Zlatokopecké vesnice Tchaj-wanu vás okouzlí svojí malebností i historií
Vždycky mě přitahovaly mystické destinace. Se svými fantaskními čajovnami, úzkými uličkami plnými exoticky vypadajících pochutin a do noci zářícími lucernami naplňuje vesnice Chiu-fen do puntíku mou představu kouzelného místa, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele.
Na svou první návštěvu však nikdy nezapomenu. Při mé první cestě na Tchaj-wan mě autobus vysadil u úzkého vchodu do bludiště plného fascinujících trhů, starých domů, magických luceren a usmívajících se domorodců. V té době byl tchajwanský turismus ještě v plenkách, a tak jsem měl vesnici jen sám pro sebe. Chiu-fen (Jiufen) mě během dvouhodinové návštěvy doslova uhranul! Prostě láska na první pohled. Když padla tma, rozhodl jsem se vystoupat na blízkou horu Ťi-lung-šan (Keelungshan).
O několik tisíc strmých schodů později stojím na jejím nevelkém vrcholku, v hlubinách pod nohama temně hučí vlny oceánu, nad hlavou svítí miliony hvězd a 30 kilometrů daleko do noci září světla hlavního města Tchaj-pej. Je to fascinující pohled, umocněný navíc pocitem, že jsem zde úplně sám. Vždyť kdo by se v takovou hodinu dobrovolně trmácel na takový kopec?! Od moře se postupně začíná zvedat lehký opar, a tak rychle nafotit tu nádheru a honem do spacáku.
Na vrcholku Ťi-lung-šan stojí malý altánek — naprosto ideální místo k zavěšení hamaky a přečkání noci. Začíná foukat, ale ve spacáku je příjemné teplo. Pomalu usínám a mou poslední myšlenkou je věta z informační tabule na vyhlídce: „Když vrchol hory Ťi-lung-šan olíznou první mraky, pak je velká pravděpodobnost, že se na její sytě zelené svahy do hodiny snese déšť.“ O dvě hodiny později se budím promrzlý na kost. Spacák připomíná nacucanou houbičku na nádobí a čelovka dosvítí maximálně na špičku nosu. Jsem v mlze tak husté, že by ji ani ten nejostřejší nůž neprořízl. Narychlo balím mokré věci a po kluzkých schodech utíkám nazpět do Chiu-fenu. O půlnoci se však svítí jen v pár oknech a všechny dveře jsou zavřeny. Když už uvažuji, že nezbude nic jiného než zaklepat na nejbližší obydlí a poprosit o pomoc, hustou mlhu proříznou světla posledního nočního autobusu a řidič notně pobavený mým neutěšeným vzhledem mě nakonec ve tři ráno vysazuje před hotelem v hlavním městě.
Devět rodin
Od mé první návštěvy se toho hodně změnilo, Tchaj-pej se stala mým domovem a oblast severního pobřeží ostrova jsem měl možnost navštívit více než stokrát. A i přes množství turistů a ne vždy ideální počasí patří Chiu-fen stále na pomyslný vrchol žebříčku nejhezčích míst na Tchaj-wanu. Tato přímořská vesnička je vzdálená pouhou hodinu jízdy z hlavního města, ale sotva za zády necháte poslední mrakodrapy moderního velkoměsta, objeví se břehy Východočínského moře a úzká silnička začne stoupat klikatými serpentinami směrem k sytě zeleným vrcholkům pobřežních hor. V ten okamžik získáte pocit, že se blížíte k výjimečnému místu. Ne nadarmo místní obyvatelé říkají, že v Chiu-fenu se člověk může opít nikoli alkoholem, ale jen pouhým pohledem na nekonečné vody oceánu na obzoru a mraky líně se převalující v okolních kopcích.
