Z internetu jsme věděli, že plavba mezi městečky Nong Khiaw a Muang Khoua má trvat asi šest hodin. Bohužel jsme se nechali uchlácholit recenzí, podle níž jsme si ji měli užívat z pohodlných sedaček demontovaných z aut. Na nás se takové štěstí neusmálo: k sezení sloužila na každé straně úzkého člunu asi dvacet centimetrů široká fošna připevněná ke stěnám zhruba stejně vysoko od podlahy. Loďka byla narvaná k prasknutí, takže jsem seděl v podstatě na půlce jedné své půlky. V tu chvíli jsem byl rád, že je první úsek totožný s naším včerejším výletem, tudíž mě nemusela mrzet omezená možnost kochání a focení.
Břehy plné života
Po zastávce ve vesnici Muang Ngoy (Ngoi) nejen mírně ubylo pasažérů, ale zároveň se i soutěska, kterou jsme projížděli, stávala ještě užší a divočejší. Těla jsme si mohli protáhnout ve chvíli, kdy nám cestu zatarasila Čínou financovaná přehrada – jedno ze zatím sedmi podobných děl, která výrazně narušila tradiční přepravní zvyklosti Laosanů v oblasti. Musíme tedy přestoupit na tuk-tuk, který nás převeze k dalšímu člunu. Na něj už se před námi stihli dostat místní obyvatelé společně s obrovskými taškami, pytli a motorkou. Naštěstí postupně vystupovali ve fotogenických vesničkách lemujících břeh. A právě ty se postaraly o to, že na tenhle fyzicky strastiplný zážitek vzpomínám s láskou. Tohle nebyla žádná kašírka, nýbrž setkání s naprosto obyčejným životem vesničanů, jejichž děti nás vesele přibíhaly pozdravit.
Plavba do městečka Muang Khua nebyla pohodlná, ale okolní scenerie nám to plně vynahradily | Honza Čermák
Fascinovalo mě i to, jak neprostupně byly kopce kolem řeky porostlé vegetací. Snad každý metr čtvereční. A přestože je řeka Ou široká, až k nám na loďku jsme často ucítili závan omamné květinové vůně připomínající jasmín, který ovšem nebyl nikde v dohledu. Obecně mě překvapilo, jak moc mi Laos voněl. Nic se nezměnilo ani večerním příjezdem do městečka či povahou spíš vesnice Muang Khua, kde nejspíš chcípl pes, chodí tam spát se slepicemi, dobrou noc dávají lišky, zřejmě nikdo v ní neumí anglicky a z nikoho nedokážeme dostat věrohodnou informaci, kdy odsud odjíždí ranní autobus do provincie Phongsali. Snad proto, že většina turistů odsud míří do sousedního Vietnamu. Čtyřpatrový guesthouse, kde jsme složili hlavy, vypadal zvenku jako královský palác a dva obří dvoulůžkové pokoje vyšly na úsměvných 300 tisíc. Dostavil se pocit, že teprve tady začíná ta pravá divočina.
Můžu přilehnout?
Ráno procházíme nefalšovaně ošuntělým čilým tržištěm na autobusovou zastávku, kde nám čiperný stařík konečně podává věrohodně působící informace o odjezdech. Volíme variantu dřívějšího autobusu v devět hodin oproti přímému v 11 (60 tisíc) s přestupem v Pak Nam Noy. Tam nám po necelé hodině a půl prodává v budce s čínským budovatelským kalendářem lístky do města Boun Neau důležitě působící soudruh. Zbývajících 130 km stojí symbolických 130 tisíc. Zážitek je to ovšem k nezaplacení. Autobus je totiž lehátkový, přičemž jedno lehátko je určeno pro dvě osoby. Ty se pak převalují ze strany na stranu v souladu s průběhem klikaté silnice, po níž se po pěti hodinách dotrmácíme do cílové stanice. V tu chvíli se velebíme za to, že jsme si ubytování našli v nevzhledném městě Boun Neau nedaleko hranice s Čínou, nikoli ve známějším Phongsali, vzdáleném dalších 40 km po ještě podstatně horší „silnici“.
