Nemůžu, nedokážu vybrat to nejlepší ze země, kterou už dvanáct let objevuju. Na co se zaměřit? Na místa? Na zážitky? Na lidi? Co takhle na íránskou duši? Přece jenom, i přes úchvatné památky a nádhernou přírodu jsou to obyvatelé Íránu a jejich duše, co mě už roky přivádí zpátky. Írán je mozaika. Obrovská a komplexní skládačka s kousky, které do sebe někdy zapadnou jen tehdy, když silněji zatlačíte. Je tu ale mnohé, co více než osmdesátimilionovou populaci spojuje, a to napříč etnickými skupinami i společenskými a ekonomickými vrstvami.
1) Národní hrdost
Mnoho Íránců nadává na režim, na vládu, na ekonomiku, na jiné Íránce, na islám, na jiná etnika. Mohou nenávidět jednotlivé aspekty země, v jaké žijí, ale milují Írán jako koncept. Írán, historická země Árjanam, pradávných Árjů/Íránců, kteří sem přišli před tisíciletími a založili první městské státy a celky. Íránci o sobě vědí, že jsou dědici pěti tisíc let kultury a civilizace, a proto musí nosit hlavu vzhůru a být na to hrdí. Všechno jednou skončí, ale Írán přetrvá. Překonal totiž zatím všechno, co se přes něj převalilo.
2) Zeleň jako magnet
Dvě třetiny země tvoří pouště a pustiny, se kterými obyvatelé této části světa sváděli věčný boj. Stavěli desítky kilometrů a stovky metrů zahloubené kanály, které přiváděly vodu do jejich měst a na jejich pole. A také do jejich zahrad. Perské zahrady jsou pojem, který dodnes symbolizuje kultivovanost, nádheru a eleganci. Uprostřed pustin hliněné stěny ukrývají stromy, květiny a ledovou vodu. Není divu, že perské slovo firdaus je základem pro anglické slovo paradise, ráj.
3) Spiritualita svatyní
Ší’itský islám, který je íránským státním náboženstvím, je světem svatyní. Ty nejmenší jsou jen malinká mauzolea v zástavbách bázárů, ty největší jsou kolosy zabírající obrovské plochy. Pro mnoho Íránců jsou svatyně místem samozřejmého a neoddiskutovatelného kultu, ale pro jiné jsou místem spirituálního zastavení a odpočinku. Vídáme v nich i mladé dívky, které po městech pobíhají v džínách a se svěšenými šátky, jak v klidu a o samotě rozjímají s neuměle nasazenými čádory. Svatyně zde nejsou jen o náboženství, ale také o duchovnu a individuální spiritualitě.
4) Čaj, cukr a politika
Národním nápojem země je černý čaj. A ideálně velmi slazený a silný. K němu musí být oříšek či drobná sladkost a nad čajem samozřejmě také i kvalitní rozhovor. Nejlépe o politice a o současných tématech. To Íránci milují. Vyptávají se, dohadují, diskutují a překřikují. A u toho donekonečna pijí čaj, který si dolévají ze samovarů, kterým zásoby nikdy nekončí.
5) Pohostinnost
Cestování po Íránu je cestování po světě mnoha tváří. Moderní butiky a bulváry Teheránu nemají nic společného s hliněnými domy venkova. Stejně tak mladí lidé v západním oblečení, které se čím dále tím více vzdaluje předpisům Islámské republiky Írán, mohou mít jen málo společných témat s hluboce věřícími a mnohdy i vládě oddanými obyvateli chudších oblastí. Některé hodnoty spolu ale sdílejí i navenek. Pro nás cestovatele je to zejména pohostinnost a láska k cizincům, pro které jsou vždy otevřené dveře a jídlo na stole.