Čínské pojmenování Chiu-fen lze přeložit jako „Devět rodin“ a skvěle vystihuje velikost osady před tím, než v jejím okolí Japonci začali ve velkém dobývat zlato. S masivním rozvojem těžby lákavého kovu se na konci 19. století jak lusknutím prstů stalo z relativně poklidné vísky prosperující hornické město, o jehož významnosti svědčí i tehdejší pojmenování „asijské San Francisco“. Hezkou připomínkou období japonské okupace trvající až do roku 1945 jsou tradičně zařízené hostince rjokan a další historické budovy, které lze v okolí spatřit. Mezi bujnou zelení visící ze staveb naskládaných v kopcích jako kostičky lega při troše pozornosti najdete i tradiční japonské tašky kawara, které zdobí ikonické zakřivené střechy domů nebo tři šintoistické chrámy. Zlatý věk Chiu-fenu trval ale jen krátkou dobu. Po druhé světové válce bylo Japonsko zbaveno svých kolonií, takže těžební průmysl ve městě chřadl. A když byl důl v 70. letech 20. století nadobro uzavřen, Chiu-fen upadl v zapomnění.
Pak ale nastala změna: kombinace slavné a zároveň melancholické minulosti a pestrého kulturního dědictví posloužila jako inspirace pro dvě mistrovská kulturní díla. Prvním z nich byl film Město smutku (1989) režiséra Chou Siao-siena, který se zabýval bouřlivými roky po ukončení japonské okupace a jako kulisu použil právě charakteristickou scenerii Chiu-fenu. Stal se hitem a podpořil domácí turistiku Tchajwanců, kteří se chtěli znovu setkat se svou ztracenou historií. V roce 2001 se magické uličky tchajwanské vísky objevily v díle mezinárodně uznávaného mistra filmového umění jménem Hajajo Mijazaki, a to v jeho slavném anime Cesta do fantazie (v angličtině Spirited Away), což povzbudilo japonské i zahraniční turisty k účasti na této nově objevené kulturní zlaté horečce a v mnoha ohledech pomohlo vrátit městu zlatavý lesk.
Stačí se jen na chvíli vydat do jeho úzkých uliček a člověk si hned připadá jako v Babylonu. Povykování místních prodejců zaniká ve směsici jazyků nadšených návštěvníků z celého světa, nejčastěji pak těch z blízkého Japonska a Jižní Koreje. Japonský režisér Mijakazi nikdy přímo nepřiznal, že by mu byl Chiu-fen inspirací, ale mnozí si spojují nápadný vzhled vesnice s prostředím ve filmu. Ten vypráví příběh malé Čihiro, která uvízne ve světě duchů a musí zachránit své rodiče před strašnou kletbou.
Kouzlo v uličkách
Rodiče Čihiro byli přeměněni v párek prasat jako trest za hamižnost poté, co snědli pokrmy určené pro obyvatele fantastického světa. A mnoho z těchto pochoutek najdete i na ulici Jišan. Ačkoli sem lahodné občerstvení přitahuje davy lidí po celý den, ulice nejvíce ožívá se západem slunce. Noční doba vnáší do tohoto místa jinou atmosféru – vesnice získává tajemnější půvab, jako byste zde mohli potkat duchy, kteří sem přišli na noční svačinu. Horká pára se mísí se světlem zářících luceren. Podél trhu klikatícího se centrem Chiu-fenu láká návštěvníky extravagantní nabídka: smažené tofu, kuličky ze sladkých brambor, taro (hlízy kolokázie jedlé) naložené v hustém sirupu, tchajwanské klobásky na špejli, zmrzlinové rolky s arašídy, vepřové knedlíčky a nekonečné množství nudlových variací.
Aby zachránila svoje rodiče, Čihiro se dohodne, že bude pracovat v červených lázních připomínajících mohutný samurajský hrad. A stejně tak i Chiu-fen korunuje zlaté světlo linoucí se ne z citadely, ale z velkolepé čajovny Amei. Tento sto let starý podnik sídlí v přestavěné kovárně a je asi nejsilnějším spojením města s Cestou do fantazie. Zdobená architektura japonské budovy je velmi podobná lázním, kam si duchové chodí odpočinout a které jsou hlavním dějištěm filmu.
