Nic není pro poznávání africké divočiny typičtější než otevřený zelenohnědý „lanďák“, brázdící otevřenou savanu v naději, že člověk spatří lovícího lva nebo číhajícího levharta. Hranatá auta plná turistů s klobouky na hlavách a perfektním vybavením pro život v divočině, který ve skutečnosti nikdy nepoznají, jsou podstatným zdrojem keňských státních příjmů. Poznávat všudypřítomnou přírodu lze však i jinak, nejen za doprovodu místního rangera, který – ruku na srdce – vozí návštěvníky na předem vytipovaná místa, o kterých ví, že na nich zvíře bude, čímž naplní nevyřčený závazek, že za peníze klient „něco“ vidět musí. Organizace safari výletu má zpravidla vždy podobný scénář – člověk z letiště míří do hotelu, odkud ho ještě před svítáním vezou do parku, aby zde zažil ranní rozbřesk a při troše štěstí viděl třeba spící hyenu uprostřed cesty. Po několika hodinách nepřetržité jízdy následuje oběd v některém z honosných lodge, což jsou ubytovací zařízení v britském koloniálním stylu, kde na stěně nechybějí lovecké trofeje bývalého majitele usedlosti. Na konci dne následuje spokojenost či roztrpčení z toho, že avizovaný lev byl příliš daleko či nebyl vůbec (!), žirafy byly příliš plaché, antilopy měly ošklivý zvyk otáčet se k fotografovi zády, takže zkazily výslednou kompozici, a hroši zůstali ve vodě. V autě o 16 lidech s otevřenou stříškou je navíc nemožné udržet ticho, takže máte--li zálibu v ornitologii, zcela ji neuspokojíte, protože osazenstvo vozu ve většině případů nevydrží čekat, až si ledňáček, bulbulčík, strdmil či vlha sednou na nedalekou větev. Maximum je orel, protože toho vyvede z rovnováhy máloco. A to je Keňa domovem více než 1100 ptačích druhů!
Na dohled aglomeraci. Existence oficiálních národních parků umožňuje koexistenci moderní civilizace a volné přírody v relativní symbióze.|Tomáš Vaňourek
Na vlastní pěst
My máme to štěstí, že keňskou přírodu prozkoumáváme celých pět měsíců vlastním autem s levostranným řízením, bez místních průvodců a s dostatkem času všímat si života mimo hlavní trasy. Vyrazit totiž na vlastní game drive je mnohem jednodušší, než jsme si na začátku naší keňské cesty mysleli! Stačí si koupit vstupenku a povolení pro auto, přičemž počítejte s tím, že méně než 30 USD na osobu to nebude a ceny se neustále zvyšují. Vstup do jakéhokoliv parku vlastním autem je ale bezproblémový, jen je nutné se řídit dvěma zásadami – držet se vyznačených tras a nikdy z auta nevystupovat. Někdy u vstupu dostanete mapu s cestami, kterou však po první nedobré zkušenosti bereme jen jako milý suvenýr a řídíme se vlastní navigací. V parku se v zásadě nejde ztratit, jenom je třeba si pamatovat, že vždy existujete několik vstupních bran (gates) a odjet ideálně tou, kterou jste přijeli. Se západem slunce se totiž brány parků zavírají a přenocování v buši mezi divokými zvířaty, která mají tu nemilou vlastnost, že se ukážou vždy, když to nejméně čekáte, není nic příjemného. Došlo nám to ve chvíli, kdy jsme zapadli v korytě řeky a museli auto pomocí navijáku vytáhnout. Zatímco v bezpečí auta jsme si mohli krk vykroutit, abychom spatřili lva spícího více než 20 hodin denně, mimo kabinu jsme si uvědomili, že ty zbývající čtyři je lev pravděpodobně vzhůru, a ačkoli loví jen dvakrát až třikrát týdně, mohlo by se stát, že to bude zrovna teď.
