Africký Gabon: Tahle země není pro turisty
Středoafrický Gabon není ničím atraktivní, nemá žádnou unikátní atrakci a také nikdy nestál o návštěvníky. Získat vízum se rovnalo nemožnosti. Dnes se neznámá země pomalu odhaluje, ale i tak tu překvapivě o turisty vůbec nestojí. Poznání tváře opomíjené země bylo výzvou, které jsem se postavil.
Na první pohled se metropole pyšní čtyřproudým bulvárem okolo bouřících vln Atlantiku, ale člověk jaksi postrádá důkaz, že je v zemi, která zbohatla na ropném boomu. Jen prezidentský palác a několik výškových budov se chlubí velkolepostí. Vše okolo jsou domky s rezavými plechovými střechami a chudá obydlí postavená ze všeho možného. Nesnadné je najít nějakou službu, která funguje. Gaboňané jsou totiž honorace a všechny služby pro ně vykonávají emigranti z okolních zemí, především z Kamerunu. Jednoduché jídelny zavírají se soumrakem a večer už patří barům, hospodám a doupatům, kde vládne levné pivo a různé neřesti. Několik koloniálních budov, národní muzeum, městská katedrála a pár luxusnějších restaurací na nábřeží, tím končí výčet zajímavostí. Vládní budovy je lepší nefotografovat, na to jsou tady dost hákliví stejně jako jinde v Africe. Jediný kostel, který se vymyká, je kostel svatého Michaela, proslavený gabonskými motivy vyřezanými do sloupů svatostánku. Katolická církev je známa tím, že se vždy snažila místní kulturu včlenit do kostelů, aby místním byla blíže. A právě tato bazilika daleko od honosných budov ve čtvrti N’Kembo se díky francouzskému misionáři Gérardu Morelovi, gabonskému sochaři Zephyrinu Lendongovi a evangeliu vyřezávanému do sloupů svatostánku stala hlavní atrakcí města.
Lambaréné – dvě expedice
O městě Lambaréné jsem často četl díky studentské expedici, která s Tatrou 138 6x6 VN vyrazila napříč Afrikou v roce 1968 poskytnout zdravotnický materiál do legendární gabonské nemocnice, založené Albertem Schweitzerem. Ta se dostala do finančních potíží po občanské válce, a tak měl náklad pomoci místním obyvatelům. Bohužel expedice do Gabunu (jak se země dříve uváděla v češtině) nebyla vpuštěna z politických důvodů, a tak materiál doputoval z lodi zprostředkovaně z přístavu v Librevillu. Druhá studentská expedice vedená Miroslavem Křížem s vozem Liaz byla úspěšnější. Vyrazila na svoji cestu v roce 1988 a putovala rychlejší cestou přes Saharu. Dosáhla svého cíle 2. února 1989, kdy tehdy chudé zemi předala 13 000 kusů brýlí.
Nemocnice dnes
V tuto chvíli je proslavená nemocnice docela luxusním zařízením ve srovnání s jinými podobnými. Na svého zakladatele Alberta Schweitzera vzpomínají v dobrém a původní stará nemocnice je dnes muzeum. Když sem v roce 1913 tento lékař, teolog, misionář, filozof, etik a muzikolog přišel, byla tu jen malá misijní stanice. Založil ji v roce 1876 Pierre Savorgnan de Brazza. Samotný název „Lambaréné“ v domorodém jazyce galoa znamená „zkusme to“. Možná to bylo i motto alsaského teologa Alberta Schweitzera, který viděl, jak nuzně žijí místní obyvatelé, a tak se rozhodl zřídit z vlastních prostředků nemocnici, která se stala světoznámou hlavně díky léčbě lepry a malárie. Dodnes jsou operační sály, stůl zakladatele i tehdejší vybavení patrné z muzejní expozice.
