Na návštěvě u obávaných „lovců lebek“ v indickém Nágalándu
Zalesněné strmé kopce vždy byly přirozenou hradbou a hranicí mezi nížinami Ásámu a divokou Myanmou. Nikdo se o tuto bohem zapadlou oblast nezajímal, dokud nepřišla potřeba rozšiřování čajových plantáží a začaly první konflikty mezi Brity a kmeny Nágů, známými „lovci lebek“. Ti si odpradávna bránili své území za každou cenu. Dosud se u ohňů za dlouhých večerů vyprávějí příběhy o lidech, pro které bylo hrdostí sbírat lebky nepřátel.
Správní město Mon stejnojmenného okresu ve východní části státu na první pohled připomíná včelí plástve nalepené do kopců. Mezi svahy se tu krčí dřevěné, ale i betonové domy a centrum města je vlastně jediné velké tržiště, kterému vévodí největší baptistický kostel postavený v Asii, který pojme až 10 000 věřících. Kdysi byli animisté převráceni na křesťanství, a tak dnes 90 procent obyvatel tvoří křesťané, z nichž většina jsou baptisté. Nágáland je tak nejkřesťanštějším státem Indie. Neděle je dnem modliteb a také dnem, kdy si nikdo nedovolí otevřít ani jediný obchod, nejezdí doprava a ani taxíky. Prostě v neděli vše usne, ulice se vylidní, kromě kostelů, kde jsou víceméně všichni obyvatelé.
Minulost
Pravlastí Nágů byl odpradávna severovýchodní výběžek Indie a jejich území zasahuje i do sousední Myanmy. Tady žili lidé, kteří netvořili na první pohled kompaktní národ a jejichž vesnice byly samostatnými celky s unikátním vzorem tetování a jedinečným tónovým dialektem. Společné pojmenování jim dali až Britové. Jméno jejich majoritní skupiny, Konyakové, vzniklo pravděpodobně složeninou kho (hlava) a nyak (černý). V současnosti je jejich území rozděleno státní hranicí Indie s Myanmou. Ale to je každému jedno. Navštěvují své rodiny, obchodují a obdělávají svá pole v sousedním státě, kde také loví. Například odlehlá vesnice Longwa má jeden unikát, a to sídlo krále napůl v obou zemích. Hranicí je vlastně nová silnice na hřebeni hor, kdy část obyvatel bydlí v Myanmě. Respektují to i indičtí pohraničníci: dovolený je pohyb po obou územích. Dokonce je v této vesnici většina motorek ze sousedního státu, jsou levnější. Severnímu území Konyaků se také někdy přezdívá „země anghů“. Angh je vůdce vesnice, nově překládán jako král. Funkce se tady dědí generačně, po smrti krále nastupuje na pozici jeho nejstarší syn.
První dotek
Setkat se naživo s obávanými lovci lebek je vždy mimořádný zážitek. Ve vesnicích v okolí města Mon jich ještě několik žije, ale je těžké se do zapadlých vísek dostat. Některé silnice připomínají spíše kamenolom, a tak i cesta na motorce vyžaduje hodně energie. Tady, dál od města, cestu lemují košaté stromy, rýžová políčka i křik ptáků. Obyvatelé hor se v minulosti živili hlavně lovem, ale zvěře notně ubylo, a tak zůstalo hlavní obživou zemědělství. Pěstuje se tu rýže na suchý i mokrý způsob, proso, dýně, chilli, kukuřice, taro, různé druhy zeleniny, dokonce i ananas. Sotva se na obzoru ukážou první stavení, cíl je na dosah. V každé vesnici je centrem dění mužský dům, zvaný morung. V tomto stavení přespávali mladí muži mezi iniciací a svatbou. Tady se prováděly rituály, plánovaly válečné výpravy a byly v něm umístěny velké signalizační bubny, dlabané z celého kmene stromu. Bubny byly životem komunity, byl to takový rozhlas pro celé okolí. Každý rytmus měl svůj účel, dával informaci, když hrozilo nebezpečí, požár nebo když došlo k úmrtí. Dodnes slouží nástroj svému účelu a bývá využíván i při slavnostech. Výroba samotného bubnu nebyla nikdy jednoduchá, trvala i několik měsíců. Vybraný strom byl dopraven do vesnice, kde probíhalo jeho opracování a vydlabání dutiny. Pro bližší představu, ty největší měří až 15 metrů.
