Věž Baitěrek je nejznámnějším symbolem rozmachu Astany

Věž Baitěrek je nejznámnějším symbolem rozmachu Astany Zdroj: Bronislav Jaroš

Koncertní hala v Astaně
Vstupní brána do Parku prvního prezidenta v Almaty
Mešita Hazrat Sultan v Astaně
Astanský Palác míru a harmonie
Zlaté věže poblíž prezidentského paláce v Astaně
20 Fotogalerie

Kazachstán: Metropole i přírodní krásy největšího vnitrozemského státu světa

Bronislav Jaroš

Z největšího arabského emirátu jsem měl pokračovat na Šrí Lanku, jenže aerolinky lety tím směrem náhle zrušily. Vydal jsem se tedy nuceně k nástupu do jiného letadla. Po pár hodinách jsem přistál v Nur-Sultanu (dnes už Astaně), hlavním kazašském městě. Tak začalo putování zemí, ve které jsem původně nechtěl být, a snad jako by to ta země tušila, vypadalo to občas, že o mě rovněž nestojí.

Název své metropole se mimochodem Kazaši také zrovna chystali zrušit a nahradit jej předchozí verzí, tedy Astanou. Návrat k Astaně byl událostí, která místní obyvatele spíš těšila. „Jsem nadšená, Astana je lepší jméno. Na Nazarbajeva nevzpomínáme rádi, nebyla za něho demokratická vláda,“ líčila mi své pocity kamarádka Dinara, která v hlavním městě žije a pracuje. „Za Tokajeva to ale není o moc lepší,“ dodala potom smutně.

S pojmenováním hlavního města je to tu vůbec složitá historie. Po rozpadu sovětského impéria se město přejmenovalo z Celinogradu na Akmolu a později na Astanu. V roce 2019 přišel nově nastupující prezident Kasym-Žomart Tokajev s nápadem přejmenovat Astanu na Nur-Sultan na počest svého předchůdce a prvního prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Jen o tři roky později však Tokajev dospěl k závěru, že prvního prezidenta je třeba zavrhnout.

Koncertní hala v AstaněKoncertní hala v Astaně|Bronislav Jaroš

Nazarbajev sice opomněl za téměř dvacet let u moci v Kazachstánu zbudovat demokratické zřízení, zato se však se vší sveřepostí věnoval budování pompézního vzhledu Astany, aby z ní udělal výkladní skříň Střední Asie. Zlatě opláštěné věže, obří pyramida, neméně obří stan, mrakodrapy připomínající polární záři a jiné architektonické skvosty jako by vysílaly zprávu o místní světovosti. Já ale občas zapochyboval, zda je to ještě pěkné, zajímavé a originální, nebo spíš nabubřelé a bizarní.

Odlitky pro štěstí

Nejznámějším symbolem architektonického rozmachu Astany a vůbec celé postsovětské éry je věž Baitěrek, jež má designem připomínat strom života se zlatým vejcem v koruně. Měří přes sto metrů, slouží coby rozhledna a je to k ní jen pár kroků od prezidentského paláce, ale na dohled je tak nějak odevšad. Fronta ke vstupu byla právě asi tak dlouhá jako rozhledna vysoká. Za několikahodinové čekání mi nestála ani hlavní atrakce na vrcholu, nepočítám-li vyhlídku, a sice pozlacený odlitek ruky bývalého prezidenta Nazarbajeva. Prý když do něho vložíte svoji dlaň, splní se vám všechna přání. Přitom to dost možná byla poslední šance, hádám, že tenhle odlitek brzy zmizí stejně jako sám Nazarbajev ze všech funkcí a vystřídá jej otisk některého z Tokajevových údů.

Ještě dnes se mnohde dočtete, že největší mešita ve Střední Asii je Hazrat Sultan právě tady v Astaně, otevřená veřejnosti v roce 2012. O deset let později tu ale trumfli sami sebe. „Teď máme další novou mešitu, třikrát tak velkou, jednu z největších na světě,“ nadhodil řidič z Yandexu, ruské obdoby služby Uber, která je v Kazachstánu populární. Manévroval přitom, aby se vyhnul jezerům na vozovce. Počasí se totiž pustilo do vydatného deště a v některých částech Astany chybějí kanály. „Spíš než volant bych tady potřeboval pádla,“ gestikuloval řidič a demonstrativně pustil volant z držení. Dopádlovali jsme pak společně ve zdraví k okraji města, kde nová mešita stojí, pojmenovaná příhodně jako „Velká“ a chlubící se také světově největší kupolí nebo nejvyššími vstupními dveřmi.

