Indonéské souostroví Banyak: Tropický skvost s gumovým časem
Jestli se o nějakém místě v Indonésii dá s klidem prohlásit, že je doslova odříznuté od civilizace, je to souostroví Banyak. Cesta sem trvá z nejbližšího většího města 24 hodin. Právě tenhle fakt, který mnoho cestovatelů nejspíš odradí, těm zbývajícím zaručuje nezapomenutelné zážitky. Navíc pod taktovkou několika Čechů, kteří tu už pár let podnikají.
Snažím se tu rozkoukat. Podél dlouhé silnice stojí několik polorozpadlých stavení a jenom občas kolem mě projede některý z řidičů typických místních tuktuků. Cítím se trochu jako duch, který se mávnutím kouzelného proutku přenesl z absolutního šílenství největší sumaterské metropole až na samotný konec světa. Kdyby právě odsud nevyplouvala loď, která mě má odvézt do cíle mého putování na souostroví Banyak, nedokázal bych vymyslet jediný rozumný důvod, proč sem kdy vážit cestu.
Na ostrově Balai, kam připlujeme po pěti hodinách na otevřeném oceánu, na mě už čeká další loď. Zdržovat se tu nemá cenu. Jde sice prý o hlavní ostrov celého souostroví, já ale moc nevím, co bych v téhle rybářské vesničce pohledával. Do finální destinace, na malý ostrůvek Tailana, pak přijedu ve chvíli, kdy se slunce pomalu začíná ukládat ke spánku. Obloha se barví do těch nejdivočejších odstínů oranžovo-červené a celá strastiplná cesta je rázem zapomenuta. Ještě než loď zaboří svoji příď do bílého písku, skáču do průzračné vody a ihned vím, že jsem tu správně.
Pronajmu si ostrov
Pulau Banyak v překladu znamená „hodně ostrovů“. Celkem jich tu je kolem stovky a Tailana je jedním z těch menších. Kolem dokola ji obejdete za necelou půlhodinu, na kráse jí to ale rozhodně neubírá. Naopak. Nitro ostrova tvoří džungle, po obvodu lemovaná zástupy zelených palem. Společnost jim všude kolem dělá snad až příliš klidná tyrkysová vodní hladina.
Tailanu má dlouhodobě pronajatou Čech Tomáš Ouhel, a jelikož mám podivnou zálibu vyhledávat našince v těch nejzapadlejších koutech světa, vypravil jsem se právě sem. Ve chvíli, kdy na ostrov přijíždím, Tomáš zrovna cvičí v místním „fitku“. Tak alespoň tenhle prostor o výměře tři krát tři metry rád s nadsázkou nazývá. Moderní cvičicí nástroje byste tu ale hledali marně. Jedna hrazda a pár improvizovaných činek, vyrobených z toho, co bylo zrovna po ruce, účel splní úplně stejně a ke každodennímu vyžití milovníků testosteronu naprosto postačí.
Tomáš se tady na souostroví pohybuje už devět let, poprvé sem zavítal v roce 2016. Vystudoval geografii, už dlouho se ale věnuje ochranařině. Tady, na souostroví, byl jedním z prvních lidí, kteří tu začínali s projekty na ochranu ohrožených druhů ptáků, poté bojoval proti pytlákům želvích vajec a pomáhal i s obnovou místních korálových útesů. Tyto odlehlé končiny si prý naprosto zamiloval.
„Když začal covid, místní resort zbankrotoval, a jelikož to bylo mé nejoblíbenější místo, tak jsem si ostrov prostě pronajal,“ vysvětluje mi další den ráno, jak k místu vlastně přišel. „Nechtěl jsem, aby tu vznikl nějaký trapný resort pro papaláše, tak jsem se domluvil s majiteli a začal tu podnikat,“ dodává a nalévá mi šálek lahodné filtrované kávy, bez které by tu prý nemohl být.
Rozpadající se resort dal během pár měsíců dohromady a od té doby ho společně s dalším českým partnerem a týmem několika místních spravují. V palmovém háji prakticky na pláži od té doby vyrostlo šest skromně zařízených bungalovů. Přehnaným komfortem dřevěná stavení sice neoplývají, kdo by na něco tak přízemního ale v tropických kulisách, jak vystřižených z katalogů cestovních kanceláří, vůbec hleděl. K tomu navíc třikrát denně výtečné pokrmy od dvou usměvavých kuchařek, co víc si přát.
