Mughalské srdcovky Lenky Hrabalové

1) Báburovy zahrady, Kábul, Afghánistán

Bábur Kábul miloval, a ačkoliv zemřel daleko od něj, jeho synové uposlechli otcova přání a jeho tělo tam přenesli. Na místo, které sám Bábur vystavěl a které neslo jeho jméno. Báburovy zahrady. Rozlehlý park v pozdějších stoletích získal zdi, které jej chránily, altány a modlitební plošiny. Samotný vládcův hrob je skromná bílá deska obehnaná mramorovou ohrádkou. Kdyby návštěvník nevěděl, že právě tady leží král, hrob by s klidným svědomím mohl minout. Ještě donedávna byly zahrady oblíbeným místem setkávání, randíček a procházek, od návratu Tálibánu už tomu tak není. Hnutí zakázalo ženám navštěvovat zahrady a parky; jejich místo je přece doma a stromy by je mohly rozptýlit od vaření. A muži se sami do nádherných zahrad projít nepůjdou. Já je tedy našla pusté a prázdnota jim neprospívala, jen přidávala ke smutku, který v každém návštěvníkovi Kábul zákonitě budí. Při sestupu od hrobu se najednou ze všech stran ozval řev školního výletu. Učitelé a snad dvě stě dětiček kábulské školy, dívky i chlapci, si rozložili ležení pod altánem, mramorové hrázdění zavlažovacího kanálu se rázem proměnilo ve skluzavky a park ožil radostí. Za normálních okolností nejsem příznivec davů dětí v památkách, ale tady jsem byla. V jejich společnosti jsem strávila asi hodinu, šťastná, že do zahrad se na chvíli vrátil život.

2) Mešita Vazíra Chána, Láhaur, Pákistán

Mešita ze 17. století leží ve stínu monumentální láhaurské pevnosti, ale i přesto je povinnou zastávkou každého návštěvníka. Zvnějšku je to v zásadě obyčejná stavba, její interiér je ale ohromující. Hraje totiž všemi barvami rostlinného světa, a to až tak, že je označována za nejbarevnější monument mughalské éry. Když má návštěvník čas a ochotu si povídat, čeká ho před mešitou jedno zajímavé setkání. Několik stánků místních designérů a umělců láká na své výrobky, mezi nimi také Rizwán. Umělec, na jehož obrazech je jasně patrný dotek minulosti: květiny, klenutí, mughalská elegance. Je jedním z posledních umělců Pákistánu, který dodnes ovládá starobylé umění mughalských fresek. A právě proto byl vybrán pro obrovský projekt. Jeho vrcholným uměleckým dílem totiž není obraz, je to více než dekáda práce na záchraně a obnově největší malované zdi světa, která lemuje láhaurskou pevnost. Na ty časy, kdy s ostatními malíři seděli vysoko nad městem a štětci obnovovali tisíce historických výjevů na sedmi tisících metrech čtverečních, které pevnost lemují, vzpomíná s láskou a hrdostí. Zanechat svůj umělecký dotyk ve městě, ve kterém strávil celý svůj život, byl jeho sen, o kterém nedoufal, že by se naplnil. Než se objevili restaurátoři.

3) Džahángír Mahal, Orčha, Indie

Přiznávám, že jsem málokdy ohromená památkami a monumenty. Naposledy se to ale stalo na místě, o kterém jsem nikdy neslyšela. Órčha. Podle mapy zanedbatelná vesnice, v reálu mi vyrazila dech. Džahángír Mahal, labyrint paláců na ostrově, byl postaven na oslavu návštěvy krále Džahángíra. Zatímco paláce stále stojí, ostrov kolem nich, plný ruin, pohlcuje džungle volající po průzkumu. Zatímco jeden břeh řeky je lemován zanikající hradbou, na druhé straně, ve vesnici, se na miniaturní ploše tísní nepředstavitelně obrovské dědictví. Pamatuji si, jak jsem večer stála na střeše našeho ubytování a můj mozek nedokázal pobrat, co se kolem něj děje. Jak ze zástavby nízkých domů trčí obrovský palác, nedaleko něj absurdně veliký starý hinduistický chrám a před ním nový chrám, zatímco se v dáli za řekou v mlze mihotají další stavby, hrobky zvané čhatrí. A mezi tím ukoptěná vesnička dobrých lidí a všudypřítomných krav. Nechápejte mě zle, chápu výstavbu sídel a chrámů a jejich opuštění, moje hlava se ale v ten moment a na tom místě nedokázala srovnat s myšlenkou tak rychlého zániku všeho velkolepého a proměny ve venkov. Vždyť Džahángír Mahal byl postaven v 17. století. Órčha je místo, do kterého se ještě jednou musím vrátit, abych je dokázala zpracovat, protože i doma nad fotkami z ní jen kroutím hlavou.