Ženy, které zůstaly aneb Jak migrace ovlivňuje členy rodiny, kteří zůstanou v domovské zemi
Téměř každý muž, který odjede za hranice své země, za sebou zanechá členky a členy rodiny, kteří nesou důsledky jeho rozhodnutí hledat lepší život. Velká změna přináší těmto ženám nové výzvy, rizika – ale také nové příležitosti.
Abrehet, Etiopie, 2018
Ve vesnici Zalambessa bylo podivné ticho. Nepamatuji si moc aut ani lidí v ulicích. V rozbitých domech postávaly tu a tam krávy. Některé domy již opravili, do jiných se jejich obyvatelé nikdy nevrátili. Mnozí utekli před zoufalstvím války mezi Etiopií a Eritreou anebo v důsledku takzvaného stavu no war, no peace, tedy ani válka, ani mír. V roce 2018, kdy jsem vesnici navštívila, se zde již celá léta nebojovalo, ale ani se zde nerozvíjely žádné aktivity. Místo na hranici dvou zemí zůstalo se svými traumaty, bez příležitostí.
S kolegy z místní neziskové organizace, která v oblasti pracovala, jsme zamířili k jednomu z domů. Dveře nám otevřela malá paní ve žlutém tričku a dlouhé sukni. Kudrnaté vlasy měla uvázané ve vrkoči. Ve věku dvacet devět let už byla mámou dvou děvčat a dvou kluků. Nejmladší syn ležel spokojeně na koberci na zemi, zabalený v přikrývce. Starší se ukrýval za sukní mámy a děvčata byla ve škole. Abrehet Hamus vdali její rodiče, když měla osmnáct let, ženicha pro ni našli v téže vesnici. Tak to tu chodí. Abrehet se hned na začátku omluvila, že potřebuje při naší návštěvě pracovat. Během dvou hodin nejdřív uspala své batole a pak se pustila do přípravy kávy. Tradičním etiopským způsobem – od pražení zeleného zrna na pánvi přes ruční mletí po vaření na uhlí – kávu takto připravila třikrát. Na uvítanou, abychom si návštěvu užili a abychom se vrátili. Od kávy v obývacím pokoji odbíhala do kuchyně k přípravě indžery – etiopské placky, kterou obyčejně připravují z fermentovaného teffu (milička habešská), endemického zrna v Etiopii a Eritreji. Abrehet ji, podobně jako mnoho jiných žen v severní oblasti Tigraje, připravuje z pšenice. Do toho kdosi zaklepal na dveře. Vysoký kluk přišel pro chleba. Abrehet jej peče každý den, brzo ráno, než vypraví dcery do školy. Odbíhání Abrehet od rozhovoru se rychle stalo součástí jejího příběhu ženy, která prožila celé měsíce sama s dětmi.
Abrehetin manžel byl dvakrát v Saúdské Arábii. „Nebyla jsem šťastná, když jsem se to dozvěděla. Ale upřímně, tady neměl práci. Nevím, jaké by bylo jiné řešení,“ zavzpomínala si Etiopanka u káv. „Odešel, aniž by mi to řekl. Jedno ráno jsem se vzbudila a on prostě nebyl doma. Zavolal mi za několik hodin z hranice s tím, že jede do Saúdské Arábie.“ Abrehet nemohla na mužově rozhodnutí nic změnit. Tehdy byli svoji přesně dva roky. Abrehet nadále vstávala brzy ráno a celý den pracovala: pekla, vařila, prala v ruce, opět vařila, starala se o potřeby dcery. Od vlády dostávala podporu – 15 kg pšenice měsíčně. Manžel zpoza hranic neposlal nic.
Do zemí Arabského poloostrova odcházely tisíce Etiopanů a Etiopanek ročně. Mnozí z nich překračovali hranice bez dokladů, za pomoci převaděčů. Ani pokusy etiopské vlády o regulaci migrace nepomohly. Argument, že v Tigraji nejsou možnosti, jak vydělat, byl silnější než příběhy těch, kteří se z cesty vrátili bez úspěchu. Přesně tak jako Abrehetin muž, kterého Saúdská Arábie deportovala, a po prvním pokusu se vrátil domů po devíti měsících s prázdnými kapsami. „Nic se nezměnilo,“ říká Abrehet. Přesto odešel znovu. I druhý pokus měl podobný scénář. Někdy nestačí ani vlastní negativní zkušenost, když je situace skutečně zoufalá.
