vhodila do schránky. Internet ovládl i národní parky. Kempy v parcích se musí platit předem on-line a trefit se bez pevného itineráře do přesného data nejde. Ale kempy na územích parků za oněch 30 dolarů pro dva lidi na den stojí, jsou rozlehlé a cítili jsme se v nich jako v pravém outbacku.

Navíc v nich člověk pozná jednu zvláštnost. V angličtině host, česky hostitel. „Jste zkušený kempař a fyzicky zdatný, rád mluvíte s lidmi, milujete přírodu, chcete pomáhat druhým a toužíte poznávat přírodu? Pak je práce dobrovolníka jako hostitele kempu pro vás to pravé,“ zve zájemce internet. Po krátkém zaškolení je hostiteli přiděleno zdarma místo u vjezdu do kempu a podle toho, jak daleko od civilizace kemp je (obvykle dost daleko) a jak je to v něm s vodou (většinou není), může dostávat příplatek na pohonné hmoty a dováží se mu voda. Za to a za možnost žít v krásném nezničeném prostředí parku hostitel kontroluje svoz odpadu, uklízí toalety, vítá příchozí, kontroluje jejich platby, ukazuje jim jejich místa, a hlavně si s nimi povídá. Je v důchodu, má našetřeno trochu peněz a nechce sedět mezi čtyřmi zdmi.

Takový byl i sedmdesátiletý Tim ze Sydney. Dřív dělal na benzince, v roce 2017 koupil terénní toyotu a roku 2022 vyjel po Austrálii. Do kempu přijel na pár dní před pěti měsíci, a když jeho správce musel ze zdravotních důvodů náhle odjet, převzal jeho post. „Ještě dva týdny, pak musím odjet nechat si udělat zuby a potom pojedu dál na sever,“ smál se a přidal story o tom, jak si před týdnem povídal se dvěma mladými Němkami, když vtom přilezl k jeho židli had. „Holky porazily židle a udělaly určitě nejdelší skok ve svém životě.“

Jinde jsme potkali manžele z Victorie starající se o kemp už půl roku. Na nákup a do civilizace to měli sedmdesát kilometrů. „Teď je tady už dost vedro, a tak jezdíme nakupovat dvakrát týdně a dáme si při tom Aircon Day. Máme velké lednice a na klimatizaci nezbývá energie. Když jedeme nakoupit, máme puštěnou klimošku v autě, pak je v sámošce a my si užíváme trochu chladu. Za pár týdnů zajedeme na čas domů, už se těším na vnuky.“

Šedesátiletá hubená opálená dáma Fren byla sama a energií přímo přetékala: „Chtěla jsem změnu a tady jsem ještě nebyla. Když nám na školení nabídli tuhle pustinu, hned jsem ji vzala. Jen na tři týdny a pak pojedu jinam.“ V kempu sice na většině míst nebyl signál (což je v mnoha parcích), ale ve své klimatizované malé recepci u vchodu ho měla stejně jako mladého sympatického strážce parku, který nám mimo jiné vysvětlil, že z hadů nemusíme mít obavy, protože jim vadí otřesy projíždějících aut a stáhli se jinam. Vyprávěl by o zdejší přírodě hodně dlouho, ale mělo to jednu malou nevýhodu, jako mnoha jiným obyvatelům outbacku jsme mu s bídou rozuměli každé druhé slovo.

Nakup a leť

Zvykli jsme si na mnohé zvláštnosti, ale zvyknout si na ležérní místní angličtinu všechno zkracující a spojující, to byl hodně tvrdý oříšek. Zpočátku jsme naši konverzaci zahajovali větou: „Promiňte, já jsem z Evropy, můžete mluvit pomaleji?“ Bohužel pomohla jen občas. Typickým příkladem byly nesrozumitelné otázky pokladních končící záhadným slovem „flájbaj“. Přemýšleli jsme, co může znamenat spojení slov letět a nákup. Až AI vysvětlila, že v roce 1994 byl vytvořen systém sbírání bodů při nákupech v různých obchodech, které bylo možno směnit i za letenky. Dnes se za body nabízí vše možné, ale marketingová značka Fly Buys už zůstala.