Už v roce 1927 se mu podařilo postavit nemocnici se dvěma sty lůžky, získal spolupracovníky z celého světa a neúnavně sháněl finance napříč všemi zeměmi, hlavně publikační činností. Tady si člověk naplno uvědomí, jak složité bylo bojovat proti chorobám a také častým předsudkům. Díky myšlence bratrství mezi národy a neoblomné humanitární práci získal Schweitzer Nobelovu cenu míru. Finanční částku za ocenění investoval do vesničky pro malomocné. Jeho osud zůstal naplno spojen s nemocnicí, kousek vedle staveb nemocnice jsou jednoduché hroby s kříži spolupracovníků a samotného Alberta Schweitzera, který zemřel 4. září 1965 ve věku 90 let na místě, jemuž obětoval svůj život.
Sindara – opuštěná misie
Kdysi jsem četl o slavné misii Sindara uprostřed pralesa, proto nebylo nic jednoduššího než se tam vypravit. V Librevillu jsem se nacpal spolu s dalšími 50 lidmi do trochu většího mikrobusu a jelo se. Navštívit odlehlé místo u řeky Ngounie nebylo tak těžké díky nové silnici do místa těžařů ropy v Gambě. Vystoupili jsme u vraku mikrobusu, který kdysi shořel na silnici, a vydali se prašnou cestou k misii. Kolem nás byl všude deštný prales a docela úděsná vlhkost vzduchu. Až nádherná alej stromů nás dovedla k prastaré cihlové misii. Nikdo nemohl uvěřit, proč zrovna sem na odlehlé místo dorazila česká delegace s batohy, a ještě ke všemu pěšky. Zdejší misionář otec Michael nás přivítal a nabídl přístřeší v kdysi slavné misii. Dnes ji obývá sám se svým pomocníkem a rozlehlá patrová stavba je víceméně pustá. Navštívit okolní prales a vodopády vyžadovalo schválení místním starostou. Na mnoha místech Afriky jsou stále svatá místa a běžný postup, jak poznat okolí, začíná nezbytným seznámením s náčelníkem a často starostou obce. Takový zdvořilostní rituál vyžaduje dost času. Afričané mají spoustu času a my v Evropě máme podle nich jen hodinky. Tedy střet dvou odlišných světů, který vyžaduje takt a trpělivost. A někdy i malý dárek. Když jsme získali schválení našeho plánu, dostali jsme průvodce, který nás dovedl k peřeji na řece, což bylo jen pár kilometrů pěšky. Bylo to zdarma, jenže na dárek tu čekají všichni. Ale fantastický les, divoká řeka a zpěv ptáků, to vše za to stálo.
Na safari
Být v pralese a vidět pralesní slony nebo gorily je sen asi každého, kdo do divočiny zavítá. Díky internetu jsme si zvolili národní park Moukalaba Doudou, známý velkou populací pralesních slonů, šimpanzů a goril. Bohužel, nikdo z nás nečekal, že zorganizovat safari v pralese je skoro nadlidský úkol. Nikdo z místních nic neviděl, nic nepotřebuje a pro správu národního parku jsou turisté obtížný hmyz, kterého je třeba se zbavit. Tolik obstrukcí a nezájmu jsem ještě nikde jinde v Africe nezažil. Tady není nikdo ochoten pohnout ani zadkem, natožpak ještě být s turisty v pralese. A cena za mizerný servis se rovná několikanásobku ceny v těch nejdražších parcích východní Afriky. Když se podařilo po několika dnech snažení vše domluvit, pronajaté auto bylo konečně plné proviantu a dobrodružství mohlo naplno začít. Bohužel to byla jen představa, naši průvodci byli především líní a z lodže se jim do pralesa moc nechtělo. Několikadenní výprava tak skončila fiaskem, viděli jsme plantáž s maniokem, místní nálevnu v nedaleké vesnici, několik mandrilů a jednoho šimpanze, který asi 300 metrů od nás prchl do lesa. Jedinou útěchou bylo, že jsme z verandy neudržované lodže slyšeli zvuky nočního pralesa a tušili spousty zvířat, včetně goril, které podle stop byly pod okny.
