Je pro vás Keňa symbolem dobrodružství a romantiky černého kontinentu? V zemi žije na 150 etnických skupin, v pulzujícím Nairobi najdete místa, kde jste od Afriky doslova izolováni, pobřeží Indického oceánu je multikulturní a kdekoliv v zemi zaplatíte prostřednictvím mobilní aplikace, kterou používají i Masajové nabízející předražené cetky. Keňa zkrátka umí překvapit.
V centru africké metropole
Ulice jsou sice plné lidí, ale absence chodníků nedává možnost běžné městské procházky, takže jediný způsob, jak se někam bezpečně dostat, je pomocí Uberu či Boltu, jejichž využití je v místních podmínkách vlastně životní nutností. I krátký přesun zabere několik desítek minut, zvláště v ranní a odpolední špičce, takže si člověk musí jednoduše zvyknout, že připravený itinerář vezme za své už o půl deváté ráno. Řeklo by se typicky africké… Ano, ale typicky africké také je, že v Nairobi zaplatíte všude platební kartou či tzv. M-PESA, ke kterým potřebujete akorát mobil a internet.
Okružní cesta historickým centrem nabízí pohled na budovy postavené v době britské vlády, z nichž některé překvapivě plní svůj původní účel. Pohled na neoklasicistní budovu Standard Chartered Bank, postavenou v roce 1911, před níž stojí stylizované sousoší trojice afrických vojáků zvané Askari Monument, je působivý stejně tak jako sem tam zapomenuté původní nápisy odkazující k historickým objektům. Ty sice mizí pod náporem nové zástavby, ale i tak: když budete sedět v bezpečí auta v nekonečné koloně, dívejte se kolem sebe a zahlédnete pozůstatky původní koloniální architektury.
Zatímco centrum je vzpomínkou na koloniální minulost, Národní muzeum je připomínkou svébytné a nezávislé Keni, jejímž do budoucna největším lákadlem bude vycpaný nosorožec Súdán, jenž na jaře tohoto roku přicestoval v krabici z Prahy. Poslední samec vzácného bílého nosorožce se vrátil tam, odkud ho v polovině 70. let odvezli. Prozatím ovšem stále čeká na své umístění v dřevěné bedně a jeho přítomnost oznamují jen cedule. Na africké poměry nabízí keňské muzeum poměrně zdařilou expozici všeho možného, od tradičních oděvů přes mapy s výskytem různých živočišných druhů až po venkovní terárium. Kolem vitrín s mambami chodí zaměstnanci s plazy na rukou a překvapené návštěvníky děsí tím, že jim nabízí si hada pochovat a nechat se vyfotit.
Uprostřed „džungle“
Charakteristickým znakem keňské společnosti jsou obrovské sociální rozdíly, které nejlépe vnímáte právě v kosmopolitním hlavním městě. Vstupuji do obchodního domu Westgate Mall, jehož parkoviště bylo v roce 2013 místem teroristického útoku, a za bezpečnostním rámem se ocitám ve světě, který je vytvořen na míru západním návštěvníkům. Konečně o tak dobře zásobeném supermarketu Carrefour si můžeme nechat v Česku jen zdát a společně s národní kavárenskou sítí ArtCaffé na chvíli člověka přepadne pocit, že ve střední Evropě jsme součástí rozvojového světa spíše my. Jenže ani skvělé snídaně v britském stylu, jediná lední plocha ve východní Africe či nedaleké golfové hřiště nemohou zakrýt to, co se odehrává na okraji města, v jednom z největších slumů světa a údajně největším v Africe – Kibeře. Plechové střechy kontrastující s novou městskou výstavbou vytvářejí obrovské předměstí, obývané až milionem lidí, v němž plyne život až překvapivě normálně. Elektrická síť přivádí proud do jednotlivých domků, kde nechybějí televize a satelity, ovšem chybí tu pitná voda, jež je zpravidla dostupná jen ve veřejných studních. Mimochodem nedostatek pitné vody řeší lidé i v samotném městě a je jedním z paradoxů, že v zemi, kde pravidelně prší a podél cest jsou k vidění skleníky plné květin určených na export, není dost vody na běžnou spotřebu.
