Bangladéš vystihují tři slova: lidé, voda a lodě

Bangladéš vystihují tři slova: lidé, voda a lodě Zdroj: Julius Lukeš

Připravte se na to, že v celé zemi budete neustále středem pozornosti
Rozsáhlé barevné trhy Dháky slouží jako venkovní „supermarket“ pro 20 milionů lidí
Kvůli absenci mostů v Dháce představují bárky jediný způsob pohybu mezi břehy řeky Buriganga
Všudypřítomné rikši hrají všemi barvami
Bangladéšané jsou velice přátelští a rádi se fotí
9 Fotogalerie

Bangladéš: Země, která vás neoslní svojí krásou, ale všudypřítomným „organizovaným“ chaosem a obskurní byrokracií

Julius Lukeš Jr.

Od návštěvy nejhustěji zalidněné země světa jsme si mnoho neslibovali. Očekávali jsme chudobu, chaos a špínu. A oprávněně. Všechny tyto věci jsme během našeho průjezdu Bangladéšem zažili naplno, ale překvapilo nás, jaký zážitek to nakonec byl.

„Mohu se s vámi vyfotit?“ ptá se nás vedoucí celník v naškrobené bílé košili. „Jste první Češi, které jsem kdy potkal.“ S radostí přijímáme a stvrzujeme naše nové přátelství razítkem v pasu. O pár minut později již překračujeme hranici mezi indickým Dárdžilingem a naprosto neturistickým severním Bangladéšem. Jeho dokonalá izolace před zbytkem celosvětové cestovatelské komunity pro nás byla hlavním lákadlem, společně s největší koncentrací enkláv na zeměkouli, kterých je zde na malém území rozeseto přes 200. Některé z nich, jako například oblast 51, jsou vskutku obskurní. Jedná se totiž o takzvanou enklávu třetího stupně, tedy o drobné území Indie ležící na území Bangladéše, které je opět obklopeno částí Indie a ta zase Bangladéšem.

Bývalý Pákistán

Nad vesnicí Burimárí, kam jsme se vydali hledat vlakové nádraží, byly již z dálky patrné mraky drobného prachu. Zanedlouho jsme podél cesty spatřili stovky zahalených lidí, převážně mužů, ale i žen a dětí, jak drtí bez jakýchkoliv strojů, pouze pomocí obyčejných kladiv, velké kameny na štěrk, podobně jako za dob britské nadvlády a patrně i předtím. Bangladéš je relativně mladou zemí, která musela o svoji suverenitu bojovat v krátkém období hned dvakrát. Nejprve s Velkou Británií v roce 1947, kdy se jako součást Pákistánu oddělila od Indie, a poté v roce 1971, kdy se po krvavé občanské válce odtrhla od zbytku Pákistánu. Není se co divit, Západní Pákistán (dnešní Pákistán) opomíjel a utlačoval Východní Pákistán (dnešní Bangladéš). Nemluvě o tom, že obě země jsou od sebe vzdáleny přes dva tisíce kilometrů a mají diametrálně odlišné jazykové a populační složení.

Život v nejistotě

Ještě než jsme došli na peron, vytvořil se kolem nás úctyhodný dav zvědavců: zahalené babičky, dědové s vousy nabarvenými henou, lamači kamenů, nesmělá chichotající se děvčata, průvodčí, muslimští imámové a skupinka hinduistek v barevných sárí. Nikdo neuměl anglicky, tak nás pouze mlčky pozorovali, a to velmi zblízka. Občas se nějaký rodič osmělil a popostrčil naším směrem své dítě, aby si sáhlo na bělocha. Do tohoto setkání jsem si myslel, že v dnes relativně dobře dostupné a veskrze procestované Asii již není možné něco podobného zažít. Brzy jsem také zjistil, že Bangladéš je fotografův ráj. Místní lidé jsou příjemní, zvídaví a ani v nejmenším jim nevadí, že na ně míříte objektivem. Jako kdekoli i zde každá tvář vypovídá svůj příběh, ale nikde není snadnější jej zvěčnit. Nebylo vůbec výjimečné, že starší pánové s metuzalémským vousem žádali o focení, což by v ostatních muslimských zemích bylo nepředstavitelné.

