Na samém východě Filipín byste ho na mapě bez předchozí znalosti zřejmě přehlédli. „Jeden z mnoha místních ostrovů,“ řekli byste si nejspíš. A měli byste pravdu. Jen s jedním malým, zato však podstatným rozdílem. Po pár chvílích strávených na tomto nenápadném ostrůvku už odsud nikdy nebudete chtít odjet.
Na Siargau žije necelých sto tisíc obyvatel a hustota osídlení je až na pár výjimek velmi řídká. Zkušeností daná definice, již jsem si za mnoho let strávených v Asii vytvořil a která praví: „Čím méně lidí, tím lépe“, platí i tady beze zbytku. Kam jen dokážu z miniaturního letiště dohlédnout, jsou jen dlouhé zástupy kokosových palem, hustě naskládaných jedna vedle druhé.
Je pozdní odpoledne a po neúspěšném smlouvání s několika načuřenými řidiči tuk-tuků neochotně nasedám do turistického minibusu, který je podle všeho nejlevnějším způsobem, jak se dostat do městečka General Luna. Jelikož si před svými cestami v naprosté většině případů o cílové destinaci nic nezjišťuji, je tohle jediná užitečná informace, která se ke mně před cestou dostala. Ty ostatní, včetně toho, že bych si měl dopředu zajistit ubytování, protože se blíží Velikonoce, které tady, na silně katolických Filipínách, patří mezi největší svátky a při kterých je všude narváno, jsem úspěšně pustil z hlavy.
Slunce se pomalu začíná ukládat ke spánku a měkkými paprsky dopřává zaprášeným ulicím značně romantický nádech. Po pár neúspěšných pokusech o sehnání jakéhokoli ubytování neochotně zaplouvám do jednoho z malých krámků s telefony a kupuji si za pár korun místní SIM kartu. Původně jsem to sice neměl v plánu, civilizační detox s ubývajícím denním světlem a pomalu narůstající vnitřní panikou, která ve mně stále hlasitěji křičí „Kde jako budeš dneska spát?!“, nakonec raději odkládám na příště.
Jakmile se kouzelná krabička opět probouzí k životu, čeká tam na mě potěšující zpráva. „Dneska můžeš spát u nás v resortu, na poslední chvíli se nám uvolnil pokoj,“ píše mi Slovenka Saša, která nějakým záhadným způsobem vytušila průšvih, do kterého jsem se pomalu, ale jistě začínal řítit. Sašu jsem nikdy předtím osobně neviděl. Shodou okolností je kolegyní mé kamarádky a tady, na ostrově, už mnoho let žije. Po pár obligátních uštěpačných poznámkách typu „vždyť jsem ti říkala, že bude všechno plné“ přichází ještě obligátnější otázka: „Kde máš boty?“ S protáhlým úsměvem jen pokrčím rameny. Oběma nám je v tu chvíli jasné, že si asi budeme rozumět.
Úplně jiný šmrnc
„Žiju tu už sedm roků, ale nikdy jsem se nerozhodla se sem přestěhovat,“ vysvětluje mi Saša o pár chvil později. „Prostě jsem přišla a už jsem nikdy neodešla,“ culí se od ucha k uchu. Za ty roky jí ostrov a jeho obyvatelé přirostli k srdci a Siargao se stalo jejím druhým domovem. Po rozlehlé zahradě nejraději chodí bez bot a místo auta se místním provozem proplétá jak jinak než na motorce.
Vyrážíme společně do ulic a kličkujeme mezi zástupy typických modrých tuk-tuků, kterým tu nikdo neřekne jinak než tricykl, tedy tříkolka. Nechce se mi věřit, že ještě donedávna byla General Luna nevelkou rybářskou vesničkou, která se od těch ostatních prakticky neodlišovala. S rozvojem turismu však úzké uličky ožily a na pomyslný klid, tak typický pro zbytek ostrova, tu člověk rovnou může zapomenout.
„Co tě na Siargau baví ze všeho nejvíc?“ ptám se své průvodkyně a na odpověď nemusím dlouho čekat. „Mentalita místních lidí a způsob, jakým přistupují k životu,“ odpovídá Saša rozhodně. „Život je tu ve všem jiný než na Slovensku. Tady se lidi vážně nestresují tím, co bude zítra, a to dává životu úplně jiný šmrnc. Žijí prostě tady a teď, tak se od nich učím,“ říká bez rozmyslu. Když ji o pár okamžiků později pozoruji, jak na místním tržišti smlouvá plynnou filipínštinou cenu naší večeře, musím nestranně říct, že jí tohle studium jde podle všeho na výbornou.
