Po příletu do města Biskra, které patří k mnoha „branám do Sahary“, už nás na benzince očekává náš první policejní doprovod. A taky úvodní dávka informací od místního průvodce Karima. Když projíždíme kolem univerzity, zdůrazní, že je tahle škola společná pro chlapce i dívky. Dodává, že vzdělání je v Alžírsku zdarma, a pokud někdo do školy dojíždí, má nárok i na bezplatné ubytování. Těžko říct, jaká asociace vedla Karima k následné informaci o napichování palem, z nichž vytéká šťáva, která se nechá zkvasit. Vznikne tak poměrně silný alkoholický nápoj – čím uleželejší, tím víc „píše“. Docela mě překvapuje množství stánků s ovocem a zeleninou i fóliovníků kolem silnice. Může za to podzemní voda, přítomná i v poušti. Můj zrak ale naplno zbystří až s prvními pohledy do hlubokého kaňonu v pohoří Aurès, na jehož dně se zelenají palmové oázy.
Berberské balkony
Kaňon se jmenuje Ghoufi, někdy taky Rhoufi (dle správné výslovnosti) a nejlepší na něm je, že se dá obdivovat přímo z malého parkoviště u silnice. Před čtyřmi staletími jej využili Šauiové, odnož Berberů, ke stavbě skalních obydlí, která jim měla zajistit ochranu před nepřátelskými útoky i nástrahami klimatu – léta jsou tu velmi horká, zimy naopak nemilosrdně mrazivé. Ke stavbě používali kameny z okolních hor, do nichž přimíchávali bláto, do stěn a stropů přihazovali i křehké a nepříliš kvalitní palmové dřevo. Vznikly tak Les Balcons de Ghoufi, v nichž se žilo až do 70. let minulého století. Základem obživy byly datle, olivy a obilí. Část prostor využívala i francouzská vojenská posádka.
Kaňon Ghoufi připomíná parky amerického Jihozápadu|Honza Čermák
Byl by ovšem hřích jen se tak dívat, a tak scházíme po kamenných schodech na dno kaňonu, kterým protéká Bílá řeka. Z výšky má zbarvení spíš žlutozelené, jméno jí přisoudil vápenec, který se v oblasti nachází. A dá se v pohodě přeskákat po kamenech. Pak už se ale musí šlapat vzhůru po úzké prašné pěšince. Všudypřítomné skály připomínají některé parky amerického Jihozápadu, ale z takového přirovnání člověka rychle vyvedou dvě opuštěné mešity. Teprve v bývalých „kasárnách“ potkáváme skupinku místních školaček v hidžábu, které se v naší přítomnosti nesměle chichotají. Naopak při návratu nás vítají mladí vojáci se samopaly, ale i ti se na nás usmějí a prohodí pár zdvořilostních vět – někomu pochválili boty, mně se zeptali, jestli jsem ze zpátečního výstupu pod žhnoucím sluncem unavený. Nechápu, jak to poznali!
Kaňon Ghoufi protíná Bílá řeka|Honza Čermák
V průsmyku Thagith pak ještě zastavujeme u stroze působícího památníku prvních výstřelů alžírské války, vypálených v noci z 31. října na 1. listopad 1954. Nejen při téhle příležitosti nelze nepostřehnout, jak moc je téměř osmiletý boj o nezávislost pro Alžířany zásadní kapitolou jejich historie. O Francouzích jsme toho za celou dobu moc dobrého neslyšeli. V kontrastu s tím nás tu Karim s nepatrnou hrdostí upozorňuje na latinský nápis na skále, kde prý Římané začali razit tunel.