Na území ani ne dvakrát větším, než má Česká republika, zde žije těžko uvěřitelných 165 milionů lidí. Velká část z nich se mačká v extrémní chudobě uprostřed městských slumů nebo přežívají bez elektřiny, pitné vody a místní dopravy na dočasných písečných kosách, které se nacházejí uprostřed širokých řek, protínajících celý Bangladéš. Každoročně hrozí, že silnější monzun utrhne část těchto kos a vezme s sebou i jejich obyvatele.

Divadlo na kolejích

Během několika prvních dní v zemi se nám nepodařilo vyměnit peníze, jelikož banky byly zavřené, ojedinělý automat buď nefungoval, nebo nebral naši kartu, a místní s námi odmítali směnit dolary s tím, že by se jich prý nebyli schopni zbavit. Určitou dobu jsme tedy jedli a cestovali zadarmo pouze díky dobrosrdečnosti Bangladéšanů. Při každém příjezdu do většího města se před našimi zraky rozehrálo nezapomenutelné divadlo. Koleje zde díky nedostatku místa představují lukrativní prostor, který okupuje nejeden prodejce. Vlak vždy trochu zpomalil, zatroubil, ale teprve několik metrů před drtivou silou jeho lokomotivy začali prodavači synchronizovaně sbírat své zboží a uskakovat z kolejí.

Před nádražím na nás čekalo nepřeberné množství rikš, které jsou nejčastějším způsobem dopravy v Bangladéši. Zanedlouho jsme již seděli za zády nadšeného cyklisty, který právě ulovil kšeft dne, a zamířili k zříceninám starodávného sídla Mahásthangarh, nacházejícím se na okraji města Bógra. Několik rozptýlených zbytků cihlových hradeb nás rychle utvrdilo v tom, že hlavní kouzlo této země netvoří památky, ale její lidé, kultura a všudypřítomný „organizovaný“ chaos. Přesunuli jsme se tedy na zeleninový trh. V mumraji nás nejvíc zaujal „profesionální“ čistič uší s rezavým lékařským zrcátkem na hlavě hbitě zajíždějící snad 10centimetrovou špachtlí do sluchového ústrojí nešťastně se tvářící stařenky, dále potácející se prodavač delikatesních smažených placiček z říčních krevet, zamyšleně rozprávějící imámové a skotačící děcka s podomácku vyrobenými draky. Cestou zpět do města jsme si místo rikši stopli policejní auto. Muž zákona za volantem chvíli váhal, ale pak nás posadil na korbu vedle svých kolegů v plné polní.

Dháka: město převozníků

Dháka, hlavní město Bangladéše, ve svých tmavých zákoutích ukrývá přes 20 milionů lidských duší. Ulice plné bahna a odpadků, spoušť vyvolaná nejen monzunem Bulbul, ošoupané zrezivělé autobusy, nedostavěné polorozpadlé domy hlídané jedinci vyzbrojenými starými brokovnicemi a puškami, kilometry prověšených drátů těsně míjející hluboké louže a mezi tím vším pobíhající děti. Podobně zohyzděných a deprimujících míst má naše planeta bohužel hodně, s jejich největší koncentrací v Africe, kde takhle vypadá každé druhé hlavní město. Většinou jsou tyto oblasti nejen nesmírně ošklivé, ale také nebezpečné, a proto je nejlepší se jim velikým obloukem vyhnout. To naštěstí neplatí o Dháce, která je svým způsobem naprosto jedinečná a zároveň bezpečná, a tudíž její návštěvu doporučuji každému dobrodruhovi.