Dům krále
Mým cílem byl dům krále, kde se shromáždili nejstarší obyvatelé vsi. Sídla králů jsou často obložena kostmi a lebkami obětovaných nebo ulovených zvířat, buvolů, gayalů, koz, opic. Uvnitř je většinou tma a nejtěžší je zvyknout si na šero a kouř z ohňů. K výzdobě patří řada soch a u větších klanů i velké dřevořezby. Ve svém sídle mě přivítal král obce Buwang, hrdý nazdobený muž v tričku, v čepici s prasečími kly a náhrdelníkem se čtyřmi lebkami. Tato ozdoba stejně jako v minulosti používané třásně s lidskými vlasy bývaly výsadou úspěšných lovců lebek. Podle množství zabitých nepřátel zdobily hruď muže šperky s hlavami, ovšem dnes už jsou podobné ozdoby historie. Poslední zaznamenaný případ, kdy lovci vyrazili pro hlavy nepřátel, se udál v roce 1968 na výpravě do Myanmy. Já jsem ale zaslechl, že se asi před osmi lety udál případ, kdy jeden z nepřátel přišel o svoji hlavu. Nepotvrzenou informací stále zůstávají také zvěsti o kanibalismu u některých kmenů v horách.
Symbolem vynikajícího válečníka bylo také tetování na tváři a po celém těle. To bylo vyhrazeno jen těm nejúspěšnějším. U žen bylo tetování naopak symbolem sociálního postavení. Hrdí lovci zde v domě u krále jsou poslední generací, která ještě pamatuje dávné časy, a drželi tradici provozovanou po staletí. Těm nejmladším bylo od 80 let výše. Nejvíce mě překvapil nejstarší muž, kterému podle rodiny mohly být asi 103 roky. Roztřesený stařec jménem Wanghai, jakmile spatřil kameru, si ihned navlékl tradiční šperky a čepec. Hrdě pózoval se vztyčenou hlavou, v jeho očích bylo možné spatřit okamžik slavné minulosti, který během jeho života rychle překryla civilizace.
Během setkání muži debatují a usmívají se. Kdysi obávaní lovci lebek působí velice přátelsky a mírumilovně. Jeden z mužů s velkým tetováním po tváři a hrudi mi s lehkostí sdělil, že nebyl v lovu až tak úspěšný, získal jen pouhých šest hlav. Ale jeho soused byl prý daleko úspěšnější – ukořistil více než dvacet hlav. Pro nás zdaleka možná nepochopitelný zvyk, ale díky těmto tradicím se všichni obávaným válečníkům vyhýbali obloukem.
Odlehlá místa
Vidět autentický festival zvaný Aoleang, který oslavuje příchod jara a je prosbou za dobrou úrodu, je nejlepší šancí spatřit hrdé obyvatele v jejich krojích a potkat ty, kteří pamatují slavnou válečnou minulost lovců lebek. Nejpříhodnějším místem pro setkání je kterákoliv vesnice v okolí Monu od 1. do 6. dubna, které se úplně shoduje s oslavou nového roku Nágů. Zjistit přesné datum konání je z Evropy víceméně nemožné. Jednoduše musíte přijet s předstihem a doufat, že budete mít štěstí. Ani na místě nikdo pořádně neví, kdy přesně se co kde koná. A to jsou mnohé vesnice jen kousek od sebe.
Jako první zkušenost jsem zvolil vesnici Longwa, která je odlehlým místem na hranicích s Myanmou. Sem dorazila civilizace s šířením křesťanství jako poslední. Díky hlídané hranici je silnice šplhající po svazích hor úplně nová. Cestu lemují malá políčka, samoty a chudé vesnice se zahradami. Až úplně na nejvyšším bodě na horizontu se ukazuje Longwa. Přespávám zde u muže, který provozuje hotýlek, ale také má tradiční dům zdobený dřevořezbami. V šeru u ohně tu posedává několik staříků, kteří si v podřepu povídají a krátí čas žvýkáním betelových listů a popíjením čaje. Jak se později dozvídám, jsou to nejstarší obyvatelé vesnice Longwa a pamatují časy posledního lovu lebek, který se odehrál během výpravy z této vesnice. Muži jsou neuvěřitelně vitální a vyprávějí příběhy z docela nedávných časů. Většina starších si udržuje kondici pokuřováním opia, které sem putuje různými cestami z Myanmy a míchá se s tabákem. Kouření drogy se toleruje i u mladších, prý nejsou agresivní a ve stavu malátnosti nikomu neublíží.