Odlehlé pětiměstí
Kaňon byla jenom taková malá ochutnávka před přeletem do jiného, izolovaného světa, kde už sice funguje elektřina, vodovod a mobily, ale jinak se běžný život za posledních tisíc let zase až tak výrazně nezměnil. Údolí M’Zab se stalo jedním z míst, kam se uchýlili ibádité – berberská ortodoxní odnož islámu, která si korán i muslimské svátky od počátku vykládala jinak než ostatní, a tak její stoupenci nebyli považováni za pravověrné a museli uprchnout. Azyl našli i v oázách uprostřed alžírské Sahary, z nichž se od 11. století začali stěhovat do nově budovaných opevněných vesnic. Postupně to byly: El Atteuf (1012), Búnura (Bounoura, 1065), Ghardája (1085), Baní Izgán (Beni Isguen, 1321) a Melika (1355). V sedmnáctém století přibyly ještě Guerrara a Berriane, ale ty už jsou od ostatních vzdálené desítky kilometrů, takže se zpravidla užívá označení pentapolis pro prvních pět uvedených. Každé z měst má určitá specifika (například většina obyvatel El Atteufu se věnuje řeznictví a železářství, zatímco v Baní Izgánu jsou dominantní látky a Ghardája je centrem obchodu), ale převládají společné prvky.
Průvodce v tradičních plizovaných kalhotách v El Attefu holí názorně ukazuje funkčnost přírodního hmoždíře|Honza Čermák
Všechny vesnice se stavěly na kopcích, a to odshora. Důvodem byla ochrana před napadením a záplavami. Nejdřív se postavila mešita – prostá, aby nepůsobila nepatřičně, pak se v nepoddajném podloží začaly kopat studny, což zabralo i několik let. Za jeden koš vydlabaného písku obdržel kopáč koš obilí. Po získání zdroje vody už se přistoupilo k výstavbě obytných domů, která podléhala pravidlům ohledně jejich výšky, pozice dveří nebo velikosti oken, aby bylo v úzkých uličkách zachováno soukromí. Uličky měly nízké stropy, což jednak usnadňovalo ventilaci, jednak znemožňovalo průjezd nepřátel na koních. Ke stavbě se používal písek, vápenec a bláto; na podlahy, střechy a dveře také palmové dřevo. Kvůli jeho nedostatku byly dveře obvykle malé a nízké. A protože každý malý hrbolek vytváří aspoň kousek stínu, opracovávaly se fasády pomocí hrubého palmového listí. Domy mají dodnes i podzemní místnosti, kam se dá v létě ukrýt před horkem. Schody jsou obvykle nízké, aby nebránily v pohybu starším osobám a oslům. V nejspodnější části vznikala tržiště, která tak byla jednoduše přístupná i obchodníkům zvenčí.
Společenský středověk
Ibádité jsou kmenové společenství s klanovým systémem, které dodnes funguje nezávisle na zbytku alžírské společnosti. Drží se soustavy konzervativních pravidel a zvyklostí, která si nastavilo dávno před kolonizací, navíc jsou tito Berbeři založením nedůvěřiví vůči novinkám, které přímo nevedou ke zlepšení jejich života. Drsné podmínky je naučily zpracovat úplně všechno, například peckami z datlí krmí kozy, které díky tomu nadojí větší množství kvalitního mléka. Důležitým rysem je i solidarita – třeba voda je k dispozici všem, kteří ji potřebují, ale nemají k ní vlastní přístup.
Zatímco v Ghardáji praská trh u náměstí ve švech, ...|Honza Čermák
Hlavní autoritou je náboženský učenec, který v mešitě působí i jako rádce pro ženy v otázkách svatby (často se v zájmu finanční úspory konají hromadně, nedávno se prý takhle oddalo 40 párů najednou), věna i naprosto běžných záležitostí během nepřítomnosti manžela. Toho si ovšem nevybírají samy, zásadní slovo mají stále matky, které svým synům vyhlížejí v hammámech vhodný protějšek. Zvolená nevěsta se pak stěhuje do domu ženicha, kde se až do konce života stará o domácnost. V ortodoxních rodinách matka vychází ven jen výjimečně a celá zahalená bílým hábitem, z něhož jí může vykukovat jen jedno oko. Svobodu má aspoň v tom, že si může kdykoli vybrat, které z nich zůstane odhalené. Všiml jsem si, že naprostá většina takhle zahalených žen nosí silné brýle. Musel jsem se dívat velmi pozorně (a zároveň nenápadně), protože při náhodných setkáních se dámy v bílém chovaly velmi bázlivě a vyhýbavě, pokud to bylo možné, raději hbitě vpluly zpátky do útrob domu. Upřímně řečeno to působilo až trochu strašidelně.