Plnit si dětské sny
„A hele, kohopak tu máme,“ vítá mě česky a s úsměvem od ucha k uchu klučina, který si to bez trika a bez bot štráduje po malé pěšince proti mně. Jmenuje se Michal, nikdo mu ale neřekne jinak než Tesík. Tady, na ostrově, už druhým rokem provozuje potápěčské centrum. „Jediné na celém souostroví. Nikdo jiný asi není takovej blázen jako já,“ směje se a zve mě na exkurzi k sobě domů.
Při příchodu ke stylové dřevěné chatrči míjíme hučící kompresor, který právě neúnavně vhání stlačený vzduch do velkých hliníkových lahví. Všude po stěnách dřevěného příbytku visí zánovní regulátory, masky a ploutve. Veškeré vybavení je navíc v perfektním stavu, což mi na takhle odlehlém místě přijde skoro až neuvěřitelné. „Svýmu vybavení chceš věřit, protože máš studenty, kteří věří tobě. Všechno musí být stoprocentní,“ vysvětluje Tesík a vypíná řvoucí bestii, přes kterou skoro není slyšet vlastního slova. „Pro dnešek stačilo, všechno mám plné,“ otírá si pot z čela.
Vodu prý odmalička miloval a o potápění vždycky snil. Tak moc, až se z koníčku postupem času stala práce, která ho dodnes baví a naplňuje. Vybudovat potápěčské centrum na tak odlehlém místě ale prý nebylo vůbec jednoduché. Veškeré vybavení pochází z Bali a jedenapůltunový náklad po cestě sem vystřídal osm kamionů a dvě lodě.
Jelikož jsem sám potápění už před mnoha lety propadl, nabídku zanořit se s ním pod vodu přijímám ještě dřív, než ji tenhle sympaťák vůbec stihne vyslovit. O pár chvil později se už oba strojíme do potápěčského vybavení, a než se stihnu vzpamatovat, noříme se pod vodní hladinu. Vznášíme se pestrobarevným magickým světem, ve kterém čas nehraje žádnou roli, a kocháme se okolní krásou. Stejně tak činíme i další dny, kdy společně prozkoumáváme všemožné lokality v okolí ostrova. „Potápěl jsem se na mnoha místech světa, tady je to ale takový mix všeho v jednom. Nádherné korálové struktury měkkých a tvrdých korálů, rozmanité ryby, želvy, všechno navíc v pohodových podmínkách a v hloubkách do dvaceti metrů,“ vyjmenovává Michal, co se tu dá pod vodou vidět. „V minulosti tu bohužel rybáři používali dynamit a spoustu toho pod vodou zničili. Teď už je to ale naštěstí zakázané pod pohrůžkou vězení a potopení lodi, takže všechno zase krásně ožívá,“ zasvěcuje mě o chvíli později do nelichotivé minulosti souostroví.
Kromě vlastního potápěčského centra si tu Tesík plní i další ze svých klukovských snů. „Už když jsem chodil do školky, měl jsem na skříňce malou nálepku s nádhernou červenou plachetnicí. Každý den jsem se na ni díval a říkal si, jaké by to asi bylo, mít vlastní loď,“ vzpomíná zasněně na prapůvod myšlenky, proč si před pár měsíci koupil čtrnáctimetrovou rybářskou bárku, kterou nyní kompletně rekonstruuje a se kterou v budoucnu plánuje podnikat objevné výpravy po celém souostroví.
Udržitelná soběstačnost
Po týdnu stráveném na Tailaně na sobě pomalu cítím, že bych se rád vydal dál. Ne snad, že by se mi tu nelíbilo, touha po poznání nových míst však pomalu vítězí nad leností a pohodlností. Využívám proto Tomášovy nabídky a skáču do přistavené lodi. Další zastávka: dvě hodiny vzdálený ostrov Pinang.
Dřevěná kocábka se houpe ze strany na stranu a lodní motor si strojově klestí cestu vpřed. Ve chvíli, kdy vyjedeme ze zákrytu posledního z ostrovů, opře se do nás silný oceánský příboj. Pinang leží až na jižním cípu celého souostroví a jeho břehy omílá Indický oceán, který nám dává naplno okusit svoji sílu. Seskakuji z lodi a poprvé bořím bosé nohy do jemného bílého písku. Procházím se po ostrově, div nezakopnu o jednoho z tisíců krabů poustevníků, kteří se mi pletou pod nohama, a jen nechápavě zírám kolem sebe. „Tohle musí být jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy byl,“ říkám si sám pro sebe. „Viď, taky si myslím. Přesně proto jsem ho taky pronajal,“ směje se Tomáš, který mě zrovna míjí. Ani tenhle ostrov si ale nepronajal sám a stará se o něj se třemi dalšími Čechy. Před nimi tady žily dvě místní rodiny, které tu pěstovaly hřebíček a kokosové palmy. Vysoké stromy obou zmíněných plodin zůstaly dodnes, většinu plochy ostrova však stále okupuje panenský tropický deštný prales.