I dnes je v čajovně plno a obsluha se má co ohánět. Podobně jako desítky dalších turistů ani já se zde při každé návštěvě neopomenu zastavit na hřejivý tchajwanský čaj oolong doplněný o tradiční sladkosti, jako jsou koláčky z fazolí mungo. Poklidné popíjení zlatavého moku ve spojení s výhledy na poklidné moře na obzoru prostě nemá chybu a není divu, že podobně jako dívka Čihiro při pobytu v lázních postupně zapomínala na svoji identitu, i návštěvníkům zdejších čajoven se občas stane, že zapomenou na čas a ujede jim autobus domů. Navzdory enormnímu přílivu turistů si tato horská vesnice zachovala všechna svá kouzla.
Zlatý meloun
Jen pár kilometrů od Chiu-fenu leží další připomínka slavné zlatokopecké minulosti Tchaj-wanu, vesnice Chin-kua-ši (Jinguashi),, jejíž jméno doslova znamená „Zlatý meloun“. Hlouběji, v údolí sevřeném strmými svahy hory Ťi-lung-šan, nejenže lze nahlédnout přímo pod pokličku země a dozvědět se více o zdejší historii, ale i utéct davům turistů, kterých sem oproti známějšímu sousedovi zamíří jen pouhý zlomek.
Malý autobus spojující místní atrakce ze začátku jen neochotně funí ve strmých kopcích směrem k místům, kde se v minulosti nacházel největší z tchajwanských zlatých dolů. Během několika minut jízdy má tak každý návštěvník dostatek času naučit se rozeznávat čínský znak vyjadřující zlato – chin (jin). Takřka na každé druhé zastávce po cestě lze tento znak spatřit – skrze serpentiny nazvané Zlatá dálnice projedeme okolo Zlatého vodopádu se zurčící jantarovou vodou a výrazně kontrastní barvy mořské zátoky Jin-jang (Yinyang) na pozadí smaragdově zelených hor nenechají návštěvníka ani na sekundu odtrhnout zrak od jedinečné krajiny míhající se za okny autobusu. Cestou míjíme i mohutné ruiny největší továrny na zpracování rudy v Asii, výstižně nazvané „13 úrovní“. Obrysy této obří opuštěné budovy mi vzdáleně připomínají mohutný hrad nebo, jak jej často Tchajwanci humorně nazývají, tchajwanský palác Potála. Ať už se vám pohled na šedivé rozvaliny líbí, nebo ne, fakt je ten, že jedinečnou krajinu Jinguashi vytvořila příroda, ale vzestup a pád okolních vesnic v době těžby zlata ovlivnil boj člověka s přírodou.
Na zastávce Chin-kua-ši z autobusu vystupuje jen pár turistů a je zde o poznání klidněji než v živém Chiu-fenu. V roce 2004 byl za vesnicí otevřen zlatokopecký skanzen, který je zároveň prvním tchajwanským ekomuzeem pod širým nebem. Spojuje v sobě kulturu, historii a přírodní prvky této oblasti. Myslím, že takřka každého turistu hned na začátek překvapí výše vstupného – za atrakci rozkládající se na ploše pět kilometrů čtverečních se platí pouhých 100 tchajwanských dolarů (cca 75 Kč) a ještě donedávna zde byl vstup zdarma! Člověk by čekal, že prohlídka nebude příliš zajímavá, ale opak je pravdou.
Kontrasty zlaté vesnice
V době největšího rozkvětu těžby prosperita Chin-kua-ši a nedalekého Chiu-fenu předčila dokonce i Tchaj-pej. Na tomto malém místě se na konci 19. století tísnilo přes 30 000 obyvatel a byla zde největší koncentrace milionářů ve východní Asii. Z té doby také pochází rčení: „Vynikající zboží putuje do Chin-kua-ši, horší zboží do Tchaj-peje.“ Procházka po areálu zlatého skanzenu je tak směsí strohých industriálních budov, důlních tunelů, jednoduchých ubytoven horníků a luxusních rezidencí japonského stylu. Z nich jednoznačně vyčnívá elegantní dřevěná chata, která byla postavena v roce 1922 při příležitosti návštěvy japonského korunního prince Hirohita na Tchaj-wanu. Interiér zasazený do japonských zahrad není veřejnosti přístupný, ale některé z krásných místností jsou dobře viditelné přes mohutná skleněná okna. Hlavnímu vchodu dominuje výzdoba ve tvaru hory Fudži a za budovou se nachází hřiště na minigolf a lukostřelnice. Toto vše určené pouze pro urozené návštěvníky.