Tato dá se říct životní filozofie přitom byla před necelými dvěma lety vystavena kruté zkoušce. Šestnáctého prosince 2021, nedlouho po znovuotevření země po celosvětové pandemii covidu, se život na ostrově prakticky zastavil. Ostrov zasáhl tajfun Odette, při kterém byla velká část ostrova prakticky srovnaná se zemí a mnoho lidí přišlo o střechu nad hlavou. Ničivou přírodní katastrofu nevídaných rozměrů sice dodnes připomínají občasné polorozpadlé ruiny domů, hotelů a restaurací, na přívětivých výrazech místních obyvatel byste však hledali následky jeho řádění marně.
Droga jménem surfing
Početnou část návštěvníků ostrova tvoří, kromě klasických turistů, také surfaři. V 80. letech totiž při cestování za svým milovaným sportem objevili místní vlnu, nazvanou podle sousedící vesničky Cloud 9. Resort, ve kterém Saša pracuje, leží poblíž, a i když tu tahle sympatická Slovenka nežije sama a stará se o pětiletou dceru Malíu, surfing byl a stále je hlavním důvodem, proč odsud nikdy neodešla. „Surfing je pro mě prioritou číslo jedna,“ říká skoro bez rozmyslu. „Vážně, a co tvoje dcera?“ vracím úder. „Tu miluji a udělala bych pro ni všechno na světě. Bez surfování bych ale žít nemohla,“ nedá se.
Přilehlé pláže jsou plné půjčoven prken nejrůznějších tvarů a velikostí a ve vodě se to dnes, o čtyřicet let později, hemží nadšenci všech věkových i výkonnostních kategorií. Vln je tu spousta a ty nejoblíbenější, respektive nejsnáze dostupné, na první pohled působí jako mraveniště. Prkna létají vzduchem a všudypřítomný mumraj mě začíná mírně zneklidňovat. „Neboj, zítra tě vezmu někam, kde si to užiješ,“ vytuší Saša a rychle zahání mé sílící obavy.
Na rovinu říkám, že jsem nikdy nebyl ranní ptáče. Celý koncept brzkého vstávání mi naopak přišel lehce zvrácený a tak trochu nesmyslný. Jak ale říká jedno moudré pořekadlo: „Člověk míní, život mění.“ Od té doby, co jsem i já propadl kráse tohoto sportu, patřím k jedincům, kteří rádi večer oželí pár piv výměnou za možnost vstát z postele před východem slunce. Časně ráno jsou totiž podmínky pro surfování nejlepší.
Sraz v maličkém přístavu máme další den před pátou ráno. Černočerná tma zatím jenom velmi neochotně předává žezlo nadcházejícímu dni a všude kolem nás panuje skoro až stoický klid. Nikde nikdo, vodní hladina je křišťálově čistá, prakticky bez větru a poklidnou atmosféru narušuje jenom monotónní zvuk našeho dvoutaktního motoru. Když o necelou půlhodinu později kotvíme u nenápadného skalního výběžku, sluneční kotouč poprvé ohlašuje příchod nového dne.
Celé osazenstvo lodi, čítající tři surfaře a jednoho kapitána, nadšeně skáče do vody vstříc takřka dokonalým podmínkám. Činíme tak i každý další den a ve vodě trávíme tolik času, na kolik nám jenom vystačí energie. Všechno ostatní jde v tu chvíli stranou. Jestli někde na sto procent platí rčení „tady a teď“, je to právě při surfingu. Mohl bych se o tom klidně rozplývat dalších mnoho odstavců, shrnu to však stručně. Ta usměvavá holka, která mi před pár měsíci na indonéském Lomboku poprvé řekla o tomhle skrytém surfařském ráji, měla pravdu.
Sytě zelené království
První den, kdy nenařizuji budíka na časnou ranní hodinu, přichází třináctý den mého pobytu na ostrově. Tělo tou dobou už dávno křičí únavou. Za normálních okolností bych si odpočinek naordinoval zhruba o týden dřív, se svými silnými sklony k závislostem jsem ale dokázal tvrdohlavě odolávat sílícímu vnitřnímu hlasu o dost déle, než by bylo zdrávo. Jsem sice plný endorfinů, hrnek v ruce už ale skoro neudržím.
