Mantáci: Mistři kovářského řemesla, kteří své tradice udržují dodnes živé
Chcete-li poznat zajímavé etnikum, nemusíte jezdit do „horoucích pekel“. Stačí jen přejet východní hranici a vypravit se za lidmi, kteří slávu Slovenska povznášejí již od středověku.
Stojím u kasy smíšeného obchodu v Medzevu, když důchodce přede mnou sebere bankovku z talířku a směrem k pokladní prohodí větu: „Hop tich.“ Snažím se identifikovat jeho řeč, avšak než mozek zapracuje, napoví mi prodavačka: „To byl jeden z Mantáků, řekl: Měj se.“ Němci, kteří přišli do tehdejších Horních Uher, aby osídlili liduprázdné oblasti, žijí v západní části Košického kraje už devět století. Začalo se jim říkat Mantáci a společně s kulturou si v nové vlasti udrželi také své nářečí. To dodnes zní na úřadech, v hospodách i na ulicích a kromě Medzevu ho také uslyšíte ve Štósu, Smolníku, v Mníšku nad Hnilcom, ve Smolnické Huti, Švedláru a v Gelnici.
„Němečtí osadníci přišli hlavně jako experti na hornictví. Dostali zvláštní privilegia od krále a jejich úspěchy v těžbě drahých kovů přinesly obcím peníze,“ vysvětluje etnograf Štefan Lipták, jenž se zabývá historií místní oblasti. „Kolonisté od Rýna a Mosely byli rovněž zručnými kováři. Pojmenování Manták tedy pravděpodobně vzniklo tak, že muž bušící do železa špatně slyšel, a když na něj někdo mluvil, odpovídal: Bós mánta? (Co říkáš?),“ objasňuje nezvyklý název odborník.
Zásluhou Mantáků měl pak medzevský region nejvyšší koncentraci kovářského řemesla na světě. V devatenáctém století na řece Bodvě a jejích přítocích pracovalo sto devět vodních hamrů. Kované výrobky z Medzevu (rýče, lopaty, motyky a další nářadí) byly vyhlášené nejenom po celém Slovensku, ale i v zahraničí.
Prvorepublikové procedury
Mantácká komunita vždy výrazně ovlivňovala dění v regionu. Její zásluhou vznikla spousta spolků, organizací a také Kúpele Štós. V první továrně na výrobu nožů, kterou Mantáci založili, totiž pracoval Róbert Komporday, laický nadšenec a propagátor vodoléčby. Nožířský mistr rozpoznal blahodárné účinky přírodní terapie a navrhl vybudovat lázně. Jeho myšlenka našla u místních obyvatel odezvu a v roce 1883 vznikl léčebný areál. Výrazněji se však o štóských lázních začalo hovořit až o pět let později, za působení vynikajícího lékaře dr. Dezidera Czirfusze. Královský rada jezdil na zimu do San Rema, kde působil ve funkci rakouskouherského konzula. Doporučil pobyt vlivným osobám a Štós se rázem stal oblíbeným místem imperiální honorace.
Až do roku 1936 byly Kúpele Štós soběstačné. Vlastnily hospodářský dvůr, ovocné sady, pole s bramborami, chovaly prasata a krávy. Stačily tak pětkrát denně zajistit stravu pro pacienty, již se zde léčili s tuberkulózou, anémií a podvýživou. Věhlas lázní na pomezí Slovenského krasu a Slovenského rudohoří pokračoval i po vyhlášení Československa. Často se o nich psalo v německých a francouzských novinách, navštěvovali je zahraniční diplomaté, čeští herci (Václav Vydra st., Vlasta Burian), režiséři (Karel Hašler, Martin Frič) a hudební skladatelé (Oskar Nedbal, Jaroslav Ježek).
Prvorepubliková sláva však pohasla s příchodem komunistické totality. V padesátých letech minulého století převzalo lázně Revoluční odborové hnutí a do Štósu začalo posílat na ozdravné pobyty ozářené horníky z uranových dolů z Příbrami. Takto nastavený program trval až do sametové revoluce. Se změnou režimu lázeňský ústav doslova ze dne na den ztratil svoji klientelu, kterou z devadesáti devíti procent tvořili Češi. Během pár týdnů byly lázně poloprázdné a trvalo tři roky, než se znovu postavily na nohy. Dnes jsou opět plné života a jejich služby využívají hlavně slovenští pacienti.
Nože na klokany
Mantáci byli odjakživa manuálně dovední a svoji šikovnost projevovali hlavně ve výrobě nožů. Ty nejprve zhotovovali doma, později (počátkem osmnáctého století) se jednotlivci sdružili do cechu, až nakonec založili tři nožířské továrny: Wlaslovits, Komporday a Schreiber a synové. V roce 1951 na slavnou tradici navázala firma Sandrik, jejíž kvalitní nože se znakem rozety měla ve své kuchyni snad každá československá domácnost.
