Aragonii obestírá aura kolébky moderního Španělska. Právě z Aragonského království zhruba před tisíciletím vzešla reconquista, tedy znovudobytí islámských území na Pyrenejském poloostrově zpět pod kontrolu křesťanských panovníků. Jedno z největších, ovšem nejméně obydlených a také nejméně turisticky „provařených“ španělských autonomních společenství se prostírá v severovýchodní části země, na území s převážně nedotčenou krajinou a rozmanitými ekosystémy. Naše výprava zamířila do Huesky, nejsevernější z trojice aragonských provincií, která v oblasti Pyrenejí sousedí s Francií.
Sallent de Gállego
Je třetí říjnové úterý časně odpoledne a naše výprava přistává na barcelonském letišti El Prat. V půjčovně si vyzvedneme auto a vyrážíme směrem na severozápad. Za základnu jsme si vybrali útulný hotýlek Sarao v městečku Escarrilla na úpatí Pyrenejí. Vzápětí už přejíždíme do pět kilometrů vzdálené obce Sallent de Gállego pod vrcholem Peña Foratata (2321 m). První sídlo v těchto místech v nadmořské výšce kolem 1300 m založili staří Římané, protože tudy procházela významná obchodní cesta do dnešní Francie. Projdeme se k soutoku řek Río Gállego a Río Aguas Limpias, pak zamíříme mezi perfektně zrestaurované kamenné domy s břidlicovými střechami, které jsou pro pyrenejský region typické, a omrkneme gotický kostelík Iglesia de Nuestra Señora de la Asunción. Pro spirituálněji zaměřené návštěvníky se nabízí výlet do necelých 100 km vzdálených francouzských Lurd. Naše výprava je vůči tomuto vábení imunní a dlouhý den zakončíme přízemně večeří složenou z bezpočtu lahodných tapas v bistru Vermutería El Mentidero.
Sallent de Gállego vyhledávají turisté po celý rok, v zimních měsících mj. kvůli ski areálu Formigal, který je z centra městečka vzdálený jen pět kilometrů|Roman Zvarič
Vodopád s ferratou
Na úvod druhého dne máme naplánovaný vodopád Cascada de Sorrosal u vesničky Broto. Impozantní proud vody se s temným hukotem řítí z výšky dobrých 120 m podél kolmé skalní stěny, která připomíná ranní „manšestr“ na sjezdovce – vytvaroval ji totiž velký ledovcový jazyk. Pohled zdola je působivý, ovšem ještě zajímavější musí být z ferraty, která vede v těsné blízkosti vodopádu. Z Brota zamíříme do údolí Bujaruelo v Přírodním parku Ordesa a Monte Perdido, který je součástí biosférické rezervace Ordesa Viñamala. Zde vyrážíme na nenáročnou okružní túru hustě zalesněnou krasovou krajinou pod vrcholem Monte Perdido (3355 m), která je na podzim pastvou pro oči. Listnaté a smíšené lesy hrající všemi barvami protínají hluboké soutěsky a potoky, ze skalních srázů stékají vodopády, na horských štítech se ve slunečních paprscích třpytí ledovce. Část naší cesty vede po trase dálkové horské túry GR11, která protíná celé Pyreneje od Středozemního moře až k Atlantiku. Poobědváme v horské chatě Refugio de Bujaruelo (1330 m), která stojí na trase poutě do Santiaga de Compostela, a pak se přesouváme do vesnice Oliván.
Vodopád Cascada de Sorrosal jsme si prohlíželi jen zdola a záviděli přitom lezcům na zdejší ferratě, kteří byli tak blízko, že museli cítit na tvářích jemnou vodní tříšť|Roman Zvarič
Opuštěné vesnice
Aragonie má přibližně stejnou rozlohu jako Česko, avšak jen 1,3 milionu obyvatel, z nichž polovina žije v Zaragoze. Rozsáhlé oblasti nebyly nikdy osídleny, a navíc od konce občanské války se bezpočet zdejších venkovských obyvatel začal stěhovat do měst za snazší obživou. Důsledkem hromadného exodu je řada kompletně opuštěných vesnic, které se postupně rozpadají. V obzvlášť husté koncentraci se nacházejí právě v okolí Olivánu, kde se mezi nimi dokonce pořádají několikadenní treky. Tento formát přesahuje naše časové možnosti, ale aspoň jednu opuštěnou vesnici navštívíme.