Lazebníci se předbíhají v nabídce svých služeb a v malých krámcích si můžete koupit náramky z drobných korálků nebo smotaných pestrobarevných papírků. Mimochodem tu nejlepší pověst mají korálky z Česka! I tady chodí děti v uniformách do školy, tedy pokud jejich rodiče jsou schopni jim je zajistit, a vlastně se všechno jeví poměrně funkčně až na to, že místní prakticky nemají šanci odstěhovat se kamkoliv jinam. Život v „džungli“, jak zní doslovný překlad této čtvrti, je ztělesněním obrovských sociálních rozdílů, které keňskou společnost doslova pohlcují.
Po „šílené“ železnici k oceánu
Ne nadarmo se říká, že kam vstoupila britská noha, tam vznikla železnice a s ní přišel obchod. Příběh o tom, jak britští inženýři za pomoci indických a afrických dělníků budovali „Lunatic Express“ z Mombasy do vnitrozemí, přibližuje trochu zaprášené muzeum železnice uprostřed Nairobi (kde můžete vedle historických vagonů obdivovat i jídelní porcelán královny Alžběty II.), ale hlavně cesta vlakem do největšího keňského přístavu na pobřeží. Modernizaci trati má na svědomí Čína, která v zemi za posledních několik let investovala do tolika infrastrukturních projektů, že keňská vláda vyhlásila na několik let stopku všem dalším aktivitám, protože nebyla schopna splácet současné dluhy. Jinak by hrozilo, že by Čína vlastnila nejen koleje, ale i kus území, ideálně třeba kolem zmíněné Mombasy.
Alternativu v podobě silničního spojení mezi oběma městy si nepřejte zažít, protože keňští řidiči kamionů mají prazvláštní zálibu vzájemně se předjíždět a z dvouproudové silnice se vytlačovat, což z této nejdelší keňské silnice činí řidičovu noční můru. Vzít zavděk vlakem je proto rozumné a poměrně levné, navíc trasa lemuje hranice Národního parku Tsavo a vy si můžete více než pětihodinovou cestu krátit počítáním slonů potulujících se podél kolejí nebo se nechat unést filmem Lovci lvů, jenž zachycuje britské útrapy při budování této dopravní tepny.
Pobřežní Mombasu tvoří malý ostrov vklíněný do pobřeží a po dvou zde strávených měsících (a celkově třech návštěvách) mohu zodpovědně prohlásit, že není o co stát. Pokud vás tedy nelákají pláže včetně vyhlášené Diana Beach, kde narazíte na Masaje prodávající slunícím se turistům suvenýry. Mimochodem, Masajové jsou vyhlášenými obchodníky, takže si buďte jisti, že nákup čehokoliv bude výhodný hlavně pro ně a nebojí se říct si o „drobný“ bakšiš ve výši 20 USD.
V samotném městě toho příliš k vidění není, tedy ne více než v jiných městech na východním pobřeží Afriky. Z amplionu vyřvává muezzin a muslimové upalují do mešit, které obsadili žebráci čekající na svou příležitost. Silný vliv islámu je pro pulzující obchodní křižovatku s velkým námořním přístavem příznačný, takže si dejte pozor, jestli náhodou nebydlíte v muslimském hotelu, kde si neobjednáte pivo a k jídlu vám nejčastěji nabídnou šavarmu s přesmaženými brambůrkami bez soli.
Omšelé budovy koloniální éry jsou k vidění v samotném centru, jehož symbolem je ozdobná brána Pembe Za Ndovu, postavená v roce 1952 na oslavu cesty tehdy ještě princezny Alžběty po Britském impériu. Vedle ní se nachází městský park Uhuru, kde na zemi odpočívají lidé a ve stromech netopýři. Pěšky dorazíte až k pevnosti a staré čtvrti uvedené na seznamu UNESCO. Při procházce se k nám připojují samozvaní průvodci nabízející své VIP služby a kdesi zpoza rohu se vynoří stařenka s informací, že před pár dny tady přepadli Angličany. V jednom z původních domů s dveřmi a balkonem z týkového dřeva kdysi sídlil nejstarší keňský hotel z počátku 20. století, jehož slávu připomíná oprýskaná cedule a milý správce, vybírající na opravu domu, která s největší pravděpodobností nikdy neproběhne. Jen pár kroků dál je k vidění Mandhryho mešita, třetí nejstarší stavba tohoto druhu v Keni, a člověk si říká, proč tu starou čtvrť nikdo nezrekonstruoval. Křivolakými uličkami si můžete proklestit cestu až k ústí zálivu, kde na břehu posedávají chlapi, pijí čaj a kouří vodní dýmku. Jejich ztišený hlas a zvednuté obočí naznačují, že sem ženy nechodí a je vhodné se po anglicku vytratit.