Bez bílých tváří
Náročný celodenní přejezd jsme absolvovali s vidinou treku do jedné z vesnic etnika Akha, kterých je v provincii Phongsali několik. Z různých zdrojů jsme nabyli dojmu, že jsou to vesničky dost izolované, proto nás celkem překvapilo zjištění, že minimálně do té naší už vede přímo z města cesta. Nicméně nás do ní lokální průvodce vede skrz liduprázdnou džungli, v níž narazíme jen na pavouky, stonožky a pestrobarevné motýly. Asi po dvou hodinách prostírá usměvavý chlapík na kameny velké banánovníkové listy, na které servíruje výtečný, doma připravený oběd: vepřové s rajčaty, pikantní banánový květ, směsi ze zeleniny, bylinek a rýže. Místo dezertu nám zručný průvodce odsekává kousky skořicové kůry, jejíž výrazná chuť mě naprosto odzbrojila. Kousky bereme s sebou na čaj.
Pro děti v osadách kolem řeky jsou bílé tváře stále exotické | Honza Čermák
Po dosažení nejvyššího bodu trasy v nadmořské výšce asi 1600 metrů scházíme po nedávno vyježděné cestě kolem vyhlídek do širého kopcovitého okolí. Uběhne zhruba hodina a půl, než spatříme skrumáž chatrčí se střechami z vlnitého plechu nebo došek. Jsme v cíli. První, koho v něm potkáme, je usměvavá vesničanka v typickém černém oděvu, jehož nepřehlédnutelnou součástí je především čepec s mincemi. Jejich počet by měl vypovídat o majetnosti dané rodiny. Jenže o majetku v našem pojetí se tu dá mluvit jen stěží. Škola působí jako dřevěný zemědělský přístavek na spadnutí, pro vodu chodí ušmudlaná děcka k pumpě, na dvorcích se válejí spíš zbytky různých věcí, včetně motorek či zemědělských strojů. Mezi námi pobíhají černé kozy, prasata, slepice, kočky a psi.
Po procházce a improvizované sprše v kůlně s udusanou hlínou a solárním panelem si užíváme chutnou večeři, po níž se naučíme místní karetní hru, okoštujeme vynikající čaj z donesené skořice i rýžovou pálenku, zasypeme našeho průvodce dotazy a vyslechneme místní bajky. Noc plnou hvězd přečkáme ve spacácích na dřevěné podlaze v komůrce bez dveří, do níž v noci táhne mezerami mezi prkny. Kohouti kokrhají snad od druhé hodiny noční, takže zrovna dorůžova se tu člověk nevyspí, ale vše je zapomenuto při ranním bloumání po okolí, během něhož přes vesnici i zalesněné kopce putují mlžná mračna rozháněná vycházejícím sluncem. Přece jen jsme nějakých 1400 metrů nad mořem. Papriky sušící se na proutěných podnosech položených na střechách získávají výrazné odstíny, ženy v černých čepcích zametají zápraží, vesnice se probouzí. A my začínáme druhý den bez bílých tváří.
Drobné trhliny
Ještě tentýž den stihneme odpolední autobus do Oudomxay. Opět lehátkový, tentokrát nabral víc pasažérů, než kolik má míst. Jízdenky se tu totiž prodávají na kusu papíru, takže na jednotlivých průjezdních bodech nemá nikdo přehled o tom, kolik lidí kde nastoupí. Já se tak tísním na zadní pětce se čtyřmi mladými Laosany, kteří jsou naštěstí jako za groš kudla. Během osmihodinové jízdy překonávající vzdálenost pouhých 195 km mám tedy aspoň minimální prostor k ležení. Otáčet se ale nemůžu. Noční příjezd do Oudomxay je chaotický, nebýt navigace v mobilu, stěží bychom vystoupili na tom správném místě. Teprve teď dostává moje zamilovanost do Laosu drobné trhliny.
