Barvy Bangladéše: V chudé a hustě osídlené zemi najdeme "obrazy" jak ze starých galerií
Dháka nás po přistání uvítala davy lidí a dostat se do hotelu nám trvalo dvě hodiny. Právě zde probíhalo muslimské shromáždění Bišva Idžtema. Chceme tuto významnou náboženskou událost vidět na vlastní oči a jsme zvědaví, čím vším nás ještě tato chudá asijská země překvapí.
Účastníci Bišva Idžtemy se sjíždějí do Dháky všemi možnými prostředky: pěšky, autobusy, letecky i na lodích. Zdaleka nejvytíženější jsou vlaky, kde cestující sedí i na střechách a visí z vozů na všechny strany. Vláda pro návštěvníky shromáždění připravuje stany v oblasti o rozloze zhruba pět kilometrů čtverečních, ale lidé spí všude, kde je místo. Bezpečnost zajišťuje místní policie i armáda. Přímo na kázání a modlitby pod stanové přístřešky se zahraniční turista nedostane. Pro tyto návštěvníky jsou zajištěny oddělené sekce. Shromáždění je muslimské, jedná se tedy o výlučně mužskou záležitost.
Shromáždění má pevný harmonogram. Ráno probíhá společná ranní modlitba, po které následují přednášky muslimských učenců. Konají se průběžně po celé tři dny, mezi nimi věřící diskutují v menších i větších kroužcích. Témat přednášek i debat je mnoho: od běžných a každodenních aspektů víry přes motivaci účastníků k posilování víry až po vzájemné duchovní vzdělávání. Každý den večer sledujeme opět společné modlitby. Během noci se pak konají meditace a noční modlitby. Ta nejdůležitější přichází na řadu poslední den večer. Během Acheri Munadžat neboli závěrečné modlitby prosí všichni věřící Alláha o odpuštění a požehnání pro sebe i své blízké. Většina návštěvníků netráví na shromáždění celé tři dny, ale zjistili jsme, že být u závěrečné modlitby se snaží všichni.
Přístav a loděnice
Dalším cílem naší cesty byl Sadarghat, jeden z největších říčních přístavů na světě. Jde o fascinující místo, kde vedle sebe kotví výletní lodě, ohromné nákladní lodě přetékající zbožím, malé dřevěné loďky místních rybářů nebo ještě menší výletní veslice pro turisty. Nejsou zde žádné doky, žádný systém. Kdo jak přijede, tak kotví. Pokud si kapitán najde někde nějakou mezírku a nacpe se do ní, nikdo mu nebrání tam zůstat. Výhodou je, že lidé mohou přecházet suchou nohou z lodě na loď. Podle oficiálních údajů přístavem projde každý den až 30 000 pasažérů. Vůbec bych se tomu nedivil, protože jsem si tu připadal jako v mraveništi.
Vyrazili jsme sem brzy ráno, abychom mohli být u vykládky rybářských lodí. Pozorovali jsme rybáře, jak na lodích sypou do košů různé nám neznámé ryby a krevety, vynášejí je na nábřeží a tam je přebírají další ruce, které hned kuchají, porcují a prodávají. Všechny koše byly naloženy opravdu vrchovatě, proto každou chvíli nějaká kreveta upadla do řeky pod lávkou. Tam na ně čekaly děti, které je ze špinavé vody lovily a nosily domů. Neustále se kolem nás hemžili lidé, nastupovali a vystupovali z lodí, nakládali a vykládali zboží. Lidská práce je tu nezastupitelná. Mě fascinovaly hlavně štíhlé a zdánlivě křehké ženy, které z lodí nosily v koších na hlavách hromady písku, štěrku nebo uhlí. Uvnitř lodi naložit koš, nahodit na hlavu, vynést ven, vysypat do náklaďáku. Tam a zpět, neustále dokolečka. Za každý vysypaný koš dostal nosič malý plastový žeton: na konci směny ho vymění za peníze.
I když je přístav fascinující směsicí barev a zvuků, zatoužili jsme brzy po klidnějším prostředí. Využili jsme nabídky jednoho z veslařů a jeli se podívat na druhou stranu řeky. Protilehlý břeh není o nic méně fascinující. Nachází se zde loděnice – desítky malých dílen. Opraváři, svářeči, kováři i stavitelé lodí. Všude panoval čilý ruch, i když na dva pracující byli k vidění vždy minimálně dva přihlížející. Pozorovali jsme skupinu slévačů, kteří právě odlévali jakousi součástku pro stavbu lodě. Tohle vskutku není místo pro někoho, kdo pracuje v oboru bezpečnosti práce. Všichni dělníci chodili v žabkách a o nějakých ochranných brýlích, štítech nebo zástěrách tu nemůže být vůbec řeč. Nelze než místní obdivovat za to, s jakými nástroji a nářadím dokážou vyrobit v podstatě cokoliv, co je třeba.
