Přezíravý postoj k času, naproti tomu ale pevné vztahy v komunitách – to se zapsalo do vzpomínek české studentky, která strávila několik měsíců v Peru.
Co vás do Peru přivedlo?
Má cesta do Peru začala nabídkou stáže pro mezinárodní neziskovou organizaci Globalteer, která realizuje programy na podporu dětí a komunit a na podporu dobrých životních podmínek zvířat. Jelikož studuji fotografii na University of Portsmouth ve Velké Británii, měla jsem možnost najít si na několik měsíců praxi v zahraničí. V rámci bezpečnosti nebylo studentské kariérní centrum z Jižní Ameriky zrovna dvakrát nadšené. Nicméně, po několika schůzkách a mém ustavičném přemlouvání nakonec univerzita souhlasila a já tak mohla na několik měsíců žít v historickém městě Cuzco, dávném centru Incké říše, dnes spadajícím pod ochranu světového dědictví UNESCO.
Čím jste se v Cuzcu zabývala?
Stáž pro Globalteer byla zaměřena na fotografii a mediální obsah, což mi umožnilo navštěvovat neziskové programy v okolí Cuzca a dokumentovat činnost organizace, ať už formou fotografií, videí, nebo článků. Nejčastěji jsem se tedy pohybovala v horských vesnicích, kde probíhají projekty podporující vzdělání a mimoškolní aktivity pro děti z rozvinutých oblastí, nebo na kampaních PAWS – Peruánské společnosti na ochranu zvířat. Zároveň jsem jako fotografka spolupracovala s horskými průvodci a cestovními kancelářemi, což mi umožnilo cestovat každý víkend na jednodenní treky a poznávací zájezdy či na vícedenní expedice.
Jak se liší mentalita místních lidí od té naší?
Největším rozdílem a ustavičným bojem pro mě určitě bylo smířit se s „peruánským pojetím času“. Pro Peruánce jako by předem domluvený čas byl pouze orientační informací, kterou možná vezmou v úvahu. Nikdo nikam nikdy nespěchá, snad jen řidiči autobusů, kteří mají tendenci pořád troubit a neustále někoho předjíždět. Na kampaně se často přijíždělo s hodinovým zpožděním a schůzky se klidně posouvaly i o hodinu dvě, nebo se naopak vůbec neuskutečnily. Taktéž informace o práci na další den jsem někdy dostala až okolo půlnoci předešlého dne. Já se nikdy nepovažovala za příliš dochvilnou osobu s perfektně fungujícím plánem, nicméně jako někdo, kdo musel v Cuzcu žít a pracovat několik měsíců, jsem tyto situace jen tak tak rozdýchávala a neúspěšně jsem se snažila svůj postoj k času a stresu změnit.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Hodně záleží na tom, jestli se jedná o obyvatele větších měst, nebo vzdálených vesnic. Společnost, a tím pádem i způsob života jsou jak v Peru, tak v jen samotném okolí Cuzca různorodé. V centru města se vše točí okolo turismu a cestovního ruchu. Celé Cuzco je plné hotelů, restaurací, barů, kaváren, prodejen suvenýrů a pouličních stánků. Většina původních obyvatel, se kterými jsem tam přicházela na denní bázi do styku, byli právě Kečuové prodávající suvenýry, jídlo nebo nabízející služby různých podniků. Ve vzdálenějších vesnicích je však hlavní soudržnost a solidarita. Hlavně díky práci s neziskovou organizací jsem pochopila, jak důležitá je pro život v horských oblastech komunita. Tradice jsou však součástí života jak ve městech, tak na vesnicích. Na oslavy, průvody a tradiční kroje můžete natrefit takřka všude. Jejich pestrobarevnost je přímo pastvou pro oči a hudba a tanec, které vždy průvody doprovázejí, jsou naprosto dechberoucí.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Za ty tři měsíce jsem se tam opravdu cítila jako doma. Nebyla jsem jen turista na dovolené, ale někdo, kdo tam nějakou dobu žil, pracoval a stal se alespoň na nějakou dobu součástí města a jeho obyvatel, což mě na „pomalém cestování“ baví asi úplně nejvíc.
Je něco, s čím jste se tam nedokázala smířit?
Množství odpadků ve městech i podél cest a dálnic jsem opravdu nezvládla překousnout. Centrum města Cuzco bylo vždy krásně upravené a uklizené, ale stačilo se projít trochu mimo město a pohled byl hned jiný. Samotné cesty do okolních měst byly bohužel vždy doprovázeny přejezdem přes nekonečné množství odpadu válejícího se přímo uprostřed cest. Bylo mi mnohokrát vysvětleno, že většina obyvatel se o tyto věci vůbec nezajímá a přemýšlejí nad tím jako nad problémem ne jejich, ale někoho jiného.
