Tradiční festival Učál aneb Výprava do severozápadního Pákistánu za etnikem Kalašů
Vydat se do severozápadního Pákistánu za Kalaši znamená možná jednu z posledních příležitostí poznat jedinečnou tradiční kulturu, která z kontaktu s moderním světem okolo těží a zároveň kvůli němu postupně zaniká. Také tu možná zvážíte něco z evropského způsobu uvažování. Přesto, zážitek je to unikátní a stojí za to se do zapadlých kalašských údolí vydat.
Do schodů jdu docela svižným tempem. Aby ne, když jsem v hlubokém údolí už pátý den a chůze nahoru dolů se stala součástí každé minuty, během které nepiju čaj. I tak ale patřím v davu k nejpomalejším. Svižným krokem mě předcházejí i stařenky s dlouhými vlasy spletenými do copů a s barevnými čepci na hlavách. Proti horalům nemá nikdo z rovinaté Hané jedinou šanci. Kalašové, děti hlubokých hindúkušských údolí, jsou se strmými svahy spojeni těly i kulturou. Unikátnost tohoto světa, světa posledních animistů Střední Asie, je tím, co mě na konci srpna do regionu přilákalo. Shodou okolností ve chvíli, kdy tančící zářivě oblečené davy oslavovaly léto.
Tři údolí
Bamburet, Rumbur a Brir jsou takzvaná Kalašská údolí. Malá část severozápadního Pákistánu, ležící nedaleko města Čitrál. Jejich obyvatelé jsou v kontextu regionu unikátní svým původním náboženstvím, hmotnou kulturou i vzhledem. V hnědovlasém a hnědookém regionu jsou Kalašové velmi světlí, mají často zelené oči a spíše evropské rysy.
Obyvatelé největší z vesnic, která je také na nejlépe udržované cestě a je nejsnáze dosažitelná, jako první ze všech pochopili kapitalismus. Bamburet je město upravených uliček se suvenýry, město horských hostelů, město restaurací i alkoholu, který mají v Islámské republice Pákistán Kalašové povoleno vyrábět. Turisté sem jezdí už dlouho, a ačkoliv na YouTube jde najít clickbaitová videa influencerů popisujících cestu s ochrankou, nebezpečné srázy a vlastní odvahu se sem vypravit, Bamburet je turistický hub. Hlavně pro místní, ale ani Evropanům údolí není cizí. Angličtina je tu bezproblémovým komunikačním prostředkem.
Bambureťané dokázali vlastní kulturu skvěle monetizovat. Jedním z highlightů vesnice, přímo v jejím středu, je hřbitov plný starých otevřených rakví. Kolem nich vede chodníček a lidé povyprávějí o kultuře otevřených rakví a bizarní tradici pohřbívání. Když se tu člověk ale zdrží o trochu déle, zjistí, že kalašské hřbitovy jsou ukryty dále od vesnic v kopcích, ženy na ně nemají přístup a hroby jsou nejen zavřené, ale také je střeží dřevěné sochy. Slavný a často fotografovaný bamburetský hřbitov je následkem záplavy, která poničila staré hroby a místní z nich udělali zajímavost pro turisty.
Navzdory tomu si Bamburet návštěvu zaslouží. Kromě hlavní komercializované vesnice je tu celá řada dalších, které se dají během jednoho dne projít po pěšinkách mezi zahradami. Občas jde v kopcích zahlédnout odlehlý hřbitov, jindy zapomenuté taneční parkety nebo prastaré domy zdobené vyřezávanými trámy.
Rumbur a Brir jsou trochu jiné kafe. Odlehlé, vzdálené tak, že sem zavítá menšina turistů. Tak málo, že zde nejsou ani restaurace a ani pořádné hotely. O teplé vodě se člověku může nechat zdát – sprcha je vybetonovaná místnost s trubkou a kýblem, vedle kterého je díra nazývaná toaletou. Zejména v hornatém Rumburu lze najít pravou kalašskou autenticitu, po které cestovatelé touží. Pěkně bez pozlátka.