Černá smrt. Právě takovou přezdívku si vysloužil buvol, který ročně zabije až 200 lidí.|Tomáš Vaňourek
Safari mezi mrakodrapy
Naše cesta za „velkou pětkou“ (lev, levhart, buvol, nosorožec a slon) začíná brzy ráno v hlavním městě Nairobi, na jehož okraji se rozprostírá národní park, v němž kromě slonů nechybí nic, co by člověk neznalý subsaharské Afriky netoužil spatřit. Scenerie městské aglomerace s mrakodrapy na pozadí a žirafami v popředí vytváří natolik signifikantní kompozici, že ji zaručeně rozeznáte mezi všemi dalšími snímky afrického safari. Pokud máte opravdu málo času, je městský park ideální možností, jak alespoň částečně nasát atmosféru jedinečného game drive a nechat se unášet africkou savanou, jejíž hranice nemilosrdně ukrajuje moderní zástavba. Uprostřed parku totiž narazíte na vysoké betonové pylony železniční trati mezi Nairobi a Mombasou, za jejichž výstavbou není nikdo jiný než Čína, jež si na místní vládě vymohla vedení kolejí napříč národním parkem. Panoráma, ve kterém v jednom záběru máte žirafu, nosorožce, prosklený věžák a betonový sloup, je dokonalým odrazem skutečnosti, že pro spatření divokých zvířat toho vlastně až tolik udělat nemusíte a zvládnout to lze i během polední pauzy. A také, že doby, kdy v Keni umíraly desítky lidí při běsnění divokých lvů, útočících na dělníky pokládající pražce v blízkosti národního parku Tsavo, jsou minulostí. Volná příroda prostě dostala své pevné hranice.
Při cestě z parku zastavujeme u žirafího centra, ve kterém můžete přežvýkavce nakrmit z ruky a podrbat za ušima, díky čemuž sem směřují zástupy víkendových výletníků. Kontakt z ruky do úst můžete navázat s žirafou Rothschildovou, která patří mezi ohrožené druhy a ve volné přírodě jich je tak málo, že pro jejich záchranu vznikají místa, jako je právě tohle. Vlastně až tváří v tvář informaci o tom, že žirafa není jen jedna, si člověk naplno uvědomí, jak dramaticky se počet druhů zmenšuje a že laik tuto proměnu jen stěží dokáže zachytit.
Safari uprostřed velkoměsta. Stačí pár hodin a v srdci hlavního města můžete zažít plnohodnotné safari.|Tomáš Vaňourek
Nedaleko stojí soukromá sloní rezervace Sheldrick, jejímž posláním je zachraňovat nemocná mláďata a časem je vracet do přírody. Ctnostná myšlenka odráží širší přístup k ochraně zvířat: vedle státních národních parků a rezervací jsou tady soukromé subjekty, bez kterých by se Keňa neobešla. Jejich provozovatelé mají mnohdy lepší povědomí o přístupu ke zvířatům než oficiální úřady a nesnaží se zvířata jen za peníze ukazovat, ale umožnit jim alespoň přiměřeně přirozený život. Stojí za to je podpořit.
U jezer Velké příkopové propadliny
Utíkáme z hlavního města směrem na severozápad k národním parkům Naivasha a Nakuru, ležícím kolem stejnojmenných jezer Velké příkopové propadliny. Ta se táhne jako jizva napříč celou Keňou a dává vzniknout jedinečným přírodním sceneriím, poněkud narušovaných nepříjemnou dopravou. Po cestě míjíme kráter Longonot, na který si můžete udělat celodenní výstup. Odměnou za výstup po čtyřech v počasí připomínajícím prádelnu je fantastický výhled do brčálově zelené krajiny, ve které žijí buvoli, žirafy a zebry, k jejichž pozorování je dobré mít dalekohled.
Žádné jiné zvíře z „velké pětky“ nezpůsobí tolik smrtelných zranění jako hroch. Při pozorování nikdy nenarušujte jeho teritorium a pamatujte, že dokáže běžet rychlostí až 30 km za hodinu!|Tomáš Vaňourek
U jezera Naivasha zastavujeme v jednom z mnoha kempů a už během vybalování nám nad hlavami krouží ibisové, které nejdříve obdivujeme a posléze nenávidíme, protože nás pravidelně budí kolem půl páté ráno. V jednu chvíli si dokonce říkáme, jaké měl ibis obrovské štěstí, že byl Egypťany považován za posvátného ptáka, protože jinak by byl určitě vyhuben. Bezprostřední blízkost vody je však dokonalou zárukou toho, že život máme doslova na dosah ruky, o čemž svědčí také elektrický ohradník bránící proniknutí hrochů do prostoru kempu. Večerní cesta na toaletu díky tomu získává dobrodružný rozměr, protože pokud ve tmě posvítíte baterkou směrem k vodě, uvidíte červené dvojice světýlek, jak vás bedlivě sledují. Platí ale, že pokud se nerozhodnete hroší teritorium jakkoliv narušit, nemusíte se tohoto nejnebezpečnějšího afrického zvířete bát.
