Norský poloostrov Varanger: Místo, které nutí milovníky skandinávské přírody se vracet
Nenápadný poloostrov v severovýchodním Norsku možná nedisponuje dramatickými výhledy nebo panoramatickými vyhlídkami známějších Lofot či Trolltungy. Tento odlehlý kout kraje Finnmark však nabízí vše, co si milovník skandinávské přírody může přát.
Rozlehlé náhorní plošiny, nepřeberné dálky, četné skalní útvary, a především mocného ducha místní nedotčené krajiny, to vše najdete na Varangeru. Populace je zde řídká, a pokud se sem vydáte, máte reálnou šanci, že za celou dobu potkáte víc ovcí a sobů než lidí. Snad právě proto však málokde pocítíte takový pocit svobody a volnosti jako při pobytu na této perle severu.
Půlnoční slunce
Pro dnešní den je naším cílem okolí nejsevernější a zároveň jedné z nejvýznamnějších rybářských obcí této oblasti – Berlevåg. V malé vesnici toho kromě hezkého přístavu a kostela není moc k vidění. Většinu času tedy trávíme prozkoumáváním místních skalisek, zbytků po starých lodích a pravěkých osadách rozsetých po nesčetných výběžcích. O rozlehlosti krajiny se blíže přesvědčujeme výstupem na nedaleký kopec, odkud máme krásný výhled na širé moře. Terén v celém okolí je skalnatý, ale dobře schůdný, takže si můžete vyšlápnout lecjaký vršek. Žádné propracované značení turistických stezek ale nečekejte. Základní cedule jsou (především na začátku tras) k dispozici, ale v průběhu cesty se budete muset často spolehnout na svůj orientační smysl. Během dne zkoušíme i teplotu vody a noříme se do slané koupele. Jedná se však pouze o krátké, několikavteřinové smočení, protože červenci navzdory ukazuje teploměr pouze patnáct stupňů a celý den fouká silný vítr. Pro laponské podnebí to však není nic neobvyklého. Teploty zde v létě málokdy dosáhnou standardu, na jaký jsme zvyklí ve střední Evropě, a tak není od věci mít v záloze bundu a čepici. Nepřetržitý vítr oceníme až později odpoledne, když se na nás během krátkého bezvětří vrhne hejno krvežíznivých komárů. Navečer se potulujeme po menších ostrůvcích rozprostřených od pobřeží dál do moře. Zabraní do průzkumu ztrácíme pojem o čase a až na poslední chvíli zaregistrujeme přicházející příliv. V důsledku naší nepozornosti se tak zpátky musíme brodit.
Jelikož je v Norsku povoleno spaní v autě, rozhodli jsme se celý výlet absolvovat v našem spolehlivém kombíku. Pro větší pohodlí jsme na střechu připevnili tzv. rakev, abychom všechny nepotřebné věci mohli uskladnit mimo auto a mít uvnitř co největší pohodlí. Naši pojízdnou ložnici parkujeme na plácku poblíž oněch původních osad a na vařiči si rozpékáme finský sýr leipäjuusto. Nejčastěji se podává s moruškovou marmeládou, my preferujeme jahodovou.
Po zbytek večera i přes klížící se oči pozorujeme půlnoční slunce. Sledovat, jak se zářící kotouč pomalu dotýká obzoru a znovu se zvedá do výše, je opravdu výjimečný zážitek. O tuto mimořádnou podívanou se dělíme s tuleněm, který nás zvědavě sleduje z vody kousek od břehu. Polární den a s ním spojené nepřetržité světlo nám naprosto vyhovuje. Bez ohledu na čas můžeme všechny úkony kolem auta nebo vaření provádět za světla, což je maximálně pohodlné. Jediným minusem je spánkový deficit, do něhož může člověk snadno sklouznout, pokud není na tento režim zvyklý. Naše postupně tmavnoucí kruhy pod očima toho byly zřetelným důkazem.
Sobí obstrukce
Dalšího dne se probouzíme do zamračeného rána a před prudkým deštěm se schováváme v kavárně ve vesnici Båtsfjord. Objednáváme si skillingsboller, tj. skořicového šneka a klasickou překapávanou kávu. Typický free refill, tj. doplnění kávy zdarma, je pro nás po celou cestu požehnáním i prokletím zároveň. Místní si nás zaujatě prohlížejí a následně při odchodu i mávají a zkoumají naši espézetku. Oplácíme jim úsměvem a hřeje nás pocit, že jsme vítaní. Po obhlédnutí přístavu, který je v porovnání s Berlevågem větší a industriálnější, se přesouváme do kempu u obce Skiippagurra. Kuriózně na nás zapůsobí jeho vietnamský provozovatel, díky němuž jsou regály jednoho z nejsevernějších kiosků naplněné čínskými polévkami a dalším rozmanitým zbožím tohoto druhu, což tomuto místu propůjčuje poněkud bizarní ráz.