Hlučné ulice nejsou na turisty opouštějící zázemí resortů připraveny a pohyb bílé ženy klestící si cestu mezi zběsilými tuk-tuky budí pozornost, takže je lepší vydat se po pobřeží dál na sever směrem k Malindi. Cílem není nic menšího než prázdninové Watamu, pyšnící se křišťálovou vodou, stínem baobabů a pestrým podmořským životem. Konečně tohle místo si oblíbil i Ernest Hemingway, který dal světu (kromě jiného) slovo „safari“.
Na cestě k nejmenšímu kmeni
Signifikantní Masajové v typických shukách, chránících je před chladem, patří ke keňskému koloritu, ale ta pravá etnická mozaika se ukrývá na sever od rovníku směrem k etiopské hranici. Jediná silnice je prošpikovaná bezpečnostními check-pointy, přičemž s tím, jak se vzdalujete Nairobi, nahrazují kostely mešity a za městem Isiolo na kříž už v podstatě nenarazíte, stejně jako na klasickou toaletu. Jako magnet přitahují naši pozornost příslušníci kmene Samburu, jejichž územím projíždíme a jejichž ženy nosí obrovské náhrdelníky sahající až k prsům a na obligátní „hello“ či „jumbo“ nikterak nereagují, protože preferují svůj vlastní jazyk. Cílem cesty trvající v součtu pět dní je nejmenší keňský kmen El Molo, jehož název evokuje úplně jinou část planety než opomenutý severozápadní cíp Keni.
Dva a půl dne jízdy s jedním přenocováním v kempu se závěrečnými 250 km offroadem v korytě vyschlé řeky by mohlo dobře posloužit testovacím jezdcům rallye, kteří by po cestě potkali jen pár místních na motorkách, jak chtějí jediné – napít čisté vody. Izolovanost jezera Turkana, ležícího na „dálném severu“, je takřka dokonalá, a ačkoliv se v jeho okolí nacházejí tři národní parky, návštěva tohoto místa je i pro Keňany raritou, protože přístupové cesty se mění v závislosti na ročním období a někdy úplně zmizí. A nejen to, odlehlost místa vytváří ideální podmínky pro pašeráky, takže opakovaně před cestou slyšíme, že ať se děje co se děje, nemáme nikomu zastavovat a před cestou máme naplnit kanystry naftou, protože nemůžeme čekat, že bychom kdekoliv natankovali.
Teplota šplhá ke 43 stupňům, když se před námi objeví modrá hladina jezerní plochy, jejíž horní cíp vzdálený asi 200 km leží už v sousední Etiopii. Vzduchem se nese štiplavý zápach síry a pohled do krajiny v nás vyvolává pocit, že jsme se ocitli na jiné planetě. Směřujeme po žluto-černém písečném pobřeží do osady Komote, ve které najdeme jediný otevřený lodge, jehož provozní se zděšeně ptá, jak jsme přijeli, když jediná přístupová cesta je dva týdny neprůjezdná. A také je důvodem minimálních zásob, takže jediné, co nám kdysi přepychový hotel může poskytnout, je pivo a výhled do okolí. Po desítkách hodin v autě to bohatě stačí.
Vydáváme se za kmenem, jehož počet členů nepřekračuje dva tisíce, kde až na pár výjimek nikdo nemluví anglicky a jehož hlavním zdrojem obživy jsou ryby. Konečně název „El Molo“ v samburštině znamená „ti, co jedí ryby“.
