El Molové, nejmenší africký kmen, který poznáte podle nejkřivějších nohou na světě
El Molové patří mezi nejméně početné kmeny na světě. Jejich kultura nenávratně mizí, už jich zbývá jen pár desítek. Patří mezi ty kmeny, které stále praktikují ženskou obřízku.
Je tu pusto a ticho, které ruší jen k večeru poryvy větru. Poušť, obrovský měsíc a vytí psů, to jsou zvuky, které se mísí nad tyrkysovou hladinou jezera Turkana. El Molové šli dávno spát. Nemůže být opuštěnější a nehostinnější kraj než elmolská vesnice zahalená jen do měsíčního svitu.
Lovci hrochů
Kmen El Molo je nejmenším kmenem afrického kontinentu. Dnes už žije na březích jezera Turkana pouhých několik desítek čistokrevných El Molů. Obývají dvě vesnice poblíž Loiyangalani na východním břehu jezera Turkana. Jejich jazyk již zanikl, současní El Molové mluví sambursky nebo turkansky. Jejich život vždycky ovlivňovalo a stále ovlivňuje jezero Turkana (dříve Rudolfovo jezero). Živí se rybami z jezera, loví hlavně nilské okouny a tilapie. El Molové jsou rybáři, na malých vratkých loďkách se vydávali odedávna nejen na lov ryb, ale troufali si i na hrochy a krokodýly. Lov hrochů jim ovšem v posledních letech zakázala Kenya wildlife services, organizace na ochranu keňské přírody. Na jezeře Turkana žije nejčetnější populace krokodýlů nilských. Strava El Molů je velmi jednotvárná, často lidé trpí hlady. Pijí silně alkalickou vodu z jezera, což se podepisuje na zdraví tamní populace. Keňská vláda sem čas od času distribuuje potravinovou pomoc. Jako první se s nimi setkali Britové, kteří oblast navštívili nedlouho po objevení Rudolfova jezera Samuelem Telekim v roce 1888. Už tehdy El Molové vymírali. Jejich původ je zahalen tajemstvím, možná jsou potomky starověkých kmenů migrujících Afrikou. Dnes již mrtvý jazyk El Molů je řazen mezi kúšitské jazyky, byl si podobný s jazyky Dasanečů a Arbore, kmenů obývajících jižní Etiopii.
Znamení křivé nohy
El Molové žijí na březích jezera Turkana odedávna. Dnes už jich však zbývá sotva pár. Kolik, nikdo přesně neví. Odhadem podle samých El Molů zbývá v oněch dvou vesnicích tak 60 příslušníků kmene. To jsou ti, v jejichž žilách koluje „čistá“ elmolská krev. Mísí se totiž již léta s příslušníky dalších kmenů obývajících jezera – hlavně s Turkany a Sambury. El Moly, ty opravdové, poznáte jednoduše. Podle těch nejkřivějších nohou, jaké jste kdy viděli. Jejich holenní kosti připomínají turecké šavle a i další části jejich kostry se nevyhnuly nejrůznějším deformacím. Páteře a holeně jsou však většinou postiženy nejvíce. Proč? Nikdo přesně neví. Chybí věrohodný lékařský výzkum, který by na tuto otázku jednoznačně odpověděl. Někdy se má za to, že malformace kostry je zapříčiněna jídelníčkem El Molů, v němž převažují ryby, jež zapíjejí silně alkalickou vodou z jezera. Ale kdo ví? Jak to, že Samburové ani Turkanové ničím podobným netrpí? Není za tím něco úplně jiného? Nějaká genetická porucha? Nebo třeba kombinace několika faktorů dohromady? Otázky zůstávají bez odpovědí. Než se stačí zorganizovat lékařský výzkum, El Molové, ti staří, jimž v žilách koluje jen krev jejich kmene, už tu pravděpodobně nebudou.
Tvrdý život v rozpálené poušti u jezera
Život na březích jezera je tvrdý. Přes den se vzduch tetelí horkem a jediná možnost, jak se trochu zchladit, je zalézt do jezera. Do jezera plného obrovských krokodýlů. Na Turkaně žije vůbec nejpočetnější populace krokodýlů nilských v Africe. Místní se chodí koupat jen na jedno místo. „Támhle, jak vidíte tu velkou loď, tam se můžete jít klidně vykoupat i zaplavat si,“ ukazuje muž, který se jmenuje Number 2, tedy pan Číslo dvě, šéf elmolské vesnice. Jeho jméno odkazuje na to, že je druhorozeným synem svého otce.