Město zahrad a výhledů

Na ten večer jsem měl rezervované lůžko v nočním vlaku, který mířil na jih do Almaty, nejlidnatějšího města Kazachstánu. Nebo spíš měl mířit, jenže přišla zpráva, že spoj byl zrušen. Přepravu do Almaty nakonec následujícího rána zajistily kazašské aerolinky se svým vrtuláčkem. Město bývalo známé pod názvem Alma-Ata a do roku 1997 bylo i hlavním, než mu status uzmula Astana, tehdy ještě coby Akmola. Někde jsem četl, že je to město výhledů a zahrad, a lepší přirovnání sám nevymyslím. Takřka hned za okrajovými ulicemi se totiž začíná zvedat severní část pohoří Ťan-šan s až šestitisícovými vrcholy. Mnoho metropolí s podobnou panoramatickou podívanou na světě nenajdete, tak snad ani nevadí, že neoplývá mnoha význačnými památkami. Zato se doporučuje navštívit park dosud stále pojmenovaný po prvním prezidentovi, odkud jsou k vidění nejpěknější scenerie. K tomu je v něm japonská zahrada, monumentální kašny, nekonečné záhony květů a mnoho chodců a běžců, k nimž jsem se jednoho večera připojil a zařadil tak Park prvního prezidenta do své cestovatelské joggerské sbírky.

Vstupní brána do Parku prvního prezidenta v AlmatyVstupní brána do Parku prvního prezidenta v Almaty|Bronislav Jaroš

K parku jsem přidal ještě návštěvu tržiště jménem Zelený bazar. A nadto také návštěvu obchodu s alkoholem, který nabízel i ledasco z okolních zemí. Na výběr dával snad ze stovky značek a vychlazené pivo prodavač točil zákazníkům do PET lahví tak z padesátky píp. Zaujaly mě názvy některých pivních možností, zněly totiž podivuhodně česky, ale zároveň nepovědomě. Žatecký gus, Praha či Český džbánek, to všechno si můžete v Kazachstánu koupit, přitom jsou to nezřídka moky z Ruska. Ve východních končinách holt mají v úctě naše pivovarnické postupy a tradice.

Cesta na Balchaš

Almaty je vhodným výchozím bodem pro výpravy do kazašské přírody, protože okolo Astany najdete vesměs jen rovinaté stepi a celiny, které celkem rychle omrzí. Tady, na jihu, naopak můžete vyrazit do překrásných hor, ačkoli já se nejprve chystal objevovat zajímavosti v opačném směru.

Přišla mi zpráva z almatské autopůjčovny, že rezervaci SUV, což je rozhodně potřebný typ vozu pro putování po mnohých kazašských cestách, musí bohužel – hádejte – zrušit. Namísto toho poskytli malého opela i s obsáhlým seznamem oblastí, kam se s takovým autem nesmí. Jezero Balchaš v tom seznamu nebylo, ale mělo by.

Navigace věštila čtyři hodiny jízdy, protáhlo se to však na celý den. Zatímco zapadající slunce vytvářelo zlatavé romantické chvilky nad obzorem a kolem se proháněla stáda divokých koní, opel ani jeho pasažéři tomu pro samé drncání na stokilometrové roletě nedovedli věnovat pozornost. A přáli si být v cíli, na břehu jezera, jehož vody jsou napůl slané a napůl sladké. To je docela unikátní jezerní vlastnost, už proto chce poutník spatřit Balchaš, ačkoli rozdíl ve slanosti levé a pravé části asi úplně neuvidí. Přicestovali jsme dvěma auty v počtu šesti Evropanů a přivezli vichřici, jakou prý místní nepamatují. V maskách chladičů zůstaly zapíchané zbytky bezpočtu stepních běžců, oněch koulících se keřů, které znáte z amerických westernů. Údržbář ubytovny Nomád nám vyrazil naproti s baterkou, abychom trefili, protože elektřina u nich funguje jen na generátor, který se jim zatím nechtělo nahazovat. Až podle toho, jak dojedeme.

