Mezi divokými Surmy: Místo, kde můžete zmizet a nikdy vás už nenajdou
Chodí stále téměř nazí a ženy si do dolního rtu vkládají dřevěné či hliněné destičky, aby byly krásné. Muž tu není mužem, pokud nenosí střelnou zbraň (nejčastěji AK 47) a věřte, že se nerozpakuje ji použít. Pokud se Surmům znelíbíte, mohou vás zabít, aniž si toho někdo vůbec všimne. Na tomto odlehlém území už vás nikdy nikdo nenajde.
Čarli, čarli, surmský pozdrav, to slýcháme od rána, kdy procitnu a vystrčím hlavu z malinkého stanu. Jakmile to udělám, mám po soukromí. Od teď jsem centrem pozornosti všech, kdo jen projdou kolem našeho tábořiště v Kibiši na jihu Etiopie, na území kmene Surmů. Češu se, mám publikum, které se zaujetím pozoruje každý pohyb ruky s hřebenem, čistím si zuby, a neodtrhnou ode mne pohled. Sehnat místo, které by se dalo použít jako toaleta a bylo tam aspoň trochu soukromí, je skoro utopie. Tak jsem se stala surmskou celebritou, z důvodu toho, že na jejich území bílá žena zase nezavítá tak často.
Bez bodyguarda ne!
Je rok 2006 a tenhle kmen ještě zdaleka není takovou turistickou atrakcí jako další národy údolí Omo, které obývají protilehlý břeh řeky. Je to tu pořád divoké a naší výhodou je, že máme s sebou Tizibeta, napůl surmského průvodce a tlumočníka. Zná to tu dokonale a především zná Surmy, takže první, co jdeme udělat, je najmout si ochranku, které velí Haribula, obávaný válečník, který v zápasech donga zabil několik protivníků. Haribula je impozantní muž a chápu, že už jen jeho přítomnost nám bude usnadňovat pohyb po surmském území.
Surmové jsou divocí a nevyzpytatelní. Ze Súdánu se sem dostalo velké množství zbraní, takže každý muž má zbraň. Kromě toho jsou surmové vybaveni neobyčejnou prchlivostí. Zažila jsem tu jednou muže, který zakopl na cestě o kámen a vystřílel do něj ihned vzteky půl zásobníku. A to i přes to, že náboje jsou drahé. „Kdo problémy čeká už dopředu, ten se do nich bezpochyby dostane,“ poznamenává k tomu náš domorodý průvodce Osman. Je majitelem cestovní agentury v Addis. Vzdělaný, perfektní angličtinou mluvící mladý muž, jehož vášní jsou všemožné technické vymoženosti. Jeho ne úplně nová toyota se může pochlubit zánovním navigačním systémem GPS.
Osman nemá v Addis příliš silnou konkurenci, co se týče organizování cest na surmské území. „Musíš být připravený na všechno -ať už se stane něco autu nebo lidem. Tady ti nikdo nepomůže, pokud se z průšvihu nevysekáš sám, zemřeš tu,“ vysvětluje s plnou pusou čatu, místní lehké drogy. „Ale s trochou štěstí a s respektem k tomu, jak to tu chodí, se přežít dá docela dobře.“
Za krávu nevěstu
Já jsem tu několik týdnů poznávala život, jaký musel být v době kamenné. Zdá se, že střelné zbraně jsou jediný pokrok, když ovšem nepočítám trička, pivo (k dostání jen v Kibiši) a plastové lahve, které jsou tu nesmírně ceněným pomocníkem v domácnosti. Koupit se tu dá máloco, takže místní lidé jsou většinou odkázáni na to, co uloví nebo vypěstují. Ženy obdělávají pole, muži se starají o stáda krav s obřími rohy. Čím víc krav máš, tím víc jsi váženým mužem. Za krávy se kupují třeba nevěsty. Za patnáct krav a jeden kalašnikov, se už dá získat docela hezká manželka s velkým talířkem ve rtu. Dodnes platí, že čím větší talířek, tím je žena krásnější a přitažlivější. Některé talířky dosahují přímo obludných rozměrů – 15 až 20 cm v průměru! Dívky se mohou ale samy rozhodnout, zda bolestivou proceduru podstoupí či nikoli. Převažují však stále ty, které se drží starých zvyků svých předků.
Kůlem se prorazí ret...
„Nejprve se dřevěným kůlem prorazí ret a kůl se ve rtu nechá pár dní, aby se vytvořil prostor pro talířek. Pak si dívka vkládá do vzniklého prostoru větší a větší talířek. Je také ještě třeba vyrazit dva spodní zuby, aby talířek dobře držel a nepadal,“ popisuje celou proceduru Tizibet. Hrůzné? Možná, ale stojí to zase přece za to trochu té bolesti vydržet pro tak krásný talířek!