Abrehet dovařila kávu, odložila náčiní. Dokončila přípravu placek na nejbližší dny. Z velké pánve je kladla jednu na druhou do pletené nádoby, kde budou, dokud se nesnědí s omáčkami, obyčejně z luštěnin. Během našeho rozhovoru se ze školy vrátily dvě starší děti. Děvčata jen zvědavě posedávala na gauči a pozorovala nás. Abrehet si moc přála, aby studovaly. Pět let poté, když píšu tyto řádky, je v Tigraji opět válka, občanská. Situace se stěží změnila.
Orsolya, Rumunsko, 2018
V ten večer po návštěvě u Abrehet jsme se s pracovníkem neziskové organizace vydali na večeři. Pozval i budoucí antropoložku z Rumunska, Orsolyu Fuleki. Během večera se vysokoškolačka s vlnitými, hustými vlasy rozpovídala o své rodině. Vyrůstala během svých pubertálních let bez rodičů. Nejdřív odešel z malého města v Transylvánii, Dej, do Milána na delší dobu otec. Rumunsko tehdy ještě nebylo v Evropské unii. Zaplatil za převoz přes hranice, ale namísto slibované práce skončil kdesi ve sklepě. Orsolya, zvaná též Orsi, tehdy měla jedenáct let. „My jsme řekli mámě, ať jede za ním,“ vypráví Orsi o sobě a své starší sestře Szidonii. Máma měla odejít jen na pár měsíců, do Vánoc, tak jako předtím, když odcházela uklízet hotely. Nevrátila se však až do dalšího léta. A pak žili i s manželem v Itálii až do jeho důchodu.
Orsi a Szidonia zůstaly samy v malém bytě, nedaleko vesnice svých prarodičů. Jejich babička Ilona byla nablízku vždy, když ji potřebovaly. Fenomén tzv. evropských sirotků, tedy dětí, které zůstaly bez rodičů, jen s prarodiči, je v Rumunsku běžný. Orsi přijala svůj osud s hrdostí a rozhodla se, že všechno zvládne. A to i po tom, když zůstala po čase v Rumunsku bez sestry, která se rozhodla odejít do Itálie za rodiči. Orsi odjela až za univerzitními studii, sedm let poté, co odešli za hranice rodiče.
„Přijeďte v létě do Transylvánie,“ pozvala nás v ten večer v Etiopii Orsi. „Seznámíte se s mou babičkou,“ řekla. O několik měsíců později jsme nasedli do auta a odjeli do Transylvánie, kde jsme strávili týden s její rodinou. Na letní prázdniny a dovolenou přijela Orsi s rodiči, Enikö a Ferim. Se Szidonií, která v to léto žila v Londýně, jsme si volali přes WhatsApp.
Vesnice Nireş, kde žije Orsiina babička, byla klidná. Ilona si s povzdechem zavzpomínala na své mladé časy ve vesnici, jak chodili tančit. Její dům, kde Orsi trávila víkendy jako dítě, je šedivá stavba s letní kuchyňkou na dvorku. Právě v ní trávila Ilona během našeho pobytu nejvíc času. Za kuchyňkou je malá zahrádka, ze které Ilona čerpá ingredience pro své kuchařské umění. Vůně domácího jídla připomíná Orsi dětství. Ilona chodila pravidelně do Deje s jídlem i s vroucným objetím pro děti. „Babička tu pro mě byla, když se se mnou rozešel první kluk,“ sdělila Orsi jednu ze svých nelehkých zkušeností, kterou prožila s babičkou místo svých rodičů.
Transylvánský venkov v létě voní po jídle od babičky. Ilona svižně zabila slípku ze svého chovu, uvařila vývar. Připravila palačinky s domácí marmeládou. Přijet po roce zpět domů znamená užít si všechny chutě, které za hranicemi nikdy nebudou stejné. Chybí doma vypěstované ovoce a zelenina. I láska, kterou do přípravy vkládá babička, co rok neviděla své příbuzné. Ilona má na migraci svůj názor – člověk má žít, kde se narodil. Přesto své dceři Enikö rozumí. „Nebyly zde možnosti,“ říká.
Dnes je již situace jiná. Rumunsko je několik let členem Evropské unie. Feri a Enikö již jen vzpomínají na to, jak museli podplácet celníky, aby jim nedali do pasu razítko a mohli se po návštěvě rodné země vrátit zpátky za výdělkem. Většina z toho, co vydělali, šla na studium dcer, které vyrůstaly bez rodičů. V jednom z pokojů v domě Ilony jsem dělala rozhovor s Enikö, tlumočila ho Orsi. V jisté chvíli se máma rozbrečela. Její dcery jsou úspěšné mladé ženy, ale za jakou cenu? Dnes již má Orsi ročního syna, žije s Italem na jihu Itálie. Enikö a Feri jsou zpět v Rumunsku, druhá dcera je v Londýně.
