Severský ráj všech rybářů aneb Když do Norska, tak za rybami
Najdete tu lososí centrum, schody, muzea i řeky. Norsko je zkrátka země posedlá rybami. Místní věří, že jim leccos může dojít, třeba ropa a plyn, ale rybami prý nakrmí celý svět. A když se k nim za rybami vypravíte, můžete zabloudit i do severského ráje, kde se nechodí spát.
To si vyzkoušejí dva téměř důchodci, v současnosti ještě podnikatelé v Česku. Léta jezdili do Norska rybařit. Zamilovali si jeho přírodu a klid. Dlouho hledali, až se jim podařilo koupit pozemek za polárním kruhem na konci cesty s výhledem na fjord a ledovec. V takových končinách nestává mnoho aut z Česka. „Pojďte k nám na kafe,“ zvali nás. „Jeďte pořád po téhle cestě. Až skončí, tak jste u nás. Postavili jsme si tam svépomocí domeček.“
Na konci cesty to bylo, ale z domečku se vyklubalo velké, čerstvým dřevem vonící stavení s nadšenými majiteli. „Už nás všichni znají a přijali nás mezi sebe. Jakmile se sem přihlásíme, je obec povinna nám prohrnovat v zimě cestu a zajistit svoz odpadu,“ odpovídali na naše otázky. „Máte pravdu, je tady poněkud draho, ale nakupujeme zboží před vypršením expirační doby a to má 40procentní slevu. V obchodech nás na to upozorňují. Ne, televizi nemáme ani nechceme. Za mobilním signálem musíme vyjet do fjordu a hned si při tom nachytáme ryby,“ smějí se. „Je tady božský klid. Už nám sem chodí na krmení jeden norek, ochočili jsme si racka, a když vyplujeme na ryby, čeká nás nad vodou orel.“
Nejsou jediní, komu skandinávský klid učaroval. Potkali jsme brigádníka, který svůj blog o Norsku nazval právě Skandinávský klid – nikde v Evropě totiž není takový. Mluvili jsme i s fotografkou přírody, která dělá vše pro to, aby tady mohla se svými třemi dětmi žít, a je tudíž ochotná starat se na odlehlé farmě o 250 koz.
A protože jsme byli v Norsku, řeč se opět stočila na ryby, a to nejen proto, že byly jedním z důvodů, proč se sem naši známí budou stěhovat. Norsko bez ryb by totiž nebylo Norsko. Nedá se psát o něm a nepsat o rybách.
Na ryby
Do Norska se jezdí rybařit, ale v roce 2023 ubylo turistů zkoušejících své štěstí v rybolovu z břehu na přívlač. Hodně let cizinci jezdili do této poměrně drahé destinace s mrazáky zabudovanými do svých obytek a s finančním propočtem: „Přivezu domů sto kilo filetů a to mi zaplatí drahé pohonné hmoty.“ Pak Norsko zpřísnilo pravidla pro vývoz a povolilo jen patnáct, později pouze deset kilo a jednu zmraženou trofejní rybu. Dnes se smí sice vyvézt 18 kilo individuálně chycených ryb, ale jedině s potvrzením o pobytu v rybářském kempu, kde se eviduje každá ryba. Pokuty za porušení celních zákonů jdou do tisíců norských korun.
Existuje ovšem rybolov, který je důležitý sám o sobě, a nikomu nevadí, že si z něj pravděpodobně žádnou rybu neodnese. Ať už proto, že ji musí pustit, nebo proto, že nic nechytne. Muškaření kraluje nad všemi druhy individuálního rybolovu a losos kraluje nad všemi rybami.
Zabral!
Losos je ryba tajuplná a například dodnes nikdo přesně neví, jak najde cestu z moře do své rodné řeky, kde se vytře (soudí se, že podle jakési vůně vody, poznatelné jen jemu). V moři můžete lososa chytat normálně jako každou jinou rybu, na řece zaplatíte za povolenku cenu ve výši vskutku norské. Jedinkrát nám zabral na místě, kde čekal před mostem přes ústí výtoku z jezera, až stoupne příliv natolik, že průlivem klidně proplave někam vzhůru na trdliště. Nečekali jsme to, jednali jsme s ním jako s chycenou treskou. Mrskl silným mohutným tělem. „Nee! Pomalu!!!“ křičel situace znalý kamarád rybář. Pozdě. Ještě jeden skok a losos byl zase volný. Tahle ryba totiž potřebuje čas, nedá se vytáhnout z vody najednou, je třeba jí opakovaně povolovat a pomalu přitahovat, až se unaví.