Sedám na motorku a vydávám se alespoň trochu poznat ostrov, ze kterého jsem zatím viděl jenom zhruba dva čtvereční kilometry po cestě z mého ubytování do přístavu. Ukrajuji první metry po jediné cestě, vedoucí kolem dokola celého ostrova, a oddávám se do náručí sytě zeleného království, rozléhajícího se, kam jen oko dohlédne. V nepravidelných intervalech zastavuji na náhodných místech kolem cesty. Na nenápadné vyhlídce na kopci, v zapadlé vesničce o pár staveních nebo na liduprázdné pláži s až nezdravě průzračnou vodou a oslnivě bílým pískem. Kdyby existovala univerzálně platná definice tropického ráje, ostrov Siargao by ji bez problémů naplňoval.
Turistické atrakce mě nikdy moc nelákaly a tady, na ostrově, jich naštěstí ani moc není. Jednu takovou, dost možná tu nejznámější, však po cestě míjím, a rozhodnu se tedy pro krátkou zastávku. Pláž Magpupungko, na rozdíl od všech ostatních, na kterých jsem dnes byl, praská ve švech. Důvodem však není pláž samotná, ale nedaleké stejnojmenné kamenné bazény. Během odlivu je tu oceán každý den odkrývá a bazény se rychle plní. Ne však vodou, která dvakrát za den ustupuje zpátky, nýbrž lidmi dychtícími tuto netradiční atrakci vyzkoušet. Jeden přes druhého skáčou do tyrkysově průzračné vody, všechno si fotí, a byť je podstatná většina účastníků této bizarní scenerie pro jistotu navlečena do oranžových plovacích vest, na vše i tak raději dohlíží několik plavčíků.
Netypická veselka
Poznáváním ostrova trávím i několik nadcházejících dnů, vše se mi ale děje tak nějak nahodile. Zatímco si jednoho nedělního dopoledne vykračuji kolem honosného kostela uprostřed městečka, zatahá mě najednou jeden z chlapíků za ruku. „Pojď, to musíš vidět,“ vleče mě nevybíravě s sebou, a byť se mu snažím vysmeknout, najednou jsem uvnitř. To, že jsou Filipínci silně věřícími lidmi, vím už z minulé návštěvy této ostrovní země, i tak je ale na můj vkus dnes uvnitř nějak moc rušno.
Onen chlapík, kterého jsem se ani nestačil zeptat na jméno, mi rychle vysvětluje, že se tu dnes koná vážená událost, svatba. „Máš štěstí, takové svatby tu máme jenom jednou za pár měsíců, je to naše specialita,“ vysvětluje mi. Rozlehlý svatostánek je zaplněn do posledního místa a o moc víc budoucích novomanželů by se sem nejspíš nevešlo.
Podobné hromadné svatby, kterých se účastní klidně i několik desítek novomanželů, jsou prý sponzorovány vládou a charitativními organizacemi a svatebčanům šetří jak čas, tak peníze. Tomu říkám efektivita v pravém slova smyslu. Po splnění všech náležitostí, proslovech a společném focení se novomanželé rozcházejí zpět do svých domovů. Svatební oslavy se už totiž konají samostatně, v úzkém rodinném kruhu společně s přáteli.
Krvavá kratochvíle místních
Jelikož je dnes neděle, rušno je i na dalším, trochu netradičním místě. Důvod je však o poznání méně bohulibý, na řadu totiž přicházejí kohoutí zápasy, nejoblíbenější kratochvíle místních mužů. Sedám na motorku za usměvavého místňáka Marka a společně vyrážíme kousek za město do nedaleké arény.
Vstupujeme společně dovnitř, a zatímco Mark je tu podle všeho jako doma, já se ve všem tom povyku snažím rozkoukat. Začíná nekonečné dohadování, zkoušení a přeměřování kohoutů a domlouvání výše sázky. Ani jeden z potenciálních protivníků nechce nic podcenit, přece jenom půjde, bez nadsázky řečeno, o souboj na kohoutí život nebo smrt, a hrát se navíc bude o pořádný balík peněz.