Naivasha je bez nadsázky hroším jezerem, o čemž se přesvědčíme hned ráno, když se před námi při cestě loďkou otevře hroší tlama, jen asi dva metry od bárky ovládané místním lodivodem se širokým úsměvem. Naším cílem je Crescent Island, maličký ostrůvek, který vznikl teprve před asi 20 lety. Platíme vstup, domluvíme se, aby nás lodník čekal na opačné straně jezera, a pěšky se vydáváme do volné přírody. To, jak dlouho bude „pěší safari“ trvat, je jen na nás. Po cestě míjíme pštrosí výběh, za kterým se prohánějí stáda antilop, zeber a několik žiraf, z nichž jedna se rozhodne připojit k naší procházce, takže v jednu chvíli to vypadá, že venčíme nejvyšší zvíře světa. Opodál stojí stádo zeber, jehož jeden příslušník leží v prachu na zemi a ani se nehne. Zebří mládě si totiž dopřává odpočinku a naše přítomnost ho vyvede z míry až ve chvíli, kdy vytahujeme kameru. Naprostá krotkost zvířete, jež Evropané lovili pro radost, protože jiné využití nemělo, nás přivádí k myšlence, že jsme na ostrově sami. Sem turisté nejezdí, protože se to agenturám prostě nevyplatí.
Pozorovat a pochopit přírodu znamená všímat si detailů|Tomáš Vaňourek
Za slavnou lvicí
Období dešťů se vyznačuje tím, že prudký liják přijde během chvilky a jeho intenzita je taková, že klidně může prorazit nepříliš kvalitní střešní konstrukci, takže zahajujeme přesun loďkou zpět do tábora. Po cestě se zastavíme u místních rybářů, od kterých kupujeme ryby na krmení divokých orlů. Není to nic složitého, jen musíte vědět, že všude kolem vás tito dravci krouží od chvíle, kdy jsme v kempu rozbalili stan, a že místní kluci prodávají své úlovky za pár šilinků. A pak jen lodník na chvíli zastaví, do ryby nacpe kousek polystyrenu, aby se nepotopila, zvedne ruku k obloze, několikrát hlasitě pískne a hodí ji do vody. Dravec se zvedne, mocně zamává, naletí na hladinu a maximálně na druhý pokus má úlovek v pařátech.
Lvice. Spatřit krále či královnu africké divočiny patří k bontonu dobrého safari.|Tomáš Vaňourek
Při cestě k jezeru Nakuru naše myšlenky utečou k slavné opavské rodačce Joy Adamson, a to když míjíme usedlost Elsamare, pojmenovanou po slavné lvici, jejíž majitelka se společně s manželem zasadili o vznik keňských národních parků. Je otázkou, kde by keňská příroda byla, kdyby neexistovali lidé jako manželé Adamsonovi, na jejichž aktivity se dodnes navazuje. Mementem je nám příběh z nairobské zoo o tom, jak správci našli vyčerpanou lvici kdesi v divočině, odtáhli ji a po dvou dnech našli na původním místě dvě hladová mláďata. Ani jeden ze „znalců“ přírody si nevšiml, že lvice nedávno porodila, má struky nalité mlékem a jen odpočívá.
Břehy Nakuru jsou rájem nejen pro „černou smrt“, jak se pro nepředvídatelnou povahu a rychlý běh přezdívá buvolovi, ale především ptáků, zvláště plameňáků, vytvářejících podél jezera neprodyšnou růžovou deku. Nálety rybaříků, patřících do čeledi ledňáčkovitých, na vodní hladinu jsou něčím, s čím se v Česku rozhodně nesetkáte, stejně tak jako s hejny kormoránů, volavek a jeřábů. To všechno prakticky bez lidí a s nekonečným množstvím času počkat si na ten správný okamžik, kdy uvidíme pelikána lovit. Tady totiž i obyčejný špaček hraje všemi barvami.