Co s tím, co sem nepatří

Po schválení příslušného zákona zahájila Austrálie velké tažení proti volně se pohybujícím invazivním predátorům, jako jsou lišky nebo kočky. Po krajině jsou rozmístěny tabulky upozorňující na jedovaté návnady a doporučující držet psy na vodítku a kočky doma. To bylo po hadech další téma opakovaně probírané se strážci parku.

Divoký pes dingo je vlastně také invazivní živočich, na kontinent se ale dostal už před několika tisíci lety, stačil se výrazně změnit, je považován za místního živočicha a nikomu nevadí. Přesto si na WC v outbacku přečtete návod, jak se chovat, pokud ho potkáte.

Klokani do Austrálie patří, i když je farmáři rádi nemají. Dřív je nemilosrdně stříleli, protože klokan přeskočí dobytčí ohradu jako nic a pustí se s chutí do trávy pro dobytek, které v polopouštních oblastech určitě není nadbytek. Překážejí i na silnicích, kam se stahují v době sucha, v příkopech se totiž drží vlhkost a najdou tam více potravy. Proto mají zdejší silniční vlaky vepředu velké nárazníky a podle mrtvolek lemujících silnici se pozná, je-li v kraji dost klokanů. Překážejí poněkud i golfistům, protože jejich trávníky je přitahují jako děti zmrzlina a po celé Austrálii se vypráví story, jak se jednomu hráči podařilo trefit klokana míčkem do krku a musel ho odvést na veterinu. Stejně tak mají s klokany trápení i vinaři od Margaret River. Zralé sladké hrozny je přitahují a kvůli nim (a papouškům) se celé vinohrady zahalují sítěmi.

Jinak klokani nikomu nevadí a lidé jsou ochotni uklízet i jejich bobky. Stravu mají klokani hodně suchou, jejich bobky jsou jako velké suché králičí a z trávníků v parcích je uklízeči odstraňují stejně jako suché listí – odfukují je příslušným strojem.

Jemné ženské ručky

Po cestě vnitrozemím na jih nás provázeli nejen klokani, ale i doly a příběhy o zlatě a všem, co s ním souvisí. A vše se slévalo do města s největším povrchovým zlatým dolem na světě, do města Kalgoorlie a do jeho „Velké jámy“ o hloubce 650 metrů, ze které se prozatím vytěžilo na 60 milionů uncí zlata (jak uvádí tabule na vyhlídce na důl). Brzy po objevení zlata v roce 1892 vyrostlo uprostřed suché pustiny město a vzápětí začalo zápasit s nedostatkem vody. Hrozilo, že se bude vykupovat zlatem, většina podzemní vody je totiž slaná. V roce 1903 bylo proto uvedeno do provozu 560 km dlouhé potrubí dodávající vodu z přehrady Mundaring v oblasti Perthu. Stavba byla velmi náročná, vyžadovala zřízení několika přečerpávacích stanic a probíhala pod velkým tlakem, protože na ní závisel další život zlatých polí v celé oblasti. Deset měsíců před úspěšným dokončením spáchal její projektant a hlavní inženýr pod tíhou kritiky sebevraždu, voda však Kalgoorlie zachránila a potrubí je stále v provozu.

Město je dnes dokonale upravené, důl a jeho mohutné stroje si každý může prohlédnout z vyhlídky a stejně tak může navštívit i různá muzea, z nichž unikátní je ještě nedávno fungující nevěstinec samozřejmě s růžovými dveřmi do jednotlivých pokojíčků.

Ženy a zlato, to je spojení, které nikdo nepřetrhne. Ale u protinožců jsme si zvykli, že všechno je trochu jinak. Když nám drobná Brazilka z Kalgoorlie, žijící v Austrálii sedm let, řekla, že jezdí v dole s obřím několikatunovým nakladačem, už jsme se ani nedivili. „Důlní společnosti na práci s těžkými a drahými mechanismy rády najímají ženy, protože ty jsou opatrnější a stroje neničí, zatímco většina chlapů zkouší, co z té mašiny vymáčkne,“ přidala pochopitelné vysvětlení.