Autobusové jízdní řády jsou v Laosu pečlivě střežené tajemství | Honza Čermák
Navíc není Oudomxay nijak přitažlivé nebo výrazně zajímavé město, funguje především jako tranzitní uzel. Konkrétně my odtud máme jet odpoledním vlakem do podstatně známějšího města Vang Vieng. Zbývající čas trávíme zejména v buddhistickém areálu Phu That, do něhož stoupáme osamoceni po schodišti lemovaném vzrostlými stromy. Po jeho zdolání na nás hledí 13metrový zlatý Buddha, za jehož zády se v oparu rozprostírají zvlněné kopce a také svatyně, u níž si právě mladí mniši dopřávají oběd. Panuje tu neskutečně klidná atmosféra, jako bychom se od rušného města pod námi vzdálili dlouhé kilometry.
Z nepříliš vzhledného a poměrně rušného města Odumxay se dá snadno uprchnout do buddhistického areálu Phu That | Honza Čermák
Zpátky na zem nás stahuje předimenzované vlakové nádraží, které je součástí nedávno vybudované moderní Laosko-čínské železnice. Člověk si tu připadá spíš jako na letišti, čemuž odpovídá i vstupní kontrola, přes kterou obvykle neprojdou žádné aerosoly, spreje, nůžky či nože a další ostré předměty. Vše je na minutu organizované, vlak přijíždí i odjíždí včas, jen je škoda, že z půvabné krajiny, kterou projíždíme, toho kvůli četným tunelům moc nemáme. Naštěstí si to v následujících dnech vynahradíme.
Výhledy pro blázny
Ani Vang Vieng není pohledné město. Na rozdíl od Oudomxay se ovšem těší na laoské poměry velkému zájmu turistů, a to do značné míry i čínských. Příjezd z odlehlého severu je tedy poměrně drsný, nicméně hlavní devízou Vang Viengu je okolní příroda, v níž se davy přece jen aspoň částečně rozptýlí. Stačí si na celý den najmout tuk-tuk (30 USD), který vás zaveze, kam si budete přát. Nejvyhlášenějšími body zájmu jsou tu vyhlídky a „modré“ laguny. Když jsme v dopoledním vedru vyšlapali strmou, naštěstí lesní stezkou na vyhlídku Nam Xay s dnes již ikonickou motorkou, měli jsme za to, že lepší pohled už si v okolí nevychutnáme. Před námi se tyčil úzký ostrý hřeben, kam by lezl jen blázen. V tu chvíli jsme netušili, že přesně tam se za dva dny ocitneme.
Největší počet turistů se koncentruje v oblasti kolem Vang Viengu | Honza Čermák
On totiž výstup na dvojici vyhlídek nad jeskyní Pha Poung Kham nakonec není tak nebezpečný, jak se může na první pohled zdát. K tomu skýtá několik výhod: jsou to rovnou dva vyhlídkové body (na jednom se můžete vyfotit s kýčovitým bílým okřídleným koněm, na druhém s letadlem), cestou se dá prolézt temná jeskyně se třpytivými krápníky a aspoň v době našeho výšlapu jsme si neskutečné 360° výhledy vychutnávali naprosto o samotě. Nemohl jsem se jich nabažit. Stejně jako krajiny plné špičatých krasových kopců mezi rýžovými políčky, kterou se buď projíždíte na motorce, či v tuk-tuku, případně si můžete zaplatit let balonem. Mě ale asi nejvíc nadchla úplně obyčejná podvečerní procházka, kdy jsme mohli zblízka sledovat běžný život vesnických rodin.