Důležitou obchodní tepnou města je řeka Buriganga, která propojuje Dháku s Bengálským zálivem. Vede přes ni pouze jeden most, který je patrně s výjimkou nočních hodin auty zcela zablokovaný. Nicméně desítky, možná stovky tisíc lidí denně přejíždějí za prací z jednoho břehu řeky na druhý, k čemuž jim vypomáhají převozníci na malých dřevěných bárkách freneticky křižující tento půl kilometru široký tok. Plavba je to plná adrenalinu, a jelikož vyjde na pouhé dvě koruny, nemohli jsme se jí nabažit. Převozníci veslující nohama se musejí s plně naloženými bárkami těsně vyhýbat velkým až obřím lodím, kterých je řeka plná. Fakt, že se nejméně jedna pramice denně potopí po srážce s větší lodí, a často s ní i její pasažéři, poukazuje na to, o jak nebezpečnou práci se jedná.

Atmosféra na řece a okolo ní je těžko popsatelná, musíte ji prostě zažít. Stovky překřikujících se převozníků lákajících zákazníky právě na svou bárku, nosiči vykládající z lodí tuny banánů a jiných surovin, nekončící tržiště propojené s přístavištěm a neskutečný chaos, který nějakým záhadným způsobem funguje, i když jen naoko. Světová banka odhadla, že země prodělává kvůli paralyzujícím zácpám v Dháce miliardy dolarů ročně. Rozhodli jsme se tedy město prozkoumat nejen lodní dopravou, ale také pěšmo. Z pulzujících ghátů a rozsáhlých doků, kde svářeči viseli na trupech velkých tankerů, jsme zamířili k arménskému hřbitovu, na univerzitu a poté do nemocnice, jelikož mne jako lékaře zájem o stav zdravotnictví navštívené země provází na všech mých cestách. Stovky metrů dlouhé fronty před zdevastovanými budovami či jedinci spící na zemi přede dveřmi ambulancí jsou jasnými mementy místního lékařství.

Lodí do mokřadů jižního Bangladéše

S východem slunce jsme již seděli, s příjemným mléčným čajem v ruce, na přídi dopravní lodi v přístavišti Sadarghát a vychutnávali si mumraj probouzející se Dháky. Loď zatroubila a my vypluli na jih do Barisálu, města ležícího v mokřadech na jihu země. Měli jsme štěstí, neboť tato šestihodinová plavba byla první uskutečněná od nedávného úderu cyklonu Bulbul. Většina obyvatel Bangladéše jsou praktikující muslimové. Mešity a modlitebny jsou téměř všudypřítomné, ale například na naší lodi chyběly. Proto se kolem poledne začali na venkovní palubě netrpělivě shromažďovat muži s modlitebními koberečky. Vedoucí imám vytáhl kompas a začal hledat směr k Mekce, který se ale v meandrech řeky pravidelně měnil a pánové museli svižně přestavovat své koberečky, aby uctívali Alláha ve správném směru. Pozorovat jejich počínání, prováděné s pocitem nejvyšší důležitosti, bylo celkem úsměvné.

Z Barisálu jsme se pomocí autobusů, tuk-tuků a říčních převozníků přesunuli do Bágerhátu, přezdívaného město mešit a zapsaného na Seznam památek UNESCO. V jeho okolí, v bludišti kanálů, políček a jezer, je ukryto několik jedinečných památek z 15. století. V době své největší slávy zde stálo téměř 400 mešit a mauzoleí. Nejimpozantnější je mešita s kamenným sloupovím a 60 kupolemi, v níž jsme potkali jediného turistu během celé naší cesty Bangladéšem. Po dlouhém hledání a mnoha kilometrech v nohou se nám podařilo objevit v mangrovech dokonale ukrytý hinduistický chrám Kodlamáth, postavený z malých terakotových cihliček. Dovedly nás k němu drobné cesty mezi políčky s betelovými listy a občasné rady přívětivých farmářů.

Domov tygra i nejdelší pláže na světě

Kromě čajové plantáže na severu je Bangladéš kompletně plochý. Ohromujících 80 procent země nedosahuje ani výšky 10 metrů nad hladinou moře. Města jsou namačkána mezi řeky, bažiny, mokřady a mangrovové lesy, a jsou tudíž nevyhnutelně každoročně zaplavována během monzunové sezony. Těžko přístupné říční lesy poblíž Bengálského zálivu zůstávají útočištěm pro ptáky, tygry, říční delfíny, želvy a krokodýly, i když masivní znečištění řek si i zde vybírá svou daň. Pokud ale toužíte spatřit tygra v jeho přirozeném prostředí, vydejte se právě sem. Posledních 400 těchto majestátních zvířat se potuluje v národním parku Sundarban, který leží mezi Bangladéšem a Indií.