Tsavo. Jedním ze symbolů keňské buše je rozhodně slon. Stačí si při cestě vlakem do Mombasy koupit lístek na levé straně vagonu a se západem slunce počítat choboty kolem železnice.|Tomáš Vaňourek
S Kilimandžárem v zádech
Ve čtyři ráno opouštíme Hunter’s Lodge vyzdobenou trofejemi jeho bývalého majitele a míříme na jih k hranici Tanzanie. S ranním rozbřeskem se z mlžného oparu vynořuje horský masiv Kilimandžára s nejvyšším vrcholem Afriky Uhuru a nás fascinuje ten kontrast mezi takřka dokonalou rovinou a bezmála šestitisícovkou ležící těsně za keňskou hranicí. Odbočujeme doprava směrem k jedné ze vstupních bran do parku Amboseli, před kterou nás vítá několik žiraf, ale to hlavní čeká uvnitř, a sice jedno z nejlepších míst na světě pro pozorování slonů. Právě tady žila jak legendární slonice Echo, jejíž život byl zkoumán více než tři dekády a stal se námětem řady dokumentů, tak gigantický Tim, jeden z největších známých afrických slonů vůbec. Zelený koberec bažiny společně s dlouhým obdobím sucha vytváří ideální kombinaci pro pozorování pakoňů, hyen či nekonečných stád antilop, jejichž přítomnost značí jediné, a sice, že lev nebude nablízku. Pohledem na odpočívajícího krále zvířat se opíjíme až na samotném konci 12hodinové jízdy za zvířaty a po stovce ujetých kilometrů. Pokud zatoužíte po masajské kultuře, pak jistě oceníte vesničku ležící přímo uvnitř parku, kterou pokud náhodou přehlédnete, tak se nic podstatného nestane, protože Masajové žijí všude kolem a nelze je minout. Jen pozor na to, že své výrobky nabízejí zhruba třikrát dráž, než je seženete v krámku za rohem. Se soumrakem necháváme Kilimandžáro za zády a vracíme se zpět po přeplněné silnici do Nairobi.
Kili před nosem. Dokonalá rovina parku Amboseli ostře kontrastuje s nejvyšší horou Afriky v sousední Tanzanii.|Tomáš Vaňourek
Než vyrazíte na keňský game drive, zkuste si ujasnit, co od něj vlastně očekáváte. Chce to čas a třeba i přípravy v českém lese, aby si člověk osvojil základy pobytu v přírodě, jako je například nepoužívání parfému či nenošení křiklavého oblečení, a obrnil se trpělivostí, když neuvidí to, co průvodci slibují. Pokud to ale podstoupíte, uvidíte v Keni to, co je v ní skutečně jedinečné – divokou přírodu ukrytou před zraky zvědavých návštěvníků, kteří nejsou ochotni podstoupit nepohodlí proto, aby se jí podřídili.
Máte-li možnost podniknout takovou akci alespoň dvakrát, zkuste to jednou organizovaně a podruhé s vlastním autem, které si snadno půjčíte v Nairobi. Možná budete nejdříve zklamaní, že toho moc neuvidíte, ale získáte čas aspoň trochu nasát atmosféru keňské přírody plné života. Mělo by totiž platit, že pánem na safari je příroda, a ne návštěvník v autě.
Jak na vlastní safari
Vstupy do parků
Od září 2023 je možné všechny vstupy do národních parků zařídit pouze on-line prostřednictvím elektronické identity, kterou si stejně musíte vytvořit, pokud žádáte o vízum. Poplatek za vstup se pohybuje v několika desítkách USD na osobu a den. Kupte si lístky den předem a šetřete své nervy, protože nákup na poslední chvíli vás dokonale otráví.
Dvojí ceny
V Keni platí dvojí ceny. Pro místní či rezidenty jsou vstupy zhruba o polovinu levnější než pro cizince, přičemž výše poplatků je pevně stanovená a není možné smlouvat.
Nocování v parku
Existují tři základní možnosti přenocování v parku – klasický lodge s luxusním zázemím, chatka s postelí a tekoucí vodou a kemp s vlastním stanem a společným hygienickým zázemím. Na vlastní nebezpečí lze v některých parcích přenocovat i mimo jakékoliv zázemí a zkusit nalákat třeba vysokou na kusy soli, které rozdrobíte kolem sebe. Výrazně ušetříte, pokud se ubytujete mimo hranice parku a ráno si přivstanete.
Kilimandžáro
Ačkoliv se historicky masiv nacházel na území dnešní Keni, tehdejší královna Viktorie jej darovala svému německému příbuznému k narozeninám, čímž se posunula hranice ve prospěch dnešní Tanzanie (dříve Německé východní Afriky). Pohled na mapu tento „ústřelek“, který není zdaleka v Africe jediným, dodnes zachycuje. Pro výstup na vrchol je proto nutné překonat státní hranici a pořídit si tanzanské vízum, čímž automaticky dojde k anulování toho keňského.
