Čínská komunita je v Thajsku početná a díky vstřícnosti Thajců dokáže své oslavy Nového roku pořádně rozproudit. Ve městech i na venkově, jídlem i tancem.
Je po deváté ráno a já projíždím ulicemi plnými zvědavých turistů i vyšňořených místních. Ve vzduchu tančí dým z grilovaných ryb, vůně rýže vařené v bambusu a také závan neznámých bylinek a mastiček, které cítím pokaždé, když z čínské apatyky vyjde zákazník. K vůním se přidává i kouř po odpálených petardách. A to se na pořádnou oslavu jen čeká. Přidám do kroku, ať nezmeškám hlavní doprovod tanečníků a bubeníků.
Oslava bez privilegií
Thajsko a Indonésie obývají největší čínské komunity ve světě. Zatímco v Thajsku je rozpětí dost vágní (sedm až deset milionů z celkového počtu 71,8 mil. obyvatel), v Indonésii žije oficiálně kolem 10 milionů Číňanů. Vysoký počet členů menšiny v zemi úsměvů jim však na rozdíl od Indonésie dlouho nepřinášel žádná privilegia. Svátek lunárního Nového roku zde byl až do roku 2021 běžný den, zatímco ve Vietnamu, v Singapuru, Malajsii, na Filipínách a v obou Korejích byl oficiálním svátkem.
Nejpočetnější národnostní komunita Číňanů to ale dokáže v Thajsku rozproudit tak, že máte pocit, jako by to byl jeden ze zdejších hlavních státních svátků. Hlavně v Bangkoku, Chiang Mai a na ostrově Phuket.
Nová práce, nová rodina
Začalo to byznysem. Jeden z prvních obchodníků v thajské Ayutthayi (Ajutthaji) byl původem z Číny a do dějin se zapsal jako král U-thong. Číňané začali migrovat do Thajska v hojném počtu hlavně v 18. století, kdy země byla pod vládou krále Taksina, také čínského imigranta. Většina pocházela z jihovýchodních regionů Guangdong (Kuang-tung) a Chaoshan (Čao-šan). Podmínky pro život se jim zamlouvaly. Ve výsledku jejich počet v letech 1825–1910 vyskočil z 230 000 na 792 000. Přistěhovalci byli hlavně muži, kteří hledali práci. Bezdětní, svobodní. Což už byl jen krok k thajsko-čínským svatbám. Čínsko-thajské vztahy ale nebyly vždy růžové. Když koncem 19. století čínští imigranti přešli z poctivého obchodování na obchod s opiem, Thajci zbystřili pozornost. V obavách před převzetím moci se pojistili tím, že za vlády krále Rámy I. si museli všichni imigranti změnit příjmení na thajská. Tlak ze strany Thajců pokračoval i ve 20. století. V 70. letech mělo již více než 90 procent čínských imigrantů thajské občanství.
Lepší než v Číně
Nejpočetnější čínská komunita žije v Bangkoku, čemuž odpovídá rozměr oslav. I sem se Číňané dostali díky obchodu. Přístav na řece Chao Phraya, konkrétně východní část Ratchawong, byl během vlády krále Rámy I. komerčním centrem. Jeho následovník v obchodu s čínskými partnery pokračoval a v roce 1891 dal postavit z přístavu i silnice. Dnes po jedné z nich, Yaowarat Road, která tvoří tepnu Chinatownu, projíždějí miliony turistů ročně.
Neznalé oko a ucho cestovatele to sice nepostřehne, ale v čínské čtvrti Bangkoku žije několik menšin: hainská (chajnanská), kantonská, Hokkien, Teochew a Hakka. Mnozí Číňané, kteří sem přijedou na dovolenou, rádi tráví čas na Yaowarat Road i proto, že k dodržování některých tradic se zde přistupuje ortodoxněji než v Číně. Průvody s bubny se konají právě hlavně na Yaowarat Road, méně pompézní oslavy se odehrávají i ve čtvrti Talad Noi, kterou jsem si v Bangkoku oblíbila i já pro její zmírněnou hektičnost. Pouličním uměním a architekturou v mnohém připomíná malajský Penang.