V opuštěných vesnicích platí, že čím menší stavba, tím rychleji se na její místo vrací příroda|Roman Zvarič
Vybrali jsme si Susín, vzdálený z Olivánu asi hodinu chůze. Trasa vede zpočátku po prašné cestě, podél potoka a závěrečný kilometr stoupáme po kamenité lesní pěšině do prudkého svahu a podél nízké zídky postavené pouze z kamenů vhodných tvarů bez jakéhokoli pojiva. Zídka je stará přes sto let a figuruje na seznamu chráněných památek.
Po konci světa
Když dojdeme k prvnímu stavení, připadáme si jako v postkatastrofickém filmu. Dům se bortí, z propadlé střechy vyrůstá strom, po zdech se plazí keře a popínavky. V „centru“ Susínu stojí mohutné třípatrové obytné domy, za nimi jsou roztroušena různá hospodářská stavení v různém stupni rozkladu. Na okraji bývalé vesnice vyrostl již v 10. století kostel svaté Eulálie. Má okénka ve tvaru klíčové dírky, což je typický prvek vizigótských staveb, který převzali muslimové. Pokud se některému z vesničanů nechtělo do kostela, mohl se za spásu své duše a další nezbytnosti pomodlit v alternativní svatyni Panny Marie. Svatostánky i velké domy jsou v poměrně dobrém stavu, protože je průběžně opravují potomci starousedlíků, menší stavby však souboj s vegetací postupně prohrávají. Při pohledu na rozpadající se výdobytky civilizace je zřejmé, že tady vládne příroda.
Kostel svaté Eulálie na okraji opuštěné vesnice Susín je na rozdíl od již polorozpadlých domů ve velmi dobrém stavu|Roman Zvarič
Pod dozorem lovců mršin
Nazítří je naším cílem unikátní skalní útvar Foz de Salinas, tvořený erozí řeky. Zaparkujeme ve vesničce Villalangua a vydáme se na jihozápad po kamenité stezce, která kdysi sloužila jako jediná přístupová cesta do zdejších solných dolů. Když se přiblížíme ke skalám, které připomínají úzké vápencové desky zapíchnuté do země, vidíme na jejich horní hraně postávat nejznámější místní obyvatele – supy. Jsou seřazeni jako na hlídce. Pár z nich se snese, aby nám zvědavě zakroužili nad hlavami, a pak se zase vrátí. Během následujících dvou hodin, kdy zevlujeme po stezičkách mezi roklemi, vodopády, kamennými můstky a gigantickými skalami, nás nepřestávají sledovat. Pozornosti, kterou nám věnovali, si vážíme. Supi jsou totiž velmi líní a jakoukoli aktivitu – tedy i mávání křídly nezbytné k létání – vyvíjejí zpravidla pouze tehdy, když jim jde o žrádlo. I tak při letu maximálně využívají vzdušné víry, aby se moc neunavili. Za zmínku také stojí, že jde o jediné dravce, kteří nikdy neútočí na živou kořist ani smrtelně zraněné či umírající zvíře. Živí se pouze mršinami.
Ve skalním útvaru Foz de Salinas naše kroky bedlivě sledovalo několik supů|Roman Zvarič
Svatý grál
Na oběd se zastavíme ve městě Jaca, konkrétně v milém rodinném podniku Casa Fau na náměstí u románské katedrály San Pedro. Ta pochází z 12. století, kdy byla Jaca hlavním městem Aragonského království, a v interiéru se dají zahlédnout typické prvky hned tří dalších slohů – gotiky, renesance a baroka. Po prohlídce katedrály ještě prosvištíme Muzeum vojenských miniatur v blízké Citadele a pak pokračujeme do kláštera San Juan de la Peña. Klášterní komplex (1200 m) je situovaný pod mohutnou skalní stěnou, jejíž spodní část se naklání směrem „ven“ a díky tomu funguje jako přírodní ochrana a částečně střecha. Klášter, který byl hlavním centrem reconquisty, tak suploval dobře chráněnou pevnost a mohl se stát útočištěm prvních aragonských králů. San Juan de la Peña neboli Svatý Jan ve Skále tak má pro Španěly a jejich státnost podobný význam jako pro nás třeba Vyšehrad a uvnitř panuje odpovídající slavnostní atmosféra. Část interiéru tvoří jeskyně a kromě samotného kláštera je zde mimo jiné nekropole s hrobkami nebo kostel, v němž prý býval uložen svatý grál. Dnes už bohužel můžeme obdivovat a fotit jen kopie této relikvie, originál (tedy pokud to byl originál) se odstěhoval do katedrály ve Valencii.
