Z Kašmíru do Ladáku aneb Brána do opravdové Indie
K Indii jsem měla respekt. Nemám totiž ráda hluk a místa s mnoha lidmi. Moje bláznivá jízda nejlidnatější zemí na planetě tak začíná nesměle na jejím severu, kde věřím, že naleznu krásnou přírodu, klid a připravím se na cestu do té „pravé“ Indie.
Z Paňdžábu do Kašmíru
Nezdržujeme se tu dlouho a z rušného města míříme na sever do hor. Ráz krajiny se mění a my pozorujeme, jak postupně mizí sikhské svatyně a nahrazují je hinduistické chrámy, které nakonec vystřídají mešity. Po dvou dnech naprosto šílené jízdy se ocitáme u slavného jezera Dal a těšíme se, že si konečně odpočineme. Cesta nám dala pořádně zabrat. Vše začalo ještě v Paňdžábu, kde do nás v dopravní zácpě naboural povoz tažený koněm, a smůla se s námi táhla vlastně celou cestu. Kvůli uzavírkám a extrémně hustému provozu jsme velkou část cesty strávili v kolonách. Oproti Pákistánu se s námi v Indii většinou nikdo nemaže. Indové mají zkrátka ostré lokty, řídí bezohledně a já se pomalu, ale jistě smiřuji s tím, že moje milované auto se mění z expedičního vozu na škatuli na kolečkách, ze všech stran otlučenou.
Klenot v koruně Kašmíru
Jezero Dal se rozkládá v nadmořské výšce 1583 metrů a někdy se mu přezdívá „klenot v koruně Kašmíru“ nebo také „jezero květin“. Díky horské poloze kolem něj panuje i přes léto poměrně příjemné klima. Možná i proto si tuto oblast oblíbili britští koloniální úředníci. Omezení stavby domů v Kašmírském údolí tehdy obešli tím, že si přímo na jezeře nechali vybudovat honosné hausbóty ve viktoriánském stylu. Mnohdy se jednalo o opravdové plovoucí paláce bohatě zdobené vyřezávanými ornamenty a hýřící přepychem. Nesměly chybět křišťálové lustry, obložení z cedrového dřeva a kašmírské koberce. Dnes se jich na jezeře houpe asi tisíc a většina z nich slouží jako hotýlky.
Ztracená romantika
Přijíždíme sem plni ideálů a očekávání. Dokonce máme už dopředu domluvené ubytování. Jeden známý mi doporučil jistého pana Mohammeda, který pronajímá svůj hausbót turistům. Sraz s ním máme na břehu jezera u mola číslo 9. Jen co opustíme naše auto, se moje romantická představa o tichém jezeře porostlém lotosy s plujícími barevnými lodičkami rozplývá jako pára nad hrncem. Ještě než k nám Mohammed stihne dojít, vrhne se na nás dav mužů všech věkových kategorií, kteří se nám snaží vnutit plavbu na jezeře, noc na hausbótu nebo šálu z kašmíru. Muži jsou neodbytní a za jejich prodejní taktiky by se nemusel stydět ani ten nejlstivější obchodník z tržiště v Egyptě nebo v Tunisku.
Ve zlaté kleci
Mohammed mává na svého známého se šikhárou a ukazuje nám, abychom si nastoupili. Šikháry stejně jako hausbóty neodmyslitelně patří k jezeru Dal. Tyhle štíhlé malované loďky se vyrábějí z cedrového dřeva a zajišťují dopravu po jezeře. Během plavby se Mohammed mezi řečí zmíní, že je dnes jeho hausbót obsazený, takže budeme spát jinde. Hausbót, kde nás lodník vysazuje, má stejně jako ty ostatní úžasnou zdobenou terasu a vypadá překrásně. Navíc na uvítanou dostaneme výborný kašmírský čaj, takže se rozhodneme nedělat potíže a změnu mu odsouhlasíme. Mohammed mi ještě slibuje, že nás večer vezme na vyjížďku lodí, kde uvidím, jak se vyrábějí tradiční kašmírské produkty, a budu si moct udělat pěkné fotografie. Pak už rychle mizí a my zůstáváme na hausbótu sami.
