Hledání Mughalské říše: toulky dnešní Indií a Pákistánem za pozůstatky dávného impéria
Mughalská říše v sobě spojila dvě úžasné tradice Asie, z jejích památek už ale zůstaly jen ty největší monumenty. Hledání vzpomínek na ni se mimo jejich zdi stává často nesplnitelnou výzvou. O to ale zajímavější.
Svět Velkých Mughalů
Sami Mughalové (také Mogulové) si říkali Gúrkání, s odkazem na své dědictví. V jejich žilách kolovala totiž ta nejlepší krev Asie. Zakladatel dynastie Bábur (1483–1530) měl po otci krev Timúra Velikého (Timura Lenka či Tamerlána), který pojal titul Gúrkán, odtud název dynastie, a po matce krev rodu Čingischána. Lepší rodina na stepích Střední Asie té doby vzniknout nemohla. Tento poloviční Mongol (proto se jim říká Mughalové) a poloviční Turek byl ze stepí zapuzen svým kmenem a našel domov v Kábulu, svém prvním hlavním městě, které miloval pro jeho čerstvý vzduch a kopce. Ve svém životopise Báburnáma si stěžoval na jedinou věc: kdykoliv prý natáhl nohu, zakopl o básníka.
Odtud se otočil na jih, v touze po zlatě a slávě. V roce 1526 už slavil první úspěchy a prokousal se až do Ágry, ze které udělal další hlavní město stále se rozšiřující říše, jejíž srdce se ustálilo v Indii a Pákistánu a občas zasáhlo i do vedlejších států. Vrchol Mughalská říše zaznamenala okolo roku 1700, ale od té doby ji čekal rychlý úpadek a pád, který trval do roku 1857, než ji Britové definitivně rozložili.
Ačkoliv nejsou součástí českých učebnic dějepisu, Mughalové rozhodně nebyli zanedbatelnou velmocí. Jejich pohádkové bohatství a několik velmi schopných vládců v čele země jim umožnily vytvořit města, před jejichž pozůstatky dodnes zůstáváme s úžasem stát. Stejně tak zůstali stát členové mnoha evropských delegací, obchodníci a vojáci, kteří do regionu přibývali spolu se sílící evropskou mocí ve světě. Indie ovládaná Mughaly se stala orientálním snem, kde si dobrodruzi mohli plnit neslýchané, a ti toužící po slávě, moci a bohatství nacházeli stále nové cesty, jak je získat. Pokud tedy nezemřeli spolu s mnohými cizinci na tropické nemoci kontinentu.
Vzpomínky na Mughaly je dnes ale pozoruhodně těžké najít. Samozřejmě s výjimkou monumentálních komplexů, které lákají turisty z celého světa. Ve svém domově totiž Mughalové upadli v nemilost. Proč je snazší na velkolepou říši zapomenout, ptáte se? Vlastně to dává perfektní smysl.
V době rozdělení Britské Indie byli muslimové z Indie odesláni do Pákistánu a hinduisté z Pákistánu do Indie. Na obou stranách se za pochodu děla nepředstavitelná zvěrstva. Největší výměna obyvatel v dějinách ale nebyla stoprocentní. Indickou populaci dnes tvoří muslimové stále asi z 10 procent, ale vláda prosazuje hinduistickou politiku. Vzpomínky na muslimskou přítomnost, moc a slávu se jí zkrátka nehodí. Krom těch největších, které lákají turisty a generují veliké zisky. A pro Pákistán, nový stát, Mughalové nic moc neznamenají. Nevnímají je jako státotvorný prvek ani jako hrdiny. I pro ně jsou vlastně cizinci a jejich dědictví je podobně jako v Indii vnímáno jako užitečné, zatímco památky v zástavbě měst jsou tiše přezírány, až do samotného rozkladu.
Města za zdí
Fátehpúr Síkrí v indickém Uttarpradéši je dávno mrtvé město, proto se v něm necítím dobře. Živé památky, kde se dějiny prolínají s každodenností, mi vyhovují víc. Kde jinde ale obdivovat umění starých mistrů než ve skanzenech, na které nesáhla ruka rabujících, ale jen pečlivá ruka restaurátorů. A Fátehpúr Síkrí si svůj obdiv zaslouží. Král Akbar Veliký odtud sice vládl jen čtrnáct let (1571–1585), ale za tu krátkou dobu vytvořil centrum, které mělo ohromit každého návštěvníka.