Nepřímo úměrné laguny
Ten je na hony vzdálený (ovšem jen obrazně) dalšímu turistickému lákadlu, kterým jsou tzv. modré laguny. Kolem Vang Viengu se jich nachází šest, ale přístupné jsou momentálně jen čtyři. A z vlastní zkušenosti můžu s čistým svědomím prohlásit, že jejich přitažlivost je nepřímo úměrná jejich číslování. Jednička je peklo na zemi, jehož se zmocnily hordy zejména čínských turistů. Dvojka na mě zapůsobila tak trochu jako akvapark, ale dají se tu najít příjemná zákoutí. Trojka je útulná, v krásném prostředí, které trpí jedinou vadou na kráse: slunce je většinu dne zakryté vysokými skalami. Do čtyřky je to sice z města nejdál, navíc po silnici plné výmolů, ale za necelou hodinu se ocitáme v liduprázdném ráji, kam nakonec trefí jen další čtyři páry. Jako bonus jsou v okolí i jeskyně, z toho jedna vodní. My jsme vybrali tu s názvem Hoi, v níž se dají krásné krasové útvary obdivovat jen s čelovkou. Na několika místech se i brodíme vodou asi do půlky lýtek. Jeskyně se ve tmě zdá být nekonečná, takže ji ani celou neprojdeme.
Čtvrtá laguna je nejdivočejší... | Honza Čermák
Pokud bych měl ovšem doporučit jednu jedinou jeskyni v oblasti Vang Viengu, bude to nádherná a tentokrát i osvětlená jeskyně Jang na okraji města, jejíž krápníková výzdoba stojí za pár prudších schodů i kipů. Mimochodem kousek od paty schodiště se dá zadarmo vykoupat v malé modré lagunce, kam se prý občas zajdou osvěžit i mniši. S Vang Viengem se pak loučíme bezcílným touláním jeho ulicemi a nenápadnými zákoutími, které nás zavede k řece, kde si místní dopřávají odpočinek u stolků a na plastových židlích ponořených částečně do vody. Nad kopci na protější straně řeky se vznášejí balony, po hladině kolem nás neslyšně projíždějí loďky a kajaky. Přepadá mě nostalgicky sentimentální pocit, jako bychom se už v tuhle chvíli s Laosem loučili.
Mniši, kam se podíváš!
Což ovšem není pravda, neboť v plánu je ještě hlavní město, do něhož se opět přesouváme rychlovlakem. Cíleně v den, kdy ve Vientianu vrcholí třídenní oslavy nejvýznamnějšího buddhistického svátku v Laosu s názvem Boun Pha That Luang. Začínají průvodem, jehož hlavním prvkem jsou tzv. voskové hrady (phasat pheung), konstrukce oblepené žlutými voskovými květy, zlatými plátky a bankovkami.
Největší buddhistický svátek v zemi se točí kolem zlaté pagody Pha That Luang | Honza Čermák
Odpolední průvod jsme bohužel nestihli, a tak jsme se zaměřili na poslední den oslav, který začíná velmi brzy, ještě před svítáním. Rozlehlé prostranství před zlatou pagodou Pha That Luang bylo v obložení dvou hlavních skupin: tisíců mnichů v různě barevných rouchách včetně mnišek v bílém a ještě násobně většího počtu obyčejných, zato svátečně vyšňořených Laosanů, kteří sem dorazili s dary v podobě jídla i peněz, k tomu ještě se svíčkami a kyticemi. Bylo na nich znát, jak moc je pro ně tahle událost důležitá a jak moc ji prožívají. Ačkoli jsme tu s naší výškou, barvou pleti a foťáky vyčnívali jako exoti, věnovali nám milé úsměvy. Energie a atmosféra, které jsme zažívali, se nedají popsat. Člověk nemusí být buddhista, aby ho prostoupily celým tělem.
Vrcholem byla návštěva zlaté pagody (kam jsme díky svátku nemuseli platit na laoské poměry vysoké vstupné 40 tisíc), v jejímž podloubí našli útočiště mniši a zbytek zaplnili Laosané kroužící s květinami a dary kolem dokola. Na místo jsme se vrátili ještě večer, kdy se ovšem prostor před chrámem proměnil v obří lunapark s nesnesitelně hlučnou hudbou i výkřiky z megafonů. Klidnou oázou byla opět pagoda, do níž jsme museli v tlačenici vystát frontu a nechat se zkontrolovat. Tentokrát byl její areál prosvícen stovkami svíček a na závěr i bohatým ohňostrojem.