Oficiální údaje uvádějí, že v současnosti je v Norsku na 450 lososích řek. Vodami řeky Tanaelva mohou lososi doplout až tisíc kilometrů do vnitrozemí, nejvýše zase vyskáčí na řece Driva, jejímiž vodami se dostanou až do 600 m n. m. Za jednu z nejlepších lososích řek na světě je považována slavná severská Altaelva, dlouhá 229 km. Lososy na ní loví i norský král, milionáři platí astronomické částky za povolenky a na 1200 zahraničních rybářů čeká, zda dostanou jeden ze sedmdesáti rybářských lístků, zatímco mezi místní se jich losováním rozdělí na sedm set. Všichni ale musí vrátit rybu do řeky, losos je totiž čím dál tím více chráněn. Na řekách u uměle vybudovaných lososích schodů jsou počitadla, a jakmile počet ryb plujících na trdliště klesne pod určenou hranici, řeka se až do odvolání pro rybáře zavře (tzv. lososí schody jsou soustava stoupajících, na sebe navazujících bazénků, kterými lososi mohou proskákat vzhůru podél vodopádů. Začaly se budovat hlavně tam, kde díky výstavbě přehrad došlo ke změně hladin původních toků.).
Průmyslový losos
Po zhlédnutí mnoha lososích schodů a po návštěvě několika lososích muzeí jsme se vypravili do lososího centra v Inndyru. Jedná se o vzdělávací instituci s cílem zvýšit znalosti Norů o lososech. Vstup je zdarma a zahrnuje i krátkou cestu lodí k blízké lososí farmě. Nejatraktivnější je kruhové akvárium, kde na 180 lososů plave kolem návštěvníků. „Proč plavou stále jedním směrem?“ napadlo nejen mě. I provozovatelé akvária začali mít po roce dojem, že by lososům měli proud otočit, aby plavali opačně. Otočili, ale lososi plavali stále stejně. „Nevíme proč, tak jsme jim proud pustili zase jako původně.“
Dovíme se zde všechna základní fakta o akvakultuře. Rybí farmy začaly v šedesátých letech, ale za necelých dvacet let se mezi rybami rozšířily nemoci a některé farmy musely chov omezit, či dokonce zavřít. Naštěstí byla zároveň vyvinuta speciální lososí vakcína a deseticentimetrové stogramové rybky se začaly ručně očkovat. Dnes už jsou nemoci pod kontrolou, očkuje se prý mnohem menší dávkou a stroje zvládnou až dvacet tisíc rybek za hodinu. Potěr je v tancích se sladkou vodou do váhy 400 gramů (asi 15 měsíců), pak se přesouvá na mořské farmy, kde je přibližně dva roky. Do váhy tří až čtyř kil rybě narůstají svaly, jejichž barva se dá zintenzivnit Francouzi vynalezeným barvivem Astaxanthin. Roste-li dál, přibírá tuk, což jsou bílé proužky v mase.
Kromě akvária je velkým lákadlem i výlet lodí. „Pojedeme 40 uzlů, kdyby něco, zdvihněte levou ruku, když chcete jet rychleji, zdvihněte obě.“ Všechny klukovské ruce se okamžitě ocitly nad hlavou, aby si užily téměř sedmdesátikilometrovou rychlost nad 113 metry hloubky třináctistupňového moře. Sádky se vlní kroužícími lososy, kteří vyskakují jeden přes druhého z vody. Samozřejmě se ptáme, proč skáčou. Instinkt? To si také někdo myslí. Jiný říká, že si tak doplňují vzduch v těle, někdo soudí, že se na vzduchu zbavují vší. „Až někdo vynalezne něco proti mořským vším, bude z něj milionář,“ dodává naše průvodkyně. Opět se potvrzuje, že i přes velkochovy je v životě lososů ještě mnoho věcí, které lidé neumějí vysvětlit.
