Svatý Tomáš: Evropskými turisty dosud neobjevený ostrov bývá cílem odpočinku západoafrické smetánky
Mezi cestovateli málo známý ostrov Svatý Tomáš se pyšní tropickými lesy, romantickými plážemi i kávovými plantážemi. Místní říkají, že je tu málo turistů, ale to nevadí. Tento ráj na objevení teprve čeká.
Ocitnout se na promenádě hlavního města Svatého Tomáše je jako návrat do jiného století. Oprýskané fasády, rozpadající se koloniální domy, sypající se nábřeží, děravé silnice a mezi tím vším projíždějí motorky a vozidla různého stáří. První dojem cestovatele může být dost depresivní. Jako nenávratný konec kdysi živého místa, kudy proplouvaly lodě na cestě kolem Afriky. Duch dávných portugalských kolonizátorů tu ale zůstal stejně jako jejich jazyk. Kdo vydrží a neodradí ho první dojem, objeví neskutečně zajímavé zapomenuté místo s přátelskými obyvateli.
Cvrkot koloniálního města
Hlavní město Sao Tomé (Svatý Tomáš), podle kterého je pojmenovaná celá země, je stále živým organismem. Každé ráno zaplní ulice prodavači všeho možného. Pod pestrobarevnými deštníky se tísní prodejci ovoce, zeleniny, masa a oblečení, které se bere jen tak z hromady na zemi. Jako v supermarketu je tu vše na jednom místě, různé nástroje, náhradní díly, větráky pro tropické dny i mobilní telefony. Dopoledne město připomíná mraveniště s křičícími a tvrdě smlouvajícími ženami. Jakmile kupující uloví svůj nákup, jednoduše si ho hodí na hlavu a hrdě ho nese k domovu. A do toho všeho chaosu troubí levné čínské motorky, které jsou perfektním vozidlem pro všechny. V mnoha barech se pije laciné portugalské víno, exportní pivo Bock nebo místní značka Rosema, která se prodává často jen tak z bas na ulici bez jakéhokoliv označení. Díky ceně je nejoblíbenějším nápojem především ve městě. Na venkově naopak vítězí palmové víno, které muži získávají z mízy palem. Je vcelku jednoduché vyšplhat pod korunu palmy a naříznout kůru. Vytékající míza se postupným kvašením stává perlivým nápojem. Ráno chutná jako džus s barvou mléka, k večeru už je ostřejším nápojem, který na první pohled vypadá nevinně. Po vypití několika lahví ale skolí každého.
Při procházce městem může mít někdo pocit, že je jen v nevelké vesnici, ale velké kamenné koloniální budovy ukazují slávu a tehdejší význam ostrova. Bohužel po získání nezávislosti většina budov osiřela a do opravy se nikdo moc nehrne. Největším lákadlem města je velká katedrála, prezidentský palác se zahradou, továrna na čokoládu a přístav. Pevnost Sao Sebastiao, která měla chránit město před častými vetřelci, je dnes muzeem. Její okolí je odpočinkovou zónou pro celé město. Tady jsou pouliční stánky, bary a korzující obyvatelé. Stačí jeden den a už máte vše za sebou.
Street food po africku
Sehnat opravdovou restauraci ve městě není vždy až tak jednoduché. Většina míst patří k luxusnějším podnikům, které nenavštěvují obyčejní obyvatelé. Ty spíše potkáte u dodávky s jídlem do ruky, kde se připravují hot dogy, klobásy neznámého složení, napodobeniny hamburgrů, kebaby a další fast food. K večeru se objevují malé grily, kde se dají sehnat pečené banány, maniok, brambory nebo menší ryby a další dary moře. Ochutnat na ostrově ryby není problém. Ohromná grilovaná ryba přes celý talíř se zeleninou a rýží vám peněženku nevyprázdní.
Zato chtít si pochutnat na vyhlášené kávě je skoro nemožné, přestože je ostrov proslavený kávovými plantážemi a také kvalitou lahodného nápoje. Vítězí většinou granule Nescafé, možná díky všudypřítomné reklamě. Až v jedné z bočních ulic vypátrám cukrárnu patřící portugalské rodině. Nejenže mají skvělou kávu, ale paní majitelka prý byla navštívit Prahu a líbilo se jí u nás! I tak daleko od Evropy nás znají. Ale asi nejvíce díky fotbalu, který je zde nejoblíbenějším sportem stejně jako v celé Africe. „Baros“, „Nedved“, tato jména nás proslavila více než cokoliv jiného.