Jen co si trochu odpočineme, chceme vyrazit na plavbu po jezeře. Poprosím mladíka, který pracuje v kuchyni, aby nám zavolal někoho se šikhárou, a za chvíli vyrážíme. Na jezeře žije celá řada vodních ptáků a roste velké množství rostlin, kterým kralují půvabné růžové lotosy a bílé lekníny. Kromě toho tady funguje tzv. plovoucí trh. Prodejci na lodičkách přijíždějí přímo k nám a nabízejí své zboží. Prodávají ovoce, zeleninu, kašmírskou bižuterii, koberce, dřevěné vyřezávané výrobky, květiny, semínka, šafrán a kašmírové šály. Dokonce jsme viděli i plovoucí gril s masem nebo pána prodávajícího zmrzlinu. Jakkoliv to může znít poeticky, realita je docela jiná. Turistů není mnoho a kašmírští obchodníci si neberou žádné servítky. Mnozí z nich na slušné odmítnutí reagují nepřátelským způsobem a po několika takových zkušenostech začíná být velmi těžké udržet si optimistickou náladu. Do toho mi volá očividně rozzlobený Mohammed a s výčitkou v hlase se ptá, proč jsme si domluvili šikháru sami a nenechali to zařídit jeho.
Past na turisty
Po tomto hovoru s Mohammedem lituji, že jsem mu odsouhlasila večerní vyjížďku, ale už není cesty zpět. Nakonec je to ještě horší, než jsme si mysleli. Mohammed už se samozřejmě nikdy neukáže. Večer pro nás přijede chlapík, který nás doveze do továrny na výrobu koberců, kde nás očekávají jako váženou návštěvu. Než stihneme cokoliv říct, docela sympatický děda už má rozbalený asi šestý koberec a sahá po dalším. Když se mi ho konečně podaří zastavit v neúnavné prezentaci zboží, pochválím mu jeho skutečně nádherné koberce a s omluvou mu vysvětluji, že bohužel nic kupovat nebudeme. Mrzí mě, jak tady všichni zbytečně plýtváme časem. Děda překvapeně zírá a oponuje, že náš kamarád z Česka si koberec koupil. My se však nekompromisně zvedáme k odchodu. Už chceme, aby tahle nepříjemná situace byla za námi. A to ještě netuším, že na nás v hausbótu čeká jeden obchodník s bižuterií a druhý s kufrem plným kašmírových šátků.
Z Kašmíru do Ladáku a dál
Obohaceni o první pořádnou lekci se loučíme s jezerem Dal a z Kašmírského údolí šplháme do kopců. Krajina před mýma očima najednou vynahrazuje všechna zklamání předchozích dnů. Kašmír je zázračné místo, opravdová zahrada Himálaje. Takhle svěže zelené louky znám snad jen z Kavkazu. Štíty zdejších hor mi zase připomínají důvěrně známé Alpy a nádherné jehličnaté lesy a pasoucí se koně ta nejslavnější horská údolí v Kyrgyzstánu. Jak se blížíme do sedla Zodži, které spojuje Kašmír s Ladákem, zeleň se postupně vytrácí a my vyhlížíme první stúpy a ikonické modlitební praporky vlající ve větru.
V Ladáku překonáváme jedny z vůbec nejvýše položených silničních průsmyků na planetě. Touláme se mystickou krajinou, světem tajemných a moudrých mnichů, kteří možná znají odpovědi na otázky, které si lidstvo pokládá po staletí. Cesta přes hory není vždy jednoduchá. Bojujeme nejen s vysokou nadmořskou výškou, ale také s rozmary zdejšího počasí. Sever Indie zasáhly během monzunového období vydatné srážky následované záplavami a sesuvy půdy, které poškodily mosty, silnice, domy, odplavily auta a narušily dodávky elektřiny. Okolo stovky lidí zemřelo a tisíce osob byly evakuovány. Ve státě Himáčalpradéš, kam jsme se z Ladáku přesunuli, bylo zablokováno kvůli spadlému elektrickému vedení a poškozené infrastruktuře více než tisíc silnic. Sever Indie zůstal na několik týdnů odříznutý od zbytku země.
Malý Izrael na svazích Himálaje
Pokračovat dál na jih zatím není možné, a tak zůstáváme v malém himálajském městečku Kasol, které leží na březích řeky Párvatí v indickém státě Himáčalpradéš. Tohle příjemné místo uprostřed lesů bývá kvůli velkému množství izraelských batůžkářů označováno jako „Malý Izrael“. Městečko s uvolněnou atmosférou a bohatou hippie kulturou ukrývá řadu útulných kaváren, restaurace s izraelskou kuchyní a obchody s ručně pletenými svetry, lapači snů a s oblečením s psychedelickými motivy. Jako magnet přitahuje všechny, kteří hledají únik z materiálního světa, spojení s přírodou, dobrodružství a duchovní obnovu.
