Sníst či odmítnout darované jídlo aneb Dilema hladového cestovatele u domorodých kmenů
Při cestování mezi domorodými kmeny vás dost pravděpodobně čeká pozvání na večeři. I když se s nimi nepodělíte o kouzlo bramboračky a uchráníte je před chutěmi světa čokoládoven, přijde chvíle, kdy vám nabídnou něco velmi, velmi místního…
Exotické speciality ale nemusí být zrovna to, co si pod pojmem specialita představuje Evropan odchovaný jídelními lístky. Dostanete třeba špinavou misku s roztřeseným klihovatým útvarem a několika zahnědlými útvary, o nichž víte, že pocházejí z prasečího břicha, ale nejste si tak docela jistí, z které části. V mozku se vám rozběhnou všechna varování doktora, který vás očkoval proti japonské encefalitidě, a napadají vás slova jako tyfus, cholera, v nejlepším případě kvalitní katar celého trávicího systému. Co uděláte? Pomodlíte se k Montezumovi a zakousnete se do toho? Nebo se rozpačitě pousmějete a vytáhnete otvírák na konzervy? Ještě uvidíme, že jídlo lidí přírody může chutnat skvěle, ale ta otázka visí ve vzduchu prosyceném neznámými vůněmi. Kde je hranice mezi statečným cestovatelem, který v zájmu dobrodružství rozžvýká cokoli, a pozvraceným výletníkem?
Nebezpečí odmítnutí
Společné jídlo obvykle znamenalo přátelské gesto. Zbraně zůstávají za světelným kruhem ohně, na kterém se peče maso pro domácí i cizince. Pohostinnost lidí třetího světa, kteří se s vámi podělí i o to málo nebo nic, co jim zbývá, nepřestane xenofobní Evropany překvapovat a ty příčetnější zahanbovat. Když dostanete kus masa v osadě, kde někdo musel zvíře nejdřív ulovit, je to trochu jiné než nafasovat na zabijačce u strejdy kilo jitrnic. Když odmítnete, riskujete urážku hostitele. Protože neodmítáte jen jídlo, ale všechny, kdo při jeho přípravě udělali svůj díl práce, nemluvě o nehmotných mytických bytostech spojených se zvířetem, místními lidmi, zkrátka odmítnete celý komplex místní kultury, do jehož zákrut nedohlédnete.
„Náčelník Aritana mi jednou vyprávěl, jak před lety přijela vědecká výprava etnografů z Německa,“ vzpomíná Atapana. „K večeři bázlivě odmítli jejich stravu servírovanou pro ně v ušmudlaných hliněných miskách a otevřeli si své jistě sterilní konzervy. Na druhý den je Aritana poslal pryč. Byla to nehorázná urážka jejich pohostinnosti.“
Opice i kobylky
Pokud si tedy nechcete jen zabodnout špendlík do mapy, ale chystáte se s lidmi spřátelit, ať už přijíždíte jako etnoprofesionál, nebo cestovatel bez vědeckých aspirací, strávnickou odvahu určitě využijete. Znovu Atapana: „Chci-li s nimi po nějakou dobu žít, musím to brát se vším všudy, jinak se automaticky vyděluji. Opětovný příklad od Javalapitů. Zcela běžně jsem jedl na kaši rozdrcené uvařené rybičky i s kostmi a očima, opici uvařenou s chlupama (ovšem bez těch chlupů, které jsem z kůže vytrhával) či jejich pochoutku – opečené kobylky. Možná i proto mne adoptovali. U Eceejů jsem v roce 1973 jedl s ostatními suri, tučné bílé larvy sbírané v kůře stromů. Je to jejich pochoutka. A navíc velice výživná, samý protein. Jedli je syrové, já jsem si je dovolil osmažit nad ohněm, hlavně nožičky, aby mne nedrápaly v krku. Rozmazat si takovou larvu na maniokovou placku není zas tak hrozivé a nechutná to špatně. Jde vždy jen o to poprvé. Poslední jídlo, které mi Eceejové připravili na rozloučení, byla želva. Každý z rodiny, kde jsem žil, dostal misku vývaru s kusem masa a zmizel do temného kouta chýše. Pro indiána je stravování tou nejintimnější součástí jejich života a běžně, kromě slavnostních akcí, jí v osamocení. Právě proto jej málokdy můžete vidět při jídle. Okusoval jsem dlouhý oválný kus masa s kostí a v duchu jsem si říkal, jakou část želvy asi jím. Znám je jako velké smíšky, ale tohle jsem od nich nečekal. Nakonec jsem se mého přítele a náčelníka Ramaya zeptal, co mi ze želvy nabídli. „Z jaké želvy?“ pochechtával se mi Ramayo. „To byl želvák a takovýho ho měl!“ A s radostí mi ukázal velikost želvího penisu. Podtext imitativní čili napodobovací magie jsem si jen domyslel…“
Unikátní nechutná příležitost
Pití tradiční chíchy v Andách nebo masata v Amazonii je zcela běžnou záležitostí už na úrovni turistů. Kukuřice, respektive maniok je rozžvýkán zpravidla bezzubými ústy indiánských stařenek (jak se často pro zvýšení exotičnosti uvádí) a jejich sliny nastartují zkvašení. Kobylky, předžvýkaný alkohol…