Vydáte-li se opačným směrem na hranici s Myanmou (dříve Barmou), čeká na vás úplně jiné překvapení v podobě nejdelší pláže světa. Takzvaný Cox’s Bázár se táhne bez přerušení neuvěřitelných 120 kilometrů.

Naší poslední zastávkou v Bangladéši bylo správní město Khulna, odkud jsme plánovali chytit vlak na hranice s Indií. Majitel hotýlku, kde jsme se ubytovali, nám prozradil, že se zde koná tenisový turnaj obsazený dokonce i evropskými hráči. Prý si tuto významnou událost, kterou v televizi právě uváděla samotná premiérka země, nemáme nechat ujít. Už při přiblížení k tenisovému klubu si nás místní spletli s hráči. Co jiného by zde také cizinec dělal? Intuitivně jsme se rozhodli jim to nevymlouvat a zvěčnili se s řadou nadšenců. Následovalo focení s těžce ozbrojenými vojáky, kteří akci hlídali, otevření brány, jídlo, čaj, posezení s vedením klubu a pozorování zápasu. Zrovna podával Ital, u něhož jsem se podle stylu jeho hry obával, že ani nezná tenisová pravidla. Asi mu doma řekli: „Nechceš se podívat do Bangladéše? Jakýsi šejk všechno platí.“ Na jeho místě bych jel také.

Země, z níž se nedá odjet

Každá rozvojová země má svá byrokratická specifika, z nichž je pár úsměvných a většina k zlosti. Obvykle je problém se do těchto zemí vůbec dostat, což rozhodně platí i pro Bangladéš, ale jeho byrokracie dokázala vytvořit opravdové obskurnosti – prostý odjezd ze země je opravdový oříšek. Přes hranici vás pustí pouze po zaplacení odjezdového poplatku, který lze zakoupit jen v bance Sonali, a to jen v některých jejích pobočkách, jen některé dny v týdnu a jen několik hodin v daný den. Naštěstí jsme se o této obzvlášť záludné pasti na cestovatele dověděli s dostatečným předstihem. I tak nám trvalo více než půl dne, než jsme v Dháce našli tu správnou pobočku. Nebýt šikovného anglicky mluvícího recepčního, který nám odtajnil mystérium okolo odjezdové taxy, asi bychom brouzdali uličkami této tajuplné metropole ještě dnes.


Dobré vědět

  • Kdy jet: Ideálně mimo sezonu monzunů, tedy od listopadu do března.
  • Vstup do země: Nejsnazší je přiletět do a odletět z Dháky, kde si (většinou) můžete na letišti zakoupit vízum. Mnohem zajímavější je ale cesta po zemi. Doporučuji ji spojit s návštěvou Indie (Dárdžilingu na severu a/nebo Kalkaty na jihu). Pro tuto variantu si ale musíte zařídit vízum předem, a to na ambasádě v Berlíně.
  • Ceny: Bangladéš je velice levná země. Příjemné je také, že zde nemusíte smlouvat jako v sousední Indii, jelikož místní obyvatelé nejsou zvyklí na turisty, a proto se vás nesnaží tolik obrat.
  • Ubytování: V každém větším městě je několik hotelů pro místní obyvatele. Ubytování přímo pro turisty mimo Dháku nenajdete.
  • Doprava: Nejbezpečnější, nejautentičtější a nejrychlejší jsou vlaky. Doporučuji také podniknout plavbu z Dháky do Barisálu. Denně vyplouvá několik lodí z přístaviště Sadarghát.
  • Jídlo: Různé omáčky a k nim placky nebo rýže, také hovězí. Naopak vepřové zde nehledejte, jelikož Bangladéš je převážně muslimská země. Množství ryb – národní jídlo je pečená ryba s rýží.