Kasol a Indie jako taková však lákají mladé cestovatele ještě z jednoho nevysloveného, ale velmi prostého důvodu. Tito lidé pokračují v odkazu Hippie stezky ze 70. a 80. let a stejně jako jejich předchůdci se během této bezstarostné jízdy rádi oddávají užívání drog, které jsou právě v Indii velmi snadno dostupné. Městečko Kasol slouží jako základna k oblíbenému treku do vesnice Malána, vyhlášené pěstováním marihuany a ruční výrobou hašiše.
Brána do Malány
Hašiš produkovaný z marihuanových polí v kopcích kolem vesnice Malána bývá označován jako „Malana cream“ a proslul jako ten vůbec nejlepší hašiš, který je možné v Indii získat. V minulosti byla pěší cesta z údolí Párvatí do Malány dlouhá 18 km a trvala dva až tři dny. Roku 2005 se však začala docela nedaleko vesnice stavět přehrada a společně s ní byla vybudována obslužná silnice, kterou protáhli ještě kousek nahoru směrem k Maláně. Silnice se klikatí skutečně nádhernou krajinou, které kralují až tři tisíce metrů vysoké kuželovité kopce porostlé bujnou zelení. I když už Malána není zdaleka tak izolovaná jako v minulosti, poslední část cesty se k ní stále chodí pěšky. Auto necháváme na okraji rozbahněné cesty, a protože prší, zastavujeme se v bezejmenné kavárničce naproti kovové konstrukci s nápisem „Way to Malana Village“, které nikdo neřekne jinak než „Brána do Malány“. Kavárnu zdobí poněkud bláznivá kombinace tibetských modlitebních praporků, lapačů snů a psychedelických obrazů. Oba mladíci z obsluhy kouří hašiš a pohupují se v rytmu monotónní elektronické hudby. Ze skromné nabídky si nakonec vybereme kávu a dvě čokoládové sušenky. Pozoruji padající kapky deště a nasávám atmosféru místa, kam přijíždějí lidé z celého světa s touhou získat nevšední zážitky, hluboké duchovní poznání i drogové zkušenosti. Po chvíli si k nám přisedne starší pán. Přichází z Malány a stejně jako většina jejích obyvatel i on má svoji plantáž s marihuanou. Konopí se v Maláně pěstuje po staletí a tradičně se využívalo k výrobě provazů, košíků a pantoflí. Ostatním plodinám se tady kvůli vysoké nadmořské výšce a strmým svahům příliš nedaří, takže kromě všudypřítomné marihuany tu nalezneme jen pár políček s bramborami a kukuřicí.
Svébytná kultura
Malána však není výjimečná pouze kvůli výrobě hašiše. Díky odlehlé poloze se zde vyvinula zvláštní struktura společnosti svázaná přísnými pravidly a spojená s vírou ve zdejší mocné božstvo nazývané Džamblu. Obyvatelé Malány jsou přesvědčeni, že jejich vesnice představuje nejstarší demokracii na světě, mají svůj vlastní soudní systém a nepovažují se za součást Indie. Lidé v Maláně hovoří jazykem kanáší, kterému nerozumí nikdo z okolí, a dokonce ani nepatří mezi indoíránské jazyky, které používá většina obyvatelstva v sousedství. O původu zdejších obyvatel existují různé legendy, jedna z nich praví, že se jedná o potomky vojáků Alexandra Velikého. Nic takového však nikdy nebylo potvrzeno. Malána má svůj vlastní unikátní kastovní systém, který se zcela liší od zbytku Indie. Označují sami sebe za vyvolený národ, veškeré ostatní lidi mimo vesnici pokládají za nižší kastu, a tím pádem za nedotknutelné. Jakýkoliv cizinec se jich tedy nesmí dotýkat a nesmí ani sahat na věci a domy ve vesnici.
Jako nedotknutelní
Déšť ustává a my se zvedáme k odchodu. Do Malány to není daleko, od hlavní silnice ji však odděluje kaňon stejnojmenné řeky. Musíme tedy nejprve sejít dolů k řece a teprve potom stoupáme po kameny dlážděné pěšině směrem k vesnici. Potkáváme místní s nůšemi na zádech, kteří nosí zboží do vesnice. Někteří na nás hledí s úsměvem, jiní poněkud nevraživě. Najdou se dokonce i tací, kteří na nás nepřátelsky pokřikují, abychom uhnuli na stranu, evidentně v obavě, abychom se náhodou při vyhýbání na úzkém chodníku vzájemně nedotkli. Poslušně uskakujeme.
