Starobylá Matera. Bizarní jihoitalské městečko láká filmaře z celého světa
Město Matera na jihu Apeninského poloostrova lidé obývají už devět tisíc let. Nejdříve osídlili zdejší jeskyně a v průběhu staletí nad nimi vybudovali unikátní stavby. Matera svou zvláštní atmosférou láká i filmaře – Mel Gibson tu točil svůj kontroverzní snímek Umučení Krista.
V novější části Matery se návštěvníci mohou cítit jako v každém jiném italském městě. Bulváry lemují velké domy a paláce, kostely jsou vystavěny v různých slozích od románského po baroko. Dokonce se mezi nimi našlo místo pro moderní obchodní centrum. Na reprezentativním korzu mezi náměstími Vittorio Veneto a Pascoli se večer procházejí skupiny starších mužů a mladé páry. Z panoramatické vyhlídky poblíž paláce Lanfranchi se ale otevírá dramaticky jiný pohled, než je architektura minulých století. Skalnatý sráz pod vyhlídkou a jeho protilehlé svahy jsou chaoticky posety jeskyněmi a malými domky.
I domy často představují jen vylepšené či dostavěné jeskyně. Na úzké příkré uličky mezi nimi navazují schodiště. Chodníky a schody často vedou po střechách staveb. Sasso Caveoso, tak se jmenuje tato nejstarší část Matery. A za skalnatým ostrohem leží další podobná čtvrť – Sasso Barisano. Spolu se nazývají Sassi di Matera, Kameny Matery. Představují světový unikát, jedno z nejdéle trvale obydlených míst na světě. Podle zprávy UNESCO je Matera „nejvýznamnější neporušená ukázka troglodytického osídlení v oblasti Středozemního moře, které je dokonale přizpůsobené okolnímu terénu a ekosystému“.
Matka všech měst
Sopečný skalnatý terén nad hlubokým a strmým kaňonem řeky Graviny, plný jeskyní coby přirozených útočišť, obsadil člověk už v paleolitu před devíti tisíci lety. Po lovcích a sběračích z období neolitu tu žili zemědělci, což vedlo k odlesnění okolní krajiny a problémům se zásobováním vodou. V době bronzové a železné už lidé používali kovové nástroje a mohli si tak skalnaté prostředí přizpůsobovat. V měkké sopečné vyvřelině hloubili obytné prostory a podzemní zásobníky vody. Z vytěženého tufu stavěli zdi a chodníky.
Prastarý urbanismus byl natolik životaschopný, že fungoval bez problémů až do 18. století. Samotné město Matera povstalo spojením dvou osad Sasso Barisano a Sasso Caveoso. Leží v skalnatých obloucích ve tvaru obrácených kuželů nebo křídel letícího ptáka, které spojuje skalnatý ostroh uprostřed coby přirozený opěrný bod. Samotné jméno Matera je tak staré, že už nikdo přesně neví, co znamená. Možná pochází z řeckého „meteoron“ nebo řecko-jónského slova matera, což znamená matka. Prý mohlo vzniknout i spojením jmen dvou zaniklých řeckých měst, kterými byla Metaponto a Heraclea.
Bizarní kulisy pro filmaře
Po Řecích ovládali Materu Římané, ve středověku byla citlivým místem na hranici mezi byzantským východem a západem. V 11. století se na skále mezi Sassi začalo formovat opevněné městské jádro, dnes nazývané Civita. V roce 1270 tu dostavěli katedrálu a v témže století začali budovat františkánské a dominikánské kostely a kláštery. Vzhledem k opevnění a strmé skalnaté struktuře byly obě Sassi jakoby odděleny od zbytku města a dál si žily svým venkovským životem. I proto se uchovaly v jen málo změněné podobě, byť se město nad nimi pozvolna rozrůstalo. Na významu získalo v roce 1663, kdy se stalo sídlem královského soudu a hlavním městem regionu Basilicata. To vedlo k stavbě nových kostelů a paláců pro šlechtu a úředníky v nové čtvrti Piano.