El Molové se živí nilskými okouny a tilapiemi, jichž je v jezeře naštěstí pořád dost. Za úsvitu vyjíždějí muži na zvláštních minilodičkách, svázaných dohromady ze tří kmenů, na jezero na lov. Nejen že ryby jedí, také je prodávají – vozí je prý až do dalekého Kisumu na březích jezera Victoria. Kromě lovu ryb býval kdysi tradicí lov krokodýlů a hrochů. „Ale tyhle tradice nám úřady zakázaly. Tak už nám zbývá jen naše tradiční obřízka. Mužská i ženská,“ říká pan Číslo.
Tradiční obřízka
„El Molové dělávali vždy úplnou obřízku, ale teď už se to mění, teď už odstraňujeme většinou jen klitoris,“ říká uvnitř potemnělé rákosové chýše mladá žena z kmene El Molo jménem Asunta. Kupodivu je tu docela příjemně proti rozpálenému vzduchu venku, kde i dýchat se dá jen těžko. „Kdyby bylo na mně, obřízku bych zrušila, kvůli té strašné bolesti. Ale starší z vesnice nás neustále nutí, abychom to dělali,“ pokračuje Asunta. Sama má chlapce, tvrdí však, že kdyby ji bůh obdařil dcerou, snažila by se z rodného kraje utéci, aby ji starší nedonutili dceru také obřezat. Vzdělanější lidé z oblasti odcházejí právě proto, aby své dcery ochránili před krvavou tradicí. Pokud se vrátí, stojí před tím samým problémem – starší do nich hučí a hučí, až podlehnou a k obřízce svolí.
Danielle Lekolo je čtrnáct let. Do školy nikdy nechodila, vyrábí náhrdelníky z korálků. Ví, že se brzy provdá, rodiče tak rozhodli. „Musím následovat vůli rodičů. Nechci se vdávat, ale musím. Nemiluji svého budoucího muže. Matka mi vysvětlila, co všechno budu muset po svatbě dělat. Vím také, že mě obřežou. A bojím se toho,“ říká Danielle. Starší dívky jí také řekly, že pak už si nebude moci hrát jako dosud se svými kamarádkami. Bude muset následovat manžela a plnit jeho vůli a přání. „A to mě asi mrzí nejvíc,“ uzavírá.
Živý archiv
Matilde Lemoto, El Molka, je vlastně takovým živoucím archivem zdejší elmolské populace. Neví, kolik jí je let, ale musí to být určitě přes šedesát. A to je hodně požehnaný věk. Vzpomíná na staré časy ve vesnici úplně stejně, jako vzpomínají dnešní sedmdesátníci na doby, kdy mládež byla vychovaná a uctivá, louky zelenější, nebe modřejší a zmrzlina zmrzlinovatější.
Matilde přišla v čtrnácti letech do domu svého manžela, kterého jí vybrali rodiče. Způsob, jak se rodičům odvděčit za celoživotní péči, je vyjádřit radost z jejich volby. Byla jedinou ženou svého muže, většina El Molů je už dávno pod vlivem křesťanství monogamních. Když před dvěma roky její muž zemřel, těžce to nesla. A dodnes se jí po muži stýská. Jeho obraz vidí ve svých dětech.
Život u El Molů se podle ní hodně změnil od dob jejího mládí. Dřív prý žili lidé v pokoře a respektovali se navzájem. Teď je to jiné. „ Nevím proč. Snad je to těmi smíšenými manželstvími, teď jsou tu hádky, korupce. Čistí El Molové umírají a s nimi umírá i naše kultura, mladí ji neobnovují, jen se přizpůsobují ostatním,“ uzavírá stará Matilde a zadívá se na ohromující plochu jezera Turkana. Kdo ví, za pár let už budou jeho břehy obývat jen Turkanové a Samburové. Svět El Molů nenávratně mizí.