O krásách Západní pouště jsem se dozvěděla před dvěma lety, kdy jsem několik měsíců strávila pracovně v Egyptě. Dlouhou dobu jsem si tuto zemi spojovala pouze s pyramidami a přímořskými letovisky. Vůbec jsem netušila, co všechno nabízí. Když jsem se loni vrátila do Káhiry, bylo mi jasné, že se chci do pouště znovu podívat.
Její součástí je několik oáz, mezi které patří například Faráfra, Dáchla, Chárga, Síwa nebo Baharíja. Oáza Baharíja leží přibližně 400 km od Káhiry a je jakousi vstupní branou do krás, které poušť nabízí. Obyvatelé této oázy jsou beduíni, a přestože ovládají arabštinu, je jejich mateřským jazykem berberština, někdy také označována pojmem tamazight.
V celé Západní poušti existuje jen málo míst, kde by bylo možné spatřit jakékoli známky fauny či flóry. Kromě pár much, brouků nebo fenka jsme jiné známky života vyjma další auta s turisty nepotkali. I rostliny se objevují opravdu velmi zřídka, samotná Baharíja je ale obklopena datlovými háji a také několika teplými a studenými prameny v podobě „bazénků“ nebo menšími říčkami, v nichž si můžete smočit nohy.
Osobní setkání
První kontakt s tímto místem mi zprostředkoval Reda, 33letý beduín pocházející právě z Baharíje, který se živí provázením v poušti víc než dvacet let. Už jako malé dítě potkával po cestě do školy turisty, od kterých se začal pomalu učit anglicky. Když mi svou velmi dobrou angličtinou řekl, že se tento jazyk nikde neučil a vše, co umí, pochytil od turistů, byla jsem v šoku. Upřímně jsem se zastyděla při pomyšlení, kolik let jsem strávila ve škole učením angličtiny, a přesto se naše jazykové schopnosti příliš neliší. S pousmáním mi řekl: „Dům mé rodiny se nachází na hlavní ulici v oáze Baharíja – nedaleko školy, do které jsem docházel. Cestou jsem vídal skupinky turistů. Byl jsem malé dítě a snažili se se mnou mluvit, takže jsem se naučil hello, welcome, can I help you…“
Svou první skupinu provázel ve svých devíti letech. Pro nás je to něco nepředstavitelného. V tomto věku se teprve učíme starat se sami o sebe, natož abychom byli schopni se postarat o neznámé cizí dospělé, mluvící jiným jazykem, pocházející z jiného kulturního prostředí. Zeptala jsem se ho, zda to pro něj nebylo obtížné. „Pamatuji si, když mi bylo dvanáct let a stál jsem na autobusové zastávce v oáze. Čekal jsem na autobusy přijíždějící z Káhiry, abych si promluvil s turisty a přesvědčil je o tom, že jsem schopen je sám pouští provést a udělat pro ně výlet. Na zastávce jsem ale nebyl sám, čekal jsem tam s více než dvaceti lidmi, kteří rovněž čekali na turisty. Byli mnohem starší než já. První velkou výzvou tedy bylo, abych jako malý kluk přesvědčil cizince, že zrovna já budu jejich průvodcem, který pro ně může zorganizovat nezapomenutelné dobrodružství v Západní poušti, a druhou výzvou bylo, že jsem musel být zručnější než ostatní průvodci, dospělí muži.“ Jeho důvěru si zřejmě tehdy získali právě díky tak velkému úsilí, které vynakládal. Dnes díky internetu a sociálním sítím už nemusí stát na autobusové zastávce. A i když je v tomto ohledu pro něj práce snazší, nemáte ani na chvíli pocit, že by svou práci dělal s menším nasazením.
Přestože člověk vyráží do pouště, míra komfortu a vstřícnost jsou z Redovy strany tak obrovské, že jsem se pokaždé cítila jako v pětihvězdičkovém hotelu. Za celou dobu, kterou jsem v Egyptě strávila, jsem nejedla tak skvělé jídlo jako právě na cestách s ním. Společně se svým blízkým přítelem Ahmedem uměli připravit vynikající pokrmy, které sestávaly například ze zeleninové polévky, pečené zeleniny, směsi hub nebo dipu baba ganuš, to vše připravené pomocí jednoho nožíku a malého vařiče.