„Šedesát procent výrobků šlo na vývoz do Česka, zbytek pokrýval trh na Slovensku. Dodávali jsme ale nože i k protinožcům. Jednou zavolal do firmy pan Zajac z Austrálie a po několik let od nás odebíral naše produkty. Včetně speciálních nožů na vykostění klokaního masa,“ vzpomíná na slavné časy Gabriel Müller, který ve zdejším závodě pracoval dvacet let. Speciální zakázku dostal Sandrik v roce 1997 od Ministerstva vnitra Slovenské republiky. Jednalo se o kolekci třiceti šavlí pro Hradní stráž v Bratislavě, jejichž rukojeti zdobily zlaté lipové ratolesti.
Po rozpadu Československa v roce 1992 ztratil Sandrik, jenž zaměstnával kolem tří stovek lidí, svého hlavního exportního partnera. Navíc ani nemohl konkurovat přílivu levných, podřadných nožů z Tchaj-wanu a Číny. Osm let se ještě snažil udržet trh, až nakonec po čtyřiceti devíti letech ukončil svoji existenci.
Smlsněte si na halpapelči
Jednou z osad, kde sídlila početná komunita Mantáků, byla i Smolnícka Huta, kde němečtí přistěhovalci pracovali v dolech na těžbu zlata, stříbra a měděné rudy. Z úcty k odkazu předků proto zřídili na místním obecním úřadě malé muzeum „Heimatstube“ (lze je navštívit od pondělí do pátku od sedmi do 15 hodin). Jeho duší je obětavá knihovnice Blanka Čechová. Udržuje v paměti místní kulturu a pro expozici sbírá staré předměty z mantáckých domácností. Provádí mne po místnosti plné historických věcí a ukazuje poklady, které jí věnovali obyvatelé obcí. Od dobového nábytku, fotografií přes hudební nástroje až po porcelánové nádobí. Když vidím starou mísu na polévku, hned mě napadá otázka, co tvoří základ mantácké kuchyně.
„Mantáky obklopoval les, proto ve své kuchyni často využívali houby, maliny, ostružiny a borůvky. Kromě toho chovali prasata, ovce, kozy. Měli tak mléko, smetanu, dělali zabijačky. V té době samozřejmě nebyly chladničky a mrazáky, a tak mnoho masa zpracovávali uzením. Mantácké ženy si návody na přípravu pokrmů psaly na papírky nebo do sešitů, díky tomu se nám podařilo zachovat původní recepty. Dodnes vaříme kesselsuppe, zabijačkovou polévku podávanou s uvařenou krví, pelčachenk (bramborové placky potřené rozpuštěným máslem a ochucené práškovým cukrem) nebo pečeme halpapelč, borůvkový koláč se skořicí,“ informuje Blanka Čechová.
Chcete-li při svých vpravách prozkoumat kraj Mantáků, půjčte si horská kola v Kúpelech Štós a prozkoumejte jej po přírodních cestách a na cyklostezkách. Jedna z nich byla vybudovaná na bývalé železniční úzkorozchodné trati a vede lesem z Mníšku nad Hnilcom do Smolnícké Huty.
Filmující prezident
V Medzevu, který je považován za „hlavní město Němců na Slovensku“, najdete Muzeum kinematografie rodiny Schusterovy (návštěva je možná po domluvě na telefonu +421 918 965 701). Ve svém rodném domě je otevřel bývalý slovenský prezident Rudolf Schuster. Nadšený fanoušek filmové techniky nashromáždil za celý svůj život početnou sbírku filmových kamer, projektorů a fotoaparátů. Svým darem přispěl také do kolekce švédský král Karel XVI. Gustav a monacký kníže Albert. Spojení umění a gastronomie pak najdete v Galerii Cafe. Se svou ženou ji provozuje umělec Helmut Bistika. Nad výbornou horkou belgickou čokoládou či kávou můžete obdivovat vystavená díla. Jedno objevíte i přímo na ulici v Medzevu, kde výtvarník vyzdobil vchod obchodu se smíšeným zbožím.
Zázračné klima
Hlavním léčebným faktorem je v lázních křišťálově čistý vzduch. Ten Kúpele Štós získaly díky mimořádné geografické poloze, nadmořské výšce, značné rozloze smíšených lesů a dvěma stům druhům specifických stromů a keřů s léčivými účinky v místním parku. Kromě vzduchu pomáhá pacientům s onemocněním dýchacích cest také voda. V areálu lázní protéká pět pramenů přes kaskády. Tím dochází k ionizaci vzduchu a ke vzniku negativních iontů. To znamená, že lidé dýchají ovzduší, které se podobá pročištěnému vzduchu po bouřce, a intenzivně si zvlhčují dýchací cesty.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: