Pestré i svérázné aneb Nejlepší venkovské fiesty v mexickém státě Veracruz

Počkej, kteří jsou tedy Maurové?“ ptám se, mírně zmatená, kamarádky z Naolinca při pohledu na „bitku“ na ulici před námi. „ Všichni ti v maskách,“ vysvětlí mi. Mezi úžasně vyřezávanými dřevěnými maskami je k vidění několik kudrnatých černochů v pestrých oblecích tanečníků rumby, dále tradičně oděný mariachi s hlavou kostlivce, dva španělští toreadorové, Viking, jeptiška z hororu V zajetí démonů a několik osob se zdobnými bílými maskami a oděvy ve stylu italských karnevalů. Jako Maurové vypadají alespoň trošku jen ti černoušci, a to výhradně proto, že jsou černí.

Danza de Moros y Cristianos (září)

To, co se před námi odehrává, je Danza de Moros y Cristianos neboli Tanec Maurů a křesťanů – fiesta patronal vesnice jménem Naolinco. Zvláštní choreografie tohoto „tance“ spočívá v tom, že se v úzkých uličkách Naolinca za doprovodu kapely utkávají zmínění, ne zrovna maursky vyhlížející Maurové s křesťany oděnými v barevný stejnokroj se špičatou čepicí, s jednoduchou bílou maskou. Nejsem si jistá, proč se tomu říká danza, neboť účastníci rozhodně netančí, ale skupinky Maurů a křesťanů na sebe útočí, vyzbrojeny dřevěnými tyčemi. Z počátku fiesty jimi nevinně šermují, ale jak den postupuje, v zápalu tance se nakonec navzájem nemilosrdně mlátí. Kdykoli některý z tanečníků obdrží obzvláště hlasitou ránu, dav na ulici rozjařeně zavýská. Sami přihlížející se ovšem při tom krčí ke stěnám okolních domů, neboť v křivolakých, úzkých uličkách koloniálního městečka se často stane, že v důsledku nedostatku prostoru obdrží ránu klackem i někdo z davu diváků.

Kostýmy účastníků fiest jsou v každé vesnici jiné, ale jsou vždy ručně dělané a plné úžasných detailů|Héctor Quintanar Pérez

Střet Maurů a křesťanů po mexicku

Skupinku „křesťanů“ vede svatý Matouš, patron Naolinca, na jehož svátek tato zvláštní fiesta začíná. Zajímavé je, že jako jediný z celé partičky tanečníků nemá obličej schovaný pod maskou. Naolinco je jednou z afromestických vesnic, které jsou etnickou zvláštností veracruzského pobřeží, neboť jejich obyvatelé jsou směsicí potomků mesticů a dávných, Španěly přivezených afrických otroků, což je na jejich rysech a barvě kůže značně patrné. Matouš, svatý bojovník proti Maurům, tak paradoxně často z celé obce tanečníků vypadá nejmaurštěji. Vždy je vyzbrojen dřevěným mečem a mívá kolem pasu též symbolického dřevěného koníka, který kolem boků korpulentních Mexičanů vypadá mírně komicky. Maury naopak vede Pilát – proč zrovna on, jsem se dlouho snažila zjistit, ale marně. Domnívám se ovšem, že nejspíš proto, že Pilát Pontský, který poslal Ježíše na kříž, je pro mexické křesťany archetypem nejzápornějšího záporňáka, kterého je možné si představit. Ačkoli je jeho vousatá maska každý rok stejná, na fiestu se vždy vyřeže nová a Pilát se v ní pak utkává s Matoušem a šermuje s ním mohutným dřevěným mečem. Tato bitva nakonec vždy šťastně končí Pilátovou porážkou, po které jej Matouš v čele procesí křesťanů potupně vede shrbeného za šos na další ulici, kde se představení opakuje.

Pilát se utkává s Matoušem|Héctor Quintanar Pérez

Všichni proti všem

Tento „taneček“ pak v ulicích Naolinca probíhá po několik dní od rána do večera. Vyčerpaní tanečníci jak z maurské, tak z křesťanské strany se z představení během dne vytrácejí a bývají nahrazeni čerstvými posilami, takže se této akce účastní prakticky všichni obyvatelé obce, kteří jsou v kondici na to, odtancovat alespoň jedno nebo dvě představení. V rodinách místních se předávají úžasně zdobené kostýmy a ručně vyřezané masky, které jsou všechny unikát. Jediní, kdo se tance účastní od začátku do konce, jsou Pilát a Matouš.