Některé části Sasso Caveoso působí dodnes natolik archaicky a nezařaditelně, že jsou vyhledávány filmaři. Natočilo se tady už přes čtyřicet historických filmů, nejčastěji z biblického období. Z těch slavných a velkých můžeme jmenovat Evangelium podle Matouše od Piera Paola Pasoliniho, Krále Davida od Bruce Beresforda nebo Umučení Krista od Mela Gibsona. Bizarní prostředí posloužilo i tvůrcům známého hororu Omen. Diváci v kině samozřejmě neuvidí, že jen několik desítek metrů nad tisíce let starými jeskyněmi stojí několikapatrové činžáky, postavené po válce. Z regionu Basilicata pochází rodina významného filmového režiséra Coppoly a jeho synovce a herce Nicolase Cage.
I Bůh se odstěhoval
Modernizace Matery v 17. a 18. století měla na obě Sassi negativní vliv. Sice i tady vznikaly nové domy, některé můžeme s přimhouřením obou očí označit za skromné paláce. Bohatší obyvatelé se však začali stěhovat do nové čtvrti Piano. V Sassi dokonce zanikaly skalní kostelíky a kaple, duchovní tmel místní komunity, jak se náboženský život přesouval do nových výstavných chrámů v horní části Matery. I Bůh se z Kamenů odstěhoval. Už neplatil postřeh kronikáře Eustachia Verricelliho ze 16. století, že Matera je „obdařena zdravým vzduchem a obydlena geniálními obyvateli“. Naopak. Původní a po tisíciletí fungující sociální a ekonomická struktura upadla a z Kamenů se pomalu stávalo ghetto, přeplněné chudinou a emigranty z Balkánu.
Sociální úpadek Sassi v jeho finální fázi zachytil v 30. létech minulého století italský spisovatel Carlo Levi v slavné próze Kristus se zastavil v Eboli: „V tmavých páchnoucích jeskyních ležely na zemi pod roztrhanými pokrývkami děti a v horečce drkotaly zuby. Jiné se namáhavě vlekly po hliněné podlaze. Byly jen kost a kůže, to z nich udělala úplavice. Zahlédla jsem mezi nimi i voskové tvářičky, prozrazující cosi ještě horšího než malárii, snad nějakou tropickou chorobu...“ Některá obydlí tehdy ani neměla okna a dveře, jen díru ve stropě, přes kterou se lezlo s pomocí žebříku. Rodiny často žily v jedné místnosti s domácími zvířaty, slepicemi, prasaty, kozami. Kvůli úplavici a malárii byla dětská úmrtnost až padesátiprocentní. V padesátých létech označila italská vláda Sassi za italskou ostudu a vysídlila obyvatelstvo do nových domů na předměstí Piccianello.
Život se vrací
I samotní italští turisté se v Sassi tváří trochu nechápavě, jak v tak ubohém prostředí mohlo žít ještě před pár desítkami let na dvacet tisíc lidí. Z některých jeskyní ve spodní části Sasso Barisano už byly odstraněny dostavby a vracejí se tak k svému přírodnímu stavu. V ruiny se proměnily i některé domky. Mezi kamennými troskami se povaluje bezdomovecký „nábytek“ – vysloužilé automobilové sedačky, staré krámy a hadry. Zcela zvláštní, možná až kouzelná, je naprostá geometrická nepravidelnost obou míst. Tady nakreslil urbanistické plány nějaký architekt s pravítkem, ale samotná příroda.
Nejsilnějším dojmem je až hmatatelná archaičnost Matery. V jeskyních se lidská civilizace zrodila a v Kamenech se dochovala „v provozu“ až do našich dní. Vystěhování Sassi v padesátých létech totiž neznamenalo jejich zánik, přeměnu na skanzen či muzeum. V posledních desetiletích obě čtvrti znovu ožily. Z evropských peněz se vybudovala nová infrastruktura, filmaři a zápis na seznam UNESCO v roce 1993 přitáhli turisty. Do opravených a vylepšených domků nad jeskyněmi se začali vracet i místní obyvatelé. V jednom jeskynním komplexu dokonce vznikl čtyřhvězdičkový designový hotel, v němž jeden nocleh přijde na 300 eur. Do jiného zase nastěhovala firma Datacontact call centrum a počítačové servery. Prehistorické město vstoupilo do informačního věku.