Domy mrtvých, domy žen
Rumbur není velký, táhne se několik stovek metrů na dně údolí, ale jeho uličky šplhají desítky výškových metrů po stěnách hor. Zástavba zde je poschoďovitá – ze dveří domů jejich majitelé vstupují na střechy těch, kdo bydlí pod nimi, a dřevěná. Nevypadá nijak honosně, a to ani proti Bamburetu, který má nejen více prostoru na výstavbu, ale také více prostředků. Rumbur je zaostalý. V nejlepším i nejhorším slova smyslu.
Já měla při ubytování obrovské štěstí. Jednoduchý, prostý hostel se zahrádkou a majitelem neustále nabízejícím čaj už obýval amatérský pákistánský etnograf, který Rumbur zkoumá již dvě dekády. Spolu s ním přijel po letech i majitelův syn. Naše trojice během pěti dní navštívila snad každý dům a každou rodinu – moji společníci se po letech potřebovali přivítat se všemi známými a příbuznými a mě dům od domu vodili s sebou a seznamovali s lidmi.
A kromě nich a domů s nekonečnými zásobami čaje a čerstvých ořechů mi moji společníci představili i místní tradice.
Rodiny se tu dělí na několik klanů, což pomáhá například i ve výběru partnerů. Limitů je celé řada – mladí muži například nemohou hledat ženu v klanu své matky. Odlehlá místa se podobnými pravidly chrání před příbuzenskými sňatky, které by přispěly k degeneraci populace. Tohoto pravidla se drží i moderní mladí Kalaši. V jejich prostředí se ale na jiné tradice už takřka zapomnělo. Například na domluvené únosy nevěst. To je záležitost horalů, ne měšťanů.
V kalašské kultuře je velmi důležitá rituální čistota – ženy i muži musí splnit podmínky čistoty, a jakmile je poruší, musí znovu proběhnout rituál. Mezi nečisté věci patří například ženská menstruace a muži nesmějí přijít do styku s menstruující ženou. Proto každá žena na několik dní v měsíci odejde do Domu žen, kde je spolu s rodičkami a ženami v šestinedělí separovaná od mužské společnosti. Když jsem to slyšela poprvé, moje feministické srdce se rozčililo. Pak jsem o tom začala přemýšlet trochu víc. Kalašky mají velmi těžké životy – pečují o dům, o rodinu, o zvířata, dřou na polích a na několik dní v měsíci mají náboženstvím předepsaný odpočinek v době, kdy jsou nejunavenější. Vlastně to nezní tak zle. Je to rituální podoba menstruačního volna, o které nemálo Evropanek usiluje.
Do domu žen muž nemůže vstoupit a i já bych při jeho návštěvě musela před odchodem projít dlouhou očistou, abych mohla zpět do společnosti. O tuto zkušenost jsem tedy přišla. Dalším bizarním pravidlem je, že ženy se nemohou mýt doma. Podél ledové divoké řeky lze tedy vidět Kalašky, jak si myjí své dlouhé vlasy. Tělesná očista pak probíhá za závěsy, kde se dá i ohřát voda.
Rituální čistota mě coby ženu omezila i na jiných místech. Vstup mi byl odepřen do dalších míst spojených s náboženstvím. Džaštachana je dům mrtvých a ve vesnici je jich několik. Jejich dveře jsou bohatě vyřezávané a zdobí je dřevěné hlavy beranů. Sem jsou přinesena těla zesnulých a rodiny nad nimi truchlí.
„Rituálně také zabijí kozy,“ říká mi etnograf Kášif Chán. „Není jich málo, čtyřicet, padesát. Podle rodiny. Když kozy nemají, musí si půjčit, ale je to obrovská hanba.“
Kalašská kultura je hodně o zabíjení koz – nejen pohřby, ale také svatby nebo narození dětí. Hosté musí být pohoštěni masem, staří duchové krví. Několik úmrtí v jednom roce může rodinu finančně zcela zruinovat.