Akbar byl snad největším snílkem na mughalském trůně. Dovolil si snít o jednotné říši, které představil i novou, jednotnou víru, založenou na prvcích mongolského práva jasa, islámu, hinduismu, zoroastriánství a dalších. Nepřežila jej tak, jako jej nepřežilo červené město. Jeho nástupci si pro centrum říše zvolili místa, do kterých měli prostor vepsat své vlastní projekty a vize.
Procházet se po Fátehpúr Síkrí znamená kráčet po snech císaře vytesaných do kamene. Město se rozprostírá na planině jako ztuhlá píseň o moci a touze po dokonalosti. V tichu nádvoří místa, kde jsme téměř sami, takřka slyším ozvěnu kroků dávných dvořanů, šepot básníků i zpěv súfijských mystiků, kteří zde kdysi hledali Boha v rytmu větru a ve vůni kadidla. Slunce se odráží v pískovci a jediné, čeho lze litovat, je to, že nádrže na vodu jsou suché. Odraz nebeské modři a rudého kamene by vytvořil podívanou z jiného světa. Ve svých liniích a zachovalosti je asi nejkomplexnějším mughalským monumentem – postaven v absolutní opulenci a definitivně opuštěn záhy poté. Žádné rozsáhlé přístavky, žádné velké úpravy. Město upadlo v zapomnění v 17. století, než bylo očištěno a upraveno do podoby památky a otevřeno návštěvníkům.
Jediné místo komplexu, které nepřestalo tepat životem, je Páteční mešita, příliš velká pro komunitu, která kolem památky žije. Jako by z oka vypadla mešitě v Dillí nebo Láhauru. Jejich sestra v červeném hávu. Zatímco ale mešity jsou stále živými místy, místy kultu, kde žebráci, kteří, jako by se propadli trhlinou času, posedávají naproti obrýleným hipsterům i vousatým duchovním, jiné mughalské památky jsou mrtvé tak, jako je mrtvé Fátehpúr Síkrí.
Zachovalé mughalské komplexy jsou od hluku i rozvoje měst chráněny hradbami. Pevnost v Láhauru, vyrabovaná během válek se sikhy jak Brity, tak původními spojenci sikhů, skrývá mnoho ulic i mnoho zavřených dveří. Na první pohled se mi zdá, že zde mohu bloudit celé hodiny, tento sen ale brzy mizí spolu se zámky a zákazy. Veliký komplex, lemovaný největší malovanou zdí světa, mě nakonec zanechává zvláštně zklamanou. Snad nad tím, jak málo v něm zbylo. Jakmile vyjdu ven, jsem okamžitě ve světě betonu a aut.
Ohromí mě i indická Ágra se slavným Tádž Mahalem, další pompézní hrobky postavené v zelených parcích, vysoké pevnosti s hrdými věžemi. Všechna jejich nádhera je ukrytá za zdmi, které ji zachránily. Vně zdí jsou úchvatné a výjimečné stavby ohlodány na kost. Jejich města a komplexní světy, které je obklopovaly, už nejsou. Přestavby, bourání, strategie, to vše zdevastovalo okolí monumentálních center, která si žádná cizí ani místní správa nedovolila zničit. Jen vyrabovat.
Kolem nich je už jiný svět, postavený na troskách toho vlastně jen nedávno zaniklého. Destrukce byly ale často jen rychlé a povrchové. Nezbývá tedy než snít o tom, kolik nových domů ukrývají ve sklepích staré lázně. Kolik chodeb se stále proplétá pod městskými čtvrtěmi. Kolik zapomenutých uliček je zdobených takřka neviditelnými paláci a kolik tradic se vepsalo do duší měst, aniž by někdo věděl, odkud pocházejí.
Ztracená havelí
Rávalpindí je jeden velký chaos. Auta jezdí všude, kam se vejdou, a kam se nevejdou, tam se zaprášené ulice kroutí tak, že i GPS se po čase vzdává. Nicméně, naše letadlo do hor ráno neodletělo, a tak získáváme den k průzkumu tohoto kdysi hlavního města Pákistánu, než je v 60. letech nově vzniklý Islámábád sesadil z trůnu. Z předešlých návštěv vím, že Rávalpindí nemá příliš co nabídnout, ale podařilo se mi v jeho uličkách vytipovat svatyně a mughalská havelí, která bychom si mohli obejít.
