Výprava do nitra předměstí Johannesburgu aneb Soweto není slum!
Johannesburg předchází nevalná pověst města s vysokou mírou násilí a kriminality obecně. Je však realita skutečně tak žalostná, jak si ji představuje většina Evropanů?
„Nedávno mi zastřelili švagra za bílého dne.“ To byla jedna z prvních slov rangera Didiho, když jsem se jej otázal, co je nového od našeho posledního setkání v předchozím roce, kdy nám dělal garde během safari v Krugerově národním parku. Pro všechny v autě to byl šok, pro většinu ale nikoliv překvapení. Dál se Didiho neptám, náhled do problematiky mi osvětlí až kamarád Ismael, jenž do země přišel z hyperinflací zmítaného Zimbabwe. Dnes se živí jako průvodce, a ač pro něj začátky byly těžké, na největší jihoafrické město nedá dopustit, především pak na Soweto, jednu z jeho rezidenčních čtvrtí, situovanou na okraji města. „Joburgu se křivdí. Když se něco stane, jako kdyby někdo škrtl zápalkou, a městem se začnou šířit legendy jako požár. Pravdou ovšem je, že v Kapském Městě je situace o poznání horší, jen se o tom tolik nepíše. Dokonce tam došlo k rozmístění armády, což se tady v novodobé éře nikdy nestalo.“
Se Sowetem, čtvrtí s více než 98procentní koncentrací černošského obyvatelstva, se pojí nálepka jednoho z nejproblematičtějších míst. Nálepka plná polopravd a mýtů. Tou nejčastěji omílanou je vkládání rovnítka mezi Soweto a slumy. Situace se ale mění a dnes již zdaleka není místo pouhým synonymem chudoby jako v předrevolučních dobách. „Chudých je zde tak polovina, tu druhou tvoří střední třída a bohatí černoši, přičemž jejich počet se každým rokem zvyšuje. Často se jedná o rodáky, kteří nezapomínají na svůj původ.“ Populace předměstí největšího jihoafrického města i nadále bobtná. Pozemků není nazbyt a vyvažují se zlatem.
Centrum nebezpečnější než slumy
S Ismaelem se dnes vydávám do jedné z místních chudinských osad. Ideální příležitost dozvědět se více o osudech lidí žijících v primitivních přístřešcích. Jihoafričané pojem slum příliš neužívají, častější je označení „shanty towns“ (do češtiny překládáno jako osada chatrčí), pravděpodobně vycházející z francouzského výrazu pro staveniště, případně „informal settlements“. A neformální architekturu zdejší ubikace skutečně mají. K výstavbě a zušlechtění se dá použít prakticky cokoliv, pro svou dostupnost a odolnost však převažuje plech a drátěné pletivo, oddělující jednotlivé příbytky. Tu a tam najdete i skleněné tabule nebo beton.
Ač by se na první pohled mohlo jevit, že zde výraznou část populace tvoří přistěhovalci proudící do Johannesburgu ze všech koutů afrického kontinentu v naději na lepší život, není tomu tak. „Takových zde není ani třetina, pokud mluvím o celém Sowetu. Většina cizinců se pohybuje v centrálních oblastech, kde si pronajímají byty, kde pak přežívají namačkaní jak sardinky společně se svými spolubydlícími,“ dozvídám se. Ostatně střed Johannesburgu představuje vyšší riziko kriminality než slumy. Město se podílí na hrubém domácím produktu Jižní Afriky téměř jednou pětinou a pracovní příležitosti táhnou ekonomické migranty. Zdaleka ne všichni přistěhovalci nakonec přiloží ruku k dílu a mnozí pak postávají v ulicích, čekajíce na svou příležitost přijít si k penězům ilegální cestou, což představuje hlavní důvod vysoké kriminality v centru města. V noci se riziko samozřejmě ještě zvyšuje. Převládá kapsářství, výjimkou nejsou ani přepadení nebo únosy. O Sowetu je též často slyšet, že je utváří různorodé obyvatelstvo, leč v odlišném slova smyslu. Namísto národností totiž hovoříme o kmenech. Jejich původ je ale jihoafrický. Společné kořeny napomáhají soudržnosti komunity. Ve slumech, kde je o životní prostor nouze, pak dané tvrzení platí dvojnásob. Zločinnost je tak celkově nižší než ve středu města.