Oslava léta
Jakkoliv se to během léta nemusí zdát, kalašská kultura je kulturou pasteveckou a její roční a životní rytmus se točí kolem stád. V létě jsou stáda vysoko v horách spolu se skupinou pastevců, kteří tam s nimi dlouhé týdny žijí. Festival Učál, který se koná v srpnu, je festivalem výměny ochránců stád. Než jsou ale pastevci nahrazeni novou směnou, je zapotřebí slavit!
Tančit se začíná dva dny před hlavním svátkem. Začátky jsou pomalé a trochu váhavé. Zejména mladí lidé se setkávají na tanečním parketu v centru Rumburu, který se nachází na velmi ostrém kopci, kam vedou slabé stovky schodů. Přicházejí nastrojení do zářivých barev, do oděvů o něco vznosnějších, než jaké nosí denně. Kalašky milují jasné barvy a část jejich kouzla je právě v oděvech, které denně nosí. S každým svátečním dnem ale barev i prvků krojů přibývá. Skupinka starších mužů s bubny stojí uprostřed a kolem nich víří mladí lidé za zpěvu pomalejších i rychlejších písní. V prvních dvou dnech se jen oťukávají. Trénují hlasivky a kroky. Kolem desáté večer zábava končí a dav se rozchází. Ráno je čeká práce v zahradách a polích. Krom toho ženy tráví sváteční dny vyráběním korálů ze semínek a pletením pásků z barevné vlny, které dávají svým hostům kolem krku.
Třetí sváteční den začíná velmi brzo. Ženy upečou ořechový chléb a skupinka pastevců s ním už za tmy vyráží do hor. Ostatní muži se po východu slunce setkávají v posvátném háji za vesnicí. Já jako žena zůstávám sedět venku mezi stromy a kameny připomínajícími bájné druidské lesy. Z žen jsem tu jediná a muži si dávají načas. Díky přátelům vím, že hlavní obřadník byl rozčilen jejich leností a pořádně je zdupal. Taky vím, že v háji čekali navrátivší se pastevci se sýrem, který vyrobili v horách. Muži z vesnice přinesli ořechový chléb. Pomodlili se nad zapáleným ohněm, odzpívali posvátné písně a rozdělili chléb a sýr mezi účastníky. Mohou je jíst jen muži, takže jdu po pár hodinách rituálu zpátky do vesnice hladová ve skupině spokojeně přežvykujících chlapů. Kouzelný les a zpěv posvátných písní v dáli mi ale za hlad stály.
Bezohlednost cizinců
Zpátky ve vesnici jsem byla obdarována neposvátným chlebem a u přátel nad čajem čekala na poledne, kdy začal hlavní tanec. A tentokrát to bylo jiné kafe než nenápadné oťukávání. V honosných oděvech přišla celá vesnice. Starší ženy zářily jasnou oranžovou, mladší jako pávice měly zdobené čepce, bohatě vyšívané korálky i mušlemi. Dav byl takřka neprůchodný jak kvůli místním, tak kvůli turistům, hlavně pákistánským. I kvůli množství cizinců bylo nutné regulovat jejich pohyb, aby tanečníci mohli slavit. A bohužel, ne každý návštěvník byl ohleduplným fotografem, takže o nepříjemné momenty v tlačenici nebyla nouze. Navzdory kráse krojů a žen jsem odešla dlouho před koncem právě kvůli třenicím, které pákistánští i evropští návštěvníci vyvolávali. Situace byla tak nepříjemná, zejména pro mladé dívky, které se staly objekty zájmu fotografů, že Kalašové začali mluvit o regulaci návštěvníků a o případném uzavření festivalu pro cizince. Byla jsem ráda, že jsem si užila večery před tím, kdy jsem zůstala z návštěvníků sama.