Havelí je soukromý dům, spíše sídlo, které získalo slávu zejména za Mughalů, ale nádhernými havelími se dokázala pochlubit řada místních dynastií pozdějších období. Výstavní domy se stavěly v pevnostech i městech pro elity všech náboženství, které si užívaly bohatého zdobení, nádherných nádvoří, větrných vyšších pater a orientálního luxusu. Ve městech tvořila havelí celé čtvrtě a sousedé samozřejmě soutěžili v jejich výstavbě a dekoraci. Takto nádherné stavby a oblasti přece nemohly snadno zmizet, říkala jsem si pokaždé, když jsem se je vydala v nějakém městě hledat. V Rávalpindí tomu nebylo jinak.
Z velkých ulic hlučného města historická zástavba prakticky zmizela, i když tu a tam dokáže špička chrámu vykouknout z policejní zahrady za stanicí či sloupnutý plakát odhalí detailně vypracovaný reliéf. Hlouběji v křivolakých ulicích se historie hledá lépe, ale také se tam nádherné budovy bez pozornosti snáze hroutí a hůře odklízejí. Havelí, která jsem si zaznačila do mapy, jsme našli po krátkém bloudění v ulici o šíři ramen nakonec snadno. A jakkoliv musela být dvě sídla překrásná, nyní je vlastnili holubi. Ze stále stojícího prvního patra byla pořád vidět dechberoucí práce se dřevem, druhé patro už se místy propadlo. Dřevěná vrata byla zamčená obrovským zámkem a místo sálalo smutkem.
Podobně nešťastné bylo moje hledání havelí v indickém Dillí, kdysi dalším hlavním městě říše, za jejíž slávy vyrostlo do opulentních podob. O přenádherných havelích a jejich nekonečném množství jsem četla, dnes se ale dá jen snít. V Dillí byla havelí spojena s muslimskou kulturou, a té dnes město nepřeje. Navíc po odchodu mnoha muslimských rodin do Pákistánu obsadila jejich havelí městská chudina nebo lidé, kteří k jejich kultuře a životnímu stylu neměli vztah. Ta havelí, která měla větší štěstí, dojela na nezájem vlády.
Staré muslimské oblasti, které leží například kolem Páteční mešity, byly kdysi místem krásy, dnes jsou místem úpadku. Z klikatých uliček dýchá ztracená sláva a z jejich střech padají cihly. Trochu původního kouzla se tu ale nakonec najít dá, a to hlavně díky turistům. Podnikaví místní opravili několik havelí na hotely, které dnes nabízejí luxusní bydlení a které jsem jen okoukávala s pusou dokořán ode dveří.
Největší nakonec nacházím náhodou v Láhauru, Mughalům ale nepatří. Havelí Nau Nihal Singha znám i z knih – pamatuji dobře, že se zde udála jedna z nejnádhernějších oslav své doby (konec 30. let 19. stol.), jen aby zde byli krátce nato majitelé domu brutálně povražděni během sporů o trůn Sikhského impéria. Dnes havelí stále stojí, ukryté za hustým lešením, skrývajícím jeho krásu i padající kachličky.
Kabútar bází
Nejkouzelnější vzpomínku na Mughaly nakonec nacházím na obyčejné střeše Ágry. V tomto městě, jehož jasnou dominantou je bílá hrobka, kterou císař Šáhdžahán postavil své milované ženě Mumtáz Mahal nad řekou Jamunou, se s Mughaly setkávám v ulicích při ranní cestě k hrobce. Návštěvník si to často neuvědomí, ale obrovská hejna holubů kroužící nad Ágrou i jinými městy, provázená výkřiky, je pradávným dědictvím. Kabútar bází, holubí hry, jsou vzpomínkou na Mughaly, o které snad už ani nikdo neví, že jí je.
Tato tradiční zábava rozšířená v mnoha částech jižní Asie sahá právě do mughalského období, kdy císaři i šlechta chovali holuby nejen pro potěšení, ale i jako symbol prestiže a obratnosti. Největší rozkvět zaznamenala za vlády císaře Akbara, který měl podle kronik tisíce holubů a osobního správce jejich hejna. A péče a správa jsou právě to důležité. Kabútar bází je totiž víc než jen chov – je to umění ovládání. „Mistr holubů“ (kabútar báz) dokáže pomocí pískání, gest či cvičení řídit let svého hejna a přivolat je zpět. Soutěže, při nichž se porovnává výška letu, disciplína i návratnost ptáků, bývají vášnivou podívanou, kde se snoubí dovednost, trpělivost a cit pro pohyb. A dodnes přitahují tisíce diváků.