Závěrečné vyzobávání
Vientiane nepatří k nejmalebnějším hlavním městům světa, ale dají se v něm „vyzobat“ příjemná zákoutí, především v podobě volně přístupných buddhistických chrámů a klášterů (Wat Inpeng, Wat Si Muang a další), kde narazíte na mnichy, kteří hadicí uklízejí dvůr, žehnají příchozím nebo meditují. Vstupné se platí do historicky cenného chrámu Wat Sisaket z první poloviny 19. století (vedle prezidentského paláce), v jehož podloubí byste napočítali bez přehánění tisíce sošek Buddhy, nicméně úžasem mi brada spadla zejména v hlavní svatyni s působivou výzdobou stěn a stropu.
I přes pytle plné bankovek je atmosféra povznášející | Honza Čermák
Když tu člověk ještě nemá dost Buddhů a dalších náboženských postav, může si zajet místním autobusem (necelá hodina, 18 tisíc) do asi 25 km vzdáleného Buddha Parku, oficiálně nazvaného Wat Xieng Khouane Luang. Udržovaná rozkvetlá zahrada u hraničního Mekongu, na jehož druhém břehu už leží Thajsko, je osázená asi dvěma sty soch s buddhistickou a hinduistickou tematikou a nejlepší pohled se na ni naskýtá z gigantické třípatrové „dýně“ s otevřenou tlamou a stromem na střeše. Možná jsem chvílemi zvažoval, zda se jedná o kýč, ale v podstatě mi to bylo úplně jedno.
Buddha Park je možná trochu kýč, ale krásný | Honza Čermák
Stejně jako to, že fontána u památníku Patuxay, což je vítězný oblouk silně připomínající ten pařížský, nehrála před naším odjezdem tóny ani barvami. Při čekání na její spuštění jsem si totiž promítal předchozí dny strávené v Laosu. Byly to vzpomínky bohaté, hřejivé, úsměvné (byť s dozvukem kocoviny po nečekaně bujarém večeru se skupinkou místních), milé, voňavé a určitě doživotní. Nadšení, které jsem z Laosu pocítil ještě před přistáním, každým dnem jen rostlo. Na rozdíl od sousedního Vietnamu se to tu ještě na většině míst nehemží turisty, vládne tady uvolněná atmosféra, Laosané jsou srdeční a přátelští. Tohle byl zásah na komoru, hluboko do cestovatelského srdce a duše. Chopčaj a snad zase někdy Sabaidee!
Nástrahy dopravy
- Nejběžnějším hromadným dopravním prostředkem jsou v Laosu autobusy, ale jejich využití není pro zahraniční turisty snadné. Stěží se předem dopátráte jízdních řádů a jízdenky se kupují přímo na odjezdovém nádraží. Pokud je zrovna od koho…
- Nejmodernějším, nejrychlejším a také nejdražším (například spoj Oudomxay – Vang Vieng stál 213 tisíc) způsobem přepravy jsou moderní vlaky Laosko-čínské železnice. Ta sice jízdními řády disponuje a jízdenky se dají pořídit i na internetu, ale potřebujete k tomu místní telefonní číslo. Na nádražích obvykle uspějete dva až tři dny před plánovaným odjezdem.
- Na „čínských“ vlakových nádražích to funguje podobně jako na letištích, vstupujete do nich bezpečnostní bránou, která odhalí nepovolené předměty. Ty už vám po jejich odebrání nikdo nevrátí, takže zapomeňte na jakékoli zbraně a drogy, nebezpečné ostré předměty (třeba větší nože), výrobky obsahující aerosoly a výbušné chemikálie, ale také v Laosu zakázané elektronické cigarety a vaporizéry.