Ženy, které zůstaly aneb Jak migrace ovlivňuje členy rodiny, kteří zůstanou v domovské zemi

Život ve světě

„Je velkou ctí, když tě vyberou, ale zároveň je to velká fyzická námaha,“ vykládá mi pan Oscar, letošní Pilát, když večer po celodenním hopsání uličkami Naolinca v úmorném vedru a v těžké, dřevěné masce celý zpocený sedí na náměstí v parku a hází do sebe jednu ledovou tamarindovou limonádu za druhou. „Je to ale taková naše pocta svatému Matoušovi, něco, jako když se dělají poutě do baziliky v Guadalupu. Je to náročné, ale víra ti dá sílu to zvládnout. Stejně jako všechny těžké okamžiky v životě,“ dodá s vážným výrazem, než si nechá nalít další limonádu.

Masky bývají doplněné kloboukem a dekorací z per či papírových květin|Héctor Quintanar Pérez

Carnaval de Jalcomulco (květen)

Jalcomulco je poměrně neznámou hipísáckou enklávou, asi jako byl San Cristóbal de las Casas nebo Tulúm tak před padesáti lety. Kromě různých alternativců ze všech koutů světa, kteří se sem, do veracruzského mlžného lesa, plného přírodních krás a s tropickými teplotami po celý rok, před nějakými deseti lety slétli koupit pozemky za pár pesos, se do něj sestěhovala i řada zvláštních osobností z hlavního města i různých dalších částí Mexika. Tento etnický a kulturní mišmaš dal vzniknout komunitě, která vypadá asi tak, jak by vypadalo Toronto, kdyby to byla vesnice… v Mexiku.

V Jalcu jsou masky opravdu minimalistické, ale místní karneval si co do atmosféry nezadá s těmi ve velkých městech|Héctor Quintanar Pérez

Vesnická verze karnevalu

Karneval v Jalcomulcu je pak odrazem zvláštnosti a pestrosti jeho obyvatel a rozhodně není typickým latinskoamerickým karnevalem. Místo obvyklých alegorických vozů a kapel v barevných oblečcích mívá několik málo hudebníků, doprovázených obrovskou skupinou bubeníků (ke které se může připojit kdokoli, kdo má do čeho tlouci). Ti se polonazí natřou bílým blátem ze břehu místní řeky Pescados a poté jejich špatně synchronizovaná kapela pochoduje vesnicí, vyhrávajíc těch pár písniček, které se jim podařilo jakž takž secvičit. Za nimi pak kráčí průvod opravdu originálních masek, na kterých je možné ocenit to, že většina obyvatel vesnice jsou různé typy umělců ze všech koutů světa. Zní to, pravda, možná méně okázale než karneval v Riu, ale tento nejmenší karneval státu má skutečně atmosféru velkého festivalu, ale zároveň je pořád znát, že je to vesnická akce, na které chybějí davy turistů, předražené občerstvení a ostatní nepříjemné stránky velkých, městských oslav.

Průvod blátem potřených bubeníků dává karnevalu v Jalcu úžasně pohanskou atmosféru|Héctor Quintanar Pérez

Královny noci

Po obligátním průvodu následuje koncert místních kapel, které často překvapí kvalitou své hudby, neboť Jalcomulco je opravdu plné umělců. V závěrečné veselici po koncertě zase vynikne jiná část místního svérázu. Veracruz má opravdu obrovskou a velmi pestrou LGBT komunitu, a ačkoli si na show drag queens a podobné akce moc nepotrpím, v Jalcomulcu je vystoupení místních „zpěvaček“ prostě součástí fiesty a vyvrcholením karnevalu. Vypadá to většinou, asi jako když ve filmu Rok ďábla František Černý předváděl Marii Rottrovou, ale rozjaření přihlížející na náměstí vítají i toto teatrálně strašlivé představení tak srdečně, že bývá vtipnou tečkou za skvěle stráveným dnem.