Oslavy v menších rozměrech se konají také na ulici Charoen Krung poblíž chrámu Wat Mangkon Kamalawat a Lengnoeiyi. Lidé se tu modlí nejen za štěstí do příchozího roku, ale mnozí žádají také o radu pomocí siem see – čínských hůlek štěstí. Stačí položit hůlkám a božstvům jednoduchou otázku a tajně doufat, že přijde jasná a jednoduchá odpověď.
Každá rodina to má jinak
Ať už je to pověrčivostí Thajců, nebo úctou k tradici, zdejší obyvatelé dodržují zvyky čínského Nového roku bez ohledu na to, zda mají předky z Číny, nebo ne. Týká se to hlavně tradice návštěvy chrámu během svátku. Ta je samozřejmostí, především chcete-li dopřát sobě i své rodině úspěšný rok a vzdát při tom úctu svým předkům. Starší i mladší generace čínské komunity si vybírají chrám podle toho, za co se chtějí nebo potřebují v daný moment pomodlit, protože každý chrám je sídlem jiného boha: dlouhověkosti, úspěchu, obchodu… Ve Warorotu v Chiang Mai sice chybějí čínské chrámy bangkockého kalibru, konají se zde však rovněž originální rituály. Například v nenápadné svatyni Kuang U nebo v chrámu Chiangmai Samakkee Charity Foundation na ulici Loi Kroh u blízkého nočního trhu.
Zachrání nás petardy
Svátek lunárního Nového roku trvá v Thajsku tři dny. Velké přípravy probíhají i za dveřmi domů. Úklid je skutečně důkladný, doslova „od podlahy“. Nikdo nechce vstoupit do nového roku se starou špínou a starými dluhy. Všechno se musí stihnout do začátku oslav. Kdo vezme do ruky koště či vysavač první den nového roku, ten si z domu vymete spolu s prachem i štěstí, tak praví tradice.
První den oslav do ulic vyběhnou tanečníci s maskami pro tanec draka i tanec lva. Po dělobuších a návštěvě chrámů (ideální rovnováha!) se rodiny vydají domů na hostinu wei lu (wej-lu), která je gestem úcty k předkům. Obědvá se u kulatého stolu, aby rodina držela i následující rok pohromadě. V celém domě a na stole nechybějí pomeranče, mandarinky a pomelo.
Další dva dny uslyšíte v thajských městech s čínskou komunitou hlavně petardy, večer ohňostroje. Já toho rána ve Warorotu uskakuji do otevřených obchodů s oblečením nebo kosmetikou každou chvíli. Pod nohama mi vybuchují petardy. Starší prodavačky si leknutím zakrývají ústa, mladší piští, nadskočí a skryjí se pod pulty v obchodě. Ulicemi se ze strany na stranu plíží obrovitánský barevný drak. Starší děti ho chtějí chytit za ocas, mladší se schovají za mámy.
Petardy během svátku nejsou jen hlučné výmysly rošťáků v kostýmech. Zvyk se traduje několik staletí: Číňané tehdy věřili, že hluk zažene zlé duchy. A ty na Nový rok v domě a na ulici nechtěl nikdo.
Vitální červená
Thajsko nemá problém přizpůsobit se. Během „našich“ Vánoc nákupní centra závodí o nejvyšší a nejnablýskanější strom. Během čínského Nového roku zase stavějí strom přání s červenými obálkami a podobiznou nastupujícího zvířete čínského horoskopu. Červené obálky hongbao (chung-pao) k oslavě patří jako naše dárky. Darují je hlavně rodiče dětem, prarodiče svobodným vnoučatům a jednu obálku si vyslouží i zaměstnanci od svého šéfa. Červená v čínské tradici přináší štěstí, radost a prosperitu. Je to typická barva oslav obecně, jelikož si ji Číňané spojují s vitální energií ohně. Důležité je, aby nikdo nepsal na obálky jméno červenou barvou. To by mohlo přivolat nemoc nebo smrt obdarovaného.