Lososí jatka
O závěrečném stadiu lososího života jsme se poučili ve Steigenu. V roce 2015 jsme tady spolu s jedním Němcem tahali z mola vedle jakési nevyužité plochy jednu makrelu za druhou. Roku 2023 jsme se sem vrátili. Budou tady zase ryby? Byly, ale ne makrely. Roku 2018 zde zahájila provoz pro nás zvláštní továrna True Arctic Salmon. Jen jednou překladač použil výstižný výraz „lososí jatka“, později jako by se zastyděl a začal mluvit o továrně na zpracování lososů.
Cermaq je druhou největší lososí společností na světě (má přes padesát farem za polárním kruhem, další v Kanadě a Chile). Na počátku 21. století celou firmu koupil od norské vlády japonský kolos Mitsubishi. Zdejší Cermaq měl při otevření 55 zaměstnanců, teď má 134 a na sezonu, která začíná v srpnu, přibírá dvacet brigádníků. Bez Němci dodaného zařízení čtvrté generace, což z ní dělá nejmodernější továrnu svého druhu na světě, by při stejném objemu výroby musela mít na 600 lidí. Kromě Norů zde pracují hlavně Litevci a Somálci, je zastoupena Asie i všechny národy bývalého socialistického bloku, včetně dvou Čechů. Jejich roční příjem až půl milionu norských korun je zasloužen prací ve vlhku a chladu (někde jen čtyři stupně Celsia).
Speciální lodě přivážejí z farem ryby živé, do svých tanků je načerpají i s vodou ohebným potrubím připomínajícím ramena jeřábů. Skladovací nádrže u továrny jsou tak velké, že by se do nich vešel boeing na výšku. Z nich se ryby do továrny dostanou jednoduše. Potrubím se pustí voda, lososi vystartují instinktivně proti proudu a vplavou do 12 kanálů, kde se poprvé změří, a kanál se zúží tak, aby bylo možno rybu prudkým proudem vzduchu omráčit a vzápětí jí podříznout krční tepnu rychlostí 125–160 ryb za minutu. Pak je pásy dopraví do chladicích a odkrvovacích válců s vodou o teplotě čtyři stupně Celsia, kde jsou devadesát minut. Zbývají poslední dvě až tři minuty, během nichž stroje každou rybu opět zváží, změří, pak vykuchají, zase monitorují a nesprávně vykuchané nasměrují běžícím pásem k lidem na opravu. Následně je stroje roztřídí do přepravek a bedničky vyskládají na palety. Na auta je ale vysokozdvižnými vozíky naloží lidé. Ovšem chlazené True Arctic lososy označené číslem N2284, což je identifikační kód továrny v Steigenu, v naší sámošce nekoupíme, z 90 procent se exportují do Japonska, Číny a v Evropě hlavně do Francie.
Možná i vás napadlo: „A co tresky prodávané v obchodech? Mohou být v takovém množství jen lovené? Nebo jsou z farem?“ Ani v tomto případě jsme nedostali jednoznačnou odpověď. Jejich chov je problém, jako masožravci se v sádkách uchylují i ke kanibalismu, ale už jsou pokusy o vyšlechtění tresek vegetariánů. Jiná verze říká, že v nádržích se třou a hubnou. Je však jasné, že naše děti budou jíst z farem nejen lososy, ale i tresky a další. Možná se vyplní poznámka z dávného seriálu Návštěvníci o vyšlechtěných čtyřicetikilových kaprech bez kostí.
Ryby a hudba
Do třetice jsme za lososy vypluli na sympatické souostroví, do nejmenší norské obce Træna, vystrčené 65 km daleko na západ do moře. Hodně nás zajímala. A nezklamala, lososí farma byla opravdu velká a hned u břehu. Hlavní ostrov Træny Husøya navíc mile překvapil. Má rozlohu pouhých 1,5 km2, a přestože na něm žije jen 393 stálých obyvatel, jeho samoobsluha byla dokonale zásobená a vůně jejího čerstvého chleba se táhla nad celým přístavem, který je hned vedle.