Nejvyhlášenějším almatským tržištěm je Zelený bazarNejvyhlášenějším almatským tržištěm je Zelený bazar|Bronislav Jaroš

„Dáme vám VIP pokoj, má koupelnu a dvanáct postelí,“ prohlásil slavně majitel Nomádu prostřednictvím svého syna, jenž dovedl mluvit lámaně anglicky. Oba se přihnali, aby vyzkoušeli, co všechno by z těch Evropanů mohli vymáčknout, zřejmě jsme pro ně byli vítaným zpestřením a zdrojem příjmů. Nikdo jiný totiž usedlost neobýval a ani ubytovny v okolí nekypěly bujarým životem. Měli sice k dispozici volný pokoj i pro šest či sedm, ale proč si nenaúčtovat dvanáct lůžek. Mladík představil koupelnu, žel zcela nefunkční, a naznačil, že případné potřeby lze vykonat kdesi ve stepní tmě v toaletní boudě s dírou v prkenné podlaze. A že studená sprcha je k dispozici na dvorku. Pak údržbář vypnul generátor…

Kopečky a kaňony pod horami

Vypravil jsem se ke zmiňovaným horám, přes slavný národní park Altyn-Emel s barevnými skalisky a zpívající dunou. V těch oblastech jsou silnice často zánovní, tedy alespoň na hlavnějších tazích. Vůbec je tam znát, že turismus nabývá na významu, což přináší i zvelebování infrastruktury. Mnozí lidé také pověsili na hřebík tradiční způsob hospodaření, byť třeba jen částečně, a chlívky a domky v podhorských vsích přestavěli na ubytování pro pocestné. Dobrotivý majitel ráno nachystal bohatou snídani vesměs z domácích surovin, a když jsem se zeptal na mléko, odvětil: „Teď nemám, ale když chviličku vydržíte…“ a běžel hned podojit kozu.

Jel jsem pak úchvatnou krajinou, kolem cest se pásla početná stáda koní, ovcí, krav či velbloudů, která tu a tam způsobila dopravní zácpu, míjel jsem malé hřbitovy s kulatými kapličkami v místech bez civilizace a přede mnou se vypínalo ťanšanské pohoří. A ještě před ním, jako takový předvoj v podhůří, vystupovaly z roviny zelené kopečky – jeden vedle druhého, jako by si tam snad nějaké dítě pravěkých obrů hrálo s bábovičkami. Dosud jsem jinde podobnou scenerii neviděl. A mezi těmi kopečky se vine řeka Čaryn, jejíž tok vyhloubil soustavu překrásných kaňonů, které si nezadají se slavnými americkými druhy. I proto bývají nazývány asijským Grand Canyonem.

U Kolsajských jezer

V obklopení několika stračen jsem se odpovídající rychlostí došoural do vesničky Saty, jež je ideálním základním táborem pro návštěvu horských jezer Kolsaj a Kaindy. I v téhle obci místní pro obživu kombinují ubytovací služby s tradičním chovem zvířat. Ohrady nevedou, dobytek si svůj čas a prostor organizuje po svém a koním tamní chovatelé svazují přední nohy.

Pastviny zvolna přechází v pohoří Ťan-šanPastviny zvolna přechází v pohoří Ťan-šan|Bronislav Jaroš

Čím víc v horách, tím víc jsem potkával podél cest a pěšin bílých jurt, které ale slouží spíš turistickým účelům než tradičnímu způsobu života. Někdy v nich sídlí restaurace, jindy jsou přístřeškem pro muže, kteří za úplatu nabízejí svezení na koňském hřbetu. I k jezeru Kaindy se tak dá dopravit nebo můžete vzít v Saty zavděk džípem i s řidičem a kus dojít pěšky. Řeč je o docela zajímavé vodní ploše. V roce 1911 zemětřesení způsobilo sesuv půdy, která vytvořila hráz. Ledová voda zatopila les, stromy pak odumřely, kmeny ztratily větve a zbělaly, ale dodnes trčí z vody jako připomínka té události a působí dojmem, jako by to byly stěžně potopených lodí.

 

Nějak podobně zřejmě vznikla i tři Kolsajská jezera, ovšem daleko dřív. Není divu, že stejnojmenný národní park, který všechna zmíněná jezera zahrnuje, platí za perlu pohoří Ťan-šan. Nedaleko břehů Dolního Kolsaje stojí velké parkoviště a na něm mnoho prodejců s tradičními výrobky i pokrmy, od šašliku po manty (plněné knedlíky), a s nápoji. Využil jsem nabídky jednoho z nich, protože člověk má ochutnat všechno. Muž do sebe vyklopil tři deci kumysu, kvašeného kobylího mléka, a nabral ze džberu porci pro mě. „Jen na dno,“ poprosil jsem, tuše, že drink vlastní středoasijským pastevcům zas tolik neocením. A neocenil. Chuť připomínala ty nevábné situace, kdy člověku nepadne nějaký alkohol… Doufal jsem ale, že zažívání tu ochutnávku ustojí, protože následující den mě čekal let zpět do Abú Dhabí a nechtěl jsem jej celý strávit na letadlové toaletě, jako když jsem posledně letěl z Egypta.

