Náboženská pouť do Meronu: Vesnici na severu Izraele každoročně navštíví statisíce Židů
Chasidští Židé obvykle velmi těžce nesou jakýkoli zájem lidí zvnějšku o svůj svérázný svět. V jeruzalémské čtvrti Mea Šearim si je často turisté fotí jako zvířata v zoo, takže se nelze divit, že vzduchem někdy létají nejen nadávky, ale i kameny. V Meronu, kde se chasidů najednou scházejí desítky tisíc, je ale všechno jinak.
„Tomu přece nemusíš vykládat, co jsou pejzy, vždyť je to také Žid!“ napomíná sympatická paní Rivka svého manžela. Zrovna mi začal vysvětlovat, že sem na pouť přijeli svému synkovi udělat takzvaný upšerin: ostříhat vlasy tak, že mu na hlavě zůstanou jen pejzy. Paní koukla na jarmulku na mé hlavě a mylně usoudila, že jsem souvěrec. Já se přitom jen snažil co nejvíce splynout s davem a vypadat slušně. Pán mě odhadl lépe.
První stříhání v životě
Upšerin je asi nejznámější rituál květnové pouti do Meronu, k hrobu starověkého židovského učence Šimona Bar Jochaje. „Rabín Šimon v knize Zohar říká, že až do věku tří let není mezi chlapci a děvčaty žádný rozdíl,“ vysvětluje paní Rivka. „Když jsou chlapcům tři roky, mají začít nosit pejzy. A to stříhání přijde právě dnes. Do té doby jsme naše kluky nestříhali, jen jsme je česali. Šimon Bar Jochaj je totiž díky svému odkazu rabínem naší rodiny!“
Rituálním ostříháním se tu stovkám malých kluků rázem rozšíří obzory. Obrazně i doslova. Ultraortodoxní židé je pak často začínají pomalu učit hebrejskou abecedu, aby si mohli co nejdříve číst svaté texty. Velká písmena jim namáčejí v medu, aby pocítili, jak jsou „sladká“. Po upšerinu ale také kluci hned vidí více ze světa kolem sebe. Přímo tady v Meronu je totiž tátové mohou vzít do sektorů vyhrazených mužům - tak jako muslimové i židovští fundamentalisté striktně oddělují veřejný svět mužů a žen.
Pan Efraim není chasidský Žid hlásící se k mystickému učení východoevropských rabínů. Vlastně zprvu nebyl vůbec věřící. Teď je ale jedním z více než čtvrt milionu poutníků, kteří na dnešní noc zalili jinak titěrnou vesničku Meron na severu Izraele. „Jezdíme sem ke hrobu Šimona Bar Jochaje. Pro Židy je to velmi svatý muž,“ vysvětluje padesátník Efraim. „Po zničení chrámu před dvěma tisíci let, když Římané dobyli Jeruzalém, snažili se Šimona Bar Jochaje zabít. On se ale ukryl a pak napsal mystickou knihu Zohar, která je pro nás posvátná. I já v ní našel zázrak, ačkoli jsem v mládí vůbec nebyl věřící.“
Policejní manévry
Chasidé jsou tu mezi zástupci ostatních židovských komunit. Černých kabátů, všelijak spletených nebo naopak rozevlátých pejzů vidím kolem sebe tisíce. Či spíš desítky tisíc. Mnozí muži nemají klasický černý klobouk, ale štrajml ze sobolí nebo kuní kožešiny. Ten se nosí jen o šábesu a během svátků. Kvalitní kusy stojí i tisíce dolarů a v chudých početných rodinách chasidů patří k největším cennostem. Proto také muži mívají i lacinou verzi, které neuškodí déšť ani tlačenice. Jako tady.
„Jsme připravení na příjezd čtyř set tisíc lidí,“ říká velící důstojník izraelské policie. Působí klidně a ochotně, za chvíli ho ale slyším něco nervózně poštěkávat do vysílačky. Zajištění pouti do Meronu bývá pro policii a také pro vojáky bdící nad bezpečností jedním z největších úkolů roku. Všechno ale klape až neuvěřitelně hladce. V širokém okolí policie s pořadateli usměrňuje dopravu, naviguje auta a autobusy na desítky provizorních parkovišť. Z nich pak do vesnice neustále pendlují po celé dva dny kyvadlové autobusy.