Směna peněz
Pozoruhodné je také používání mixu peněz. Svatotomášská a Princova dobra je úřední měnou. Díky inflaci se za 1 euro dalo získat 24 500 dobry. Vláda uvažuje o proškrtání nul, aby to bylo opět přehlednější. Přestože oficiální měna je stále dobra, hotely a restaurace automaticky účtují ceny v eurech, případně je možné platit v dolarech. Oblíbenou a žádanou stabilní měnou jsou, díky blízkosti pobřeží, také středoafrické franky. Možná to zní překvapivě, ale bohatá smetánka z Gabonu, která zbohatla na ropě, létá na dovolenou pravidelně do místních resortů.
Pouliční směnárníci v centru města ovšem nemají problém s jakoukoliv měnou. Vymění cokoliv, jen pokud budete chtít místní měnu, doporučuji velký batoh na svazky potrhaných bankovek.
Objev na svatého Tomáše
Ostrovy jsou Evropanům známy už poměrně dlouho. Portugalci během svých zámořských výprav objevili ostrov 21. prosince v roce 1470, tedy na den svatého Tomáše. Místo díky strategické poloze sloužilo nejen jako obchodní křižovatka, ale také jako zásobárna pro lodě na dlouhých plavbách oceánem. Díky postupně se rozrůstajícím plantážím, především cukrové třtiny, bylo potřeba velké množství pracovní síly. Tu nabídlo africké pobřeží, proto se ostrov stal nejen cílem převozu otroků, ale i vyhlášeným překladištěm otroků na další kontinenty. Na krátký čas ostrovy obsadili i Nizozemci, ale později opět padly do rukou portugalského impéria. A tak to bylo až do vyhlášení samostatnosti v roce 1975. Koho lákají příběhy o pirátech, tak právě dnešní ostrovní stát Svatý Tomáš a Princův ostrov je tím proslaveným místem, které bylo často sužováno nájezdy pirátů, častými vzpourami otroků i loupeživými výpravami z vnitrozemí. Dnes tu naopak kriminalita skoro vůbec není, takže piráti zůstali jen ve vzpomínkách. Uklidnění přineslo už 19. století a také založení kávových plantáží, které přinesly prosperitu.
Většina obyvatel se jako v minulosti živí zemědělstvím a rybolovem. To se může brzy změnit, protože před několika lety byla v teritoriu nalezena ropa, a tak se díky spolupráci s Nigérií na těžbě očekává i větší zdroj bohatství. Otázkou je, zda zisk místo rozvoje neskončí spíše v rukou úředníků a vládnoucí elity, jako tomu je v mnoha podobných případech.
Obyvatelé
V zemi žije odhadem okolo 210 000 obyvatel. Jsou to převážně potomci bývalých otroků a jejich pánů. „Mestiços“ neboli lidé smíšené krve jsou nejčastějšími obyvateli ostrovů. Potkáte tu ale i potomky angolských otroků, Kapverďany, Portugalce a Číňany. Na ostrovech se mluví portugalsky s častým dialektem místních jazyků. Forro a kreolština jsou asi nejpoužívanějšími jazyky typickými právě na Svatém Tomášovi. Díky blízkosti frankofonních zemí se zde mluví francouzsky a mezi obchodníky uslyšíte občas i angličtinu.
Když vám přeje štěstí, vždy potkáte někoho, s kým najdete společnou řeč. Například s jedním lékařem jsme mluvili rusky. Ukázkou, jak se mění svět, bylo i setkání se Samem. Mohutný svalnatý hromotluk sedící u basy piva v parku se k nám začal ihned hlásit a zajímalo ho, odkud připlula bílá tvář, která nemluví portugalsky. Přece jen nával turistů tu ještě nikdo nezažil. Jaké bylo naše překvapení, když nám začal povídat o svém životě v Londýně, kde už žije celou řadu let. Tady na Tomášovi byl jen na dovolené za rodiči a kamarády. Mnoho zdejších mužů hledá štěstí právě v Evropě a překvapivě často ve Velké Británii.
