Indonéská vesnice Lamalera: Na jedné lodi s lovci velryb
Velrybářství – téma už několik desetiletí propírané v médiích. Už v roce 1975 organizace Greenpeace odstartovala první kampaň proti lovu kytovců. Stále však existují domorodé komunity, které jsou na lovu velryb zcela závislé už stovky let. Jak tyto skupiny vlastně žijí a přetrvá jejich způsob života v moderní době? Vypravil jsem se do odlehlé vesnice, která má jako jediná v jihovýchodní Asii lov velryb povolený.
Na velryby jen ručně
K lovu velryb místní obyvatelé užívají výhradně tradiční techniky. Na oceán lovci vyjíždějí na dřevěných lodích zvaných peledang, poháněných tkanou plachtou, nebo vesly. K lovu používají ručně vyráběné harpuny – kovový hrot je připevněn na několikametrovou bambusovou tyč, se kterou se lovec vrhá na kořist. Jelikož jsou využívány pouze manuální metody, je počet ulovených kytovců přirozeně omezen počtem lovců a sezonní dostupností kořisti. Ulovené velryby jsou rozděleny mezi celou komunitu podle přísných pravidel, včetně vdov po padlých lamafa (harpunářích). Tento způsob sdílení zdůrazňuje kolektivní povahu místních. Neztratí se opravdu nic – před každým domem stojí dřevěné kůly, na kterých se suší přebývající maso a tuk. Lov patří neodmyslitelně k identitě této vesnice, je doprovázen rituály a modlitbami, které mají zajistit bezpečnost lovců a úspěch lovu.
Po prvotní prohlídce vesnice si nás vůdce vesnice zve na kávu a seznamuje nás se způsobem života vesnice i s posledními událostmi. Při posledním lovu došlo k velkému neštěstí – velká manta, kterou se pokoušeli skolit, stáhla pod hladinu mladého lovce i s harpunou. Rukou ukazuje směrem k útesům, kde stojí čerstvě odlitý betonový náhrobek připomínající smutný osud ztraceného lovce. Celá vesnice drží zármutek a na lov se momentálně nevyjíždí. Kolem zrovna prochází stařík, který na nás mává levou rukou – pravou nemá. Prý o ni kdysi přišel při lovu žraloka. Rychle si tak uvědomujeme nebezpečí, kterému se dennodenně lovci vystavují.
Procházíme se po černé pláži poseté kostmi ryb a zdravíme rybáře, kteří si nás nedůvěřivě prohlížejí. Ticho prolomí až jeden z lovců, který nám nabízí cigaretu ručně balenou do sušeného listu. Postupně se osměluje i zbytek lovců a netrvá dlouho, než je přesvědčím, aby mi zapózovali na fotku. Jeden z mužů mě překvapuje plynnou angličtinou – dozvídám se, že je učitel v místní škole. Se zájmem zkoumá fotoaparát a pak zmíní, že za chvíli jedou vyzvednout kněze ze sousední vesnice a ať prý jedeme také. Prý je to vzácná událost, kdy místní vítají nové kněze do jejich kostela. Rychle běžíme pro plavky. Není zde totiž žádné molo, a tak musíme loď roztlačit rovnou z pláže do vln.
Na palubě
Společně s posádkou osmi domorodců nervózně vyčkáváme na správný moment a na povel se vrháme vstříc vlnám. Lovci vytahují ze dna lodě dřevěná vesla a bodají s nimi do modré hladiny. Nejzkušenější lovec výkřiky „Hirive!“ udává rytmus a loď se zanedlouho dostává pryč z nejhorších vln u břehu. Místní oddechují a z útrob dřevěné lodi vytahují plastový kanystr a skleničku. Pyšně nám nalévají zakalenou bílou tekutinu a se slovy „Mister, please!“ mi podávají sklenici. Po čichu zjišťuji, že se jedná o jakýsi kokosový destilát. Rybáři se smíchem očekávají mou reakci na jejich alkohol. Naštěstí nás zachraňuje evropská tolerance k alkoholu a s úsměvem zvedáme sklenici k přípitku. Lovcům však sklenice jejich domácího nápoje bohatě stačí k náladě, a tak je naše plavba o něco zábavnější. Ukazuji na velký prsten ze zubu zdobící prst lovce sedícího vedle mě a ptám se, čí je. Hrdě odpovídá, že kosatky.
Společně s dalšími třemi loděmi se blížíme k sousední vesnici, kde nás na pláži vyhlíží zástup místních. Mezi nimi stojí čtyři mladí muži, odění v bílých přehozech, s barevnými šátky na čelech. Jsou to oni vážení kněží, pro které jedeme. Jeden z lovců obratně postrkuje loď bidlem ke břehu. Kněží rychle naskakují a najednou už nejsme středem pozornosti my, nýbrž oni, sklízející obrovský obdiv a respekt od všech rybářů. Po cestě lovci vytahují harpunu a učí kněze technikám lovu. Ti se jeden po druhém odvážně vrhají s harpunou do vln. Když se blížíme zpět k Lamaleře, zjišťujeme, že odliv stáhl vlny tak daleko, že místo písku, ze kterého jsme vyjížděli, vlny omývají už jen kameny poseté korály. Lovci prudce zrychlují tempo veslování a směřují loď přímo proti kamenům. Spěšné uklízím fotoaparát do batohu a pevně se držím lodi. Náš souboj s oceánem sleduje z pláže zástup místních, netrpělivě čekajících na vážené hosty. V plné rychlosti najíždíme dnem lodi na skálu a celá loď se překlápí na bok. Rybáři skáčou do vody, aby nás udrželi nad hladinou. Přihlížející spěchají na pomoc a chytají provaz, který jim hodil vedoucí naší posádky. Netrvá dlouho a jsme na souši. Na pokyn učitele se obracíme k poloslepému starci, který vlastní naši loď, a slovy „Terima kasih“ vyjadřujeme náš vděk.