Volební sliby
Jaký ale je místní život? S jakými problémy se zde lidé potýkají? Kde získávají peníze? Mají zdejší obyvatelé naději na lepší budoucnost? Otázek je mnoho, k odpovědím se dopracováváme s Ismaelem postupně. V prvé řadě je nutné si uvědomit obrovský politický potenciál Soweta, kdy toto předměstí čítá bezmála dva miliony obyvatel z celkových šesti milionů rezidentů Johannesburgu. Každý hlas se počítá, a především před volbami je s místními často zacházeno v rukavičkách. Jak říká Ismael: „Kdo ovládá Johannesburg, ovládá Jižní Afriku.“
Již za vlády Nelsona Mandely došlo ke schválení programu, který napomáhá integraci chudé vrstvy obyvatelstva do společnosti prostřednictvím pobídek, stipendií pro nadané studenty, ale třeba i dotovaným stěhováním obyvatel do vznikajících rezidenčních oblastí. Zároveň místní dostávají podporu od státu. Zde tkví kámen úrazu, jelikož spousta z obyvatel shanty towns se spokojí s podporou a „čeká“ na svůj přesun za lepším životem. Volby jsou pak, stejně jako všude jinde, obdobím nereálných slibů. „Máme novou koaliční vládu, ta by konečně mohla zatočit s korupcí, jelikož je přece jen potřeba najít konsenzus napříč politickými stranami, což podle mě ztěžuje tunelovat stát,“ tvrdí Ismael. Otázkou zůstává, nakolik jsou daná tvrzení pouhým zbožným přáním. Přece jen má Jihoafrická republika bohatou korupční minulost.
Nevítaný běloch
Soweto je největší černošskou oblastí v celé zemi. S ohledem na pohnutou minulost JAR a symboliku Soweta v boji proti apartheidu, která vyvrcholila masakrem obyvatelstva v roce 1976, zůstává v místních nenávist vůči bělochům pevně zakořeněna. Rasismus, v lepším případě pouze averze, zvyšuje míru rizika kriminality, pokud se jako Evropan vydáte do oblasti na vlastní pěst s cílem zaznamenat zdejší dennodenní strasti. „V lepším případě na vás čekají nevraživé pohledy, v tom horším můžete dostat na budku a seberou vám peníze. Je to pro ně projev neúcty,“ upozorňuje mě Ismael. Existují ale osady, kam můžete vyrazit s někým z místních. My se vydali do jedné s názvem Motswaledi. Zde berou cizince jako příležitost vydělat si nějaké peníze navíc. Nenechte se však mýlit, nejedná se o žádnou atrakci, ale obchodní příležitost a snahu předat vnějšímu světu reálnější obraz zdejšího života.
