Bhútán: Království jako z pohádky vás obohatí zážitky, jaké nezapomenete
Přistáli jsme na nejmalebnějším letišti, jaké znám. I zavazadlové pásy tu mají jako z pohádky a odletový prostor zdobí obrazová galerie. Po Dillí působí Paro jako nebe po dudách. Předem zajištěná víza jsme dostali rychle a s úsměvem. Pak už jsem se jen zhluboka nadechl čerstvého vzduchu provoněného květy a těšil se na bhútánské dobrodružství.
A tak mi nevadilo, že jsme se bez snídaně odebrali rovnou do prvního z mnoha lhakhangů, jak se v Bhútánu říká buddhistickým chrámům. Džangccha Dumsteg neoslní velikostí, spíš neobvyklým tvarem připomínajícím čhörten. Uvítalo nás jen pár místních, kteří ve směru hodinových ručiček vykonávali ranní kóru (obcházení posvátného místa). A v potemnělém interiéru pak mnich, který nám požehnal šafránovou vodou z typické nádoby s pavím perem, jíž si člověk lehce usrkne, než ji rozetře po čele a ve vlasech, a následně i bouchnutím starodávným svazkem modliteb do hlavy. Pak jsme ještě po úzkém schodišti vystoupali do dalších dvou pater s tajuplnou atmosférou a krásnými malbami na tmavých dřevěných stěnách.
Paro: ideální vstupní brána
Dřevo je ostatně materiál, který nelze od prvních okamžiků v Bhútánu přehlédnout, třeba už na hlavní nákupní ulici v Paru. Každý dům tu totiž musí ze zákona obsahovat některé prvky, včetně například malovaných dřevěných rámů kolem oken. Díky tomu si tu člověk připadá jako v pohádkových kulisách. Ideálním místem, kde si lze hned zkraje pobytu osvojit více aspektů bhútánské kultury, je Národní muzeum umístěné do působivých útrob bývalé strážní věže s kulatým půdorysem. Nad všemi exponáty pro mě osobně vyčnívala uhrančivá trojrozměrná mandala Juthruel Zhithro Kilkhor. Ukázat vám ji bohužel nemůžu, protože se v muzeu, stejně jako ve všech bhútánských chrámech a svatyních, nesmí fotit.
Jen o něco níž na stejném svahu se rozléhá už zdálky viditelný dzong, v němž se natáčely některé scény filmu MalýBuddha. Dzong je kombinace pevnosti, hradu a chrámu či kláštera, kterých byly v zemi postaveny dvě desítky. Vždy má dvě části: duchovní a administrativní, kam si obyvatelé chodí vyřizovat běžnou agendu jako u nás na úřadech. To jsme si mohli ověřit na plánku umístěném na jednom z nádvoří, kde jsme potkávali i některé ze zhruba dvou set místních mnichů. Každopádně mě stavba překvapila svou vnitřní velikostí, kterou bych například při pohledu od dřevěného mostu přes řeku Paro nečekal.
Největší trumf si ale Paro schovalo na konec. Pokud bych měl doporučit jeden jediný chrám v Bhútánu, bez váhání bych uvedl Kjiču Lhakhang. Ne nadarmo patří k těm nejvzácnějším. Jeho historie sahá až do 7. století a na úchvatné vnitřní výzdobě je to znát. Dechberoucí malby na dřevěných stěnách, neuvěřitelně propracované sochy, vše ve vkusně decentních barevných tónech, posvátná atmosféra, která by se dala krájet. Navíc jsme měli obrovské štěstí, že jsme se tu ocitli v poslední den třídenní slavnosti mnichů, díky které jsme prožili komorní púdžu a dostali pozvání na venkovní oběd, který jednoznačně kraluje žebříčku nejchutnějších pokrmů, které jsme v království draka ochutnali. Celkově byl areál chrámu oázou klidu a zdrojem energie, která se nedá popsat slovy.