„Pamatuju si, když jsme sem přijeli poprvé. Spali jsme na pláži, kde nás brutálně pokousali komáři a strašně jsme zmokli,“ vzpomíná Tomáš na své začátky na Pinangu. „Nejdřív jsme postavili první chatrč, potom první bungalovy, kuchyň, společenskou místnost a dnes už to tu vypadá úplně k nepoznání,“ popisuje o chvíli později postupný proces výstavby útulného resortu, který dnes stojí na přívětivější, východní straně ostrova.
Jedním z cílů českých majitelů bylo být co možná nejvíc nezávislými na okolním světě. „Od začátku jsme chtěli být maximálně soběstační, protože na takto odlehlém místě to skoro ani jinak nejde. Nejbližší velké město je několik set kilometrů a je spousta dnů, kdy nikam kvůli rozbouřenému oceánu ani nemůžeme plout. Takže si prostě musíme nějak poradit,“ vysvětluje Tomáš.
Většina elektřiny na ostrově pochází ze solárních panelů, voda pak ze tří studní, které tu postupem času vyhloubili. Co možná nejsoběstačnější se na Pinangu snaží být i s ohledem na stravování. „Dřív tady nebyly žádné plodiny, které by lidem dávaly obživu. Začali jsme tu proto pěstovat ovocné stromy typické pro tuto část Indonésie – papáje, banány, manga, avokáda a spoustu dalších druhů zeleniny,“ popisuje další z majitelů, Richard, když mě provádí permakulturními zahradami, o které se tu stará.
Byť jde o běh na dlouhou trať, už teď na Pinangu začínají sklízet první plody své práce, a to doslova. Takhle výtečnou papáju jsem snad v životě neochutnal. Za zmínku jistě stojí i nejrůznější variace kokosových pokrmů, které tu místní kuchařky den za dnem připravují. Od kari přes lahodné dezerty až po čerstvě vymačkané kokosové mléko. Kdykoli procházím kolem jejich skromné kuchyně, na chvíli se zastavím a mlčky pozoruji jejich umění.
Možná si říkáte, co se na takovém ostrově vlastně dá celé dny dělat. Všechno nebo vůbec nic, každému dle chuti. Je libo zacvičit si jógu při východu slunce, surfovat na jedněch z nejlepších vln na světě, ulovit si vlastnoručně ryby nebo prostě jenom na chvíli vypnout… „V Indonésii čas plyne jinak, mají pro to i speciální pojmenování – jam karet, gumový čas. A tady u nás je obzvlášť gumový. Prostě si sundáš hodinky a žiješ v časovém pásmu Pinang,“ říká k tomu s úsměvem Tomáš.
Novodobí trosečníci
Je pět večer, což v místním časovém pásmu znamená jediné – všichni nechají veškerých aktivit a odeberou se na volejbalové hřiště. Zaměstnanci nebo hosté, na písečném kurtu jsou si všichni rovni a nikdo nikoho rozhodně nešetří. Po skončení nervy drásajícího klání se pak všichni jdeme společně vykoupat. Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z ptačí perspektivy. Na Pinangu ale platí, že nejhezčí pohled na zapadající slunce je vleže a z oceánu.
Další den ráno začíná velká sláva. Nacházíme se v regionu Aceh, ve kterém je dominantním náboženstvím islám, a právě dnes propukají oslavy největšího muslimského svátku. Po měsíci půstu a duševní i tělesné očisty skončil ramadán a rodiny po celé zemi se sjíždějí domů, aby společně oslavily nadcházející svátky Idul Fitri. Loučíme se se všemi Indonésany a vtipkujeme, že Pinang je snad prvním resortem na světě, ve kterém zaměstnanci odjíždějí dřív než hosté.
Vybrali jsme si to sice všichni dobrovolně, když ale jejich loď o pár desítek minut později mizí z dohledu, začínáme si naplno uvědomovat hloubku našeho rozhodnutí. „Konečně pořádné dobrodružství,“ honí se mi hlavou. Máme sice k dispozici veškeré zásoby a vybavení, bez patnácti usměvavých a věčně ochotných Indonésanů si ale najednou připadáme trochu opuštění.