Již při cestě první uličkou mezi plechovými přístřešky se okolo nás seběhnou děti. Naštěstí jsme vybaveni sladkostmi a první nápor ustojíme bez potíží. To už se k nám ale hlásí jeden z Ismaelových přátel. Pevným stiskem ruky se mi představí jako Sakhile. Prý si jej nemám plést s basketbalistou Shaquillem O‘Nealem, ač prý má z trestných šestek mnohem lepší bilanci než bývalý hráč NBA. Vypráví mi o tom, jak turisté často nosí různé léky, obvazy, dezinfekce a jiné medicínské potřeby. Zdravotnictví ale není primární problém, jelikož každý Jihoafričan má nárok na bezplatnou zdravotní péči hrazenou státem. To ovšem neznamená, že pohledem Evropana je hygiena ve slumech na přijatelné úrovni. Hlavní strast představuje znečištěná voda, respektive přístup k vodě pitné, ač se situace v poslední době zlepšuje. „Není to o tom, že by tu lidé umírali žízní, ale spíše o nutnosti plnit si kanystry u jednoho z kohoutků, který využívá dalších sto lidí,“ povzdechne si Sakhile. „Situaci nepomáhá ani chybějící kanalizace.“
Sázky, drogy, alkohol
Problém představuje též nedostatečné pokrytí elektřinou a s tím související všechny představitelné potíže. Mezi nimi však i jeden překvapivý: fotbal. „Lidi zde jsou posedlí anglickou Premier League. U každého přenosu se sejdou kvanta místních.“ Ne všichni podle jeho slov milují kopanou jako takovou, ale propadli sázení na zápasy. Hazard a sázkařské mafie jsou vedle drog a alkoholu dalším z problémů, kterým místní ne zrovna úspěšně čelí. Svět zde je malý a obzvlášť stísněný, není tedy výjimkou, že dlužník vyráží krást do centra města, v rámci komunity si to troufne málokdo. Podle Ismaela si chce spousta lidí polepšit, ale odmítá pro zlepšení své současné situace udělat maximum, a uchyluje se tak ke zdánlivě jednoduchým způsobům, jak přijít k penězům. Sakhile však jedním dechem dodává, že ačkoliv tento nešvar chudé černošské obyvatelstvo již řadu let sužuje, většina fotbal sleduje kvůli lásce ke hře samotné. Malé děti sní o tom, jak za pár let to budou ony, kdo se bude prohánět před desítkami tisíc diváků skandujících jejich jméno. Fotbalovou horečku ještě prohloubilo mistrovství světa, které se v JAR konalo v roce 2010, Soweto navíc hostilo finálový zápas na stadionu FSB, největším v celé Africe s kapacitou bezmála 95 tisíc míst.
Poté nás Sakhile bere za svou známou, abychom navštívili její improvizované obydlí. To má reprezentovat jednu z těch zámožnějších domácností, dá-li se to tak nazvat. Žena, matka tří dětí, nám ukazuje postel, malý vařič a gauč, před nímž je stůl s rozjedeným skromným obědem ve formě rýže se zeleninou. Návštěva není příliš autentická, spíše jde o snahu získat nějaký ten peníz navíc. Zkušenost to není zrovna příjemná, na mysl se vkrádá jakýsi pocit viny, jako kdyby celá tato epizoda vypovídala spíše o tom, že se někteří stále musí ponižovat před bělochy, aby si v životě přilepšili. Sakhile mě ale ujišťuje, že místní, tedy alespoň ti v této části Soweta, na to nahlížejí odlišně, a naopak se snaží hrdě ukázat, jak se jim vede.
Procházíme kolem latrín, z nichž si děti udělaly tyče brány, dále do hloubi Motswaledi, když se po pravé straně objeví kostel. Jedná se o vlnité plechové krytiny vytvářející primitivní konstrukci s křížem před vstupem. Stejně jako u ostatních přístřešků jsou na střeše položeny cihly a kameny, aby při vichrech střecha neuletěla. Jak říká Ismael: „Jde čistě o symboliku, honosnost není třeba.“ Ač je křesťanství dominantním náboženstvím, zdaleka není jedinou vírou. „Mnohé kmeny vyznávají tradiční kmenová náboženství,“ dodává.
To už se ale blížíme občerstvovací zastávce. Jediná dvoupatrová budova v okolí představuje místo setkávání místních štamgastů. V televizi zrovna běží nějaké utkání. „Máme Soweto,“ hlásí číšník teatrálně máchající rukama, kdybychom ho snad měli přehlédnout. Místní pivovar byl dlouhou dobu chloubou celé čtvrti, ale časy se mění a dnes již spadá pod značku Heineken, která jej v roce 2017 koupila. Jedno lahvové k fotbalu neuškodí, zvlášť když je venku přes třicet stupňů. Ismael neváhá a po prvním pivu si hned objednává další. Vzhledem k tomu, že ho čeká téměř 600 kilometrů dlouhá jízda do Durbanu, se prý potřebuje trochu uvolnit. V Česku nepřípustné, v Jižní Africe běžné – zákony povolují řídit s až 0,5 promile alkoholu v krvi.