Hudba v dunách
Reda si z našeho minulého setkání pamatoval, že jsem se velmi těšila na večer u ohně za zvuků bubnů, flétny nazývané náj a magruny, což je severoafrický dechový nástroj přirovnatelný ke klarinetu. Je tvořen ze dvou stejně dlouhých trubek, které je zapotřebí rozeznít takzvaným auletickým neboli cirkulárním dechem. Mé první setkání s tímto nástrojem bylo právě zde, uprostřed pouště, kde jsme se večer utábořili u ohně. Nebyl to jen charakteristický ostrý a hlasitý zvuk, ale rovněž i elektrická páska, s jejíž pomocí držela magruna pohromadě a kterou u mě tento nástroji vzbudil pozornost. Na naše druhé setkání po roce proto Reda v noci svolal své další čtyři přátele, kteří zrovna provázeli v okolí, všichni pak hráli, zpívali a tančili. Byl to neuvěřitelný večer!
Další den jsme pak strávili hlouběji v poušti, blíže k libyjské hranici. Den předtím pouští ještě občas projelo auto s turisty. Tady jsme byli ale úplně sami. Bylo zde takové ticho, že člověk slyšel jen svůj dech a vlastní kroky. Večer jsme strávili pozorováním západu slunce na několik desítek metrů vysoké písečné duně opírající se o okolní skaliska. Sledovali jsme, jak světlo slunce, které se už skrylo za obzorem, vystřídaly miliardy zářících hvězd nad námi, pod kterými jsme pak spali.
Sjezdovka na dunách
Pod pouští si lidé nejčastěji představí nekonečnou plochu tvořenou rozlehlými a nekonečnými dunami. Pravdou ale je, že takových pouští je na světě pouze minimum celkové plochy, kterou pouště tvoří. Podobně ani v Západní poušti člověk na takovou scenerii nenarazí. Jsou zde zejména duny naváté ke skalním útvarům. To ovšem v žádném případě neubírá na její kráse! Zdejší krajina spíše napovídá tomu, že zde v minulosti bylo moře. Na mnoha místech lze vidět stopy pozůstatku korálů, mušlí a na některých místech se dokonce dají nalézt žraločí zuby. Výjimku tvoří písečná duna al-Ghurabi, patřící do systému dun Abú Muharrik. Jedná se o jednu z nejdelších putujících dun představující opravdu nádhernou scenerii. Pro zájemce o sandboarding se tak nabízí ideální možnost vyzkoušet si sjezd nehledě na to, zda se zvládnete udržet na nohou, nebo jste začátečník a raději zvolíte variantu vsedě. Není potřeba se rozmyslet již před cestou do pouště, zda si to chcete vyzkoušet, či nikoli, Reda vozí vždy nějaké to prkno v autě. Člověk se tak může rozhodnout dle daného okamžiku a odvahy.
Během cesty pouští jsem s nadšením sledovala obratnost a jistotu, s nimiž krajinou projížděl, aniž by na chvíli zapochyboval. Pro mne vypadalo okolí často stále stejné, o to více jsem nedokázala pochopit, jak ví, u kterého kamene se dát doprava nebo doleva. K mému překvapení tímto pro mne záhadným způsobem najednou zastavil uprostřed „ničeho“ a dovedl nás k jeho malému open-air muzeu sestávajícímu z hroudy písku, na kterém měl vystavené různé drobné objevy v podobě zvláštních útvarů zkamenělých korálů, krystalů, žraločích zubů, a dokonce hroty šípů. Vzácnější kousky měl ale pro jistotu ukryty v krabičce pod pískem. Následně nás převezl ještě ke kosterním pozůstatkům několika lidí, kteří očividně neměli na průvodce takové štěstí jako my.
Ani na moment jsem nelitovala toho, že již podruhé jsem prožila tyto dny na těchto místech a znovu obdivovala jejich panenskou krásu, prostotu, se kterou na nás všechny s takovou samozřejmostí promlouvaly. Poušť patří mezi má oblíbená místa a v rámci tří dnů jsme viděli tak úchvatné a rozmanité oblasti, v nichž bych byla schopna trávit celé hodiny pouhé kontemplace a zírání do nekonečných výhledů na surovou krajinu. Pokud bych měla za sebe něco doporučit, tak je to určitě strávit na těchto místech alespoň dvě noci. Jenom vulkanické kopce Černé pouště, Krystalová hora (Džebel al-Izaz), údolí Agabat a různorodé útvary Bílé pouště dokáží vytvořit tak nabitý program, že člověk pak ani nemá čas na chvíli vychutnat každé z těchto okouzlujících míst, pocítit klid a ticho poušti tak vlastní. Věci, které jsou od světa, ve kterém žijeme, tak vzdálené, a přitom tak důležité a vzácné.