Kontrastem k tomuto luxusu je naopak prostředí dolů. Stačí vystoupat pár schodů nad královskou rezidenci, vyfasovat helmu a vydat se do hlubin podzemí. Nízké, nahrubo opracované tunely, slabé světlo elektrických lamp, vlhko a dusno. Čím hlouběji do podzemí klesáme, tím je pocit stísněnosti silnější. Pro představu toho, jaké podmínky zde horníci v minulosti zažívali, jsou na několika místech rozpohybované voskové figuríny, které se lopotí, vrtají, kladou dynamit nebo si prostě jen užívají chvilku odpočinku s krabičkou jídla. Důl v Chin-kua-ši tvořily štoly vyhloubené ve svahu hory Chin-kua (Jingua), která obsahovala většinu zlaté rudy. Během krátké doby zde bylo vyraženo devět tunelů o celkové délce důlních chodeb přesahující 600 kilometrů a dvě nejhlubší sluje sahaly dokonce pod úroveň moře.
Zlatá cihla
O tom, kolik zlata v okolí bylo, svědčí úryvky ze starých knih promítané na stěnu budovy muzea sousedícího se šachtou: „Na Zlaté hoře v kopcích za řekou Sanchao v Ťi-lungu (Keelung) se v půdě nachází množství zlata. Některé velké jako pěst, jiné dlouhé jako pravítko,“ vyprávějí záznamy z 19. století. Ve dvou patrech si zde můžeme doplnit mozaiku znalostí v expozici, která vypráví o historii zlata a jeho těžby na Tchaj-wanu i jinde. I když se vám už může zdát, že jste přehlceni informacemi a vjemy, je dobré v muzeu vydržet až do konce. U východu na návštěvníky totiž čeká zlatý hřeb prohlídky, a to doslova. V takto malé vesničce můžeme spatřit druhou největší zlatou cihlu na světě! Vystavena je za jednoduchým sklem s obrazovkou ukazující její aktuální cenu 12 milionů amerických dolarů. Kolem dokola žádné bezpečnostní kontroly, nedobytné dveře nebo stovky kamer. Jen jeden starý strážce popíjející v rohu místnosti čaj a k tomu krátká fronta turistů, kteří čekají, až si budou moct na cihlu sáhnout. Říká se, že pokud tento zlatý blok zvednete jednou rukou, je váš. Ingot 99,9% ryzího zlata však klame tělem a i přes nevelké rozměry váží úctyhodných 220 kilogramů!
Ale je toho mnohem víc, co v okolí Chin-kua-ši můžete navštívit – ať už poklidné uličky v blízké vsi Lien-tung (Liandong), mystickou šintoistickou svatyni zasvěcenou třem duchům metalurgie kami, obrovský taoistický chrám Kuen-chi (Chuenji) s obří sochou boha Kuan-ti (Guandi)... Také můžete prošlapat podrážky na desítkách kilometrů turistických chodníčků směřujících na vrcholky okolních hor a famózní vyhlídky. Chiu-fen a Chin-kua-ši, které se z prosperity dostaly na dno, si díky minulosti stále zachovávají svoji nezaměnitelnou tvář a i po tolika letech zůstávají legendy o zlatě tím nejlákavějším prodejním artiklem přitahujícím už ne zlatokopy, nýbrž turisty z celého světa.
Další zajímavá místa v okolí
Vesnice Chiu-fen a Chin-kua-ši se vyznačují úžasným jídlem, bohatou historií, krásnou přírodou a vynikajícími podmínkami pro pěší turistiku. Ačkoli je všechno zlato z dolů již vytěžené, lesk tohoto místa stále zůstává. Prozkoumejte ale i další atraktivní destinace v blízkém okolí.