Od tygrů k nemluvňatům
Neumím si představit, že by se někdo vydal do Bhútánu a nezařadil do itineráře Takcchang neboli Tygří hnízdo. Určitě jej znáte aspoň z fotek – jedno z nejposvátnějších míst Bhútánu, chrám přilepený na skalní stěnu 900 metrů nad údolím. Což znamená, že cesta k němu není vyloženě procházka pro rodiny s kočárky, vede v podstatě neustále do kopce, a to až na oblíbenou vyhlídkovou terasu, z níž je patrné, že se cíl blíží. Míří do něj houfy místních i turistů, takže jsem byl vděčný za necelou minutu, kterou jsem si mohl při přecházení mezi jednotlivými svatyněmi vychutnat o samotě, jen za zvuků přilehlého vodopádu a cinkání zvonků z modlitebních mlýnků. Chrám je zasvěcený mistru Padmasambhavovi („Z lotosu zrozený“), který tu údajně přistál na tygřici a tři měsíce meditoval. Známý je také pod označením Guru Rinpočhe, tedy „Velevzácný učitel“, a je potřeba se připravit na to, že jeho vyobrazení v Bhútánu uvidíte častěji než Buddhovo.
Na Tygřím hnízdě můžete nechat zapálit olejovou lampu z jačího tuku (čím vyšší finanční částku věnujete, tím větší lampu zažehnete), po chatrných schodech slézt úzkou průrvou do temné meditační jeskyňky nebo na zpáteční cestě naopak vystoupat po schodech poblíž vodopádu k tzv. lví jeskyni, kde měla meditovat Ješe Cchogjal, partnerka Gurua Rinpočheho. A posléze si zhruba v polovině sestupu do údolí dopřát občerstvení v restauraci s parádní vyhlídkou.
Abychom Bhútán pokryli skutečně od západu k východu, zajeli jsme ještě do obce Drukgjel (též Drukgyal, dříve Phondej), v níž se právě intenzivně rekonstruuje dříve rustikální dzong. Doufali jsme, že tu místo jeho prohlídky oceníme alespoň pohled na himálajské štíty, ale opar v atmosféře, který nás snad kvůli větru provázel velkou část cesty, byl proti. Nepohrdli jsme tak aspoň návštěvou zvenčí nenápadného lhakhangu Dolma s ryze vesnicky komunitním nábojem, který patří k tzv. dětským chrámkům, kde Bhútánci nechávají žehnat svým ratolestem nebo se modlit za těhotenství a dobrý porod.
Klášter s českou stopou
Než jsme na kormidle nastavili jednoznačně východní směr, vystoupali jsme ještě serpentinami do sedla Čele, nejvýše položeného místa dostupného v Bhútánu po silnici (3988 m), kolem něhož se pásli zlověstně vyhlížející jaci. Snad jako kompenzace za oparem zahalenou horu Džomolhari tu na nás čekaly hned dva buddhistické rituály pod širým nebem. Při tom prvním byla v přesile skupina místních, kterým žehnal jeden mnich, o kus dál se mezi modlitebními praporky naopak oddávalo ceremoniálu hned několik mnichů, a to v kulise doutnajícího ohně a za doprovodu hudebních nástrojů. V obou případech se nám dostalo nejen povznášejících pocitů, ale také milých úsměvů a osvěžujících darů v podobě ovoce a nápojů.
Hodily se nám na asi půldruhé hodiny dlouhou procházku lesem protkaným sytě barevnými květy rododendronů, po níž jsme dorazili na boží místo. Kila Gompa je nejstarší z bhútánských ženských klášterů, už od 9. století funguje jako meditační místo v úžasném odlehlém přírodním prostředí pod skalami, s výhledem do širé krajiny a samozřejmě i jako útočiště mnišek, které oblékají červená roucha zejména coby vdovy, siroty nebo vzdělané ženy, které chtějí proniknout hlouběji do tajů spirituality. Uvítaly nás sušenkami, čajem, nesmělými úsměvy, smyslem pro humor a otevřenými srdci, z nichž vyzařovala taková laskavost a dobrota, až mě to po návštěvě skromného příbytku rozpustilé mnišky miniaturního vzrůstu rozbrečelo. Snad k mému dojetí přispěla i skutečnost, že tři přilehlé, téměř tisíc let staré čhörteny nyní bělostně září do dáli díky pomoci českých Přátel Bhútánu. A právě zakladatelka spolku Lilia Khousnoutdinova byla naší skvělou průvodkyní po zemi, do níž se už patnáct let často vrací. Dojem mé osobní srdcovky jen podtrhl následný oběd na malé louce, z níž jsme od stolu s dobrotami vzhlíželi zpět k teď už vzdálenému klášteru.