Polední tanec v Rumburu byl následován večerním tancem v Bamburetu, kam se lidé začali odpoledne ve velkém přesouvat. My našli místo v policejní dodávce, spolu s asi pěti místními mladíky. Bamburet se díky své zkušenosti s turisty připravil lépe a nachystal jasná místa, kam návštěvníci mohou a kam nemohou. Kalašové si tedy tuto část festivalu, který kdysi patřil jenom jim, užili rozhodně víc. A to zejména po jedenácté hodině, kdy na bamburetském parketu zůstali sami. Mnoho mladých lidí zde protančilo celou noc a ozvěna bubnů se táhla dlouho do noci.
Na hraně zániku
Od Kalašů jsem odjížděla s těžkým srdcem. Jednak se mi nesnadno loučilo s novými přáteli, vedle toho mi bylo smutno ze střetu světů. Kalašská kultura stejně jako mnohé jiné postupně mizí. Mladí lidé se z těžkého prostředí hor stěhují do měst, ale také konvertují k islámu. Svatba s muslimem je pro mnoho dívek cesta k lepšímu životnímu stylu. Kalašky tvrdě pracují venku, muslimské ženy střední třídy se starají o domácnosti bytů a drsného venkovského života jsou ušetřeny. Tlak je obrovský i díky turistům, jejichž příval a netaktní chování místním lidem znechucují vlastní kulturu. Kolik dívek nešlo tančit kvůli zírajícím mužům, kteří se ke Kalašům přijeli opít a koukat na holky, přičemž ale jejich vlastní ženy jsou doma zahaleny? A evropské zájezdy fotografů? Často se nechovali o nic lépe. A přitom by místo narvání foťáku do obličeje stačil pozdrav, úsměv a požádání o povolení.
Ani smíšené pocity mi ale zcela nezkazily pocit kouzla minulosti, které návštěva Kalašských údolí přináší. Jak bych to udělala příště? Přijela bych mimo festival, kdy zejména Rumbur zeje prázdnotou, a vyrazila s pastevci do nádherných hor nad vesnicí. A ani napodruhé bych nelitovala na návštěvu vyhradit klidně čtyři dny. Přece jenom, Kalašové jsou zcela unikátní kultura stojící na hraně zániku. Kdo ví, jestli naše generace není poslední, která Kalaše a jejich autentické prostředí ještě bude moci obdivovat.
Kde se vzali Kalašové
- Kalašové do regionu Střední Asie vizuálně ani kulturně nezapadají, a tak je otázkou, kde se vzali. Často se říká, že jsou potomky Alexandra Makedonského a jeho armády, pro což ale neexistuje důkaz.
- S legendárním dobyvatelem je v regionu spojena spousta podivných věcí – toto propojení vzniklo díky evropským cestovatelům hledajícím romantickou evropskou minulost, ale i díky místním lidem, pro které je Alexandr spojován s posvátnou postavou zvanou Dvourohý, na kterou odkazuje i korán. Nedostatek důkazů o vztahu Kalašů a Řeků ale nebrání podpoře některých kalašských organizací ze strany Řecka.
- Genetické výzkumy spíš naznačují, že Kalašové a jiní se do regionu dostali někdy před pěti tisíci lety z východní Evropy a jsou potomky lidu jámové kultury.
Osud Kalašů v Afghánistánu
Kalašové samozřejmě žili na obou stranách hindúkušského masivu a část z nich okupovala i západní údolí, dříve známá v Afghánistánu jako Káfiristán, země nevěřících. Jejich svět ale skončil v 19. století, kdy si král Abdurrahmán Chán potřeboval naklonit duchovní a uspořádal výpravu za káfiry, které silou konvertoval. Od té doby se regionu říká Núristán, země světla. V horách Núristánu jde stále najít prvky tradiční kalašské horské architektury, ale ty nejkrásnější kusy dřevěných vyřezávaných domů najdete v Národním muzeu nebo častěji v soukromých sbírkách.