Zvědavé oči jeho příslušníků nás doslova hypnotizují, protože od období pandemie sem prakticky nikdo nepřijel a i předtím byly návštěvy vzácností. „Druhá půlka vesnice žije tamhle na ostrově,“ slyšíme vysvětlení na nevyřčenou otázku, kde je zbytek obyvatel. Zvyšující se hladina jezera totiž zaplavila část břehu a vesnici rozpůlila ve dví, takže jedinou možností, jak udržovat pospolitost, jsou loďky. Eroze půdy, která se do jezera dostává řekou Omo ze severu, totiž vede k ukládání sedimentů, jež zapříčiňují zvyšující se hladinu jezera. Tím se mění celý životní cyklus maličkého kmene, jehož příslušníci tuhle měsíční krajinu považují za svůj domov. Fakt, že z 80 procent umírají na rakovinu způsobenou konzumací kontaminovaných ryb, je vůbec nezajímá. Smrt je tady nedílnou součástí života a její příčiny se zásadně nezkoumají. Navíc El Molové nemají kam jít. K dalšímu vodnímu zdroji to je minimálně těch našich 250 km a půda je zabraná jinými kmeny, které nemají zájem o nově příchozí, s nimiž by se museli dělit o cenné zdroje. Sbalit se a jít od sirného jezera nazdařbůh nedává vůbec smysl, a tak nejmenší kmen v Keni zůstane i nadále na svém místě.
Pochopit současnou keňskou společnost chce čas a trochu ochoty nepodlehnout marketingovému vábení, že to nejautentičtější objevíte po cestě k Národnímu parku Masai Mara. Odměnou za to, že zajdete do místního baru, zapovídáte se s řidičem taxi či půjdete na obyčejný nákup, vám bude aspoň částečné pochopení rytmu společnosti, která je na jednu stranu dokonale multikulturní a na straně druhé zřetelně rozštěpená. Přemýšlení nad tím vám může zpříjemnit místní pivo a je jen na vás, zda se přidáte do tábora White Cap, či Tusker.
Keňské speciality
- Mobilní peníze M-PESA využívá v zemi prakticky každý a bez účtu zřízeného u největší keňské soukromé společnosti Safaricom se neobejdete. Keňské šilinky vložíte na účet a zbavíte se starosti o hotovost, kterou navíc všude neberou. Nejvyšší nominální hodnota bankovky je 1000 KSH, což je asi 170 Kč. V zemi je výrazná inflace a nošením štosu bankovek na sebe člověk poutá jen nechtěnou pozornost.
- Ačkoliv Keňa patří k významným producentům kávy, pít ji „jen tak“ jako např. v Etiopii není obvyklé a zcela běžně se konzumuje rozpustný granulát západní provenience nevalné chuti. Chcete-li si dát dobrou kávu, běžte do některé z kaváren sítí JAVA Coffee či ArtCaffé, kde vědí, jak ji připravit.
- Není nic, co byste v Keni nemohli ochutnat. Od klasického „schnitzelu“ přes smažené taštičky samosa, pocházející původně z Indie, přes arabskou šavarmu až po národní ugali, což je hmota z kukuřičné mouky podávaná jako příloha k masu. Chcete-li ochutnat africkou kuchyni v její fine dining podobě, navštivte nairobskou restauraci Carnivore, kde se podávají nejrůznější grilovaná masa, a ačkoliv její věhlas trochu upadá, stále se jedná o autentické místo, ve kterém můžete okusit krokodýla, býčí žlázy nebo jehněčí.
- Nefungující veřejnou dopravu efektivně nahrazují soukromí přepravci. Nejlevnější je sdílená motorka neboli boda-boda, kdy vás majitel naloží a odveze, kam si řeknete. Řidiči využívají aplikace Uber i Bolt, takže si svezení můžete pohodlně rezervovat a vyzkoušet jízdu keňskými uličkami jako domorodec.
Česká stopa v Nairobi
- Asi 40 minut od Nairobi leží město Limuru, kde je doposud v provozu původní baťovská fabrika, včetně brány a vrátnice kopírující takřka dokonale zlínský areál. Právě tady pobývali Hanzelka se Zikmundem v roce 1947 a pojídali meruňkové knedlíky připravené jednou z manželek zaměstnance závodu, když se tady zastavili při průjezdu Keňou směrem na západ.
- Vedle baťovců trávili čas také s manželi Škulinovými a Helenou Šťastnou, kteří se Škodou Rapid vyjeli do Afriky ještě před nimi, usadili se zde a na hlavní třídě v Nairobi si otevřeli fotografické a reklamní studio. Hrob Stanislava Škuliny je umístěn na hřbitově Langata blízko vstupu do Národního parku Nairobi.