Klášterní komplex San Juan de la Peña je považován za místo, kde se zrodila reconquista|Roman Zvarič
Skalní oblouk Arco Piedrafita
Na den číslo čtyři máme naplánovanou dosud nejnáročnější túru – 14 km a 570 výškových metrů k jedné z nejpozoruhodnějších přírodních památek v Pyrenejích, skalnímu oblouku Arco Piedrafita Bosque del Betato. Za nevlídného počasí vyšlápneme po zvlněných pastvinách kolem volně se pasoucích krav, ploch rozrytých od divokých prasat a pastýřských příbytků až k bizarnímu útvaru. Působí impozantním, zároveň však křehkým dojmem. Za slunečného počasí bychom zde určitě pořídili parádní fotky s obzorem „uvnitř“ geologické kuriozity, ale máme smůlu, všechno kolem nás zahalila mlha hustá tak, že by se dala krájet.
Skalní oblouk Arco Piedrafita Bosque del Betato se před naším příchodem zahalil do husté mlhy|Roman Zvarič
Podle zákona schválnosti se počasí umoudří až ve chvíli, kdy sejdeme kolem jezera Ibón de Piedrafita zpět do údolí do osady Piedrafita de Jaca, kde poobědváme v miniaturní restauraci Refugio Telera.
Pivo Tensina
Dosud jsme popíjeli převážně místní vína, toto odpoledne však bude patřit pivu. Samozřejmě místnímu. V nedaleké vesničce Tramacastilla de Tena totiž sídlí mikropivovar Tensina, který si v roce 2016 otevřeli manželé Daniel a Laura. Ona předtím pracovala v pohostinství, on v chemickém průmyslu, a tudíž měli ideální praxi pro to, aby si splnili svůj pivní sen. Ochotně nás provedou celým provozem a pak se posadíme v „místnosti pro návštěvy“, kde se ochutnávají vzorky. V nabídce jsou čtyři druhy piva Tensina (název znamená obyvatel údolí Tena): klasický ležák, „pšenice“, ipa a polotmavé karamelové. Sezonní specialitou pak je zimní pivo Aquelarre (Sabat čarodějnic), pojmenované podle známého Goyova obrazu. Pivovar nemá stanovenou otevírací dobu, avšak majitelé nás ujišťují, že ať přijdou zájemci o pivní osvětu nebo jen nákup chmelového suvenýru kdykoli, vždycky se o ně někdo postará.
V divukrásné zvlněné krajině kolem horského jezera Ibón de Piedrafita jsme nepotkali ani nohu, tedy až na desítky nohou kravských|Roman Zvarič
Z horského treku přímo do lázní
Závěrečný den míříme do horských lázní Balneario de Panticosa. Termální prameny v ploché kotlině – původně byla ledovcovým karem – u jezírka Ibón de los Baños v nadmořské výšce 1637 metrů objevili již staří Římané. Lázně jsou ze tří stran obklopeny strmými skalními svahy, po kterých se řítí dolů několik vodopádů. Vedle budovy lázní stojí kostel, dále zde vyrostl hotel, horská chata Refugio Casa de Piedra a dvě polorozpadlé budovy, které si zhruba před půl stoletím nechal postavit fotbalový tým Real Madrid jako základnu pro soustředění. Z fotbalových plánů sešlo, ale horolezci tady trénují dálkové lezení a policejní potápěči se pod jezerní hladinou učí operovat ve velmi studené vodě. Panticosa je zároveň oblíbeným výchozím bodem pro vysokohorskou turistiku po okolních svazích, které jsou protkány sítí turistických stezek. Také tudy prochází již zmíněná trasa GR11.