Látky a rýže
Následující den jsme vyrazili směr severovýchod do města Sylhet. Jednou z nezapomenutelných zastávek byla malá vesnička, kde se barvily a batikovaly látky. Už u silnice nás zaujal zářivými barvami prodejní stánek. Šátky, látky a oblečení svítily sytými odstíny růžové, oranžové, tyrkysové, zelené a fialové. O pár stovek metrů dál už závěrky našich fotoaparátů cvakaly naplno. Pozorovali jsme mladé kluky, jak barví zkrabacené a provázky svázané látkové housenky. Na první pohled černá tekutina v nádobě nedávala tušit, jaká barva tu zrovna je, ale poznali jsme to podle rukou mladíků. Všichni byli až po lokty modří. Ve vedlejším domku a kolem něj sedělo a štěbetalo několik žen, kolem pobíhaly malé děti. Dívky tu svazovaly látky provázkem podle systému, kterému rozuměly jen ony a který zajistil, že po rozbalení vynikly krásné a pravidelné geometrické vzory. Všude mezi domky visely šňůry plné barevných látek. Tkaniny se sušily i na rovné ploše zhruba o velikosti fotbalového hřiště – narovnané vedle sebe, hezky jedna vedle druhé.
Mě zaujala velká plechová bouda, ze které se ozýval zvláštní hluk. Nakoukl jsem dovnitř a nestačil se divit. Na hliněné podlaze tu stálo několik velkých tkacích strojů a na nich pracovaly místní muži. Osvětlení měli na práci velice špatné a mezi jednotlivými stroji bylo téměř nemožné projít. Veškeré ozubené převody byly nezakrytované a já jsem se bál, aby se mi mezi kola nezachytilo oblečení a nepřišel jsem k úrazu. Jak to dělali oni ve svých rozevlátých šatech, to mi dodnes není jasné.
Další a neméně zajímavou zastávkou byla vesnice, kde místní sušili rýži. Na velké vybetonované ploše se rozprostíraly pásy zlatavě žluté surové rýže, do které pražilo slunce. My jsme zde byli až do podvečerních hodin, takže jsme mohli pozorovat, jak ženy velkými hrably obalenými jutou shrabují rýži do hromádek, které následně přikrývají velkými špičatými slaměnými klobouky. Tak připravovaly sušárnu na noc a chránily surovinu proti noční vlhkosti. Ráno zase půjdou a zrníčka rozhrnou z kupek do pásů.
Těžká dřina v Jaflongu
Na severních hranicích s Indií jsme navštívili jeden z místních kamenolomů. V této oblasti je jich mnoho a jsou situovány podél řeky Goyain. Zdejší prostředí by mohlo být kulisou nějakého postapokalyptického filmu. Okolní krajina vypadala jako pustina, jen někde daleko vzadu vykukovalo pár zelených palem a pod nimi se táhly řady čajovníkových keřů. Kdyby nebyly pokryty vrstvou prachu, mohly jejich lístky zářit krásně zelenou barvou. Uprostřed se vinula řeka, která se svou barvou moc nelišila od okolní půdy. Není se čemu divit, protože voda je neustále zakalována tím, jak ze dna řeky dělníci vysávají písek a kamení. Přes první síta jde materiál hned po vyčerpání. Oddělí se zde ty největší kameny a dělníci ihned začínají hmotu nakládat do lodí. Loďky naložené tak akorát, aby se nepotopily, převážely materiál ke břehu. Tam už čekali nosiči. Muži, ženy i sotva odrostlé děti. Nakládali koše a nosili je na hlavách k nákladním autům. Svůj náklad ale nenaložili na korbu. Vysypali jej na hromadu vedle, kde čekaly další ženy a přes jemnější síta oddělovaly čistý písek od kamení. Teprve ten nejjemnější písek naložily na korby aut. Přetříděné kamení je pak přebíráno a tříděno znova, zřejmě podle velikosti.
Obcházeli jsme kolem nábřeží a pozorovali pracovní ruch. Nebyla to žádná pomalá aktivita, všichni nosiči s koši na hlavách téměř klusali, nikdo se nezastavoval, nikdo neodpočíval. Zaujaly nás velké jámy vyhloubené kousek od břehu. Byly plné vody a v nich stáli po pás ve vodě lidé. Přes síta, která se podobají těm na rýžování zlata, prosévali materiál z okrajů jámy. Vybírali malé valounky a házeli je na břeh. Co se s nimi děje potom, to už jsme nezjistili. Přešli jsme kousek dál, kde za ohromného hluku dieselového motoru několik dělníků rozbíjelo velké kameny na menší. Fascinovaně jsme pozorovali, jak jeden z mužů pomáhá naložit kámen jako hrom na hlavu drobné ženě. Ta s ním hned svižně odešla k jednomu z přistavených vozů. Princip placení těchto dělníků byl stejný jako u nosičů v přístavu. Za každý odevzdaný náklad jeden žeton, který bude na konci dne směněn za peníze. Po přepočtu si lidé touto těžkou prací vydělají každý den jen několik centů.