Hrdá minulost
Festival Aoleang je největší událostí v roce. Přípravy probíhají několik dnů a všechny generace si hrdě oblékají tradiční kroj, klobouky s prasečími kly nebo zobáky zoborožců a nechybí ani jejich peří. K výbavě mužů patří také dýka, puška a brašna ozdobená lebkami opic. V minulosti si nejlepší lovci lebek brašnu zdobili těmi nejlepšími úlovky, ale to je už minulostí. Po vykonání obřadů se shlukují různé klany a ve formacích kráčejí do centra vsi u kostela. Ani ženy v tradičních pestrých látkách, ověšené šperky ze skleněných korálků stejně jako z lastur, nejsou pozadu. Zdobí se propracovanými čelenkami, náhrdelníky, pásky kolem pasu a náušnicemi. Za hlasitého zpěvu zaplňují prostranství obce. Pro vesničany je festival nejen začátkem nového roku a požehnáním úrodě, ale kmen Konyaků také vzývá požehnáním kahwangu neboli boha, aby obdařil půdu před zasetím semen. Je to obecně okamžik veselí a setkání rodin i vzdálených příbuzných. Za velké slávy muži střílejí salvy z pušek, konají se zábavné sporty, jako jsou soutěže v pojídání masa pro muže nebo soutěže ve válcování vlny pro ženy. Mezi vítězi se také rozdělují užitečné ceny, kterými jsou slepice.
Den po dni
Podle tradice se svátek koná v průběhu šesti dnů, z nichž každý má trochu jiný význam. První den, zvaný Hoi Lah Nyih, je den příprav, kdy se uklízí, cídí ozdoby a chystají kroje. Druhý den nese jméno Yin Mok Pho Nyih, to je okamžik porážky obětovaných zvířat, prasat nebo buvolů. Třetí den, Mok Shek Nyih, se hoduje, obětuje se kuře a vesnický kněz věští čtením ze střev obětovaného kuřete. Poté předpoví osud nadcházejícího nového roku – tento den se také bubnuje a střílejí salvy z pušek, aby byly zahnány zlé síly. Čtvrtý den, Lingnyu Nyih, je nejradostnější, probíhá festivalové setkání a společný tanec. Pátý den, Lingha Nyih, se vzpomíná na zesnulé, věří se, že duše zesnulých v tento den slyší živé. Poslední, šestý den, Lingshan Nyih, probíhá v rodinném kruhu. Ovšem v novodobé historii se hlavní festivalové dění v každé vesnici slaví v různých termínech.
Ukončené veselí
Dostat se do vesnice Shianghachingnyu není vůbec jednoduché. Naštěstí mi přeje štěstěna a nizozemský pár mě bere do auta. Trmácivá cesta je vykoupena úžasným panoramatem vesnice s monumentálním kostelem. Tady se koná stejná slavnost jako v Longwě, jen je na první pohled patrné, jak se v každé vsi liší kroje účastníků. Co vesnice, to jiná identita. Král nás zve do své rezidence ozdobené neuvěřitelným množstvím lebek obětovaných nebo ulovených zvířat. Mě uprostřed velkého sálu zaujaly nejvíc mumie tygra a sněžného levharta. Jsme vyzváni k pohoštění. Podává se rýže, zeleninové omáčky a nezbytné kousky vepřového špeku. Jak se dozvídám později, festival se bude konat v omezeném rozsahu, zemřel jeden z významných mužů obce a odpoledne bude místo oslav věnováno jeho pohřbu.