O kabútar bází chci vědět víc, a večer proto zamířím do čajovny, kde jsem už vypila několik čajů a kde bez přestání posedává skupinka starších pánů, zjevně muslimů. Společný jazyk nemáme, ale to nevadí. Jediné, co povím, je kabútar bází. Muži ukážou na chlapce a chlapec vyběhne. Já dostanu čaj.
Zanedlouho se objeví pán v nejlepších letech a představuje se jako Mistr, báz. Ráno v šest se mám dostavit na střechu jeho domu. Na ulici mě vyzvedne nějaký jeho příbuzný. Zatímco já čas dodržím, on ne a při mém příchodu už holubi za mohutných výkřiků vzlétají. Podívaná je to ale i tak skvělá. Slunce vychází, muž a jeho přátelé spolu se mnou popíjejí čaj a zírají na létající stvoření. Nejsme sami. Střechy kolem nás jsou plné voliér a dalších skupin zírajících na probouzející se oblohu. Hejn nám nad hlavami krouží desítky.
Zakrátko jsou mi letci i představeni. Některé druhy létají daleko, jiné rychle. Někteří ptáci stojí pár korun, další i tisíce dolarů. Mistrova voliéra má i domov důchodců. Holuba by nezabil.
Zajímá mě, co o milované hře vlastně ví. „Jaké jsou kořeny kabútar bází?“ ptám se ho.
„Kdo ví,“ krčí rameny. „To tu je snad odjakživa,“ odpovídá a zase se dívá vzhůru.
A mně je vlastně zase trochu smutno.
Mughalská kuchyně
- Vznikla v období Mughalské říše a formovala se na císařském dvoře, kde se mísily perské, středoasijské a indické kulinární tradice.
- Z Persie převzala důraz na vůni a estetiku jídel, ze Střední Asie techniky přípravy masa a z Indie množství koření a vegetariánských ingrediencí.
- Pro mughalskou kuchyni je typická bohatost a jemnost chutí. Jídla se často připravují s použitím másla ghí, smetany, jogurtu, mandlí a kešu, které dodávají omáčkám krémovou konzistenci.
- Oblíbené jsou pokrmy jako birjaní – aromatická rýže s masem a kořením; korma – jemné dušené maso v oříškové omáčce; nebo síchkebab pečený na uhlí. Neodmyslitelnou součástí jsou také ploché chleby nán a sladkosti jako gulabjamun.
- Původně byla symbolem císařské moci a kultivovanosti. Dnes zůstává jedním z nejvýraznějších pilířů indického kulinárního dědictví – elegantní, voňavá a dokonale vyvážená směs chutí, která připomíná někdejší nádheru mughalských paláců. Více o ní se dozvíte v samostatném článku v některém z blízkých čísel.
Zahrady a ráj
- Mughalské zahrady jsou jedním z nejkrásnějších dědictví říše – symbolem spojení přírody, víry a estetiky.
- Inspirované perským ideálem „zahrady ráje“ (čahárbágh) jsou rozdělené do čtyř částí vodními kanály, které symbolizují řeky nebe.
- Pro mughalské panovníky byly zahrady místem odpočinku i meditace, obrazem kosmického řádu, který měli přinést světu.
- Typické jsou pro ně mramorové pavilony, fontány, květinové záhony a dokonale vyvážená symetrie.
- Voda zde představuje čistotu a klid, stín stromů hojnost a pohostinnost.
- K nejznámějším patří Šálimárské zahrady v Láhauru a Šrínagaru či zahrady Tádž Mahalu v Ágře.
- I dnes působí jako prostor ticha a rovnováhy – místo, kde se krása mění v meditaci a země se na okamžik přibližuje nebi.
Jazyk lidu, vojáků i lásky
- Během mughalského období vznikl dnešní jazyk Pákistánu, urdština, a to jako spojení několika jazyků říše.
- Jejím základem byla hindustánština, tedy směs místních indoárijských dialektů, ke kterým se přidal jazyk náboženství, arabštiny, dvora a kultury, perštiny, a jazyk armády, kterým byly turkické dialekty.
- Nejdříve byla jazykem lidu a jazykem vojenských ležení, odkud právě pochází i její název – zabán-e urdú, „jazyk tábora“. Tábor, armáda, se řekne urdú – po našem horda.
- Až mnohem později, díky své eleganci a poezii, se brzy stala jazykem literatury a lásky; básníci jako Mír Taqí Mír či Ghálib ji proměnili v jedno z nejkrásnějších výrazových médií jižní Asie a Pákistán ji při svém vzniku v roce 1947 přijal jako úřední, jednoticí jazyk pro své národy.