Vítání kněze
Místo prázdné pláže, ze které jsme vyjížděli, jsme teď obklopeni zástupem všech obyvatel vesnice, kteří přišli přivítat katolické kněze. Celý dav formuje dlouhou řadu, vpředu s kněžími a nejváženějšími muži vesnice. Pomalým krokem zástup opouští Lamaleru a míří po klikatých cestách do sousední vesnice. Učitel nás přesvědčuje, abychom šli s nimi, a tak ho poslechneme. Běžím napřed, abych zachytil celou skupinu vcházející do malé vesnice. Za zatáčkou se mi však naskýtá pohled, ze kterého tuhne krev v žilách – na konci cesty na mě s kamennými výrazy hledí skupina domorodců s oštěpy v rukou. Po prvotním šoku zaměřuji fotoaparát a zachycuji muže stojící proti mně s překříženými oštěpy a dřevěnými štíty. Hlavy jim zdobí ručně pletené koruny z listů a per ptáků, šlachovitá těla jsou krytá jen bílým tílkem a barevnými přehozy místo kalhot. Na moji záchranu se už blíží zbytek našeho průvodu, a tak může započít vítací ceremonie. Nám i kněžím místní nabízejí cigarety balené do listů a přípitek kokosového nápoje. Dívka, jejíž hlavu zdobí nádherná koruna z listů a per, kněžím předává ručně tkané přehozy. Následuje ukázka tradičního tance s oštěpy, při kterém zapadá slunce a vychází měsíc v úplňku.
Další den se loučíme s lovci a opouštíme vesnici. Po cestě nám náš průvodce, Galan, ukazuje skryté krásy ostrova – od vysokých útesů až po vodopády schovávající se hluboko v džungli. Dotazuje se, jestli chceme vidět „skůl“, a tak souhlasíme, s vidinou dokumentace místních škol. Místo školy nás ale Galan vede k podivnému altánku uprostřed malé vesnice v husté džungli. Opět opakuje „skůl“ a otevírá okénko v altánku, za kterým nás šokuje bezmála dvacet lidských lebek – skulls. Vysvětluje, že se jedná o předky místních, které uctívají péčí o jejich ostatky. Po tom, co náš údiv nad podivným zvykem zpozorují obyvatele vesnice, Galan výrazně znervózní a zdůrazňuje, že bychom se měli raději vydat na cestu.
Přežije lov?
Z našeho pobytu jsme pochopili, že lov velryb neodmyslitelně patří k obživě, identitě i spiritualitě místních, kteří by bez něj nedokázali existovat. Mají přísné pravidlo lovit pouze vorvaně, kteří byli spatřeni z jejich vesnice. I když také loví kosatky, manty a delfíny, nikdy neloví ohrožené plejtváky obrovské. Věří, že to byli právě plejtváci, kteří zachránili a přivedli jejich předky do Lamalery. Předci místních obyvatel pocházeli ze Sulawesi a migrovali na ostrov Lepan Batan, kde začali lovit velryby. Podle legendy je vlna tsunami donutila přesídlit na místo, které se nyní nazývá Lamalera. Místní uzavřeli dohodu se sousedními vesnicemi v horách, že nebudou lovit na souši a vesničané z hor nebudou chytat nic z moře. Obě vesnice se každý víkend setkávají na směnném trhu. Vesničané z Lamalery vyměňují ryby a velrybí maso za úrodu a další komodity od vesničanů žijících v horách, čímž vytvářejí samostatný ekonomický systém. Na jiných ostrovech mimo Lembatu se s velrybím masem nikdy neobchodovalo. Jedinou výjimkou z jinak čistě lokálního obchodu jsou Francouzi, kteří sem prý čas od času přijedou pro velrybí olej, určený pro použití v parfémech, sděluje mi Galan. Záznam o lovu, vedený od roku 1960, ukazuje, že do roku 2010 bylo uloveno asi 909 velryb. Padesát let tyto velryby udržovaly život 2000 vesničanů. Velrybáři z Lamalery jsou vyňati z mezinárodního zákazu lovu velryb podle ustanovení, které umožňuje podobným domorodým komunitám dodržovat tradiční postupy.
V posledních desetiletích se stále méně a méně potomků lovců věnuje stejné životní cestě jako jejich rodiče a místo ní si volí městský život s vidinou pohodlí a bohatství. Místní zvyky tak pomalu uvadají a stárnou společně s poslední generací, která v mládí nezažila internet. S nástupem globalizace také ve vesnici narůstá turismus, převážně vnitrostátní. Bohatí Indonésané chtějí vidět a zažít lov, aniž by museli čelit jakémukoliv nebezpečí. Místo dřevěného člunu jsou tak ochotni zaplatit za člun motorový, se kterým následují dřevěné pramice lovců. Tím přímo narušují tradiční průběh lovu a mění mentalitu místních, kteří jsou s vidinou lehkého výdělku ochotni porušit vlastní zvyky. Vyvstává tedy otázka, jak a jestli je vůbec možné kulturu Lamalery chránit. Dokud se bude mladá generace stěhovat do přelidněných měst a opouštět své rodiny, bude jejich kulturní bohatství i nadále slábnout.