Chybělo vám něco z domoviny?
Autobusy, kde nemusíte křičet „Baja!“, když chcete vystoupit. Městská hromadná doprava v Cuzcu je pro mě stále záhadou. Městské autobusy, zvané colectivos, namísto cílové destinace či čísla linky nesou pouze názvy typu Batman, Rapido a tak dále. Jízdní řád snad ani neexistuje a v každém colectivu sedí u řidiče nejčastěji postarší paní křičící přes celý autobus každou zastávku a pomocí lana otevírá přední i zadní dveře. Před výstupem musíte tedy z plných sil křičet přes už tak nadmíru hlasitý autobus slůvko „Baja!“ – vystupuji.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Asi fakt, že na tržnicích jsem si vždy mohla najít lokální a sezonní produkty od místních farmářů a na ulici zkoušet různé druhy čerstvého tropického ovoce, o kterém jsem předtím snad ani nevěděla.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Když jsem zmínila La República Checa, většina lidí věděla, že se jedná o stát v Evropě s hlavním městem Praha. Mnohokrát jsem ale v Peru i v jiných státech musela hlavně starším generacím vysvětlovat, že Československo už nějaký ten pátek neexistuje (totéž platí pro Jugoslávii).
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Nejčastěji jsem se setkávala s cestováním za prací nebo za rodinou. V místních komunitách, ve kterých jsem se pohybovala, nebylo běžné, že by obyvatelé jezdili každé léto na prázdniny nebo na výlety. Většina místních ale perfektně zná jejich okolí, každou řeku a každou horskou lagunu, kterou je možné navštívit, čímž mě vždy motivovali cestovat do míst mimo turistické trasy.
Jaká místa byste ukázala své nejlepší kamarádce z Česka, která v Cuzcu ještě nebyla?
Krom katedrály a hlavního náměstí bych v Cuzcu určitě ze srdce doporučila mou oblíbenou čtvrť San Blas, která je plná malebných kamenných uliček, uměleckých galerií, malých kaváren a barů s výhledem na celé Cuzco. San Blas se totiž nachází nad hlavním náměstím, což je ideální pro krásné výhledy na celé město, zároveň ale kvůli nadmořské výšce jen pouhá cesta přes pár ulic vyžaduje skvělou fyzičku a vytrénované plíce.
Posvátné údolí je naprosto úžasné a plné historických památek a nalezišť i různých možností pro adrenalinové sporty. Klidně bych ho tak doporučila navštívit hned několikrát.
Mezi mé oblíbené patří i oblast Siete Lagunas – Sedm lagun. No a pak samozřejmě slavné Machu Picchu, na které bych doporučovala dojít čtyřdenním trekem Salkantay, což je možné za pomoci horského průvodce i na vlastní pěst.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Expedice Ausangate, kterou jsem absolvovala jako fotografka a díky které jsem poznala krásy pohoří Ausangate v Andách. Čtyřdenní expedice začala u nádherných Sedmi lagun a pokračovala přes horské hřebeny až k proslulé Duhové hoře. Vše se stalo o to zajímavější, když nám nečekaně nasněžilo, a my jsme tak ve tři ráno šlapali s baterkami sněhem, jen abychom zjistili, že z Duhové hory se díky sněhu stala hora takřka celá bílá, což jí ale vůbec neubralo na kráse. Všichni účastníci si sáhli na dno v den, kdy jsme museli překonat čtyři přechody v pětitisícové nadmořské výšce. Nicméně i díky takovému extrému jsme byli o to šťastnější, když jsme poslední den odpoledne došli do cílové vesničky a naložili se do termálních pramenů s tradičním pivem Cusqueña v ruce.
A oblíbené místní jídlo?
K srdci mi přirostly hlavně humintas, na které jsem natrefila poprvé v Ekvádoru, ale populární jsou napříč takřka celou Jižní Amerikou. Základem je kukuřice a i samotný pokrm je vždy zabalen v kukuřičné slupce. Krom mleté kukuřice do humintas patří i vejce nebo sýr, cibule a různé koření. V Peru se pak často připravují i sladké humintas s přídavkem skořice a rozinek. Za zmínku také stojí polévka el levanta muertos, jejíž název by se dal do češtiny přeložit jako zmrtvýchvstání nebo kříšení mrtvých. Ne nadarmo se doporučuje hlavně jako ideální snídaně na léčení kocoviny.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Cuzca a jeho obyvatel?
Různorodé, pestrobarevné, hlučné, živé a magické.