Ukryté dědictví
Ať se pohybuji po vesnicích kdekoliv v Nágálandu, dosud jsem nenarazil na lidské lebky nebo místo, kde by byly uloženy. Vždy dostávám vyhýbavou odpověď nebo je hovor záhy ukončen. Kdysi běžná výzdoba domů zmizela asi do zapomnění. Když už jsem dost otravný s otázkami, jeden ze starších mužů mi vysvětluje, že oběti lovců lebek jsou ukryty na bezpečném místě, je to svatyně, kam je zapovězen vstup cizím. Jeskyni, kde se ukrývá minulost, není možné vidět, je to pouze pro zasvěcené. Až po několika dnech za mnou stejný muž přichází a pod příslibem tajemství mě obezřetně odvádí za vesnici. Tady jsou ve sklepení za nenápadnými dvířky narovnány všechny oběti válečníků. Nesmím fotografovat a v očích průvodce vidím smutný odlesk. Říká, že se minulost rozhodli uchovat z důvodů hrdosti k tradicím i pro ty poslední generace. Aby vše nezůstalo zapomenuto a potomci se nestyděli za život v dávných dobách.
Den lovu
A jak vlastně probíhal takový nájezd na cizí vesnici? Podle vyprávění stařešinů samotnému lovu předcházel rituál zvaný phong, který obsahoval černou magii. Provedl ho věštec, který dokázal předvídat úspěch výpravy. Pokud si nebyl jistý úspěšným tažením, obřad trval i několik týdnů, než se výprava vyjevila jako zdařilá. Válečníci při útoku na cizí vesnici vhodili vejce, aby oslepili bdělost nepřítele. Když bylo uloveno několik hlav, vložili je do proutěného koše a výprava se s radostí vracela do své vesnice. Tam je čekali lidé s vejci, kterými potřeli oči useknutých hlav. Večer byl věnován oslavám, často se zabíjelo prase a pilo rýžové víno. Ráno se hlavy zabalily do listů a pověsily na více než dva týdny na větev stromu. Když se rozložily tkáně, byly lebky očištěny a putovaly do mužského domu, kde dokládaly a posilovaly hrdost členů kmene. Podle antropologů byl lov symbolikou dominance nad tělem a duší nepřátel v životě i posmrtném životě. Trofej byla důkazem síly, prestiže i zajištění služeb oběti v posmrtném životě. Po stromech v okolí morungů, mužských domů, jsem po nočním vyprávění koukal s větší opatrností. Ale žádnou hlavu jsem nespatřil a dosud mám i tu svoji.
Jak se tam dostat
- Cestování do Nágálandu vyžaduje trpělivost. Na území státu není žádné ideální letiště, a tak se musí nejčastěji cestovat ze sousedního indického státu Ásámu. Cesta vždy trvá dva dny. Záleží, do které části Nágálandu jedete, nejdostupnější je hlavní město Kóhíma z Dimapuru. Další letiště, která se využívají na cestě do Nágálandu, jsou Guvahátí, Džórhát a Dibrugarh. Letenky stojí z Nového Dillí nebo Kalkaty obvykle okolo 2000 Kč.
- Do oblasti Monu jezdí přímé noční autobusy z Dimapuru, ale může být i několik dní vyprodáno. Z ostatních míst se jezdí mikrobusy nebo auty sumo, jenže budete několikrát přesedat.
- Po samotném Nágálandu je cestování obtížné, do větších vesnic jezdí jednou denně sumo, do menších vůbec nic. Takže zbývá autostop nebo pronájem motorky s řidičem, která je nejčastější alternativou. V mnoha vesnicích nemusí vůbec nikdo rozumět anglicky, mladší generace se už s vámi domluví bez problémů.
Dobré vědět
- Každý cizinec by se po vstupu do Nágálandu měl přihlásit na policejní stanici, oznámit důvod návštěvy i přesnou trasu. Na termín odjezdu je nutné se opět odhlásit.
- Dejte si pozor, ať omylem nevstoupíte do státu Arunáčalpradéš, kam je třeba povolení.
- Sehnat ubytování na místě může být v období svátků velký problém, ale v poslední době se rozmáhají ubytování typu home stay, kde je možné domluvit i stravování.
- Mimo větší města v podstatě nejsou žádné restaurace a občerstvovny, jen malé obchůdky s omezeným sortimentem. K jídlu se podává rýže, zelenina a oblíbené vepřové. Masem se myslí především špek, který tu všichni milují. A nechybí nakládaná zelenina a super pálivé chilli papričky.
- Pije se často čaj a limonády se dají sehnat i v nejzapadlejších vesnicích. Kdo by toužil po alkoholu, musí si ho přivézt z Ásámu, protože v Nágálandu platí suchý zákon. Místní však znají cestičky, jak si sehnat například pivo, jen je několikanásobně dražší.