K ženám se tady váží zajímavé příběhy, i když zpočátku nebyly. První trestanci-přistěhovalci z roku 1788 byli jen muži, a proto se Anglie v roce 1789 rozhodla vyslat do své trestanecké kolonie loď s nákladem kriminálnic, převážně žen z ulice. Posádku tvořili muži a plavba trvající normálně 160 dní se změnila na nepřetržitý námořní večírek. Když byly zásoby alkoholu pro kolonii vypity, zastavila loď v Rio de Janeiru a na čas se změnila na plovoucí nevěstinec, aby trestankyně vydělaly na další zásoby. Australští kolonisté se dlouho očekávaných zásob dočkali ve ztenčené míře až po 309 dnech, ale 226 žen na palubě tento nedostatek určitě vyrovnalo a příjezdem ženské lodi Juliana byl položen základ dnešnímu australskému obyvatelstvu.

Otvíraly se nové a nové doly na zlato a například v době velké hospodářské krize byl dalším impulzem pro těžbu nález nugetu Zlatý orel o váze přibližně 35 kilo. Jedním z posledních zajímavých nálezů byl 27kilový valoun objevený roku 1980 soukromníky při jejich putování po své vlasti (největší zlatý valoun světa byl samozřejmě nalezen také v Austrálii). Ne mnoho míst ale mělo to štěstí, aby se u něho našel pořádný valoun zlata.

Austrálie: co vidět a zažít v šesté největší zemi světa

Austrálie a Oceánie

Houpačky a kruhové objezdy

Výraz swings and roundaboats (což je i název jednoho vinařství u Margaret River), tj. houpačky a kruhové objezdy, znamená něco jako ztráty a zisky se nakonec vyrovnají nebo jednou jsi dole, jednou nahoře. Mohlo ho o sobě použít mnoho zlatokopeckých míst, mohla ho o sobě použít i mnohá města v centrálním pásu Západní Austrálie zvaném Pšeničný pás, zásobujícím obilím nejen celý stát, ale i zahraniční trhy. Ke konci minulého století začala opakovaná dlouhodobá sucha, produkce obilí klesala a městečka v této oblasti se začala vylidňovat. Některá z nich se ale nedala.

Obyvatelé města Kulin vymysleli dvě akce, které je definitivně zachránily a do města přinesly peníze. Napodobili americký Burning Man a okolo Velikonoc pořádají festival Planoucí labuť, v září zase populární Bush Races, koňské dostihy ve volném stylu, kterých se může účastnit každý neprofesionál. Sedmnáctikilometrová silnice k závodišti je lemována nápaditými amatérskými sochami, převážně koní z barelů a plechovek, a je propagována sloganem „Nejveselejší silnice v Austrálii“. Výtěžek jde na údržbu a zvelebování města a my například využili jejich bezplatné teplé sprchy.

Městečku Hyden demografové předpovídali zánik, protože zde dokonce nebyla ani policejní stanice a banka měla otevřeno jen jeden den v týdnu. Zbylí obyvatelé sice nenašli valoun zlata, ale využili ke své propagaci čtyři kilometry vzdálenou obří skálu, přitahující dnes turisty z celého světa: Skalní vlnu – Wave Rock. Když člověk vidí, jak japonský obsah autokaru napodobuje pro svůj instagram surfování či plavání na vlnách skutečných a patnáct metrů vysoká a sto metrů dlouhá kamenná vlna je poseta návštěvníky, napadá ho, že pro některé části Západní Austrálie už výraz nejodlehlejší přestává platit. My ještě stihli přijet včas.

Co možná nevíte

• Outback. Rozsáhlá, řídce osídlená, suchá nehostinná pustina ve vnitrozemí Austrálie, polopoušť až poušť s vysokými letními teplotami. Tvoří asi 70 % plochy kontinentu. Na světě jedna z největších oblastí bez zásahu člověka.
• Roadhouse. Jsou u dálnic v outbacku, na důležitých křižovatkách apod. Obvykle nabízejí široké spektrum služeb: čerpací stanici, obchod, restauraci či kavárnu, ubytování, velké parkoviště, kemping, často sprchy.
• Volby. Účast je povinná pro všechny registrované občany a je vynucována sankcemi, i když pokuty jsou v případě bezdůvodné neúčasti spíše symbolické.
• Přístup mladistvých do 16 let na sociální sítě. Od prosince 2025 je dětem podle zákona zamezen přístup na určité sociální platformy, jako TikTok, Instagram apod.
• Australský hydrometeorologický ústav – bom.gov.au
• Informace o aktuálních cenách benzinu – fuelwatch.wa.gov.au