Kazašský Aralsk: Město, které opustila voda
Aralské moře bývalo čtvrté největší na světě – co stálo za jeho zmarem? A má naději na záchranu?
Hotel Keruen Saray pamatuje lepší časy, stejně jako celé město. Aral nebo také Aralsk, přístav založený v roce 1905 na břehu Aralského moře. To bylo dříve čtvrtým největším jezerem na světě a do jeho přístavů vjížděly každý den rybářské lodě vozící úlovky na zpracování do místních továren. Jenže v padesátých letech se sovětská vláda rozhodla odklonit vodu ze Syrdarje a Amurdarje. Dva veletoky napájející jezero se zavlažovacími kanály rozlily do stepi k farmářům pěstujícím bavlnu, a jezero začalo vysychat.
„Tady všude byla voda,“ ukazuje Serik, zatímco se se svou terénní toyotou snaží vyhnout stádu velbloudů, kteří pochodují po bývalém mořském dně. „A tady byla dřív továrna na ryby,“ dodá a zastavuje auto u rozpadlých betonových bloků na písečném valu. Kromě kusů betonu připomíná bývalou přítomnost jezera jen nekonečné množství malých mušlí křupajících pod nohama. Brzy přijíždíme do bývalé rybářské vesnice Akespe. Dnes je z ní město duchů. Spolu s vodou odešli i místní lidé a stepní vítr navál do vesnice písek zasypávající opuštěné a rozpadající se budovy. Když vypne Serik motor svého auta, rozhostí se v krajině naprosté ticho.
Na město padá večer, přichází čas karaoke barů. Ráno odsud rybářské lodě nevyplují.|
V poledním spalujícím slunci pokračujeme v cestě. V dálce se začínají objevovat odlesky vody a brzy zastavujeme u břehu. Konečně vidím Aralské moře – tedy alespoň to, co z něho zbylo. „Jak jezero vysychalo, rozpadlo se na dvě části,“ vysvětluje Serik. „Tohle je severní část, jižní zůstala v Uzbekistánu.“ V roce 1990 byla plocha jezera desetinová a vody obou jezer natolik slané, že v nich vymizel téměř všechen život. Rybářské vesnice pustly, v Aralsku rostla nezaměstnanost a mladí lidé odcházeli do jiných částí země. Jenže pak se objevila možnost záchrany od těch, od kterých se to asi čekalo nejméně.
Záchrana na poslední chvíli
„Můžeme se tam jet podívat, ale je to daleko a je to jenom kus betonu,“ říká Serik. Tím kusem betonu myslí přehradu Kokaral, ambiciózní projekt kazašské vlády a Světové banky, která na záchranu Aralského jezera uvolnila 87 milionů dolarů. Stavba byla dokončena v roce 2005 a vyschlé oblasti se začaly znovu plnit vodou. Zatímco po rozpadu Sovětského svazu bylo pobřeží vzdálené od Aralsku sto kilometrů, po stavbě přehrady se hladina přiblížila na „pouhých“ dvacet pět. V jezeře teď žije šestnáct druhů ryb včetně sladkovodních a ve vzduchu je cítit naděje, že se může do bývalých rybářských vesnic a měst zase vrátit život.
Akespe byla jedna z nejstarších rybářských vesnic. Poté, co moře ustoupilo, však vesnici zasypal písek a místní byli nuceni odejít.|
Nedaleko centrálního náměstí v Aralsku se na zahrádce u kulturního domu upravují slečny v národních krojích. Z budovy se ozývá hudba přerušovaná občasným potleskem. Právě tu probíhá soutěž mladých ve zpěvu a hře na dombru, tradiční strunný hudební nástroj. Na chodbě visí portréty bývalých žáků a slavnostně oblečení muži se před nimi fotí se svými dětmi. Chtějí, aby navázali na rodinné tradice. Možná se to některým povede. Ti starší možná ještě odejdou do jiných měst za lepší budoucností, mladší ale mají šanci vyrůst do úplně jiného města. Zvažují se totiž další projekty na výstavbu nových hrází a rozšíření té dosavadní. To by mohlo během několika let přivést vodu zpátky tam, odkud před desítkami let odešla.
Tam, kde dříve plavala hejna ryb, prochází se dnes stáda velbloudů|
Starý žigulík mě opět vyhazuje na nádraží s modře svítícím nápisem „Aral Tenizi“. V čekárně posedává pár lidí a nad hlavami jim visí obrovská mozaika. Jsou na ní rybáři z Aralsku, kteří pod patronátem Lenina dodávají ryby celému Sovětskému svazu. Třeba to nebude trvat tak dlouho a zrezlé nákladní jeřáby v bývalém přístavišti budou opět překládat tuny ryb na auta odjíždějící do místních továren. A do opuštěných rybářských vesnic se zase vrátí život. Vlak sebou cukne a těžké vagony se dají do pohybu na noční cestu vyprahlou pustinou.