Řeka Pescados je v Jalcu hlavní tepnou vesnice, takže není divu, že bláto z jejích břehů je hlavní součástí „převleku“ na karneval|Héctor Quintanar Pérez

Xiqueñada (červenec)

„Ya vienen los toros!“ (Býci jdou!) zakřičí někdo v davu a já na chvíli ztuhnu. Býčí a všeobecně jakékoli zápasy se zvířaty vyloženě nevyhledávám, takže se na fiestu patronal v Xicu pravidelně dostavuji záměrně až po části, při které vypouštějí býky do ulic (bývá to řež, která si každý rok vyžádá mnoho zranění). Nicméně v Mexiku je v důsledku kombinace špatné organizace a z ní vyplývajícího, v místní kultuře zakořeněného smyslu pro improvizaci možné naprosto cokoli. Při podobné fiestě v Tlacotalpanu jsem jednou zažila obrovské zebu neorganizovaně vypuštěné do ulic stylem, že jsem skončila na stromě, a začínám tak vyhlížet, na co bych vylezla dnes, abych nepřišla k úrazu. Býci, kteří přiběhli, byli ovšem z papíru... Na druhou stranu byli polepení pyrotechnikou způsobem, že bych i tak každému rozumnému člověku radila klidit se jim z cesty.

Není všechno chilli, co v Mexiku chutná

Světové chutě

Papírové býky vždy nosívá na zádech některý místní nadšenec, který je doslova uprostřed, v břiše papírového býka, z něhož létají rachejtle na všechny strany a spálené petardy mu mocně čoudí do obličeje. Tito toritos, býčci, jsou pak závěrečnou částí Xiqueñady – fiesty patronal vesnice Xico – a každá komunita v okolí při ní na náměstí dorazí s vlastním býkem. Nakonec je jich tolik, že před petardami, které z nich létají, můžete uskakovat celou noc.

Průvod na hlavní ulici|Héctor Quintanar Pérez

Oslava svátku se vším všudy

Toritos jsou ovšem až třeskutým závěrem Xiqueñady, oslavy svátku svaté Máří Magdaleny, patronky vesnice. Poté, co se hlavní ulicí Xica proženou zmínění opravdoví býci, ji místní pečlivě uklidí a z obarvených pilin na ní vytvoří koberec s nádhernými, mandalám podobnými ornamenty. Vytvoří tak koberec ode dveří jednoho ze dvou místních kostelů ke dveřím toho druhého, po němž pak na její svátek přenesou velikou sochu Panny Marie. Pilinový koberec má tolik úžasných detailů, že vytvořit ho trvá dva dny a účastní se toho celá vesnice. Přijde mi pak skoro škoda, že na ulici vydrží jen jediný den, neboť večer to, co z něj po procesí s Pannou Marií zbude, zmizí pod nohama průvodu maskovaných klaunů ve špičatých čepicích, kteří klapajíce kastanětami protančí hlavní ulicí až na náměstí, kde pak bývá ohňostroj, koncert a kam na závěr naběhnou toritos.

Nést hořícího býčka na zádech musí být opravdu zážitek|Héctor Quintanar Pérez

Carnaval de Tuzamapan (duben)

Tuzamapan, ospalá vesnička schovaná v plantážích cukrové třtiny, je ze všech obcí, které zde zmiňuji, tou nejzapadlejší a nejneznámější a o turistu (byť alespoň mexického) tu nezavadíte. A právě to mi na něm přijde nejpříjemnější. Jeho karneval je pak, podobně jako ten v Jalcomulcu, vyloženě komorní událostí, na kterou chodí jen místní.

Šílená dekorace na hlavě boneteros se prý měla vysmívat zdobným kloboukům, které nosili Španělé|Héctor Quintanar Pérez

El bonetero – hlavní hrdina karnevalu

K vidění je na něm spousta masek, většinou těch tradičních, vyřezávaných, s úžasnými ručně vyrobenými kostýmy. Nejdůležitější osobností karnevalu je ovšem el viejo del carnaval nebo el bonetero, záhadná postava v obleku a klobouku ozdobeném přehnaně velkým a pestrým ornamentem z papírových květin. Bývá vždy vyzbrojen dřevěnou mačetou a obličej mu zakrývá divoce pomalovaná papírová maska. Tato tradiční postavička místního karnevalu prý pochází z dob španělské kolonizace, kdy měla představovat bohaté majitele haciend, jejichž trosky můžete i dnes v okolí Tuzamapanu navštívit. Mačeta v jejich rukou má symbolizovat cukrovou třtinu, protože se používá k její sklizni, která ani dnes není v Tuzamapanu o moc industrializovanější než za dob kolonizace a rovněž dodnes zůstala hlavní ekonomickou aktivitou této vesnice. Zvláštní outfit boneteros si pak má dělat legraci z toho, jak si tito španělští hacendados vykračovali po ulicích v obleku a ve velkých, zdobných kloboucích, které byly v té době ve Španělsku v módě a kterým se vesničané vysmívali právě tou šíleností, co má el bonetero na hlavě.