Místní doprava
Cestovat po ostrově místní dopravou není vůbec nic jednoduchého. Ve městě jezdí ještě taxíky a stařičké autobusy, mimo město výhradně taxíky, často staré peugeoty. Do auta se obyčejně vejde až deset pasažérů, takže to přináší i zážitek typu „sardinky v konzervě“. Jezdí se ze Sao Tomé do vzdálených míst ostrova a vystoupit můžete kdekoliv. Jen s cestou zpět je to trochu problém, protože auta berou cestující pouze z konečné a odjíždějí, jakmile se naplní. Tedy po trase se do auta nevejdete, a tak se z místa po trase musíte nejdříve dopravit na místo, kde začíná linka taxíku.
A jakmile se přibližuje víkend, opadává jakákoliv doprava a od soboty odpoledne nejezdí už vůbec nic stejně jako v neděli. To je přece čas odpočinku a také musíte do kostela na mši. Věřící katolíci na ostrově jsou víceméně všichni, a proto nikdo nechápe, že by to mohlo být i jinak. Do kostela vás rádi odvedou. Probudí vás včas, přece tam nemůžete chybět.
Druhý ostrov státu
Kdo by chtěl poznat i druhý ostrov státu, menší Princův ostrov, musí být trpělivý a mít dostatek času. U státní letecké společnosti nám bylo řečeno, že letadlo zatím není, možná zítra. Přestože mělo létat každý den, zůstalo rozbité kdesi na cestě. Už měsíc se čekalo na opravu a třeba k ní nakonec časem dojde. A cesta lodí, to je také nejistý podnik. Trajekty jezdí někdy, ale nikdo přesně neví kdy. Obyčejně se čeká, až bude loď zaplněná zbožím a lidmi do poslední skuliny. Podle někoho trvá cesta den, podle jiných i tři dny a vlastně nikdo nic neví. A pokud máte povolení být bez víza na ostrovech jen čtrnáct dní, je to docela risk, vydat se přes oceán s neznámým dnem návratu.
Spát na pláži pod palmami a nebem posetým hvězdami kousek nad rovníkem je opravdový zážitek. Průzračné moře, šumící palmy, to vše je neuvěřitelná pohoda, kterou si chce užít asi každý romantik. Jenže během noci mě místo vytouženého klidu probudil proud světla z baterky. Skupinka ochránců přírody byla překvapena z cizince na pláži. V noci totiž dobrovolníci spolu s rangery hlídají snůšky nakladených vajec mořských želv, které připlouvají k ostrovům zhruba každé tři roky. Bývá to obvykle od listopadu do února, kdy želvy vykonávají tuto náročnou pouť. Setkat se tu můžete s karetou obrovskou, pravou, zelenavou a také s kožatkou velkou. Vejce zahrabávají někdy až metr hluboko do písku a poté odplouvají zpět do oceánu. V minulosti vejce byla cílem pytláků i labužníků. Dnes se díky přísné ochraně podařilo pytláctví víceméně vymýtit, a to především díky vysokým trestům. Národní hrdostí je opět navrátit želvy do místní přírody, a proto se ochrana želv zdůrazňuje všude mezi obyvateli. Trochu jako takové národní psycho. A funguje to. Hlavně díky projektům, které začínají už ve školách, aby představily život těchto nádherných tvorů.
Želvy brázdí oceán za potravou i rozmnožováním. Ale klást vejce připlouvají na stejné pláže, kde se vylíhly. Aby měly větší šanci přežít, ochránci vejce vykopávají a odnášejí na místa chráněná plotem a sítí proti ptákům, psům a kočkám. Jakmile se přiblíží okamžik vylíhnutí, pomocníci jsou na místě a malé želvičky odnášejí do moře. Odhadem přežívá každé sté vylíhnuté mládě, ostatní slouží jako potrava pro další živočichy. Pozorovat čerstvě narozená mláďata, jak instinktivně uhánějí do vody, je neskutečným zážitkem, na který se nezapomíná.