Pláže a želvy
Město Mayumba je známo svými překrásnými písečnými plážemi a je tu také stejnojmenný národní park. Nikdo se s námi v horku nechtěl plahočit na pláže, kde v noci mořské želvy kladou vejce. Liduprázdné pláže jsou romantickým místem, kde jediný, koho jsme potkali, byl pytlák, který se živil loupením želvích vajec. Národní park je sice na mapě a vstupné je vysoké, ale to je bohužel jediná starost strážců, tedy zkasírovat turisty. Přesto neskutečné vedro donutí každého přehodnotit pohyb po pusté pláži během dne, kdy jediným úkrytem jsou křoviny a palmy. Želvy jsme nezahlédli, přesto jsme v noci viděli mnoho míst, kudy vedly stopy samic, které nakladly a zahrabaly snůšky vajec. Těch může být i 110 a za dva měsíce se z nich vylíhnou želvičky. Zde častá kožatka velká může vážit až 700 kg. Nejtěžší exemplář vážil úctyhodných 916 kg a je považován za největší želvu světa.
Port-Gentil
Druhé největší gabonské město má být největší atrakcí. Už jen cesta sem je velkým dobrodružstvím. Z Lambaréné vyjíždí několikrát týdně rychlý člun, který po řece Ogoué dorazí po šesti a více hodinách až na poloostrov s cílovým městem. Loď měla osm motorů, takže svou rychlostí překvapila. V okolí řeky byl převážně vodní les a mokřady. Přesto se vyplatilo pozorovat volavky a další vodní ptáky. Podle kapitána bývají v okolí také nebezpeční hroši. Na lodi vládla skvělá atmosféra. Běžní Gaboňané cestují jen výjimečně, takže každá cesta je pro ně něčím mimořádným. Tady se cestuje hlavně za obchodem, rodinou, příbuznými nebo na mimořádné události, jako jsou svatby nebo pohřby. Na výlet tu opravdu nikdo nemá peníze. Většina obyvatel z ropného bohatství země nic nemá, takže je to jako v jiných částech Afriky.
Samotný Port-Gentil je město na písečné kose, která vyčnívá v oceánu oddělená meandry řeky Ogoué. Díky poloze v blízkosti ropných plošin je také město oblíbenou základnou a odpočinkovým místem pro mnohé zahraniční odborníky. Fantastické pláže, tropické slunce a delta řeky jsou skvělou výletní lokalitou. Jezdí se sem pozorovat velryby, lovit velké ryby nebo na projížďku do nitra delty Ogoué. Díky cizincům je ve městě mnoho supermarketů a také restaurací a barů. Největší historickou atrakcí města je katedrála Saint-Louis, obklopená palmami, a také přístaviště. Většina místních tráví večery v hospodách s levným pivem značky Regab a kochají se západem slunce. Na první pohled je vlastně druhé největší město spíše ospalou vesnicí u moře, kde není co dělat. Místo jako první zmapoval portugalský navigátor Lopo Gonçalves už v roce 1473, ale město byla založeno až daleko později, v roce 1873, v oblasti delty řeky Ogoué na ostrově Mandji, tedy geograficky jinde, než je situováno dnes. Nejdříve to byla jen obchodní stanice a také místo, odkud dobrodruh Brazza objevoval vnitrozemí Gabonu a Konga. Koho neodradí horký den, může obdivovat prorezlé zbytky majáku Cap Lopez, který má být dílem slavného Gustava Eiffela. Kdysi jediné světlo v okolí bylo také posledním světlem pro otroky, kteří byli odsud odváženi. Dnešním majákem jsou ropná zařízení firmy Total.
Rituál bwiti
I Gabon má svá tajemství mezi nebem a zemí. Mnozí cizinci chtějí zažít na vlastní kůži proslavený rituál bwiti, který je především iniciačním obřadem, léčebným procesem nebo také rituálem očištění. Hlavní úlohou je očištění člověka od všeho zlého a negativního a jeho znovuzrození. Obřad se vykonává většinou v noci podáním malého množství kořene ibogy (lat. Tabernanthe iboga) a trvá několik dnů, během kterých se účastníkovi droga podává. Během obřadu iniciovaný bývá obklopen vonnými kouři a na hlavu se mu umístí ptačí brko nebo koruna z listí. Účastník rituálu nejí, jen mu je podávána voda. Stále hraje hudba, hoří oheň a dochází k úplnému vyčerpání. Při příjímání posvátného hořkého prášku ibogy také iniciovaný bývá píchnut jehlou do čela a jazyka. Dle místních je přijetí posvátného pokrmu vlastně nastavené zrcadlo, kdy účastník vystupuje ze sebe a pozoruje se z jiné úrovně, je to forma odpojení těla od mysli. Čtvrtý den často iniciovaný zvrací a po konzumaci velkého množství ibogy pátý den upadají lidé do bezvědomí nebo hlubokého spánku, kdy se projevují různé vize. Takto tělo za stálého bubnování a dozoru vůdce n’ganga leží bezvládně i několik hodin. Probuzení do vědomí a přítomnosti trvá také pár dalších hodin. Během okamžiku bezvědomí lidé vnímají různé vzpomínky, živé obrazy spojené se setkáním se zemřelými předky, ale také s přírodou, lidmi a vesmírem. Vize jsou značně subjektivní a nemusí být srozumitelné nikomu dalšímu.