„Tak kolik si vsadíš?“ ptá se mě zničehonic s potutelným úsměvem Mark, zatímco jeho opeřenci právě připevňují na pařát deseticentimetrovou ostrou břitvu. „Tak třeba 500 pesos,“ nenechám se zaskočit, a i když jsem to ještě před minutou neměl v plánu, vkládám do banku v přepočtu asi dvě stovky, průměrný plat místních na dva dny. „Solidní sázka. Kohout sice dneska bude bojovat úplně poprvé, ale věřím, že je připraven,“ neskrývá optimismus můj dnešní průvodce.
Zatímco Mark odpočítává poslední minuty před vytouženým soubojem, já si hledám místo nahoře na tribuně mezi rozvášněným davem. O tom, že tahle krvavá tradice má na Filipínách dlouhou historii, jejíž počátky sahají hluboko do předkoloniální éry, ani na chvíli nepochybuji. Ve vzduchu je cítit enormní vzrušení všech zúčastněných, a i když ani za mák nechápu, jak sázení na zápasy vlastně funguje, všude kolem mě vzduchem létají bankovky nejrůznějších hodnot.
Na řadu konečně přichází Mark se svým opeřencem. Diváci na tribunách, ostatně jako už dneska mnohokrát, prakticky šílí. „Máš vsazeno?“ ptá se mě nadšeně chlapík po mé pravici. „Jasně, Mark je můj kámoš,“ odpovídám pohotově. „Vážně, tak to si na něj taky vsadím,“ uchechtne se.
Zápas netrvá ani minutu a je hotovo. „Dneska jsem měl smůlu, kohout bojoval statečně, udělal ale jednu velkou chybu, která ho stála život,“ hodnotí po zápase Mark počínání svého svěřence. To, že jsem právě přišel o peníze, mi nevadí, spíš je mi líto ztraceného kohoutího života. Utěšuji se alespoň tím, že tradice, jakkoli nesmyslné, jsou holt tradicemi. Můžu si o nich myslet cokoli, nic na nich však nezměním.
Splněný sen
Dvouhodinová návštěva našlapané arény ze mě vycucala i poslední zbytky energie, a rád proto přijímám pozvání Jonathana, majitele skromného ubytování, kde trávím poslední dva týdny. Na kopci za městem vybudoval kozí farmu a idyličtější místo si pro ni snad ani nemohl vybrat. „Mým snem odjakživa bylo mít vlastní kozí farmu, buď na pláži, nebo na ostrově. Nakonec se mi ji podařilo postavit právě tady, na Siargau,“ vysvětluje mi hned zkraje.
Když tu před necelým rokem začínal, nebyla tu elektřina, voda, kozy ani cokoliv jiného. Jenom džungle. Od té doby tu Jonathan společně s několika pomocníky vybudoval tři prostorné přístřešky, ve kterých v současnosti chovají celkem 55 zvířat.
Mezi nimi i několik nedávno narozených kůzlat. „Tohle je Herkules, jsou mu skoro dva měsíce,“ říká hrdý majitel a ukazuje na roztomilé kůzlátko. „Měsíc a týden, šéfe,“ opravuje ho jeho pomocník Don Don. „No jo, máš pravdu,“ nebrání se usměvavý Filipínec a dodává: „Myšlenkou celé naší farmy je nabídnout tady, na Siargau, dostupné kozí maso za rozumnou cenu. Vepřové je velmi drahé a roste i cena ryb,“ vysvětluje. „Máme před sebou ještě dlouhou cestu, ale když jsme se do toho jednou pustili, tak to zvládneme,“ uzavírá odhodlaně.
Slunce se pomalu začíná ukládat ke spánku a já po necelých třech týdnech plných roztodivných zážitků sedám na pahýl stromu a přemítám, co všechno jsem na tomhle ostrově zažil. Z mého zamyšlení mě čas od času vyruší kolující sklenka rumu, kterou bych se neodvážil odmítnout, ani kdybych chtěl. Pohostinnosti místních nemám ve zvyku odporovat nikde na světě, tenhle rum je navíc vlastně docela chutný.
Vzpomínám na moudrá slova, která mi před pár dny při večeři říkala Saša: „Život tady mě naučil žít v přítomnosti, mít k věcem pozitivnější přístup. Zjistila jsem, že když se budu nad věcmi stresovat nebo si nad nimi lámat hlavu, vůbec v ničem mi to nepomůže.“ Pozvedám další číši plnou zlatavého moku a vzdávám hold tomuto magickému místu. I kdyby mé letadlo zítra mělo zpoždění nebo, nedej bože, vůbec neodletělo, bylo by mi to vlastně úplně jedno.