Boneteros, karikatury španělských hacendados, pózují před troskami tuzamapanske haciendy, jejíž dávní majitelé jejich kostým pravděpodobně inspirovali|Héctor Quintanar Pérez

Jedinečný zážitek

I když taková přehlídka na Día de los Muertos v hlavním městě Mexika nebo karneval ve Veracruzu-Puertu jsou úžasné akce, začínají se zase dostávat do své předpandemické podoby, kdy si je člověk moc neužil proto, že na nich bylo přehnané množství lidí. Mexičané nejsou zrovna experti na organizaci, takže davy turistů obvykle znamenají pouze tlačenice, chaos a nepořádek. Fiestas patronales a vesnické karnevaly jsou tak skvělou alternativou toho, jak si vychutnat opravdové mexické tradice v méně turistickém provedení. Rozhodně doporučuji si předem zjistit, zda nějaká fiesta nebude v místech, kam se příště chystáte na dovolenou (podívat se po nich můžete například na mexicodesconocido.com.mx), protože zúčastnit se některé z nich bývá opravdu nezapomenutelný zážitek.

Půvabné Naolinco

Naolinco je krásné koloniální městečko, takže jen procházet se jeho malebnými uličkami stojí za to. Rovněž jeho fiesta na Día de los Muertos je známá po celém Mexiku, takže na ní bohužel uvidíte i dost turistů – většinou ovšem z různých koutů země spíše než ze zahraničí. Jsou na ní k vidění oltáře a dekorace po celém městečku a všichni účastníci se mohou přidat k la cantada – tour po hřbitově s doprovodem kapely. Naolinco je též známé svými výrobky z kůže (mimo jiné botami), takže mnozí místní tvrdí, že Santa Cecilia z filmu Coco má být inspirována právě Naolincem. Ochutnat doporučuji mole de Naolinco – úžasnou místní verzi mexické kakaové omáčky – nebo domácí kokosové a karamelové sladkosti (jednoduše dulces), které se dají zakoupit na trhu na náměstí.

Eko Jalcomulco

Jalco je veracruzským hlavním městem (respektive vesnicí) ekoturismu, a především raftingu. Divoká řeka Pescados, která jím protéká, nabízí rafting na světové úrovni a kromě toho je v jeho okolí řada nádherných přírodních úkazů, jako například minerální jezírka Pozas Azules. V okolí je též mnoho velmi rustikálních hipísáckých kempů s ubytováním v chatičkách na stromech a podobně, kde se dá lézt po skalách, zúčastnit se kurzu meditace či provozovat temzacal, indiánskou očistnou saunu. Cestou z hlavního města Xalapy bych ještě doporučila zastávku na přírodním termálním koupališti Carrizal.

Koloniální Xico

Xico je stejně jako Naolinco krásnou koloniální vesnicí, kterou je příjemné se procházet. V jeho okolí rovněž najdete řadu přírodních zajímavostí. Nedaleký kaňon Pextlan je úžasný, ale není úplně jednoduché se do něj vydat, neb cesta k němu není moc dobře značená. Naopak není těžké navštívit několik úžasných vodopádů směrem na sousední vesnici Teocelo, do které je z Xica moc pěkný výlet. Obě pak leží v srdci kávových plantáží a v jejich okolí je možné navštívit spoustu fincas cafeteras – kávových farem. Káva ovšem není to jediné, co při návštěvě Xika stojí za to ochutnat. Nieves, domácí zmrzliny nejen z tropického ovoce, které mexičtí zmrzlináři prodávají v jednoduchých vozících po ulicích každé větší vesnice, jsou údajně v Xicu nejlepší z regionu. Stejně tak toritos; tentokrát se nejedná o papírové býky, ale o domácí krémové likéry podobné baileys, a to všech možných příchutí. Pouliční prodavači vám rádi dají ochutnat v centru prakticky na každém rohu.

Výletní Tuzamapan

Na Tuzamapanu je asi nejhezčí okolní příroda, a jestli se do něj vydáte, rozhodně doporučuji nějaký výlet mlžným lesem podél řeky Pixquiac, kolem které najdete spoustu pěkných míst, jako například Las Juntas s průzračnými jezírky, ideálními na koupání v celoročních vedrech, a s dřevěným visutým mostem, který zde přes řeku vede. Tato část Veracruzu je navíc poměrně bezpečná, takže okolí Tuzamapanu je všeobecně ideální na to, ztratit se v mlžném lese a prozkoumat jeho krásy a v něm schované vesničky.