Jezero Kaindy vzniklo po zemětřesení a sesuvu půdy v roce 1911Jezero Kaindy vzniklo po zemětřesení a sesuvu půdy v roce 1911|Bronislav Jaroš

Z Abú Dhabí jsem pak měl dalším letem pokračovat do Evropy. Přišla ale zpráva, že – hádejte…


Skvosty moderní architektury v Astaně

Kromě věže Baitěrek a mešit stojí za zvláštní pozornost:

  • Palác míru a harmonie – 77 m vysoká budova ve tvaru pyramidy byla postavena v roce 2006 jako prostor pro konání kongresu lídrů světových náboženství. Jinak slouží jako kulturní centrum.
  • Chan Šatyr – Zábavní a nákupní centrum z roku 2010 pojaté jako ohromný průhledný stan. Zabírá plochu deseti fotbalových hřišť a uvnitř se projdete po parcích, náměstích, dlážděných ulicích i pláži. Mají tu také umělou řeku s loďkami.
  • Prezidentský palác Ak Orda – 80 metrů vysoký prezidentský palác, v němž se hlava státu věnuje pracovním povinnostem a jedná s představiteli jiných zemí. Stavba byla zahájena roku 2001.
  • Zlaté věže – Dvě obří zlaté skleněné věže z roku 1998 lemují vchod k prezidentskému paláci.
  • Palác umění Šabyt – Jinak zvaný „Psí miska“, jejíž tvar nápadně připomíná. Postaven byl v roce 2009.
  • Koncertní sál – Tři koncertní sály hostí představení klasické hudby či tance. V návrhu budovy dokončené v roce 2009 se italští architekti inspirovali okvětními lístky růže.

Národní park Altyn-Emel

Národním parkem Altyn-Emel jsem bohužel jen projížděl, ačkoli je velkou přírodní zajímavostí. Vyjma hlavní tahy se nelze po území parku dopravovat jinak než terénním vozem, kterých ne vždy bývá k pronájmu dostatek. Výchozím místem je vesnička Basshi, kde je třeba se registrovat a zakoupit vstup. Můžete se tu také poptat po vozu s řidičem. Za návštěvu stojí hlavně dvě místa. Zpívající duna, tedy navátý písčitý pás, který ve spolupráci zrn písku a větru vydává hlasité dunivé zvuky. A skalnaté kopce Aktau a Katutau, které ohromují svou pestrobarevnou škálou sedimentů.


Co ještě vidět v Kazachstánu

Kazachstán je rozlehlá země obrovských vzdáleností, a tak se cestovní itinerář e většinou soustředí na místa v dosahu dvou nejvýznamnějších měst. Za zmínku a návštěvu ale stojí i některé další lokace:

  • Altaj – Pohoří na rozhraní čtyř států, a to Kazachstánu, Ruska, Číny a Mongolska, oblíbené mezi horolezci i vodáky.
  • Sarjarka – Oblast jezer, močálů a stepí na severu země, západně od Astany, zapsaná na Seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se kolem jezer Korgalzhyn a Naurzum v Kazašské pahorkatině.
  • Turkestán a mauzoleum Chodži Ahmeda Jásavího – Prý jedna z nejkrásnějších staveb v zemi a památka UNESCO z přelomu 14. a 15. století. Turkestán se řadí mezi nejstarší města v Kazachstánu.
  • Aralské jezero – Slané jezero na hranici Kazachstánu a Uzbekistánu postupně vysychá, což je dědictví zavlažovacích plánů z dob Sovětského svazu. Cestovatele dnes lákají třeba výjevy rezavých lodí v krajině měnící se v poušť. Kazachstán se však pokouší o záchranu vodní plochy.

Nepokoje 2022

V lednu roku 2022 se Kazaši vydali protestovat do ulic proti zdražení pohonných hmot, zejména LPG, které je v zemi dominujícím palivem. Odpovědí na zprvu nenásilné protesty byla vlna zatýkání a situace se brzy zvrtla v masivní nepokoje namířené proti vládě, v té době ještě hodně propojené s první hlavou státu Nursultanem Nazarbajevem. Současný prezident Kasym-Žomart Tokajev vyhlásil v zemi výjimečný stav a povolil do demonstrantů střílet ostrými náboji. O pomoc navíc požádal postsovětskou Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, a do Kazachstánu tak napochodovaly mírové jednotky ze spřátelených zemí, zejména z Ruska. Dvoutýdenní události si vyžádaly více než dvě stě obětí.