...v Baní Izgánu je obchodování na hlavním náměstí zapovězeno|Honza Čermák
Ve městech mají i dobrovolný spolek ochránců, něco na způsob policie, který nejen zajišťuje bezpečnost vůči okolnímu světu, ale také pomáhá v případě potřeby vlastním obyvatelům. Centra měst jsou považována za posvátná, cizinec v nich nesmí přenocovat ani se v křivolakých bezejmenných uličkách pohybovat bez přiděleného průvodce v plizovaných kalhotách. V Ghardáji sice dostaneme čas na rozchod, ale toulat se můžeme jen v bezprostřední blízkosti hlavního náměstí s trhy.
Čilý obchod v Ghardáji
Ghardája je největším městem pentapole, jeho politickým a ekonomickým centrem. Zatímco ve vyšších částech starého jádra panuje takřka hrobové ticho, rozlehlé dlážděné náměstí s tržištěm tepe čilým ruchem. Na domech visí koberce, ale pořídit se tu dají také látky a oblečení, datle a ořechy, maso anebo čerstvé ovoce, byliny a zelenina. A právě částečně zastřešená ulička s posledně uvedeným sortimentem mě okouzlila autenticky živelnou atmosférou. Prodavači a nakupující na sebe pokřikují, jako by šlo o život, stoly se prohýbají pod tíží nádherně vypadajících kousků. Vzhledem k tomu, že by se tu nemělo prodávat nic, co nepochází přímo odsud, je obdivuhodné, kolik toho dokážou místní uprostřed pouště vypěstovat. Překvapily mě dvě věci: určitá odtažitost klučiny, který nás prováděl. Vynikla obzvlášť v kontrastu s uvolněným, otevřeným a zábavným Karimem. A také jsem nečekal žebrající děvčata černé pleti v sytě barevných oblečcích. Údajně se jedná o děti imigrantů.
Ghardája je z pěti měst největší a nejživější. A obchodníci už si pomalu zvykají na zahraniční návštěvníky.|Honza Čermák
Centra měst se po poledni na čtyři hodiny uzavírají, takže musíme opevněnou část opustit. Ideální příležitost na oběd, k němuž si v potemnělé restauraci se stěnami obloženými koberci dopřáváme tradiční pokrm zviti. Podává se v dřevěné nádobě ve tvaru vysoké vázy či hmoždíře, která se zasune do připravené díry ve stole. Hlavní složkou jsou rajčata, zelené papričky, koriandr a česnek, jídlo chuťově připomíná lečo s kousky natrhaného chleba. Ve třech jsme se podělili o porci pro dva (600 dinárů, tedy zhruba 100 korun), což bohatě stačilo.
Přísný Baní Izgán
Ze všech pěti měst je za nejposvátnější považováno Baní Izgán, jehož komunita je nejkonzervativnější. Hned za branou jsme obeznámeni se zákazem kouření, focení lidí a s požadavkem na adekvátní oblečení. Místní rada rozhodla, že na náměstí nesmějí být žádné obchody, jednoduše působící prostranství má sloužit k setkávání obyvatel, nikoli k obchodu. Přesto se tu odpoledne konají bazarové aukce. Dříve se využívaly k rozprodávání dědictví, dnes sem místní přitáhnou cokoliv, čeho se chtějí zbavit.
Na nejvyšším místě Baní Izgánu se místo mešity tyčí strážní věž. Naskýtá se z ní výhled na široké okolí (viz Ranvej).|Honza Čermák
Město vznikalo ve třech obdobích – nejstarší, tedy horní část ve 14. století, prostřední ve století šestnáctém, kdy byly postaveny i hradby, a poslední ještě o tři sta let později. Samotné uličky mi nepřipadaly zásadně odlišné od těch, kterými jsme procházeli v Ghardáji, ale tentokrát vedou do nejvyššího bodu nikoli k mešitě, nýbrž ke strážní věži, z jejíž volně přístupné horní plošiny se kochám fantastickým výhledem na všechny strany. Okrové domy takřka splývají s písečným podložím, s nebem zase ladí bledě modrá malba některých střešních teras a nádrže na vodu, jako majáky z okolních měst trčí hranaté minarety. Podlehnutí moderním výdobytkům prozrazují satelity. Do starých časů se vracíme v malém muzeu, kde si můžeme prohlédnout typickou pestrobarevnou ložnici nebo kozí vak na vodu a další pomůcky.