Bwiti se spojuje především s kultem předků a zasahuje rovněž do oblasti čarodějnictví. První, kdo objevil účinky ibogy, byli pralesní pygmejové kmene Mbonga. Obecně pygmejové sledovali účinky u goril, a tak využívali síly rozdrceného kořene v době velkých přesunů, náročného lovu nebo když potřebovali přenést těžký náklad. Jen při nadměrném požití dochází k předávkování a úmrtí. Po vykonání iniciace se zasvěcený stává součástí společenství a může ibogu konzumovat pravidelně pro stálý kontakt s duchovním světem. Dnes se rituál bwiti stal samostatným náboženstvím, které se pomalu včlenilo i do zdejšího křesťanství.
Kdo se rozhodne pro rituál, určitě by měl mít ověřený kontakt na toho, kdo ho provádí. Jsou známy i případy úmrtí, kdy obřad vykonával člověk, který o něm nic nevěděl, jen chtěl zisk. Také je dobré domluvit si cenu dopředu, někdy to mohou být astronomické částky, obzvláště pokud chcete mít vše zajištěno před příjezdem. Pro cizince se pořádají obřady i kratší, přece jen, u nás se spěchá.
Být v Gabonu znamená obrnit se trpělivostí, připravit peněženku na vysypání až do dna a radovat se z maličkostí. Země má svůj líný rytmus a cokoliv vidět nebo zažít je vlastně zázrakem. Ale spatřit tvář netradiční země, která zůstává sama sebou, určitě stojí za to.
Cesta do Gabonu
- Do Gabonu je možné se dopravit letecky, a to do Librevillu za cenu okolo 16 000 Kč z Vídně. Pokud chcete letět z Prahy, cena může být až dvojnásobná. V tomto případě je možné vyřídit si elektronické vízum za 70 EUR. K jeho získání je navíc potřeba mezinárodní očkovací průkaz s platným očkováním proti žluté zimnici a také zpáteční letenka.
- Kdo jede po zemi, bude to mít složitější. Gabon je známý tím, že víza nerad dává, tedy někde je nutné složit kauci nebo splnit další podmínky. Cestovat na místě je někdy hodně obtížné, veřejná doprava, kromě několika hlavních tahů, víceméně nefunguje. Je třeba se obrnit trpělivostí, tady se nespěchá, ale také ani nesmlouvá.
Bohatství a boj
Dnes je Gabon považován za bohatou zemi, a to díky ropě, která je hlavním vývozním artiklem. Bohužel během poznávání Gabonu nebylo, vyjma jedinou silnici z Librevillu do Gamby, vidět žádné investování do života v zemi. Podle statistiky z 2,4 milionu obyvatel jich třetina žije pod hranicí chudoby. Dá se říct, že ropa umožnila zbohatnout vládnoucímu klanu bývalého prezidenta Aliho Bonga Ondimba, který ve funkci nahradil svého otce. Dohromady tato rodina vládla zemi více než 50 let. Vojáci, kteří svrhli prezidenta 30. srpna 2023 v den vyhlášení vítězných voleb pro současného prezidenta, se chopili moci. Do týdne se jmenoval novým prezidentem pučista generál Brice Oligui Nguem. Možným důvodem převratu je také dělení o příjmy z vysychající ropy. Přes to všechno obyvatelé země oslavovali konec nenáviděného vládnoucího klanu několik dní.