Chudoba cti netratí
Lidé se sjíždějí z celého Izraele, stovky poutníků přijely až z ultraortodoxních čtvrtí v Americe. „Z New Yorku, z Brooklynu,“ přikyvuje v autobuse parta puberťáků, kteří už ovšem mají stejné důstojné a asi i drahé oblečení jako jejich otcové. Opírají se o kufry, na kterých jsou ještě zavazadlové štítky letecké společnosti. Budou snad tito poutníci také spát v jednoduchých ubytovnách a stanových táborech rozesetých po stráních kolem Meronu? Nebo už mají na dospání dnešní probdělé noci někde zamluvený hotel?
Z Jeruzaléma sem početné rodiny svážejí konvoje autobusů. Chasidé mají tašky s jídlem, zavinovačky a kočárky s dětmi. Na 250kilometrové cestě si prý hlavně zpívali. Když zrovna není čas modliteb, i v Meronu se zpívá. A to dost halasně. Někde znějí duchovní písně v jazyce jidiš. O pár metrů dál už se s nimi ale mísí dusot náboženského techna v hebrejštině. Jedna sekta Bratslavských je známá tím, že na rozdíl od většiny ostatních chasidů vyznává veselí a uvolněnou pohodu: kolem dunících reproduktorů i kolem nočních ohňů Židé tančí, pejzy divoce létají vzduchem.
Charitativní spolky vybírají u svých stánků tu na náboženské školy, ješivy, tu na léčbu dětské rakoviny. Někteří dobrovolníci zase významně cinkají kasičkami, aby získali nějaký šekel na vývařovnu pro chudé. I v Meronu je několik takových jídelen. V obřích stanech, které se tu dostávají ke slovu jednou do roka. Kdosi u vchodu křičí v jidiš Drinken, Essen a uvnitř se dá levně získat oběd, večeře, horký čaj nebo limonáda. Žádný luxus, spíš usmolený umakart a papírové pytlíky. Nikdo se tu ale za chudobu nestydí. Lidé, co se sem sjeli, se snaží být bohatí hlavně duchem.
Svět Chasidů
Mají nezřídka deset dětí, místo práce studují celý život tóru, oblékají se jako v Haliči nebo v Uhersku 19. století a ženy musejí na oholených hlavách nosit paruku - to aby nepřitahovaly pozornost cizích mužů. To vše se dá s větší nebo menší rezervou říci o chasidských Židech (chasid znamená doslova zbožný). Rozptyl jejich zvyklostí je veliký. Někteří se nebojí moderního světa, vydělávají obrovské peníze (které jdou zhusta na charitu) a pendlují mezi New Yorkem a Jeruzalémem. Jiní mají prázdnou ledničku z bazaru, a přesto odmítají sociální dávky od izraelské vlády - tím by totiž uznali existenci židovského státu, který má být přece podle jejich učení ustaven, teprve až přijde mesiáš!
Americký odborník Samuel Heilman uvádí v knize Obránci víry, jak se chasidské hnutí ve východní Evropě v 18. století ujalo. Byla to reakce na modernizaci, sekularizaci, odchod mladých Židů z ghett do „velkého světa“ gójů. Ti, co zůstali, začali nosit stále „tradičnější“ oblečení, vzývat své duchovní vůdce, kteří mají titul rebe. Zarytí vyznavači tohoto směru nemají televizi, nečtou noviny, v Jeruzalémě se dožadují autobusů s oddělenou sekcí pro muže a pro ženy. A i když špatně vidí, na ulici stejně chodí bez brýlí - aby viděli cizí ženy rozmazaně. Moderním světem často chasidé upřímně pohrdají. Protože se ale dělí na řadu větví bojujících o vliv, o kontrolu synagog a o výnosy z přidělování rabínských certifikátů košer potravinám, nevraživost si často vybíjejí ve vzájemných střetech a soudních tahanicích.