Po krátké zastávce v kavárně a prodejní galerii Your Café, která vznikla přestavbou tradičního hliněného domu, jsme se ještě snažili dojet za světla do tzv. chrámu dračího vejce ve vesnici Danglo, na břehu divoké řeky Thimphu. Khandro Sonam Pelden House nám přišel otevřít místní lama. Jedná se o údajně devět set let starý dům, v němž snad měla reinkarnace Ješe Cchogjal přivést na svět šest dětí. Někteří také věří, že v kamenném vejci ve vitríně oltáře čeká poslední bhútánský drak.
Hlavní město bez semaforů
Bhútánská metropole Thimphu nemá nejen vlastní letiště, ale dokonce ani semafory. Zato ji z kopce hlídá obří pozlacená socha Buddhy (Buddha Dordenma Statue), která má odrazovat před případným vojenským konfliktem, jakým byly před dvaceti lety třítýdenní boje se separatisty z indického Ásámu, známé jako Operation All Clear. Nicméně místní omladina se sem prý po večerech jezdí šmajchlovat. Nutno poznamenat, že krom výhledu mě místo zase až tak nezasáhlo.
Podstatně delší historií se může pochlubit dětský chrám Čangangkha z 12. století. Do samotné svatyně je povolen vstup pouze bhútánským mužům (v plné verzi národního úboru), takže jsme byli svědky toho, jak příchozí Bhútánky svěřovaly svá dítka k požehnání i zcela neznámým mužům. Jako cizinci jsme se směli pokochat aspoň nástěnnými malbami, které tentokrát nebyly zakryty průsvitnými látkami jako v řadě jiných chrámů.
Když už padla zmínka o národních úborech, výborný přehled jsme o nich získali v moderně vyhlížející budově Královské textilní akademie (Royal Textile Academy), od níž se pak uprostřed ulice Nordzin Lam jako modlitební korálky vinou dřevěné stánky (Thimphu Handicraft Market) s výrobky, u nichž máte zaručený původ. Prodejci tu totiž mohou nabízet jen své vlastní výtvory.
Den v hlavním městě započal vzpomínkou na boje na přelomu let 2003–2004 a v jejím znamení se nesl i podvečerní přejezd přes sedlo Doču (asi 3100 m n. m.), v němž nechala nejstarší ze čtyř královen matek na malém návrší postavit na památku všech obětí války skupinu 108 čhörtenů, Druk Wangyal Chortens. Při procházce mezi nimi jsme jen tušili vysokohorské pásmo, včetně nejvyšší hory země a nejvyššího dosud nezdolaného vrcholu světa, Gangkhar Puensum (7570 m), jehož znázornění je k dispozici poblíž kavárny na druhé straně silnice.
Duchovní trojboj
Po noclehu ve vkusně luxusní eco lodgi Wangdue s parádním výhledem a subtropickým klimatem, k níž vede cesta tak strašná, že se v jejím závěru většina z nás rozhodla dojít ji raději pěšky, nás čekal trojboj dzong–chrám–klášter. Netřeba se ale děsit, každá z těch zastávek měla něco do sebe. Vždyť Punákha bývala až do 50. let minulého století hlavním městem. Vznikla na soutoku mužské (Po) a ženské (Mo) řeky, ale po častých požárech ji nechal král zbourat a nařídil postavit město nové. Zdejší dzong je nejzdobnější, nejstřeženější a nejvýznamnější v zemi. Právě tady vznikl v roce 1907 za zlatými dveřmi jednotný Bhútán, odehrávají se tu korunovace a sídlí zde nejvyšší lama. Nejteplejší klima v zemi sem na zimní měsíce tradičně lákalo královský dvůr. Pohled z mostu na impozantní stavbu s pásem fialových žakarand v popředí byl jen předehra. Především z korunovačního sálu mi spadla čelist.
Zcela odlišný zážitek poskytl nesrovnatelně menší a skromnější Čimi Lhakhang neboli chrám plodnosti ve vesnici Sopsokha, která se zřejmě může pochlubit největší koncentrací penisů namalovaných na fasády domů a prodávaných v obchodech se suvenýry. Do svatostánku založeného v 15. století velmi svérázným mnichem a básníkem jménem Drukpa Kunley míří ženy toužící po otěhotnění, které se nejdřív nechají požehnat ranou dřevěným penisem do hlavy a pak si na záda nasadí ještě podstatně větší repliku mužského údu, s níž třikrát obejdou chrám. Ty odvážnější si ještě hodí kostkami, aby zjistily, jaké jsou jejich vyhlídky. Místní lama si vede bohaté záznamy o miminkách, která se měla narodit právě díky zmíněném rituálu.
Na vstřebání falického zážitku jsme měli tříhodinovou cestu do zeleného údolí Phobdžikha, i když, jak se to vezme. Oblast známá říjnovou migrací uctívaných černokrkých jeřábů z Tibetu je vyhlášená také lesy Černých hor plnými démonů, před nimiž se dá ochránit jedině chůzí s odhaleným ztopořeným penisem (ženy tam nesmějí vůbec). My se tedy po setmění raději uchýlili do nejzápadnějšího kláštera tibetské školy Ňingmapa, Gangtej Gompa, kde se právě konala hromadná večerní púdža zhruba 130 mladých mnichů.
Obří cypřiš a nenápadná vulva
Ke klášteru jsme se ještě vrátili druhý den ráno pěšky z hotelu. Nenáročný výšlap v nadmořské výšce kolem 3000 metrů vedl naprosto klidnou, kvůli jeřábům chráněnou a posvátnou krajinou nad údajně nejvýše položeným mokřadem světa, následně mezi osamocenými venkovskými usedlostmi. Tak trochu jsem si připadal jako ve Skotsku nebo v Irsku. Přes průsmyk Pele (3420 m) obsypaný rododendrony a pasoucími se jaky, hustě zalesněnou oblast, s krátkou zastávkou u běloskvoucího čhörtenu Čendebdži, s jehož barvou nádherně kontrastovala rudá roucha mladých mnichů, a po hraně hlubokého údolí ve tvaru písmene V jsme doputovali do města Tongsa s největším dzongem v Bhútánu.
Před vstupem do něj se nám až v deseti lidech podařilo obejmout největší strom v království, konkrétně mohutný cypřiš. A také jsme byli upozorněni na údajný otisk vulvy bohyně Mahákálí na jednom naprosto nenápadném kameni. To už nepřebilo ani muzeum Ta-dzong, opět v bývalé strážní věži.
Bhútánské Švýcarsko
Po dalších dvou hodinách jízdy vstupujeme na území bhútánského Švýcarska. Tak se aspoň přezdívá kraji Bumthang, jehož centrem je město Džakar (Jakar). A v místním minipivovaru Red Panda skutečně slyšíme povědomý přízvuk. Spolu s malou sýrárnou ho tu totiž založil Švýcar Fritz Maurer. Jeho pšeničné pivo mi chutnalo, ale placenou prohlídku malé výrobní místnosti bych si klidně odpustil. Koneckonců do spirituálního srdce Bhútánu se jezdí především kvůli jiným zážitkům.
Nádherné ráno se sytě modrou oblohou jsme strávili v jednom z nejstarších chrámů Bhútánu. Džampa (též Jambay) Lhakhang vznikl v 8. století a patřil mezi původních 108 svatostánků, jejichž úkolem bylo připoutat k zemi obří démonku, což znázorňuje mapka v jedné ze svatyň – právě jsme se nacházeli v jejím levém koleni. Panuje tu venkovská atmosféra, chrám je o něco temnější než předešlé, kóru kolem něj vykonávají vrásčité babičky s ručními modlitebními mýnky nebo růženci mála. V rozích areálu stojí starodávné čhörteny různých barev. Tady proudí dávná mystika všemi směry.
A my kolem podmanivé řeky a chrámu Kurdžej, v němž jsou pochováni tři bhútánští králové, proudíme ke klášteru Tamšing, zasvěcenému velkému buddhistickému učiteli Pemalingpovi, který ho v roce 1501 založil. Snad proto, že byl i kovářem, tu můžete zažít jednu zvláštnost: když si oblečete poměrně těžkou kovanou vestu a třikrát v ní obejdete tmavou chodbou hlavní svatyni, očistíte si karmu. Zkusil jsem to, uvidíme. Chrám funguje také jako škola, aktuálně s 15 učiteli a 42 studujícími mnichy. Nikdy neprošel rekonstrukcí, takže především horní potemnělé patro s úžasnými malbami na mě dýchlo energií dávných časů. Úsměv na tváři mi pak vyloudila tři koťátka, která se bezostyšně uvelebila na stolci určeném pro lamu. Záhy se k nim přidala i jejich krásná maminka.
Po brouzdání ospalými ulicemi přilehlého města Čamkhar už nás čekala cesta do východní části země. Nahoru a dolů serpentinami s prudkými srázy, přes hluboké údolí Ura, chladným větrem ošlehávaný průsmyk Thrumšing La (3780 m) s nádhernými jedlovci a tušenými velehorami v dáli, po stále horších cestách lemovaných vápencovými skalami, kolem z dáli viditelného vodopádu Namling, kde snad právě projíždějící lama požehnal kamarádům, kteří tu skočili do vody, jak je náš pánbůh stvořil, a přes město Mongar do vesnice Auccho zdánlivě na konci světa. Ten skutečný nás teprve čekal…
Bhútánské střípky
- Bhútán je království doslova napěchované mýty, pověrami, démony a rituály. A také třeba penisy, které jsou nejen symbolem plodnosti, ale také ochranou před zlými duchy.
- První sjednotitel Bhútánu Žabdrang Ngavang Namgjal neměl potomky, a tak vedení země odkázal své reinkarnaci. Jenomže nikdo nevěděl, o koho se jedná. A tak se jeho smrt mnoho let tutlala a prezentovala jako meditace.
- V zemi platí zákaz lovu a zabíjení zvířat, veškeré maso se tak dováží z Indie.
- Kvůli velkémupočtu pouličních psů se přistoupilo k jejich hromadnému očkování a kastracím. Takové jedince poznáte podle ustřiženého cípu ucha.
- V Bhútánu se hovoří mnoha dialekty, které jsou mezi sebou často vzájemně nesrozumitelné. Školství je bilingvní, jako druhý jazyk se učí angličtina.
- Rodiny žijí pohromadě v několika generacích, momentálně existuje v zemi jediný domov důchodců.
- Do chrámů mohou Bhútánci vstupovat jen v plné verzi svého tradičního úboru.
- Četné bílé vertikální praporymanidhar jsou věšeny na památku zesnulých.
- Nádherné rododendrony, často v různých barvách pokrývající celé kopce, kvetou na jaře v nadmořských výškách nad 3000 metrů.
- Posvátní jeřábi černokrcí jsou věrní, proto se na svatbách novomanželům žehná, aby byli jako jeřábi.
- Nejkvalitnější forma cordycepsu aneb housenice, tedy houby, která požírá housenky, dosahuje vyšších cen než zlato. Její zdravotní účinky jsou prý ovšem mimořádné.