„Neví někdo, kde se zapíná elektřina?“ radíme se v pětici bělochů, kteří tu společně zůstali. „A co rozvody vody? Zrovna přestala téct,“ přidává se další a všichni se začínáme smát. Během týdne, který tu takhle společně trávíme, postupně na všechno přicházíme. Lovíme ryby, staráme se o slepice, vaříme si a připadáme si jako takoví novodobí trosečníci. V tom nejlepším slova smyslu.
Želví království
Můj pobyt tady na souostroví se pomalu začíná chýlit ke konci, neodpustím si ale ještě jednu poslední zastávku. Bangkaru – druhý největší ostrov celého souostroví, především však největší přírodní ostrovní rezervace v Indonésii. Místo, kde nikdy člověk nezasáhl do přírody a které tak představuje naprosto unikátní tropický skvost.
Na ostrově dlouhodobě pobývá jenom hrstka rangerů, jejichž hlavní náplní práce je ochrana velké populace mořských želv, které tu žijí. Začíná se stmívat a dva z nich se právě chystají na pravidelnou obchůzku. Vyrážíme společně s nimi na půlhodinový trek potemnělou džunglí a ve vypůjčených holínkách se s nimi snažíme držet krok. Brodíme se hlubokým bahnem a balancujeme na kluzkých kořenech stromových velikánů, kteří nás obklopují a jejichž přítomnost cítíme všude kolem sebe.
Na pláž přicházíme kolem deváté. Je úplněk a měsíční svit ji celou ozařuje jako výkonný reflektor. Po chvíli hledání objevujeme první želvu, která našla to správné místo a právě klade vajíčka do hnízda. Rozmisťujeme se kolem ní a v záři červených světel našich čelovek, které želvy neruší, mlčky pozorujeme posvátný okamžik zrození života, při kterém se člověku bez nadsázky tají dech.
Brzy ráno, už za světla a plni okolních vjemů, se na místo činu vracíme. Míjíme jen tak jakoby nic dvoumetrového krokodýla, který nehybně odpočívá v jedné z lagun. Hned poté se před námi otevírá ta stejná několikakilometrová panenská pláž, nad kterou se vznáší lehký mlžný opar. Celá scenerie v měkkém ranním světle vypadá jako to nejmagičtější místo na světě.
Četné stopy v písku všude kolem prozrazují intenzivní noční želví aktivitu. Rangeři zkušeně koukají kolem sebe, když vtom nás jeden z nich volá k sobě. Našel hnízdo, ze kterého právě vylézají malé želvičky. „V jednom hnízdě bývá okolo sta vajec, v závislosti na konkrétním druhu želvy,“ posloucháme, zatímco pozorujeme právě vylíhnuté tvory, kteří se derou jeden za druhým z útrob písečného úkrytu.
Malé želvičky se plazí po sobě, zapadávají v písku a poté se opět hrdinně zvedají. „Pokud nebudeme želvy chránit, vyhynou. Jsme tu hlavně proto, abychom je chránili před pytláky, kteří sem přijíždějí a kradou jejich vajíčka,“ popisuje druhý ze strážců důležitý význam své práce.
Mezitím se želvy jedna za druhou vydávají vstříc rozbouřeným vodám Indického oceánu. Většina jich tuto náročnou pouť bohužel kvůli nejrůznějším predátorům nepřežije. Ty šťastnější se sem za pár let vrátí, aby tu i ony mohly naklást svá vajíčka. Koloběh přírody bude moct dál pokračovat a rovnováha tohoto extrémně křehkého přírodního ekosystému bude, alespoň doufám, i nadále zachována. Přijít o podobná místa, absolutně netknutá chapadly naší neustále se rozmáhající civilizace, by totiž byla věčná škoda.
Souostroví Banyak
- Od mé poslední návštěvy na začátku tohoto roku byla uvedena do provozu pravidelná letecká linka Medan–Singkil, kterou několikrát týdně obsluhují 16místná letadla. Díky tomu je výrazně jednodušší na souostroví přiletět a vyhnout se tak únavné devítihodinové cestě autem.
- Tailana je vhodná pro cestovatele, kteří cestují buď sami, nebo v menších skupinkách. Ostrov je obklopen klidným mořem a nachází se na něm jediné potápěčské centrum na souostroví. Více informací najdete na stránce tailanaisland.info.
- Oproti tomu Pinang nabízí prvotřídní ubytování a servis pro náročnější klienty, kteří mají možnost pronajmout si celý ostrov jenom pro sebe. Je vhodný pro větší skupiny surfařů, freediverů nebo na jógové retreaty. Více informací najdete na stránce pinangisland.com.