Horské lázně Balneario de Panticosa s termálními prameny u jezírka Ibón de los Baños v nadmořské výšce 1637 m|Roman Zvarič
Na dohled od Francie
Když si v kapličce s pítkem načepujeme čerstvou vodu, vyrážíme k 3,5 kilometru vzdálené chatě Bachimaña (2188 m), zasazené u stejnojmenného jezera necelé dva kilometry od francouzské hranice. Do cíle doputujeme asi po dvou hodinách chůze po kamenitých a strmých stezkách (nedoporučuji pro seniory) dechberoucí krajinou skalních stěn, ledovcových jezer a dalších a dalších vodopádů, jejichž voda je cítit v nadpozemsky čistém vzduchu.
Napříč pyrenejskými vrcholky se táhne hranice s Francií|Roman Zvarič
Také v těchto místech podzim naplno rozehrál svou paletu barev, stromy rostou dokonce i na ochranných kamenných zdech, které připomínají, že z místních srázů občas spadne lavina. Po návratu si jdeme odpočinout do lázní. Polehávání v různých bazénech s termální vodou a masážními tryskami po ne úplně snadném treku nemá chybu, byť interiér komplexu působí lehce omšelým dojmem.
Adrenalinová jízda nad vodní nádrží
Během celého pobytu jsme několikrát projížděli kolem vodní nádrže Búbal. Ve finále si ji konečně prohlédneme, a dokonce z ptačí perspektivy. Ze skalního útesu nad jihovýchodním cípem vodní plochy se totiž spouští zipline. Jedná se o duální konstrukci, kde se po dvou paralelních lanech jezdí ve dvojicích, které spolu mohou závodit.
Jakmile se spustíme do prázdnoty, pocítíme nepopsatelný pocit volnosti a nával adrenalinu. Letíme zhruba kilometr stále několik desítek metrů nad modrou hladinou. Naše nadšené halekání se odráží od skal a vyplaší hejno opeřenců, kteří se rychle vznesou a zakrouží nad lany zipline podobně jako jejich supí příbuzní ve Foz de Salinas. Možná tuší, že už musíme odjet, a symbolicky se tak s námi loučí.
Působivou krasovou krajinu pod vrcholem Monte Perdido (3355 m) tvoří jen skály, nekonečné lesy a strmé kaňony|Roman Zvarič
Během pětidenní cesty jsme měli program našlapaný od rána až do večera a téměř se nezastavili, přesto jsme z rozlehlé Aragonie a velkolepé pyrenejské krajiny prozkoumali jen zlomek. Ale to vůbec nevadí, spíše naopak, protože máme tisíc důvodů se do tohoto pozapomenutého kouta světa ještě vrátit.
Dobré vědět
- V závislosti na ročním období lze do Aragonie cestovat buď leteckým spojem do Zaragozy, nebo letět do Barcelony a dále pokračovat vlakem.
- Pokud vás láká urbex a zároveň před městy preferujete venkov, doporučuji opuštěné vesnice v okolí obce Oliván. Můžete se těšit na dokonalou postkatastrofickou atmosféru a scény, kdy si příroda bere zpět to, co jí odjakživa patřilo.
- Nejen ornitology nadchne hejno několika desítek supů, kteří žijí u skalního komplexu Foz de Salinas. (Nedoporučuji těm, kdo se cítili nesví při sledování Hitchcockových Ptáků.)
- Románský klášter San Juan de la Peña neboli Svatý Jan ve Skále patří mezi nejvýznamnější místa spojená s moderní španělskou státností. Uvidíte mj. kopii svatého grálu na místě, kde býval uložen originál před tím, než ho král Alfons V. Aragonský odvezl do katedrály ve Valencii.
- Aragonská gastronomie se od kuchyně v jižních a známějších oblastech Španělska poněkud liší, čekejte spíše těžší a vydatnější jídla. Mezi nejznámější speciality patří pastýřský migas, osmažené kousky bílého chleba ve směsi s česnekem a slaninou, nebo šťavnatý steak chuletón, který si sami opečete na žhavém kameni.