Chuť je koneckonců další smysl, kterým cestovatel oťukává cizí životní styl, ale – musí v rámci slušnosti překonat nebezpečí nákazy a odpor? „Dávám přednost tomu, nabízené jídlo přijmout,“ říká k tomu Jiří Škvor, „pro mě bylo vždy důležité, že je to unikátní autentická příležitost, která se třeba už nikdy nebude opakovat. Já jsem i u domorodců jedl vždy všechno, co jedli místní. Je to cesta ke sblížení se s nimi a k hladšímu pochopení toho, jak žijí. Je dobré si stanovit hranici, na které už nebudu považovat za neslušné odmítnout. Jde třeba o nejistý zdroj vody nebo jídlo, které nám může prokazatelně způsobit vážnější zdravotní problémy, jako jsou třeba syrové vnitřnosti a podobně. Všechny pokrmy, které mi kdy byly nabídnuty, jsem s chutí přijal. Jedinou výjimku tvořil právě syrový jehněčí žaludek naplněný čerstvou krví a kousky dalších vnitřností v rámci jedné slavnostní večeře na počest zemřelého. To jsem s díky odmítl. Místní mé odmítnutí naprosto chápali a očekávali ho.“
Přijmout dar
Vyjádřit neochotu rozžvýkat něco příliš výstředního můžete samozřejmě různě. A jak připomněl Atapana, vytáhnout vlastní sterilní konzervu zjevně nepatří k těm nejvýhodnějším. Jsou i jiné způsoby, jak rčení o nenažraném vlku a celé koze úspěšně obrátit naruby. Někdy totiž nemusí jít ani tak o to, co se děje mezi čelistmi, ale v hlavě. Své o tom ví Blanka Remešová: „Zpočátku jsem jedla všechno, co mi nabídli, protože jsem se bála, že je urazím, což už teď nedělám. Mám pocit, že respektují osobnost víc, než si myslíme. Když vím, že se mi z toho udělá špatně, tak to prostě nejím. Nedělám to často, moc ráda zkouším nové věci. Ale třeba na Kalimantanu jedí nedovařené sulcy. Já maso vůbec nemusím a tyhle sulcy, to je opravdu něco odporného. Když jsem to dřív snědla, často jsem se marně snažila, abych to nevyvrhla. Prase tam uvaří i se všemi paznehty, strašně to páchne, někdy je to shnilý, občas jsem to prostě šla vyzvrátit rovnou od stolu. Když to viděli, jeden člověk mi řekl, že to nemusím jíst, že se nikoho nedotknu. Pokud mi něco nesedne, tak myslím, že jako osobnost mám právo odmítnout. S respektem k tomu jídlu, s grácií, s úctou odmítnout, to neznamená neuctivost. Jednou věštili z jater při rituálu, a to nebylo příjemný jíst, jindy uvařili prase na mou počest… Existuje ale způsob, jak jídlo odmítají oni sami: člověk by se toho jídla měl nějak dotknout, podívat se do očí tomu, kdo mu to podává na znamení, že přijímá ten dar, posvěcení a sílu. A pak nabídnout svůj díl někomu dalšímu. Koneckonců, v těchhle oblastech rozhodně není jídla nadbytek, tak proč zbytečně plýtvat a něco si dokazovat?“
Nadbytek – je fakt, že členové přírodních národů se zrovna nepřejídají. Džungle připomíná supermarket jen velmi vzdáleně a rozhodně nestačí naskládat zboží do košíků. Nicméně tomu, kdo se v lese vyzná, může nabídnout celkem pestrou tabuli. „V Surinamu mi indián z kmene Tirio ukázal dětskou učebnici o amazonské přírodě,“ podotýká David Gladiš, „listoval v ní a komentoval jedno zvíře za druhým: ,Mravenečník má docela dobré maso. Pásovec nic moc. Těchto opic jíme hodně. Tapír je lahůdka…‘ A takhle prošel všechny, včetně vzácných a ohrožených druhů. Na ohni se zrovna grilovali malý kajman a leguán.“
Vzácné maso
Možná ale maso nejen nemusíte jako Blanka Remešová, ale prostě ho nejíte vůbec. Ani ve vsi lovců. Viliam Poltikovič má jako vegetarián občas co vysvětlovat: „Někde mě berou jako kuriozitu – například v Kazachstánu na mě koukali hostitelé jako na mimozemšťana, ale nakonec mě pohostili chlebovou plackou, cibulí, rajčaty a vodkou. Trochu riskantní bylo vyhnout se masu na Papui, kde jsou stále místa obývaná lidožrouty. Maso z upečeného prasete je tam vzácné a jedí ho jen muži. Odmítnout nabídnuté jídlo je velkou urážkou a důvodem k tomu, že se změníte v další chod, což se na Papui skutečně některým cestovatelům stalo. Odmítli totiž místní oblíbenou pochoutku, kterou je lidský mozek s larvami ze ságového kmene. V mém případě se naštěstí prase peklo s jakýmisi hlízami a nikdo si naštěstí nevšiml, že jím jen ty hlízy.“
Pozřít cokoli? Dát žaludku šanci vyhnout se jasné katastrofě? Tohle od stolu nevyřešíte. Schopnost návštěvníka proskákat minovým polem výstředního jídelníčku patří k cestovatelskému řemeslu a srozumitelně promluví až v terénu. Nicméně hra na chuťového hrdinu nemusí být nutně to nejpodstatnější, čím na své hostitele zapůsobíte. Možná stojí za to nezapomínat, že přes zjevné odlišnosti máme dost společného. „U nich taky každý nejí všechno, mají svoje chutě jako my a jsou zvyklí vyhýbat se různým jídlům v rámci tabu,“ připomíná Blanka Remešová. A nejspíš bude v krajním případě pro hosta zdvořilejší projevit mlsnost a elegantně se nebezpečí vyhnout než neurazit, a pak darovaný pokrm – symbol přátelství a pohostinnosti – potupně vychrlit do křovin.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2011.