Baní Izgán|Honza Čermák
Města se i nadále rozrůstají, což má za následek ničení palmových oáz, a tak se v Baní Izgánu rozhodli vyčlenit k nové výstavbě kopec nad starým městem. Nová čtvrť se snaží jednotným stylem co nejvíc přiblížit rázu původní architektury, ale středověká atmosféra už tu zkrátka cítit není. Kvůli autům jsou ulice širší, domy větší (k dispozici jsou ve třech různých velikostech), nové potřeby (například sprchování) vedly i ke změně použitých stavebních materiálů a metod. Ale vlastně je to pochopitelné, málokdo chce žít ve skanzenu, a tak si i místní obyvatelé, především ti mladší, chtějí zajistit co nejpohodlnější život.
Inspirativní El Atteuf
Když při průchodu branou nejstaršího z měst, kterým je El Atteuf, přemýšlím, jestli tu neuvidíme a neuslyšíme opět totéž, vytrhne mě z mých úvah hřmotný hlas čiperného osmdesátiletého průvodce, který hbitě mává dřevěnou holí. Musím se od něj držet trochu dál, aby mi nepopraskaly ušní bubínky, ale aspoň je s ním zábava. Ukazuje nám třeba přírodní hmoždíř – dolíky v zemi, v nichž se například drtily pecky pro kozy, nebo vypráví o místním lovci hadů, který má tři ženy, tři domy a 21 dětí. Zlí jazykové tvrdí, že tu má křížení obyvatel za následek častá zdravotní postižení.
Bílá mešita bez minaretu v El Atteufu údajně inspirovala architekta Le Corbusiera|Honza Čermák
Z celého města mě neupoutá nejvíc ani tak mešita z roku 1012, jako spíš moderně vyhlížející bílá mešita Sidi Brahima bez minaretu, která jako by vypadla z Hvězdných válek. Slavný francouzský architekt švýcarského původu Le Corbusier se nechal slyšet, že ho tahle stavba inspirovala při návrhu kaple Ronchamp.
Datle, datle, datle…
Na seznam UNESCO byla zapsána nejen samotná města, ale také sedm set let starý zavlažovací systém, který si prohlížíme v nedaleké oáze. Tam se pěstují palmy, ovocné stromy a zelenina. Datlové palmy se musí každý rok ručně opylovat, protože 99 procent stromů je samičích. A samozřejmě potřebují vodu. Srážky tu jsou velmi výjimečné, ale když už se dostaví, můžou způsobit záplavy. A právě k ochraně i průběžné distribuci přívalové vody slouží jednoduše důmyslný systém umělého koryta, hráze, studní a kanálů, kterým se závlaha dostane až do jednotlivých zahrad. V jejich zídkách jsou škvíry na šířku tolika datlových pecek, kolik má ta která rodina stromů. Zajišťuje se tím spravedlivé rozdělení vody. Všechno si místní financují z vlastních zdrojů, stát jim nic nepřispívá, což jen podtrhuje svébytnost pětiměstí. V létě tu dospělým pomáhají děti, aby se naučily pracovat a přivykly zodpovědnosti. Za odměnu dostávají – kupodivu datle.
Tuaregové se o nás v poušti vzorně starali|Honza Čermák
Roste jich tu na šedesát druhů a jsou důležitou součástí stravy – dlouho vydrží, navíc obsahují vitaminy, vápník a cukr. Některé typy se využívají do dezertů, jiné ke kuskusu, na omáčky nebo ovocné koktejly, k výrobě octa, alkoholu, či dokonce líčidel. Určité druhy mají pozitivní účinky při léčbě chudokrevnosti nebo cukrovky, existuje prý i takový, který po smíchání s kozím mlékem funguje jako afrodiziakum. Důkazem snad byl opodál stojící osel s velkým ztopořeným penisem. Z palem se ovšem zužitkuje všechno – listy na košíky, vláknité dřevo na stavby nebo výrobu nábytku. A s peckami se dá třeba i hrát dáma.