Pokud to počasí dovolí, jezdí sem denně osobní loď. V zimě totiž mohou být i více než sedmimetrové vlny a to pak na svou pravidelnou cestu vyplouvá jen poměrně malý, baculatý trajekt, který se na vlnách kolébá jako kachnička. Připlouvá jednou nebo dvakrát denně a dvouhodinová plavba je od července 2022 zadarmo. Na základě statistiky z roku 2019 uvolnila norská vláda téměř 60 milionů korun na uhrazení těch spojení, která měla méně než 100 000 cestujících za rok (v r. 2023 přibyly další bezplatné trajekty, třeba turisty oblíbené dlouhé ferry přes polární kruh).
„Už nikdy nepojedu za takového počasí jako v lednu, kdy jsem si jel na pevninu nechat vytrhnout zub. To si ho raději vytáhnu sám kleštěmi. Celá loď zvracela,“ vykládal na pláži u přístavu plavčík hlídající děti na paddleboardu. Seděl na zajímavé dřevěné konstrukci, jež slouží i jako úschovna sportovního náčiní a šatny, kterou postavili podle návrhu amerických architektů.
Træna si ale dál žije svůj zdánlivě poklidný neměnný život odlehlé obce daleko v moři. Vedle přístavu se buduje obří rybárna, levný stavební materiál na ni vozí náklaďáky z Lotyšska, Litvy i Rumunska. Domy jsou převážně tradiční, ale i opravdu avantgardní. V roce 2025 bude otevřen moderní hotel.
Kousek vedle přes moře leží obdobně nevelká Sanna s nezaměnitelnými útesovitými kopci, které odpradávna sloužily námořníkům a rybářům jako orientační body. Kromě lososí farmy a turistiky je důležitým zdrojem příjmů obyvatel Træny i letní hudební festival. Většina festivalových koncertů se odehrává právě na Sanně v možná nejatraktivnějším prostředí na světě. V jeskyni na úpatí jednoho z kopců žili už před 9000 lety rybáři, pastevci a mořeplavci, dnes v ní hrají kapely a hudebníci z celého světa. Podivné dřevěné obdélníky jsem proto nejdřív považovala za obří reproduktory k festivalu, jsou to však moderní chaty.
Na festival se jednou sjelo na 7000 účastníků, jak říkala učitelka místní mateřské školy, Indka žijící zde 20 let. „Tolik lidí se tady přece nemohlo ubytovat, i když máte rozlehlé tábořiště,“ namítli jsme. Prý mnoho účastníků to vyřeší jednoduše a během několikadenní akce prostě nejde spát. My na Trænu přijeli bohužel až koncem srpna, ale videa z festivalu mluví jasně. Kdo je mladý a jede do Norska, nesmí vynechat Trænafestivalen.
Ráj na severu
- Na Trænafestivalen jsou návštěvníci zváni slovy „Festival dokazuje, že ráj nemusí být jen v tropech“. V roce 2003 ho pomohl odstartovat a rozjet Erlend Mogård-Larsen, který zde kdysi zdědil dům po babičce a dlouho plánoval založení festivalu na „svém“ ostrově. Dnes o něm říká: „Je to o jídle, zážitcích, party, která nikdy nekončí, a o slunci, které nikdy nezapadá.“ Lepší pozvánku snad nelze dostat.
- Z Osla jsou vypraveny vlaky, do přístavu Stokkvågen svážejí účastníky autobusy z Mo i Rany i odjinud. Festival a jeho hudba zachvátí celou Trænu, na níž v době konání festivalu svítí slunce 23 hodin denně, leží totiž téměř na polárním kruhu (po určitou dobu polární kruh Trænou přímo procházel, ale díky změnám sklonu zemské osy se nyní odklonil). V minulých letech se ho účastnili např. Manu Chao, Damien Rice, Kings of Convenience, Aurora a mnoho dalších.
Kam za lososy
- Nejznámější centra, kde se dovíte vše o životě divokých lososů, jsou v Lærdalu, Namsosu, Lyngdalu a Taně (více na www.villakssenter.no).
- Informace o lososech, akvakultuře a všem, co je spojeno s mořem, podává interaktivní muzeum Norveg v přístavu Rorvik.