Každý kousek se počítá
Další naše cesta vedla na jih k pobřeží Bengálského zálivu. Při takto dlouhém přesunu jsme měli cestou několik zastávek. Jednou z těch nezapomenutelných byla obří skládka odpadu u druhého největšího města Bangladéše, Čitágáonu. Na smetišti panoval čilý ruch. Kromě lidí se po haldách odpadků procházely krávy a hledaly něco k snědku.
Ten pravý frmol nastal ve chvíli, kdy dorazilo nákladní auto s novou dávkou odpadků. Odevšad se seběhli lidé. Dospělí, a hlavně děti se vrhali na vykládaný odpad. Děcka často šplhala po hromadě odpadu ještě dříve, než ji řidič z korby celou vysypal. Bylo to kdo s koho. Boj o každý kousek, který by se dal ještě zpeněžit nebo na něco použít. PET lahve prodat dále do třídíren, kousky kovů, alobalu a zlomky tvrdých plastů kdoví na co. Celý ten obrázek byl na jednu stranu fascinující a fotograficky velice vděčný, na stranu druhou zoufalý a smutný.
Rybářská vesnička
Konečně jsme dorazili k pobřeží. Cox’s Bazar je přístavní město a zároveň velmi vyhledávaná turistická destinace. Se 125 kilometry je zdejší pláž jednou z nejdelších na světě. Naším cílem byly hlavně rybářské vesničky v okolí a typické loďky ve tvaru srpku měsíce. Zážitek, kvůli kterému stálo za to si přivstat. Ta dokonalá souhra všech rukou a nohou, díky které během chvíle vytáhli z moře sítě s rybami, které ihned začali házet do nádob a třídit podle druhů. Většina tahačů sítí byly ještě děti, které pomáhaly za odměnu ve formě malé části úlovku.
Nikdy nezapomenu na mladíka, který vytáhl ze sítí medúzu a s rozesmátým obličejem nám s ní zapózoval. Poté ji pustil zpět do moře asi tři metry od místa, kde jsem po kolena ve vodě stál já. V tu chvíli jsem začal mít pocit, jako by mi po nohou jezdily plamínky. Když jsem z vody vylezl, měl jsem je skutečně červené. Velmi nepříjemně to pálilo a mně dodnes není jasné, jak ji ten mladík mohl udržet v holých rukou a do moře ji vypustit bezprostředně vedle sebe.
Tak dej cihlu k cihle
Naše cesta už se chýlila ke konci a vydali jsme se vnitrostátním letem zpět do Dháky. Posledním fotografickým cílem byly cihelny, jichž tu jsou na předměstí podél řeky desítky. Díky jílovité půdě tu mají dost materiálu ke zpracování. Stejně jako u kamenolomu či na skládce se tu v nás potkávají výrazně protichůdné pocity. Na jedné straně nadšení z krásných záběrů, na straně druhé lítost. Lidé tu dřou opravdu tvrdě a ve velmi nepříjemných a těžkých pracovních podmínkách. Dětská práce je naprostou samozřejmostí. Pozoroval jsem mladou ženu, která v oblacích prachu rozbíjela poškozené cihly na drť, která jde k opětovnému zpracování. Na zádech v šátku přitom měla nemluvně, které po chvíli sundala, nakojila ho, zavěsila zpět do šátku na záda a pokračovala v práci. Jako nosiči pracovali především muži. Ti si dokázali na hlavu naložit šest řad cihel po dvou, tedy celkem dvanáct kusů. Poslední řadu už na hlavu nahazovali, protože na hromadu cihel na hlavě nedosáhli. Ani tady nevidíme žádné ochranné pomůcky. Chlapi mají na obličejích vrstvu prachu a byl jsem svědkem toho, jak jednomu z nich žena musela vyndávat z oka úlomek cihly. Všichni pracovali buď v žabkách, nebo bosí.
Následující den jsme se s Bangladéšem loučili. Je to nádherná země plná barev, vůní, chutí a zvuků. Jako většina asijských zemí také plná špíny, odpadků, dřiny a lidského utrpení. Rozhodně je to ale země, kam stojí za to se vrátit.