Na silnici musíme dávat přednost ovcím, před kterými rozpačitě klopíme zrak k našemu merino oblečení, i sobům, kteří se místy až zatvrzele odmítají hnout z místa. V severských pravidlech provozu nás školí norští řidiči kamionů, kteří ani trochu nezpomalí a při průjezdu pouze hlasitě troubí na poplašeně uskakující parožnatce. S uznáním sledujeme jejich úspěšnou taktiku, ale shodujeme se, že nemáme dost odvahy ani prostředků na případnou opravu auta v norském servisu, proto pokračujeme v naší méně odvážné, avšak bezpečnější vyčkávací strategii.
K poledni se počasí trochu zlepšuje, a tak vyrážíme na průzkum další části poloostrova k řece Jakobselva. Kolem toku procházíme hezkou, byť poněkud bahnitou túru. Spatříme při ní lososy, kteří až zázračně čelí silnému proudu bez zřetelného pohybu. Neměli jsme však dostatek štěstí pozorovat jejich skákání. Míjíme i nejedny lososí schody, tzn. jakési stupňovité soustavy nádrží, díky nimž se ryby mohou snáze pohybovat po řece navzdory vysokým vodopádům. Blíže se také seznamujeme s místními dravými ptáky, když na nás začnou dva z nich nečekaně agresivně nalétávat. Domýšlíme se, že zde mají nejspíš hnízdo, a tak přidáváme do kroku, abychom jim nenarušovali rodinnou pohodu. Řeka je obklopena množstvím míst k rybaření, pokud byste si tady ale chtěli zachytat, budete si muset dle všudypřítomných cedulek vyřídit příslušné povolení. Na závěr dne naše kroky směřují ke kostelu v Nesseby. S charakteristickou konstrukcí k sušení ryb na pozadí se panoramaticky tyčí na břehu Varangerfjordenu, čímž vytváří dojem splynutí s vodní hladinou.
Jako v knize od Livingstona
Počasí nám do třetího dne stále nepřeje. Před výletem do údolí Nattfjelldalen proto podnikáme nouzovou výpravu do nedalekého sport shopu, kde si kupuji nepromokavé kalhoty. Velmi nás překvapují rozdíly mezi norským a českým outdoorovým sortimentem. Naše nejdražší a (předpokládejme) nejkvalitnější značky zde spadají do nejdostupnější cenové kategorie. Batohy, které jsme se v Česku marně pokoušeli sehnat, se tady povalují ve vetešnické sekci supermarketu. Mezi hlavní příčiny tohoto rozdílu nejspíš patří odlišná turistická kultura související s chladnějším podnebím a samozřejmě výrazný ekonomický rozdíl mezi oběma zeměmi.
Po příjezdu do liduprázdného národního parku Varangerhalvøya potkáváme během dvacetikilometrové túry pouze několik sobích stád. Cesta je značená jen nahrubo, ale není kam se ztratit. Za chůze po četných dřevěných chodníčcích si užíváme výhled na celé údolí a postupně se rozprostírající kaňon. Podél něj pokračujeme až k vysokému vodopádu, který dominuje celé oblasti. Vytrvale prší, ale za hezkého dne odsud prý můžete vidět až do Ruska.
Odpoledne zakončujeme krátkou vyjížďkou na ptačí útes u vesnice Ekkerøy, kde sídlí rozsáhlá kolonie racků. Jedná se o ideální kompromis, pokud nemáte rozpočet na výlety lodí, které by vás k ptačím koloniím dovezly přímo. Útes je lehce dostupný a můžete si tu udělat nenáročnou procházku. V mlhavé atmosféře těsně obklopeni burácivým příbojem a uprostřed bezpočtu poletujících křiklounů se cítíme poněkud nesví. Racci však věnují pozornost pouze záležitostem svých životů a po jejich vzoru se i my vydáváme zpět do našeho přechodného hnízda. Večer si připravujeme rybí burgery, jednu z norských specialit, která u nás bohužel zatím není k dostání. Jedná se o karbanátky z různých druhů ryb, nejčastěji tresky nebo lososa, odstupňované cenově podle podílu masa. Stačí je osmahnout na pánvi. Dnes si toto posílení dáváme zvlášť líbit, protože dalšího dne se s Varangerem rozloučíme a budeme v našem putování pokračovat dál po západním pobřeží. Ve svých myšlenkách se však musíme k těmto končinám stále vracet. Po návratu jsem si na jednom blogu přečetla myšlenku, která plně vystihuje atmosféru tohoto nedoceněného klenotu: „Není zde nic k vidění, nic k vyfotografování, ale je to tu krásné. Mám pocit, že není žádný důvod se sem vracet, ale jak rád bych se ještě jednou vrátil.“