Písečný hřeb na závěr
Plně si odlehlost pentapole uvědomím až při odletu za bílého dne. To ale není nic proti oáze Džánet (Djanet) v jihovýchodním cípu Alžírska, u hranic s Libyí a Nigerem. Tady, v národním parku Tassili n’Ajjer, už jsme opravdu uprostřed Sahary. A pro mě je to nejpůsobivější zakončení alžírského putování, jaké jsem si mohl přát. Do prvního improvizovaného „kempu“ nás Tuaregové přivážejí až v pět hodin ráno, ale to mi nebrání v tom, abych se před půl sedmou vysoukal z malého stanu a vyrazil do dun vítat slunce a dva dny plné vizuálních orgií a nezapomenutelných zážitků. Sahara nám totiž ukazuje mnoho svých tváří.
Zatímco se kocháme dechberoucí krajinou, které Turageové říkají Zuby, nedaleko od nás řádí pouštní bouře|Honza Čermák
Asi každý si umí představit majestátní hladké duny, které tu tvoří oblast Erg d’Admer. Z písku se tu ale také tyčí tisíce skalisek roztodivných tvarů, nad jejichž umístěním, výškou a velikostí nepřestávám žasnout. Zastávku si jednoznačně zasloužila skalní okna nebo sedm až devět tisíc let staré skalní a jeskynní malby lidí a zvířat či reliéfní výtvor nazvaný prozaicky Plačící krávy. Jako zjevení působily hrdě vzrostlé dužnaté keříčky sodomského jablka se svěžími fialovými květy, mezi nimiž se potulují velbloudi nebo osli. Neskutečná byla procházka kaňonem Essendilène mezi až pohádkově obrovskými skalisky, která vede k malému jezírku, kde se dá v chladné vodě vykoupat. Pro mě osobně pak byla vrcholem všeho rozlehlá písečná planina, z níž se tyčila skaliska a po níž se povalovaly skrumáže hladkých balvanů, které jako by spadly z nebes. To všechno dohromady vytvářelo fantastickou scenerii, k jejíž působivosti přispěla i opodál zuřící písečná bouře. Mimochodem tomuhle místu říkají Tuaregové podle tvaru skal v překladu Zuby. Jedna ze skal vypadala jako vztyčený prostředník a „zub“ je v arabštině vulgární označení pro penis...
Oblast Erg d’Admer uspokojí ty, kteří touží po typické pouštní krajině s hladkými dunami|Honza Čermák
Když si k tomu přidáte tiché noclehy přímo pod dunami, s nimi spojenou omračující hvězdnou oblohu, východy i západy slunce a takřka nulovou lidskou přítomnost s výjimkou starostlivých Tuaregů, kteří vám nejen vmžiku připraví stany s matrací, ale také se postarají o vaše žaludky (například v písku pod rozžhavenými uhlíky upečou saharský chléb), nemůžete se divit, že se tahle písečně zlatá tečka zaryla do mého nitra tak hluboko, že bych se do Alžírska někdy rád vrátil. Snad do té doby neztratí své omamné kouzlo a autentickou nezkaženost.
Dobré vědět
- Získání víz (2400 Kč) není zaručeno a vyžaduje doložení zaplaceného ubytování nebo zvacího dopisu. Zvažte expediční cestu s malou organizovanou skupinou.
- Půjčení vozu není nemožné, ale ani tak běžné jako v turističtějších zemích. Silnice jsou kvalitní, ale osazené nepříjemným množstvím zpomalovacích prahů. Pohonné hmoty jsou na naše poměry směšně levné (nafta v přepočtu asi pět korun, benzin zhruba sedm).
- Hotely poskytují standardní vybavení a komfort, ceny za dvoulůžkový pokoj se snídaní se pohybují kolem 1000 Kč.
- Ceny stravování v restauracích a jídelnách se pohybují mezi 50 a 120 Kč. Láhev vody (1,5 l) v obchodě šest korun. Alkohol se prodává pouze ve specializovaných obchůdcích nebo se výjimečně podává v některých (převážně hotelových) barech.
- Vstupy do památkových objektů a areálů obvykle stojí 130 nebo 200 dinárů (20, resp. 30 Kč).
- Do vzdálenějších částí obrovské země (Sahara) se vyplatí dopravit letecky. Alžírské aerolinky fungují standardně, jen je potřeba počítat se zpožděním a nižší úrovní informovanosti u odletových bran.