Ženy z regionu La Mixteca, Mexiko, 2023
Ve vesnici Guadalupe Buenavista má téměř každá žena, se kterou mluvím, alespoň jednoho člena rodiny ve Spojených státech. Region La Mixteca v jihomexickém státě Oaxaca má jedny z nejchudších obcí v Mexiku vůbec, a tak se migrace stala jednou ze strategií přežití místních rodin. Dalším zdrojem příjmů je v některých oblastech regionu pěstování kávy, kterému se mnohdy věnují právě ženy, jež v zemi zůstaly.
Po domácí snídani nasedneme na otevřený pick-up a přes vesnici dojedeme ke kávovým plantážím. Doprovází nás sedm žen v barevných šatech s pletenými taškami. Mluví mezi sebou v místním jazyce původních obyvatel Mixteků. Kromě místního jazyka udržují na místních plantážích dávné zemědělské techniky původních obyvatel. Káva zde roste ve stínu jiných stromů, v takzvaných agrolesnických systémech. Stromy chrání kávovníky před silným sluncem i deštěm a poskytují také další příjem. Ženy prodávají jejich ovoce, některé druhy jsou na dřevo. V okolí kávovníků rostou také rostliny plazící se po zemi. Ty je chrání před plevelem a některé jim dodávají dusík. „Tady mám asi dvacet rostlin odrůdy geisha,“ říká Victórica Ortiz López stojíc u vysokých kávovníků nejvíc vyhledávané odrůdy. Z dvaceti rostlin v posledním roce nasbírala asi 50 kilo kávových zrn. Chce vysadit více této varianty, jelikož poptávka je vysoká. Klienti za ni platí více. Pravda je však taková, že tato odrůda je těžší na vypěstování, jelikož je náchylnější na různé choroby, které se šíří s klimatickou změnou. „V roce 2015 jsem přišla o všechny rostliny kvůli kávové rzi,“ říká Ortiz López. Rez, houba, které se daří ve vlhkém a teplém prostředí, nejdřív napadla listy, které tak nebyly schopny fotosyntézy, a postupně rostliny přestaly plodit ovoce. Oaxaca takto před osmi lety ztratila více než polovinu kávové produkce. Místní pěstitelé kávy přišli o zdroj příjmu. I tyto události, vyprovokovány nepředvídatelnými a silnými dešti i velkými hory, vedly k další migraci.
Victórica Ortiz má také členy rodiny za hranicemi, ale pokračuje v pěstování kávy. Hledá odolné odrůdy i stromy, které jim mohou pomoci růst: banánovníky nebo třeba mandarinky. Různé odrůdy dnes mají ženy společně ve vlastní školce, nečekají na pomoc od vlády jako v minulosti. Jsou však součástí oaxacké neziskové organizace, která spojuje producenty kávy, poskytuje jim tréninky, odkupuje od nich kávu a prodává ji dále do Spojených států. Plantáže je nutné čistit od plevele alespoň dvakrát v roce. „Byla to práce mužů, ale kvůli migraci jsme se naučily mačety používat my,“ říká další pěstitelka, Dominica López. Šedovlasá, usměvavá šedesátnice se u svého výroku směje, avšak u práce na parcelách jí do smíchu není. Naopak, bolí ji celé tělo. „Obyčejně zaměstnáváme na čištění i sběr námezdní dělníky. Kvůli migraci jich však není dostatek, a tak poptávají příliš vysoký plat,“ doplňuje Victórica Ortiz. Práci tak berou do svých rukou ženy. Nedostávají však dostatečné ohodnocení. Cena kávy dlouhodobě neroste přímo úměrně tomu, jak se zvyšují náklady na její produkci. Je tak celkem možné, že kdyby nebylo migrace mužů z rodin pěstitelek v Guadalupe Buenavistě, nemohly by si tyto ženy vůbec dovolit kávu pěstovat. A my bychom ji nepili…
Migrace je často tématem, které vyvolává emoce. Mnohdy ne pozitivní, právě naopak. Jde o přirozený proces, který je důsledkem obyčejné lidské touhy po lepším životě, kterou sdílíme napříč kulturami. A lepší život nechceme pro nás, ale pro naše děti nebo blízké lidi. Migrace není ohrožením, je příležitostí.