Barvám přikládají Číňané velký důraz. Proto pokud vás pozvou k sobě na hostinu wei lu, zapomeňte na naškrobenou košili. Bílou si totiž domácí spojují s pohřební ceremonií. Vyhněte se také tmavým barvám. Evokují zármutek. Podle starých čínských pověr byste se na Nový rok neměli s nikým pohádat, ale ani si umýt vlasy. Přináší to sice méně půvabu, ale odvrátíte tím smůlu v dalším roce.
Menu plné symbolů
Během Nového roku rodiny vaří plněné taštičky jiaozi (ťiao-c’). I zde hraje roli pověrčivost. Jídlo má totiž podobnou výslovnost jako fráze, která dává sbohem starému a vítá nové. Kdo by si tohle nepřál na přelomu roku?
Kromě patřičných červených ozdob a modlitebních rituálů patří k oslavám také sváteční jídla. Typickou pochoutkou jsou jarní závitky, které jsou smažené a jedí se první den. Číňané věří v symboliku jejich tvaru připomínajícího zlatou cihlu, která má přinést do nadcházejícího roku bohatství. Podle množství jarních závitků na pultech stánků ve Warorotu chtěla čínská komunita dopřát bohatství každému kolemjdoucímu.
U nás se jí ryba na Vánoce, v Thajsku na lunární Nový rok. Rodiny věří, že jim přinese hojnost ve všem. Podle zvyku se podává celá, ale po jídle je důležité nechat na tácku hlavu a ocas, aby se vytoužené hojnosti dostalo každému. Symboliku v jídle najdete také ve „lvích hlavách“ – typickém jídle, které se podává na Nový rok. Jedná se o vepřové kuličky, které připomínají lví hlavu, jeden z hlavních symbolů oslav. Delikatesa se ochucuje sezamovým olejem, zázvorem, vínem a cibulkou.
V ulicích Warorotu vidím na stolech i sušenky naskládané do pyramid. Slané vaječné sušenky se jedí hlavně během vítání nového roku. Stačí smíchat mouku, máslo, žloutky, sůl a kypřicí prášek. Jednoduchý recept, jednoduchá chuť. Víc jsem si prsty olizovala po rolkách, v nichž byl ananasový džem zabalen v máslovém těstu. No a ještě po smaženém knedlíčku gyoza, který provoněl všechny stánky kolem.
Bez ohňostrojů
Lunární Nový rok v Thajsku není jen o městské zábavě. Oslavy se konají i ve vysokohorských vesnicích na severu, například v kmeni Lisu, kde „Nový rok“ trvá i patnáct dní. Předkové kmene Lisu, podobně jako Bílí Karenové, mají původ v Číně. I když se za poslední roky mnozí rozhodli konvertovat na křesťany nebo protestanty, stále se řadí k animistům. Věří v sílu rostlin, zvířat a živlů. Sváteční červenou zde neznají. Prioritou je uctít předky a duchy lesa, kteří drží nad kmenem ochrannou ruku. Členové komunity si oblečou pestrobarevné šaty, ve kterých se tančí za doprovodu tradiční hudby. Bez ohňostrojů.
Čínský Nový rok se ve velkém slaví také na ostrově Phuket. Ten si sice vysloužil pověst party destinace, ale je to i domov čínské menšiny, která se zde usídlila díky těžbě cínu. Během lunárního Nového roku to hýří zejména na Dibuk Road, Thalang Road a Phang Nga Road. Ulice vyzdobené červenou nabízejí novoroční pochoutky, v doprovodu nechybí tradiční tanec draka a lva.
Já se ve Warorotu přidávám k dětem, které následují tanečníky dovnitř tržnice, kde se papírový drak vlní mezi sušenými houbami, oolong čajem a pulty se sušeným ovocem. Do hodiny úvodní průvod končí, pokračování bude až večer. S ozvěnami bubeníků v uších to vzdávám s čekáním na songthaew. A i když se blíží horké poledne, namířím si to zpátky do centra pěšky. V hlavě si promítám obrazy průvodu a tance, červený nádech Warorotu i chuť ananasových sušenek. Tak zase za rok!