- Hora Ťi-lung-šan je dávno vyhaslá kuželovitá sopka ležící na okraji vesnice Chiu-fen. Výstup na vrchol po nekonečných kamenných schodech zabere necelou hodinu. Z nadmořské výšky 588 metrů se vám naskytnou impozantní výhledy na severní pobřeží a hornatou krajinu v okolí. Pokud je obloha dostatečně jasná, můžete v dálce zahlédnout i špičku Tchaj-pej 101. A to už za tu námahu stojí!
- Výlet po hřbetu Stegosaura je vyčerpávající, děsivý a zábavný současně! Hřebenová linie z dálky opravdu připomíná hřbet známého obrněného dinosaura a dovede vás na jeden z nejkrásnějších výhledů v oblasti, na útes Cha-hu-šan (Chahushan). Pětihodinový výšlap je velmi členitý a vede po úzkém hřebeni rozeklaných skal, na mnoha místech zajištěných fixními lany. Radost z výstupu, modré moře hluboko pod nohama a mohutné štíty ovívané chladivým vánkem zcela zastíní fakt, že při troše neopatrnosti vám hrozí fatální pád do hlubin. Přesto se jedná o jeden z nejkrásnějších a nejoblíbenějších horských výstupů v okolí hlavního města.
- Hou-tung (Houtong) je horská vesnice, v jejíž blízkosti se až do 70. let 20. století těžilo uhlí. Hojnost pracovních příležitostí sem přilákala mnoho přistěhovalců, ale podobně jako blízký Chiu-fen i tato vesnice po ukončení těžby upadla v zapomnění. Ať už to byla náhoda, nebo záměr, na scéně se začaly objevovat toulavé kočky, které zde od té doby převýšily lidskou populaci. Místo hornického městečka se nyní Houtongu přezdívá „kočičí vesnice“ a je nejen rájem pro kočky, ale především pro turisty, kteří sem přijíždějí pořídit fotografie těchto líných, ale nekonečně roztomilých zvířátek na pozadí atraktivních scenerií.
- Ťi-lung (Keelung) je fascinující město plné starobylých pevností, chrámů a famózních rybích trhů. Nachází se na nejsevernějším cípu Tchaj-wanu a přímo v centru je jeden z největších přístavů na ostrově. Město má dlouhou a zajímavou historii sahající až do 17. století a dodnes jsou zde patrné stopy španělských, nizozemských a japonských vlivů. Jako zajímavost, kterou pravděpodobně pocítíte na vlastní kůži, musím zmínit, že zde podle statistik prší v průměru 280 dnů v roce.
- Mys Pi-tou (Bitou) je jedním ze čtyř mysů, které můžete navštívit na cestě podél severního pobřeží Tchaj-wanu. Mys ve tvaru nosu vyčnívajícího do oceánu je protkaný sítí dobře udržovaných stezek a je takovou malou „geologickou zahradou“. V labyrintu mořem erodovaných útesů, skalisek ve tvaru hřibů, včelích plástů nebo kostek tofu lze bloudit celý den. Zajímavou dominantou je též maják postavený v roce 1896 vysoko na útesech v místech, kde se Východočínské moře střetává s Tichým oceánem.
Dobré vědět
- Snažte se vyhnout návštěvě Chiu-fenu o víkendech a prázdninách, kdy sem kromě zahraničních turistů míří i velké množství Tchajwanců na jednodenní výlet. Ideální je zvolit veřejnou dopravu.
- Nejvýhodnější spojení je z hlavního města, a to kterýmkoliv vlakem směřujícím na východ. Po výstupu ve stanici Ruifang stačí přejít 100 metrů na druhou stranu betonového prostranství před nádražím a nastoupit na některý z mnoha autobusů směřujících do vesnice Chiu-fen nebo dále do Chin-kua-ši. Cesta zabere asi hodinu a půl.
- Mimo dve zmiňované vesnice se v okolí nachází nepočítaně úchvatných míst. Mnoho z nich spojuje frekventovaná linka minibusu Taiwan Tourist Shuttle, jejíž celodenní otevřená jízdenka stojí pouhých 150 TWD (110 Kč).