Ubytování
Úžasné pláže, bělostný písek a typické palmy lemující pobřeží jsou lákadlem pro všechny. A proto vyrostlo i několik luxusních resortů s veškerým servisem. Jenže lidé z takového místa těžko poznají život na ostrově, protože většinou místo opouštějí až cestou na letiště. Na samotném ostrově ovšem tolik možností ubytovat se není. Obyčejně si lidé pronajímají celé vily na severním pobřeží nebo je možné se ubytovat ve vesnicích u místních – pronajmout si pokoj. Potom už zbývá poslední možnost, a to přímo na pláži. Jen je nutné počítat s nedostatkem pitné vody, neuvěřitelným horkem a rozpáleným pískem. Naštěstí na jižním cípu ostrova je malá restaurace se dvěma bungalovy pár kilometrů od přístavu Porto Alegre. Tady je možné i stanovat a užít si to stejně jako ubytovaní. Místní správkyně a kuchařka Maria si umí poradit se vším. Když nám naservírovala dušené chobotnice s rajčaty, měl jsem v tu chvíli pocit, že nic lepšího jsem nikde ve světě nejedl. A dalším lákadlem byl její klíč od mrazáku s vychlazeným místním pivem.
Vlhký prales, divoká vegetace a úzká kluzká pěšina nás dovedly až před veliký dům s verandami a pavlačí. Na první pohled jak vystřiženo z historického filmu. Naším cílem byla finca Roca Monte Forte. Tedy, jednoduše řečeno, dům uprostřed zahrad nebo plantáží. V minulosti to bylo centrum, odkud majitel spravoval své pozemky. V dnešní době je to místo, kde seženete nocleh. Majitelé farem si často přivydělávají turistikou a právě zde ochutnáte ty nejlepší domácí produkty. Bydlet uprostřed plantáže je úžasnou šancí prožít několik dnů na ospalém venkově. Pro nás to bylo i poznání místní pohostinnosti. Přišli jsme neohlášeni, přesto pro nás byl ihned připraven pokoj. Majitel Alfonso se nám hluboce omlouval, že s námi nepočítal při večeři, a tak jako omluvu nechal donést ohromnou mísu s kuřetem a zelenou omáčkou s rýží jako „malou“ náplastí pro naše žaludky. Skvěle připravené kuře na místní způsob a porce rozhodně nebyla jen pro dva, spíš pro celou skupinu lidí.
Není nic lepšího, když je člověk na místě v pravou chvíli. A naše nečekaná návštěva plantáže nám nabídla nahlédnutí i do fungování farmy. Obydlí pracovníků tvořila malou vesnici s nízkými domky nedaleko od hlavní budovy. Dokonce tu byl i malý obchod a ošetřovna. Chopil se nás pobočník majitele Pedro a provedl nás celou farmou. Bezpečně pod střechou už byly připravené vysušené boby kakaa v úhledných pytlích pro export. Naším štěstím bylo také spatřit, jak putuje plod kakaovníku ze stromu na vyloupání, vysušení až po roztřídění podle kvality. Na farmě je celoročně co dělat, a tak se střídají období úrody různých plodin.
Kde hledat
Svatý Tomáš a Princův ostrov, jak zní oficiální název republiky, patří ke zcela zapomenutým státům v Guinejském zálivu, asi 250km od pobřeží Gabonu a Rovníkové Guineje. Je to skupina ostrovů sopečného původu soustředěná mezi dvěma největšími z nich – ostrovem svatého Tomáše a Princovým ostrovem. Svatému Tomášovi vévodí vyhaslá sopka vysoká 2024m n. m. jménem Pico de Sao Tomé. Velkou část ostrovů zabírají rovníkové lesy a také plantáže při pobřeží. Ostrovy jsou známy produkcí kávy, kakaa a také cukrové třtiny.
Jak se tam dostat
Doba mořeplavců a trajektů je dávno pryč, proto jedinou možností je letecká doprava. Z Evropy se létá jedině z Lisabonu se společností TAP. Z Afriky je možnost dostat se na ostrov z Gabonu nebo Rovníkové Guineje, případně Kamerunu. Jen milovníky levných letenek možná překvapí cena. Ta je často vyšší než samotný zpáteční let z Evropy. Mezi ostrovy létá vnitrostátní letadlo, pokud není rozbité. Vždy je dobré si ověřit lety na místě. Druhou možností je trajekt, pokud vás neodradí stáří a technický stav. Obyvatelé EU smějí pobývat na ostrovech 14 dnů bez víza.