Do řeči se s námi dává drobný děda v uváleném roztrhaném svetru z vlny. Vypadá jako skřítek z jiného světa. V rukách žmoulá kuličku hašiše, kterou se nám snaží prodat. Hašiš se v Maláně tradičně získává třením květenství čerstvých samičích rostlin konopí. Na dlaních a prstech při tom ulpívá pryskyřice – tzv. čaras, ze kterého se následně uválí malá kulička nebo váleček. Některé zdroje uvádějí, že v roce 2016 bylo tímto způsobem vyrobeno v Maláně přes 12 tisíc kilogramů hašiše. O kousek dál si povídáme s dvojicí mladíků pocházejících z Paňdžábu. V Maláně (respektive kousek nad ní) žijí tři roky. Varují nás, ať si dáváme opravdu pozor a v Maláně nesaháme na domy, především na chrámy, protože bychom mohli dostat pokutu. Vysvětlují, že ani v obchodě nám prodavač nikdy nepodá zboží do ruky, ale položí ho na pult. A skutečně. Když procházíme vesnicí, lidé nás upozorňují, ať nechodíme mimo hlavní ulice a nepřibližujeme se k domům. Zahlédneme i rukou napsané tabulky s nápisy „Do not touch“. Hrozí pokutou v přepočtu více než 1400 Kč.
Glamping pro chudé cestovatele
Vzhledem k tomu, že jako cizinci nesmíme v Maláně vstupovat do domů, nemůžeme se tady ani ubytovat. Zkoušíme jít do další vesnice. Cesta vede v prudkém svahu kolem nádherného vodopádu. Na mnoha místech ji lemují políčka s konopím, kterému se tady skutečné daří a dorůstá výšky až tří metrů. Z vesnice se vyklube jen pár domků roztroušených ve stráni, přenocovat tady není možné, a tak se otáčíme a vracíme zpět. Naštěstí se kousek nad Malánou nachází skupina kaváren poskytujících i ubytování. Otevřená je pouze jedna. Stojí přilepená na hraně strmého útesu a nabízí doslova božský výhled do údolí. Střechu a terasu zdobí barevné květináče s afrikány, růžemi a slunečnicemi, o které se majitelé kavárny pečlivě starají. Na první pohled to vypadá, že nás čeká glamping snů. O chvíli později však zjišťujeme, že se ve skutečnosti spí v boudě postavené z plechu s udusanou hlínou místo podlahy a umývá se studenou vodou z kbelíku. Pro naše potřeby to ale naprosto stačí. V noci teplota padá k šesti stupňům, nám je však pod dvěma tlustými dekami krásně teplo. Budíme se skvěle odpočatí do slunečného rána. Pomalu se loučíme s Malánou a přemýšlíme, co s vesnicí bude v budoucnu a čím se zdejší lidé budou živit, až indická vláda nechá vzhledem k protidrogové politice zničit všechny plantáže s marihuanou. A vlastně nakonec i začínáme rozumět místním, kteří neradi vidí turisty, již jsou jakousi každodenní připomínkou změn spojených s příchodem civilizace a moderního světa.
A o tomhle Indie je. Není to žádný naleštěný a vyumělkovaný skanzen, odkud si turista odveze fotky z dovolené, které mu budou všichni závidět. Indie je autentická, tajemná a opravdová, každý den člověka učí, chystá mu překvapení a uštědřuje lekce. Čím více se ji snažíte poznat a pochopit, tím více si uvědomujete, že o ní vlastně ještě nic nevíte. Pokud vás tohle neodradí, budete se sem rádi vracet.
Izrael & Indie: Hummus Trail
- Tradice turismu mezi izraelskou mládeží trvá od 70. let 20. století. Mnoho mladých Izraelců se vydává vstříc cestovatelským zážitkům po absolvování povinné vojenské služby (zhruba tři roky pro muže a dva roky pro ženy).
- Cesty trvají v průměru okolo šesti měsíců a zhruba 30 % mladých batůžkářů se vydává do Jižní a Střední Ameriky, zatímco zbylých 60 % putuje po tzv. Hummus Road (někdy také nazývané „Hummus Trail“), která zahrnuje populární destinace v Indii a jihovýchodní Asii.
- Na některých místech Indie Izraelci dokonce zaplavují turistickou scénu takovým způsobem, že místní návštěvníkům z Izraele přizpůsobují nabídku svých služeb. Například někteří zaměstnanci v hostelech mluví hebrejsky, restaurace poskytují šabatové jídlo a na místech jako Kasol, Puškar a Gokarna najdete spoustu nápisů v hebrejštině. V Kasolu byla dokonce postavena židovská modlitebna.
